Rozpaky truhláře Svatopluka - 8.díl - Pomocné ruce - Esme Ww

21.08.2022 22:13

 
„S tou tváří bych až tak optimistická nebyla, mám jen dva nože a ten stroj mi neumožňuje až tak jemné detaily, abych s obličejem byla spokojená. Ale ta lana, to je relativně pravidelná věc, to půjde. Síť bodů bude mnohem hustší. Můžeme jít po dvou milimetrech, ne po centimetrech. Takže budeme pětkrát přesnější. Co pětkrát, pětadvacetkrát, vlastně stopětadvacetkrát. Pohybujeme se přeci v trojrozměrném prostoru! Mohla byste mi dát tu flešku?“ zněla jsem si na svůj zvyk docela afektovaně. Ale bylo mi to jedno. „Tohle by mohlo docela zvýšit naši šanci na úspěch,“ sálala jsem i nadále nadšením. „Bylo by to morální a čestné? Je to jen nástroj. Sofistikovaný, ale pořád jen nástroj. Přeci to do finálního výsledku nebudu vykusovat vlastními zuby a drápat nehty. A jestli myslíte na používání nelicencovaného softwaru… Jistě jsem si vědomá jistého morálního dilematu, navíc některé protipirátské reklamy jsou velice děsivé, ale jsem si jistá, že v mé situaci by pro mě měli policisté i prokurátoři značnou míru pochopení.“
„S dovolením bych ti to nainstalovala sama,“ brzdila mě. „Už jsem to několikrát dělala, takže si tu nebudeš hrát na uraženou mužskou ješitnost, protože na ani jednu věc z toho slovního spojení teď tak nějak nemáš nárok.“
 „Teď tu jsi zbytečná,“ odháněla mě. „Běž nám zatím dodělat snídani. Stavila jsem se cestou v Albertovi, v té druhé igelitce je něco k snědku. Něco pestřejšího než chleba, uherák a čínské zelí. Nic proti čínskému zelí. Máš tak čtvrt hodiny, tak mi stihneš udělat i vajíčka. Tři, prosím.“
„Usmažit nebo uvařit.“
„Uvařit, ale naměkko. Když už vajíčka, tak zásadně naměkko. A počkej na mě v kuchyni. Najíme se tam, ať neděláme v dílně nepořádek.“
„Správně, pomyslela jsem si. Od této chvíle žádná tvrdá vejce a už vůbec ne rohlíky, párek nebo klobásu. Přihodila jsem tam další tři vejce i pro sebe. Vůbec nevím, jakou má mé tělo teď spotřebu. Ale v nejbližších šestatřiceti a možná i osmačtyřiceti hodinách se mi energie bude hodit docela dost. Kdybych se nějak nafoukla a byla znatelně odlišná od dřevěné Svatavy, budu se muset doladit až zítra. Vytáhla jsem z tašky margarín, papriky, rajčata, šunku a housky. No, housky, oficiálně se to jmenuje rustikální bageta vícezrná. Má to osmdesát gramů a vypadá to, jako, no řekněme výrazně kosočtverečně. Docela se divím, že to nějakého horlivého zastánce hyperkorektnosti nenapadlo zcela zakázat, nebo alespoň zakázat prodej dětem pod osmnáct let. Ale působí to zdravým dojmem a já si to občas kupuju. (Poznámka autorky: Což je mimochodem pravda, i když tam mám i jiné favority s genderově méně vyhraněným designem.)
Připravila jsem konvici s čajem, dva hrnečky, cukr, med i citrón. Mimochodem, to všechno jsem měla ze svých zásob. Říkala jsem, že jsem i dřív byla zvyklá se o sebe s jídlem postarat. Nejen s jídlem. Omyla jsem cherry rajčátka a nakrájela i pár lupenů čínského zelí. Po třech minutách varu jsem vylovila vejce. Automaticky jsem rozlámala skořápku a začala ji loupat. Bylo to mnohem méně pevné, než jsem byla zvyklá, takže se mi nepatrně povedlo natrhnout bílek. No, tak tohle vejce přistane u mě na talíři a na zbytek se musí jít nějak jinak. Někdo na ně má stojánek, já si budu muset improvizovat. Vytáhla jsem z kuchyňské linky dvě optimálně široká štamprlata, do mého vložila toho oloupaného nešťastníka a Paní Vandě jsem připravila jedno nedotčené.
„Správně na to jdeš,“ ozvalo se od dveří. „Žádné slitování s vejci.“
Ohlédla jsem se a zčervenala. Paní Vanda byla v rozverné náladě, instalace i nahrání dat muselo zjevně proběhnout úspěšně. „Snídaně je připravena, Paní.“
„Počítač taky. Takže se v klidu najíme, ať mi za dvě hodiny neúpíš hladem.“
Netušila jsem, jaká konverzační témata zvolit. To, že ani ona netuší, jak dlouhodobá bude má proměna, už vím. Tak na co bych tak byla zvědavá? „Kolik mužů jste už proměnila? A kde teď jsou?“ tak zrovna tohle by mě zajímalo opravdu hodně, ale nepřišlo mi to jako diskuse, kterou bych měla a směla iniciovat se svou… s kým vlastně? Zaměstnavatelkou, otrokářkou, stvořitelkou? „Jste spokojená se svým autem?“ vypadlo ze mě po sekundách na můj vkus příliš trapného ticha. „Moc hezká barva,“ dodala jsem po chvilce. Pane bože musí si o mě myslet, že ze mě udělala úplnou slepici, která snáší vejce naměkko.
„Jsi první,“ řekla mezi dvěma sousty. „Průkopnice. Něco jako Gagarin nebo spíš Těreškovová. Vím, že ti to šrotuje v hlavě. Je to logické, musí ti to tam šrotovat. Pokud jsem to nepřepískla a úplně tě nevygumovala, ale podle ostatních vitálních projevů k tomu nejspíš nedošlo. Ladila jsem to na myších. Úspěšnost ze začátku nebyla nic moc, ale z posledních pěti pokusů se povedly tři a půl.“
„Co znamenalo těch půl?“
„Obráceně, než bych to čekala. Chování se zůstalo samičí, tělo se vrátilo do samečka. Pak jsem to zkusila i na kocourovi a psovi. Kočka dobrý, ale fena se zaběhla. Čubka jedna.“
„Nějaké opice? Nebo aspoň jiní primáti?“
„Primáti, ty jsi dobrá. Myslíš si, že je jednoduché získat opici k výzkumným účelům? Navíc neoficiálním, nezaštítěným žádnou univerzitou nebo aspoň ZOO? Jeden cirkusák mi za mírnou úplatu půjčil poněkud vypelichaného kočkodana. Ale za týden jsem ho musela vrátit. Vůbec nebylo jednoduché přesvědčit ho, že ta samička je vlastně mnohem lepší než to zvíře, co mi půjčil. Ani jsem se mu nesnažila vysvětlit, že se jedná o to samé.“
„Měla jste mu dát napít,“ ušklíbla jsem se.
„Co s ním?“ zavrhla to. „Byl olezlý a protivný víc než ten jeho kočkodan. Děkuju nechci. To jsem si radši počkala na někoho sympatičtějšího a užitečnějšího.“
„Takže to mám brát vlastně jako jistý druh vyznamenání.“
„Myslím, že jsi nebyla šťastná. Že jsi nějakou změnu ve svém životě prostě potřebovala.“ Než jsem stačila vymyslet vhodný protiargument, olízla si rty a poslala mi vzdušný polibek. Zalapala jsem po dechu a zcela podvědomě olízla puklinu na spodní straně bagety. Pak mi došlo, co jsem právě udělala, zrudla jsem a sklopila pohled.
„Mimochodem, až si budu jistá, že ty si jseš jistá v kramflecích, myšleno v jehlových kramflecích, tak ti ho klidně půjčím. Děkuju za optání, barva se mi líbí, dělali mi ji na zakázku, ukazuje, že nejsem žádná tuctovka.“
Nechaly jsme po sobě na stole neuklizeno. Svedla jsem s tím silný vnitřní boj, ale v okamžiku, kdy do stroje zadám první část stolu budu mít naposledy dost času.
„Tak, teď tě k tomu konečně na chvíli pustím,“ usadila mě Paní Vanda ke klávesnici. „Souhlasíš s návrhem řezů?“
„Nohy a hlava jsou ideální,“ pochválila jsem ji. „Ruce ukončíme v ramenou, lopatky budou součástí těla. Už jsem si ořešák naporcovala tak, že počítám s delším trupem. V první řadě mám při takových řezech menší množství odpadu. Druhé plus je, že hlava se mnohem lépe připojuje k jedinému kusu trupu než ke dvěma ramenům.“ Ovládání software bylo naprosto intuitivní, řezy jsem upravila velice rychle a vložila do přístroje budoucí levou ruku. Nože se rozkmitaly tak, že pod průhledným krytem je nešlo vůbec zaostřit. I tak máme sto minut čas. Začala jsem rukou, protože je menší než nohy nebo trup a není na ní tolik jemných detailů jako na hlavě. Případné nedostatky se na ní nejsnáze opraví nebo alespoň zakamuflují. Pět minut jsem postávala u přístroje a když jsem došla k názoru, že vše běží podle předpokladů, vrátila jsem se do kuchyně uklidit.
„Mimochodem ráno ti odtáhli auto. Takže já teď zajedu na městskou policii a na odtahovku vyřídit vše, co je k tomu potřeba. Půjčím si klíče a techničák. Dej mi radši i velký techničák. Měla bych být zpátky zhruba v době, kdy budeš dělat druhou ruku.“
Je devět hodin, kolem půl jedné budou hotové ruce, trup zabere tak dvě a půl hodiny. Nohy i se zadkem po třech hodinách a jsem někde po deváté hodině večer. A to jsem do toho nezapočítala žádné technologické pauzy, abych tu věc neuvařila. Hlavu si nechávám nakonec, tu pustím přes noc. No a samozřejmě každý z těch dílů musím pečlivě zkontrolovat, bude-li to třeba, tak i opravit, přebrousit jemňounkým šmirglem, vyleštit a něčím alespoň provizorně natřít.
Dala jsem kuchyň do pořádku a pořád zbývala téměř hodina. Na chvíli jsem si lehla na karimatku s nohama vzhůru a rovnala si záda. Prsa se rozestoupila do stran, takže když jsem opřela bradu o hrudní kost, měla jsem výhled téměř stejný jako léta před tím. Pravda nesmím si všímat té vše obklopující růžové barvy. Pak taky odlišného tvaru stehen a nečekaného průhledu rozkrokem. V neposlední řadě se těžko vytěsňuje ten jemný tah kůže na hrudníku, jak na má ňadra působí gravitace. Nedalo mi to, stlačila jsem je dlaněmi k sobě a krajina před mýma očima se rázem začala podobat Českému středohoří. Vlevo je Panna, vpravo Kalich. Ne, to není přesně ono, ty mají výškový rozdíl přes šedesát metrů, zatímco pevnosti na mých kopcích jsou naprosto souměrné. Nutkání bylo silnější než já. Povolila jsem zip na overalu a zajela rukou dovnitř. Stavby na vrcholcích byly brzy mnohem výraznější. Tak a teď jsem nahoře bez, na hoře Bezděz, na dvou Bezdězech naráz. (Ještě jedna poznámka autorky: Vím, že s tou slovní hříčkou zdaleka nejsem originální, ale stejně jsem si nemohla pomoci.) Za dvě minuty se má pravička vydala do klína. Naštěstí, než tam dorazila, tak nějaká z posledních příčetných buněk v mém mozku převzala vládu a přinutila mě vstát a odejit do koupelny. Koukla jsem na hodiny. Ani ne za třicet minut budu mít k dispozici první končetinu.
Někdo mi na umyvadle nechal připravené šminky a pět různých voňavek. Uvědomila jsem si, že mám pořád dost času a vlastně nevidím jediný relevantní důvod proč při té práci nevypadat i trochu k světu. Postupně jsem si nastříkla na zápěstí vzorek ze všech lahviček, a po menší váhání mezi druhým a třetím parfémem se rozhodla pro ten druhý. Champs-Élysées (Extrait). Něčím mě pro dnešní den přišel nejpatřičnější. Na první dojem byl tak krásně něžně květinový. Růžový jak, jak já teď. Ale na pozadí tam bylo něco, co mě pojilo k mé dosavadní práci. Něco velmi dřevitého až ořešákovitého. I když ne klasicky tuzemsky ořešákovitého. Nemohla jsem si pomoc a šla si vyhledat na webu složení. HLAVA: růžové okvětní lístky, mimózové listy. SRDCE: mimóza, ořešák popelavý, černý rybíz. ZÁKLAD: dřevité tóny, vanilka. S tímhle druhem ořešáku jsem nikdy nedělala, ale o to víc se musím pochválit. „Jsi dobrá Svatavo, všechna čest.“
Vrátila jsem se k zrcadlu. Pořád mám overal rozepnutý až k pupku, ale co má být. Zima tu není, sluší mi to a v koupelně jen tak ke zranění nepřijdu. Nechtěla jsem se pouštět do žádných velkých akcí, ale nedokázala jsem odolat svému podvědomí a zkusila se nalíčit stejně, nebo alespoň hodně podobně, jak mě včera večer upravila Paní Eleonora. Rtěnka šla docela jednoduše, ale z očních víček jsem přes veškeré úsilí měla poněkud impresionistický až lehce surrealistický pocit. Předklonila jsem se blíž k zrcadlu a řasenkou se snažila o závěrečnou tečku. Prsa se tlačila do povoleného výstřihu a kdyby se bradavky nezachytily o místo, kde byl zip přichycen k látce, nejspíš by vyklouzly ven.
Něco se za mnou mihlo. „Není to špatné. Trochu bych ubrala na dramatičnosti a věnovala víc pozornosti osové souměrnosti, ale na to, že to byl tvůj první pokus, musím nás obě pochválit.“ Ještě v předklonu jsem rychle zavřela zip a otočila se.
„Bacha, ať se neskřípneš. Bolí to. Policii jsem vyřídila, Byla jsem i na odtahovce, ale ti blbci ti během manipulace poškrábali auto. Donutila jsem je, aby ti opravili lak. Samozřejmě za jejich peníze.“
Svůj minivan používám už osm let. Celou tu dobu v něm tahám nábytek i nářadí a podle toho to auto taky vypadá. Ne, že by pro mě byl nějaký nový škrábanec na dveřích důležitý, ale pokud to z nich vymámila, tak je opravdu dobrá.
Zaslechla jsem cvaknutí z dílny. „Mám práci,“ oznámila jsem Paní Vandě a protáhla se kolem ní.
„Snad máme. Každopádně to chci vidět a jestli to bude jen trochu smysluplné, pomůžu ti.“
Povolila jsem upnutí a očima a hlavně prsty kontrolovala kvalitu zpracování polotovaru. Z dálky to vypadalo nádherně, ale z méně než metru byla jasně rozpoznatelná mapa bodů. S tím jsem počítala. Není to nic, co bych nedokázala vyhladit ručně, ať už s pomocí šmirglu nebo sady pilníčků. Na žádné třísky anebo odštěpky jsem naštěstí nenarazila.
Upnula jsem do přístroje druhou ruku, sedla si na židli, sevřela stehny tu první a pustila se do práce. Byl to zvláštní pocit mít před očima své tři ruce. Byla jsem nepatrně rychlejší než stroj. Schválně jsem ohnula svou ruku a porovnala ji s výrobkem. Kdybych náhodou neměla zakázky, z fleku bych se mohla živit výrobou protetiky. S dávkou jistého uspokojení jsem podala ruku Paní Vandě.
„Ještě to musím přeleštit a až ten stolek dám dohromady, tak by to chtělo nějak ošetřit. Aspoň rychleschnoucím nátěrem nebo trochou vosku.“
„Kdy to budeš leštit?“
„Nevím, až mi zbyde čas. Tohle je tak třikrát rychlejší než obrušování. Nechám si to nakonec. Je to čistě mechanická věc, nejmíň náchylná na chybu. Vždycky se to dá přeleštit.
„Čím to leštíš?“
„Mám pár možností, podle typu materiálu. Tohle je dost tvrdé dřevo, takže ho vezmu takovou houbičkou, vypadá podobně jako ta na nádobí, jen je větší kulatá a o něco tužší.“
„Je to jedna z těchto? Která?“ ukázala na poličku.
„Jo, je to jedna z nich, ta druhá zleva,“ připustila jsem.
„Tak si vezmi tu čerstvě vyřezanou ruku a tuhle mi dej. Sama říkáš, že se na tom v podstatě nedá nic zkazit. Nebo mi chceš naznačit, že já bych to nedokázala? Že jsem až tak nešikovná?“
Rezignovala jsem. „Počkejte, aspoň vám ukážu, jak se to dělá. Abyste se zbytečně nenadřela.“
„Skočím se převléct do pracovního,“ oznámila mi a vrátila se v modelu stejného střihu, jaký mám já jen v černé barvě. S růžovými kapsami. Na prsou, na zadku i v rozkroku.
„Nedívej se na ní,“ poroučela jsem si v duchu. „Nebo si zbrousíš ořešák i s rukou a skvrny od krve se z toho budou hodně blbě dostávat.“
Celkem rychle se zapracovala. Trvalo jí to samozřejmě déle, než bych to dělala já, ale i tak byla hotová dříve než já s druhou rukou. Pak se nabídla, že k obědu narychlo uvaří těstoviny s tuňákem. Věděla jsem, že já svou ruku dorazím tak o dvacet minut dřív, než budu mít k dispozici trup. Takže i když se relativně v poklidu najím, nechytíme žádné zpoždění.
Bylo příjemné dělat zase ve dvou. Paní Vanda poslouchala rozhodně víc jak Kamil, a ještě při tom vypadala, jako kdyby fotila reklamu na nářadí. Byla jsem ve svém živlu. Dokonce jsem ani skrz rukavice neviděla své nalakované nehty a připadala si v mnohém jako dřív. Automaticky jsme přešly do situace, kdy jsem měla navrch, rozhodovala jsem o tom, v jakém pořadí budou postupovat jednotlivé kroky. Teď jsem prostě byla umělecká truhlářka a ona moje pomocnice. Sexy pomocnice, která si do klína položila trup mé dřevěné dvojnice a začala mu svědomitě leštit žlábek pod ňadry.
„Au!“ vykřikla jsem, když se mi povedlo probodnout si pilníkem rukavici. Jasně jsem viděla, jak se kouše do tváře a snaží se tvářit co nejseriózněji.
„Ukaž mi to!“ poručila mi. „Dám ti na to náplast.“
„Nic tam není,“ namítla jsem.
„Stejně ti ji dám, abys to místo neměla tak zranitelné.“
Bylo půl osmé, ona si i nadále hrála s tělem, já s první nohou a ze stroje se ozvala silná rána následovaná sérií postupně se tišících kovových nárazů. Rychle jsem vypnula stroj a jakmile se zastavil, otevřela jsem kryt. Hned na první pohled bylo vidět, že jeden ze dvou nožů nevydržel, v půlce se přelomil a jeho špička se různě odrážela od dřeva i krytu.
„Jsme v moc velké prdeli?“ zeptala se Paní Vanda.
Po tom všem, čím jsem za uplynulých 28 hodin prošla, jsem ani neměla tendenci se hroutit. „V prdeli určitě, ale říct v jak velké se odvážím teprve tehdy, až si to pořádně prohlédnu. Tenhle nůž je ztracený, náhradní nemám. Přístroj je pořád v záruce, servisní mechanik dojede na místo, ale má na to dva dny. Když to překonfiguruju, tak to je schopné pracovat i s jedním nožem. Teď se ještě musím podívat, jakou škodu to napáchalo na dřevě. Tohle půjde pryč, to nevadí, tohle taky. Tady bude problém,“ ukázala jsem na jednu smyčku lana. „Ale nebude to na první pohled vidět, je to na straně, které je namířená k podlaze. Můžeme tomu říkat umělecký záměr nebo to dolepíme nějakým odřezkem. Jdu zavolat na ten helpdesk, jsou tam do osmi.“
Tvrdila jsem do telefonu, že jsem svá obchodní partnerka. Nenamítali nic, záruka je přenosná, stačilo dodat výrobní číslo přístroje.
„Překvapili,“ oznámila jsem paní Vandě, když jsem zavěsila. „Nabídli mi už zítřejší podvečer nebo pozítří ráno. Mám ten pocit, že na zítřejší podvečer už mám jiné plány a nejsem si jistá, jak budu druhý den ráno fungovat. Nechala jsem to až na pozítří večer. Teď musím upravit program na pravou nohu. Je vám jasné, že teď tu nohu budeme připravovat místo tří šest hodin. Pokud nám neklekne i druhý nůž. To znamená, že budeme hotové někdy ve dvě v noci. Do té doby se musím rozhodnout, co s hlavou. Nesjpíš ji celou udělám ručně. Nestihnu ji propracovat do detailu, ale pořád to vidím jako menší riziko, než že při práci ten přístroj definitivně klekne a hlavu rozmlátí na padrť. A teď jdu dobrousit levou zadní.“
Už jsem byla skoro hotová, když Paní Vandě zapípaly na mobilu nějaké zprávy. Odešla si zavolat ven. „To byla Eleonora,“ oznámila mi, když se vrátila. „Doslechla se, že máme nějaké technické problémy, a tak nám jako gesto dobré vůle poslala fotky jejich stolku o dvě hodiny dřív. Pojď se na ně podívat.“
Mžourala jsem do mobilu. „Mohla byste mi to přeposlat na mail? Nebo se alespoň přihlásit u mě na počítači? Na první pohled to nevypadá špatně, ale potřebuju vidět víc detailů.“
Přesunuli jsme se vedle. „Je to řemeslně dokonalé, strojově přesné.“
„Takže to dělají stejně jako my?“
„Bohužel líp. Zjevně mají k dispozici vyšší verzi přístroje. Jemnější rozlišení, více nožů. Ale na druhou stranu, když to s automatikou přeženete, tak to vypadá jak odlitek, chybí tomu osobitost, něco vzadu v hlavě vám říká, že to je trošku nuda.“
Proklikávala jsem se fotkami. Ke konci už jsem je začala trochu odbývat. Najednou jsem se zarazila a vrátila se rychle o tři fotky zpět. Na zdánlivě nepovedeném záběru byl na skříni v pozadí vidět odraz týlu řemeslníka. Mezi blonďatými kudrlinami prosvítala pleš a jasně jsem rozeznala jizvu ve tvaru písmene V. „Ten parchant,“ řekla polohlasem. „Ten prolhanej podrazáckej hajzl.“
„Co se děje? Kdo je podrazáckej hajzl?“ zajímala se Paní Vanda.
 
Tak co milé čtenářky a milí čtenáři. Má Svatava bez zaváhání říct Paní Vandě pravdu, nebo si to má zkusit nechat pro sebe?