Cesta životem..... - Pavel (soutěž 2017)

11.02.2017 23:37

/autorská povídka : autor Pavel /

Věnováno všem ženám, které k nám mají náklonnost…..

 

Part 1.  

                                                               Za velkou prosklenou stěnou bylo ze zahrady vidět postavu ženy. Opírala se o tyč mopu a zasněně hleděla do zahrady. Delší kaštanové hlasy měla svázané do culíku, vynikla tak obnažená šíje a stříbrné kruhové náušnice. Cítila jejich dotek na tváři, cítila průvan od pootevřeného okna, zvědavě nakukoval do jejího výstřihu a hladil oblé vrcholky prsů, čechral jí krátkou sukni a zvědavě ji nadzvedával. Kdyby se mu ji ale podařilo opravdu nadzvednout, asi by se divil……                                               

                                                               Pavlína se opírá o násadu mopu, který právě vyprala v kbelíku a zasněně se zahleděla z okna na sněhové vločky a na krásu zasněžené zahrady. Tak mělo být o vánocích! Taková romantika, a ne teď koncem ledna. Jo vánoce, ty před rokem poznamenaly její život. V hlavě jí krouží střepiny vzpomínek, vzpomínek ve kterých byla ještě jako Pavel na začátku své dlouhé cesty……

                                                               Před rokem, o vánoční štědrovečerní večeři se Pavel rozhodl doma sdělit svoje dobře utajené tajemství. Vše už bylo rozjeté a on už to rozhodně nechtěl zastavit. Ani už nemohl, některé změny už nebylo možné v rodině déle tajit. Podařilo se mu utajit návštěvy v Praze na sexuologii, již dlouhodobě tajně užíval hormony a doufal, že si doma nikdo ničeho nevšimne. Změny ale už začínaly být čím dál viditelnější. Bylo již jen otázkou času, kdy se ho maminka, setra nebo otec zeptají, proč si vycpává prsa, proč přibírá v jiných partiích než je běžné. Nevycpával si nic, pravidelná dlouhodobá dávka hormonů udělala svoji práci, dala vyniknout prsům a zakulatila i postavu. Pavel bydlel na malém městě, vánoce jsou tady skutečně svátkem klidu a míru. Zhluboka se tedy tenkrát nadechl, a nad štědrovečerní polévkou rodině oznámil, že by jim něco rád řekl. Maminka se na něj starostlivě podívala, otci zamrzla lžíce v půli cesty, no a sestra se švagrem se věnovali dál více méně sobě. A už to z něj šlo ven, jeho návštěvy na sexuologii, přesvědčení že není ve správném těle, dlouhodobé užívání hormonů, vysvětlení že už dospěl do bodu, kdy musí začít žít roli ženy se vším všudy, s oblečením, s úpravou zevnějšku a i s chováním. Všichni zatím mlčeli, a tak jim ještě vysvětlil, že zhruba za rok by si chtěl nechat operativně změnit pohlaví.     

                                                               Ticho přerušilo bouchnutí polévkové lžičky o stůl a otcův křik. To prý nemyslí vážně, co tomu řeknou chlapi v hospodě, že má kluka úchyla? A co v práci? Budeš všem pro smích! Poděkoval Pavlovi za zkažený štědrý večer a zmizel od stolu do kuchyně. Maminka plakala a sestra na něj vyvalila oči s tím, že to určitě nemyslí vážně a švagr jí zdatně přizvukoval. I na tento vývoj situace byl ale Pavel připraven. V jeho dobré staré oktávce měl nachystané svoje nejnutnější osobní věci, v obálce na sedadle klíč od dohodnutého podnájmu, no jedna místnost kde bylo vše za osm tisíc měsíčně. Původně chtěl opustit svoje rodné městečko až po vánocích, ale osud to vše urychlil. V práci už stejně dal výpověď. Rozloučila se s ním jenom maminka, a šeptala mu mezi vzlyky do ucha tak aby to otec neslyšel, aby jí určitě občas zavolal. Klidná štědrovečerní jízda, vylidněná města a slzy stékající po tvářích, první noc v cizím městě, první štědrý večer kdy byl úplně sám. Sám, smutný, ale svobodný. Hormonální léčba z něj udělala trochu lítostivého člověka, tak ležel na posteli, objímal svého plyšového medvěda, který ho doprovází celý život a brečel do polštáře.

                                                               Po vánočních svátcích Pavel nastoupil na domluvenou práci. Přes jednoho kamaráda z průmyslovky měl kontakt na jeho matku, která vedla oddělení úklidu u velké firmy, zabývající se správou nemovitostí. Kontaktoval  ji už v průběhu svého dojíždění k lékařům do Prahy. Samozřejmě jí vše vysvětlil, a po pravdě obeznámil se svým úmyslem začít žít jako žena, oblékat se jako žena. Domluvili se, že bude u nich pracovat jako uklizečka pro noční úklid kanceláří. Chvíli se jej pokoušela přemluvit, že vzhledem k jeho vzdělání a praxi má na víc, ale po Pavlových argumentech souhlasila. Vzhledem k okolnostem že bude pracovat převážně mezi ukrajinkami a podobně, a určitě by ho na začátku zradil mužský basový hlas, dohodli se, že bude vystupovat jako uklizečka s hlasovou vadou, prostě němá uklizečka. Zaměstnání bylo pro Pavla nutností a potřeboval jej, jeho úspory se tenčily úměrně s potřebnou dámskou výbavou. Taky si začal sám vařit, koupil pračku, a musel taky platit podnájem. Jo, peníze ty tedy jsou zapotřebí. Začal chodit v dámském oblečení, kalhot měl již za svoji mužskou část života už plné zuby, tak si přísahal, že dokud bude mít mezi nohama ten nenáviděný přívěsek, tak si kalhoty neobleče. Poctivé dávky hormonů přispěly k tomu, že když prsa podpořil vhodnou podprsenkou, tak se vykouzlil nezaměnitelný žlábek, který jasně hlásal, že jeho nositelkou je určitě a bez nejmenší pochyby žena. Zásobil se sukněmi, halenkami, přilehlými tílky, punčochami a botičkami. Volil různé výšky podpatků, abych v nich mohl pohodlně pracovat, a potom se přezout a odejít jako dáma. Začal si upravovat obličej, nechal si nalepit nehty, pracovat bude přece v gumových rukavicích. To vše Pavel zvládal, neměl žádnou atletickou postavu, spíš menší hubenou, tak s tím neměl problém. Vousy světlejší, při pravidelném holení taky bez problému, vlasy taky ujdou, jediné co jej zrazovalo, byl basový mužský hlas. Dokud jen šeptal nebo mluvil potichu, dařilo se mu hlas udržet ve vyšší poloze, ale při hlasitějším hovoru spadl zpět do nenáviděné typicky mužské tóniny, proto volba němé uklizečky, prozatím….

Part 2.

                                                               Pavlína se dívala na sníh za oknem, obdivovala zamrzlé jezírko, a začala mopem vytírat dlaždičky kolem vnitřního bazénu. Monotónnost práce znovu vyvolává vzpomínky zasunuté v paměti. Ukrajinky se v práci střídaly, přicházely a odcházely, a Pavel se postupně stal vedoucí směny. Ze zaměstnanců, kterým uklízeli kanceláře, některé i potkal, a to když nastupoval na noční úklid, a oni dělali přesčasy.  Když někdo seděl u počítače zády ke dveřím, dotkl se rukou jeho ramene, usmál se a naznačil, jestli může začít uklízet. Vnímal jejich pohled do svého výstřihu, cítil jejich pohledy na svých nohou, které zakrývala pouze krátká kolová sukně končící dost vysoko nad koleny. Pracovní sandálky volil pohodlné, na nízkém klínku. V té době měl již propíchnuté uši a ty mu zdobily větší kruhové náušnice. Pohledy mužů vnímal, ale celkově mu připadali jako nafoukaní panáci. Neustále dávali najevo, že oni jsou pány tvorstva. Nevěděl, jak se mu to v té hlavě srovnalo, nevěděl, co s ním ještě hormony udělají, ale pořád ho přitahovaly ženy. Upravené, sebevědomé ženy.

                                                               Někdy v průběhu léta si Pavla zavolala jeho šéfová, ta která jej přijímala. Sdělila mu fakt, že jejich společnost skoupila jiná společnost, zabývající se skupováním společností a v jejímž čele stojí sebevědomá majitelka, tvrdá manažerka paní Jánská. No a ta si vyžádala na jeho šéfové pracovnici na úklid v její vile. Měla požadavky, aby to nebyla ukrajinka, aby byla prověřená a zbytečně do ničeho nemluvila. Tak se stalo, že její volba padla jednoznačně na Pavlínu. Pavlína byla přeci němá uklizečka, byla velmi pečlivá, a díky technickému vzdělání si dokázala poradit i s problémy které by normální běžné uklizečky nezvládli. To bylo v létě, od té doby uteklo hodně času. První setkání s paní Jánskou si Pavlína pamatuje dodnes. Je to ten typ vysokých žen, upnutá v bezvadně padnoucím kostýmku, neodhadnutelný věk, snad kolem čtyřiceti, výraznější líčení, a s osobní asistentkou v patách, které nepřetržitě diktovala nějaké příkazy. Pavel se jí přijel představit do její vily na okraji Prahy. Ohromný rozlehlý dům krásně usazený do Klánovického lesa. Dveře vily otevřela mladá žena a představila se jako asistentka Lenka, tak vy jste ta nová na úklid, tak přesně jej přivítala a uvedla do prostorné obývací haly. Tam byl představen paní Jánské, tedy představen, rovnou jej vyzvala, aby ji následovala. Provedla Pavla komplet domem, ukazovala, na co si má dát pozor, a v jakých periodách co uklízet. Skončili u vnitřního bazénu, odkud byl vstup do technické místnosti. Ta byla vybavena i sprchovým koutem, šatní skříní a skříní na úklidové pomůcky. Tak tady bude vaše království, končila prohlídku a mávla rukou po místnosti. Prohlédla si Pavla od hlavy k patě, její pohled se na chvíli zarazil na jeho tmavých očích a vpil se mu snad až do mozku. Potom sjel přes jeho prsa dolů lodičkám s vyšším podpatkem. Spokojeně pokývala hlavou a řekla, že cokoli bude potřebovat pro úklid, tak má požadavky psát přes SMS asistentce která vše zařídí. Od asistentky potom dostal klíče a přístupovou kartu. Tak se stalo, že se stal denní uklizečkou v ohromném domě vrcholové manažerky, a jak později zjistil svobodné a bezdětné.  

                                                               V té době začal mít Pavel nějak citlivější prsní bradavky. Přihlásily se o slovo samy, a to když bez podprsenky pobíhal po svém miniaturním bytě jenom v tričku, které je třením dráždilo. Najednou se na tričku začaly rýsovat na hrotech jeho prsou malé třešničky. Reagovali citlivě na promnutí mezi prsty, až z toho tiše syknul. Slast? Snad, možná. Jeho život se odehrával mezi prací, kde byl vytížen skoro až do večera, potom nakoupit nejnutnější, doma vyprat, uklidit, vyžehlit a spát. Pro někoho stereotyp, pro něj naprostá svoboda, začal žít jako žena a i práci měl typicky ženskou. Snažil se za všech okolností chodit upraveně, vše čisté a vyžehlené. Se žehličkou samozřejmě chvíli zápolil, nějak moc ho to zase nebavilo, ale jak přestaly ubývat na tričkách a halenkách zažehlené faldíky, tak měl radost z dobře odvedené práce. I po finanční stránce si polepšil, a po dlouhé době na jeho účtu začaly přibývat peníze. S paní Jánskou se v jejím domě tak nějak míjeli, ráno pro ni přijížděl řidič z limuzín servisu, v průběhu léta zůstala občas doma, a relaxovala u venkovního bazénu na zahradě. Když byla doma, tak občas cítil, že pozoruje. Nepatřila mezi ty vrcholové manažery, pro které byly ostatní lidi smetí. Dokonce se stávalo, že když se vrátila z pracovních cest do zahraničí, tak v kuchyni na stole našel od ní dárek, jednou to byl řetízek, jednou punčochy, nebo jen tak čokoláda. Pavel si to hodně považoval a snažil se vše dělat co nejlépe. Když viděl, že někde nesvítí světlo, tak ze zásoby v technické místnosti vybral správnou žárovku a prostě ji vyměnil. Jednou když přišel do technické místnosti, na jednotce tepelného čerpadla byla chybová hláška a čerpadlo odstavené do poruchy. Tepelné čerpadlo Stiebel Elektron! To byl kdysi jeho denní chleba! Ty přece kdysi servisoval! Hračka, vymazal chybovou hlášku, rozebral, vyčisti a rozchodil přidřený třícestný ventil, a vše běželo dál.

                                                               Se svojí rodinou se přestal úplně stýkat, pouze s maminkou si pravidelně týden co týden telefonovali. Zase přišly vánoce, od své zaměstnankyně dostal nádherný kosmetický balíček a na stole ležela pro něj ještě připravená obálka s deseti tisíci korunami a ručně psané poděkování za bezvadnou starost o úklid v domě.

Part 3.

                                                               Je potřeba zahnat vzpomínky a pořád se nevracet. Pečlivě stírám dlažbu kolem bazénu a z práce mě vytrhuje cinknutí telefonu. Upomínka na příchozí hovor, no jasně maminka. Beru telefon z křesílka, jasně je to číslo mamky. Než stačím cokoli říct, zasype mě přívaly slov, gratuluje mi k dnešním narozeninám, na které jsem já úplně zapomněl. Říká mi takové maminkovské řeči, ať na sebe dávám pozor a podobně, řeči které mi ženou slzy do očí. Děkuji jí za přání, ještě se ptám, co je doma nového, a loučíme se. Za mnou se ozývá tiché zakašlání, takové to kdy na sebe člověk upozorňuje, že je v místnosti. Otáčím se a ztuhl jsem v pověstný solný sloup. Ve dveřích stála paní Jánská, o které jsem vůbec netušil, že se vrátila domů, a která musela jasně slyšet, že nejsem němá a natož ta ženská uklizečka. Můžete jít se mnou okamžitě do pracovny, prosím! Nebyla to z jejích úst otázka, byl to strohý příkaz. Otočila se a vyrazila směrem přes halu do zadního traktu domu, kde měla pracovnu. Nezbývalo nic jiného než jí následovat. Šel jsem za ní jak na popravu, ale v hlavě se vteřiny vlekly neuvěřitelně pomalu, uvědomoval jsem si, co asi bude následovat, zároveň mi přišlo zajímavé, jak naše střevíčky klapaly do rytmu o dlažbu haly, cítil jsem, jak mě náušnice šimrají na tvářích, hlavou mi blesklo, jestli nemám rozmazané oči, cestou jsem sundával gumové pracovní rukavice a můj pohled utkvěl na mých červených nehtech, co blbnu, přemýšlej, co asi bude? Kdyby to šlo tak se zastavím, nebo otočím a uteču, to ale není řešení, věděl jsem, že situaci musím řešit, protože paní Jánská měla dost dobré známosti na to, aby mi hodně znepříjemnila můj další život.

                                                               Posadila se za svůj ohromný psací stůl, pokynula rukou, abych si sedl na židli naproti ní, rozevřela svůj notebook, chvíli sledovala jeho obrazovku, potom zvedla oči, a upřeně se na mě zadívala. Hlavou mi blesklo, že je to jako kobra když hypnotizuje myšku. Ták, přerušila mlčení, máme tady němou uklizečku. To spíš konstatovala, nebyla to otázka, na kterou bych mohl cokoli říct. Jak myslíte, že by vám ta lež dlouho vydržela? Tak to už byla otázka, ale nenechala mě odpovědět. Že něco není v pořádku, jsem začala tušit od této chvíle. Její hlas nenesl stopy hněvu, spíše konstatování.  Toto byla záminka, abych se o vás začala více zajímat, a otočila obrazovku notebooku ke mně. Na obrazovce běžel kvalitní barevný film. Hlavní aktérkou příběhu jsem byl já v technické místnosti. Pochopil jsem, že dům je stále monitorován systémem skrytých kamer. Na záběrech pořízených od stropu bylo jasně vidět, jak se nakláním nad ovládací panel tepelného čerpadla, probírám historii poruch, jak ze skříně vytahuji bedničku s nářadím, uzavírám ventily kolem trojcestného serva, které demontuji a čistím. Zaklapla obrazovku. Tak mě přijde hláška na mobil o poruše čerpadla, a já než řeknu asistentce, aby zavolala servis, detekuje čidlo pohyb v technické místnosti a kamera nahrála osobu, která tam byla. Tepelné čerpadlo po chvíli hlásí normální provoz. Nedalo mi to a prohlédla jsem si záznam. To normální uklizečka, dala důraz na slovo uklizečka, prostě neumí. Tak jsem se na vás trochu zaměřila, zjistila pár informací, a čekala, jak dlouho vám přetvářka vydrží. Můžete mi to tedy nějak vysvětlit?

                                                               A to už byla z její strany otázka, která mě postavila před jasnou volbu. Musel jsem s pravdou ven, protože já jsem se sám rozhodl pro život, který jsem si zvolil, nestydím se za to, že vystupuji jako žena, já se přece cítím být ženou, byla to moje svobodná volba, nemohl jsem za to, že si příroda se mnou pohrála a umístila moji duši do jiného těla. Podíval jsem se jí upřeně do očí, a začal vyprávět celý svůj dosavadní životní příběh. Když jsem jí líčil, jak jsem odjel od štědrovečerního stolu do Prahy, v ten štědrý den kdy mě má rodina zatratila, tak se mi zdálo, že jí oči zvlhly a v koutku se vytvořila malá slza. Skončil jsem vyprávění s tím, že od nástupu do její vily již všechno ví, že jsem jí nic nezatajil. Dokončil jsem svůj příběh a nastalo ticho. Mlčel jsem a čekal na její reakci. Čekal jsem, že mě okamžitě vyhodí, čekal jsem, že na mě bude křičet. Tak, všichni máme nějaké to své tajemství, řekla po delší odmlce, běžte teď pokračovat ve své práci, a než půjdete domů, stavte se prosím u mě v pracovně, mezitím se rozhodnu, jak vzniklou situaci vyřešíme.

                                                               Většinou jsem končil s úklidem kolem čtvrté hodiny, ale to zdržení v její pracovně způsobilo, že jsem byl se svou prací hotov až kolem páté hodiny. Celou dobu jsem přemýšlel, co asi bude, jak se situace vyřeší, ale hlavně když mě vyhodí, tak mě vyrazí vlastně z její firmy, a tak už nebudu pracovat ani na předchozím úklidu kanceláří. Celou dobu se u mě střídaly návaly lítosti, vzteku, a apatie. Prostě hormonální léčba dělá svoje. Chvíli mi tekly slzy jako hrachy, pak jsem si uvědomil, že mě určitě může vidět na kameře, jak se utírám do kapesníku. Rozhodl jsem se ale, že se nebudu ponižovat, že dál budu vystupovat jako sebevědomá holka, tedy skoro žena, a nebudu se o nic prosit. Když tady skončím, najdu si něco jiného. Toto přesvědčení mi dodalo sílu. Když jsem skončil, převlékl jsem se z pracovního trička do halenky, nechal jsem naschvál rozepnuté knoflíčky tak, aby vynikl můj prsní žlábek. Přemaloval jsem si rty, rozčesal vlasy kartáčem, nanesl trochu makeupu, zdravíčko na tvář, zvýraznil řasy. Když vyhazov, tak se vší grácií. Obul jsem si lodičky na vyšším podpatku, před zrcadlem upravit sukni, zkontrolovat a doladit detaily, nešlo to dál už prodlužovat, vyrazil jsem na porážku.

                                                               Dveře pracovny byly zavřené a po zaklepání mě vyzvala, ať jdu dál. Vplul jsem dovnitř s největší elegancí, které jsem byl v ten moment schopen. Dobrý večer paní Jánská, pozdravil jsem, protože venku již byla tma a u nás doma bylo slušností se zdravit. Jsem tady, jak jste si přála, popošel jsem k jejímu stolu. Tím jsem se dostal do kužele světla, který osvětloval její pracovní stůl. Zvedla ke mně oči a zdálo se mi, jako by souhlasně kývla hlavou, přejela pohledem můj obličej, jasně jsem viděl, jak zkoumá můj výstřih a mé nohy. Tak to je dobře, malinko se pousmála, tak nějak jsem tušila, že vás ta situace nezlomí, vzhledem k tomu čím jste si již prošla. Tak se Pavlíno posaďte, můžu vám říkat Pavlíno? Tak to jsem nečekal, takový začátek mě odzbrojil, vyká mi a říká mi Pavlíno! No jestli se takhle vyhazují lidi z práce ve vyšších vrstvách naší společnosti, tak to bude zajímavé. Přisunul jsem si židli a sedl si naproti ní. Tak, přemýšlela jsem o vás Pavlíno. Víte, já fandím lidem kteří něco dokázali, které jen tak něco nezlomí, ve vašem případě vás obdivuji za vaši vůli prosadit si svoje. Mám pro vás jeden návrh.

                                                               Pozorně jsem poslouchal její monolog. Zatím to ale nevypadalo na to, že by mě chtěla vyhodit, nebo s celé záležitosti udělat skandál. Tak tedy, pokračovala po delší odmlce, podle vaší přístupové karty jsem si projela kamerové záznamy, vy jste tady opravovala i světla a drobné věci, které jste nemusela vůbec dělat, za to jste si neříkala o žádné zvláštní finanční ohodnocení. Tak to jsem přesně věděl, založením jsem přece pořád technik, a když vidím, že něco nefunguje a stačí málo tak to prostě opravím. Pořád to byl z její strany monolog, a já jsem si poprvé začal uvědomovat, že mě ta žena přitahuje. Vím, je to asi špatně, správně by se mi měli líbit chlapi, ale v hlavě stále přetrvávalo to podivné nastavení na ženy. Vlastně ani nevím jak má dlouhé vlasy které jsou vždy upravené do drdolu. I když byla celý den doma, měla na sobě jeden ze svých kostýmků, halenku mírně rozepnutou do výstřihu, bude mít hezká prsa, má krásné dlouhé nehty, to vše mi běželo hlavou a znovu mě z myšlenek vytrhl její hlas.

                                                               Tak jak jsem o vás přemýšlela, v lidech se jen tak nepletu, mám pro vás jednu pracovní nabídku. Už delší dobu uvažuji o tom, že bych měla mít stálého řidiče, nechci aby mě vozil pořád někdo jiný z limuzín servisu, tak jsem uvažovala zda byste nepřijala moji nabídku. Všimla jsem si, že k nám dojíždíte autem. Já sice mám řidičský průkaz, ale do dnešního provozu si prostě netroufnu. Postupně byste přešla na funkci mé osobní řidičky, a když bychom zrovna nikde necestovali, tak byste se mi tady starala o dům. Nemyslím tím, že vše budete dělat sama, to samozřejmě ne, dochází sem zahradníci, sjednáme novou paní na úklid, a vy byste to měla vše pod kontrolou. Podmínkou by bylo, že se nastěhujete sem ke mně do domu, do toho pokoje pro hosty. Tím mě úplně odzbrojila,  a já vůbec nevěděl  co mám říct. Hrdlo se mi sevřelo dojetím a radostí. Do očí mi vyhrkly slzy. No tak Pavlíno, neplačte mi tady, máte přece dnes narozeniny. Přes slzy jsem skoro neviděl, v hlavě mi běželo spousty myšlenek, že musím mít určitě rozmazanou řasenku, že mi opuchnou tváře od slz, že paní Jánská je v jádru strašně hodná ženská. Ucítil jsem strašnou potřebu ji alespoň obejmout, cítit někoho s kým se můžu podělit o svoji radost! Děkuji vám paní Jánská, to je nejlepší dárek jaký jsem mohla k narozeninám dostat, vstal jsem, obešel stůl a než se nadála,dal jsem jí pusu na tvář, spontánně, bez postranních úmyslů. I když se někdy ve vzpomínkách vracím k této chvíli, překvapilo mě, že mi nastavila tvář, že se mě neštítila, a já jsem už možná tenkrát ucítil to pověstné bodnutí u srdce, ten Amorův šíp lásky. Stavidlo napětí povolilo. Když už byla Pavlína na odchodu, ještě ji paní Jánská na moment zastavila. Víš Pavlíno, říká se, že nejhezčí dámské nohy mají chlapi? Ne, neber si to osobně, ale sukně ti opravdu moc sluší, víš že kdybych neslyšela tvůj hlas, tak bych v tobě nikdy muže nehledala? 

                                                               Ten večer jsem byl neskonale šťastný, i když moje slzy opět skrápěly polštář a mého plyšového medvěda. Tentokrát to ale nebyly slzy lítosti, teď to byly slzy štěstí.  Uznala mě jako ženu, nevadila jsem jí, budu u ní pracovat……

Part 4.

                                                               Po této události nastalo stěhování, z Pavlova podnájmu do vily paní Jánské. Mosty za ním byly spálené, z podnájmu dal výpověď s tím, že se sem už nevrátí. Kdyby se cokoli přihodilo, finančně si stál již tak dobře, že by si určitě pronajal garsonku s příslušenstvím, a ne pokoj se závěsem, za kterým byla sprcha a záchod.

                                                               Uběhl týden, kdy Pavel ještě vykonával své povinnosti, věnoval se úklidu a postupně se seznámil se všemi technickými vymoženostmi nainstalovanými ve vile. Paní Jánská v té době byla mimo republiku, a tak měl Pavel na vše dost času. Z práce ho vyrušila jen SMS zpráva od asistentky Lenky, že by s ním potřebovala něco projednat. Pavel si jasně pamatoval slib paní Jánské, že vše je pouze mezi nimi, a byl zvědavý, zda jej dodržela. Okamžitě by to poznal z Lenčina chování. Odpoledne Lenku doprovázela při jejím příjezdu ještě jedna starší žena, kterou Pavlovi představila jako krejčovou, co šije kostýmky pro ni a paní Jánskou. Lenka pokračovala ve švitoření, oslovovala Pavla v ženském rodě, a tak mu bylo jasné, že nic neví. Proto jen tiše přitakával, když se dozvěděl, že mu přijely vzít míry na jeho pracovní kostýmky. Krejčová měla za úkol ušít čtyři v různých barvách. Tomu se Pavel nebránil, a poprvé v životě si vychutnával okamžik, když mu měřila míry přes prsa, přes pás a přes boky. Kostýmek měl být pohodlný, byl přeci pro řidičku. Lenka mu taky oznámila, že paní Jánská objednala auto, které zítra firma přistaví, asi to prý bude nějaká audinka. Večer když Pavel usínal, tak si znovu uvědomil dotyky krejčové na svých prsou. Měl na sobě svou oblíbenou saténovou noční košilku a neubránil se náhlé potřebě ucítit znovu dotyk na prsou. Chvíli si přejížděl přes jejich hroty, až ucítil ten zvláštní pocit vzrušení, kdy se na košilce vyrýsovaly dvě třešničky. Přitiskl k sobě svého oblíbeného medvěda a usnul.  

                                                               Druhý den dopoledne skutečně přijela odtahová služba, a řidič složil před domem úplně nové perleťově bílé Audi Q7. Když viděl Pavla, tak se zeptal, zda je paní Pavlína a že jí tedy vše předává. Měl ještě přihlouplé poznámky, jestli s tím má zajet do garáže, vytáhl pár historek o ženských, co s novým autem zbourali plot, a podobně. Prostě tokal jak tetřev, a když zjistil, že mu Pavel neodpovídá a posunky naznačuje, že nemluví, tak mu předal složku papírů, klíče, a zmizel. Jak Pavel zjistil, auto bylo přihlášené na firmu paní Jánské, mělo již poznávací značky, dálniční známku a byly na něm zimní pneumatiky. Neměl problém s velkými vozy, když ještě pracoval jako servisní technik jezdil i s Ivekem a Jumprem. Jediným nezvykem v interiéru vozu, který byl v nádherné červené kůži, byla absence spojkového pedálu. Pavlovi ihned došlo že, je to automat. Usedl do auta, seřídil si sedadlo a zrcátka na svoji postavu a vyrazil na testovací okruh po Klánovicích. Vše proběhlo úplně bez problémů. Jediné co mu vrtalo hlavou bylo, jak se má zachovat při případné silniční kontrole, když poveze paní Jánskou a asistentku. Jeho doklady byly stále vystaveny na muže, i když by se to co nevidět mělo změnit. Termín operace už byl stanoven na duben, tak snad do té doby bude ušetřen zbytečných trapasů a případného ponižování ze strany policejních orgánů.

                                                               S příjezdem paní Jánské začal Pavel vykonávat plně svoji novou pozici a to řidiče a nepsaného technického domovníka. S paní Jánskou se začal dostávat do čím dál osobnějšího styku. Uvědomil si to, když třeba kontroloval provoz ve zpětném zrcátku, tak se vždy potkal s pohledem paní Jánské, která si sedla na zadní sedadlo tak, aby jeho obličej viděla ve zpětném zrcátku. Potkávali se samozřejmě i doma. V jídelně u společných takzvaných krabičkových večeří a snídaní. Nevyhnuli se ani vzájemným dotykům. Nejprve to byly nechtěné dotyky, když se míjeli v chodbě, jednou jej paní Jánská před odchodem z domu upozornila na rozmazanou rtěnku, vytáhla papírový kapesníček, a Pavlovi se zdálo, že úprava rozmazané rtěnky trvala nekonečně dlouho. Dívali se při tom sobě do očí, Pavel pocítil ohromnou touhu ji obejmout a políbit, ale nebyl si zcela jistý její reakcí. Taky spolu strávili několik společných večerů povídáním o všem možném a Pavel si jasně začal uvědomovat, co k té ženě cítí. Taky ze společného povídání zjistil, že se paní Jánská nějak podezřele hodně zajímá o jeho termínu operace, o tom co bude následovat, a o možnostech úpravy hlasivek a podobně. Na toto téma Pavel přečetl nespočet informací, tak jí mohl na všechny její otázky pravdivě odpovídat.

                                                               Zima pomalu odcházela, březnové sluníčko rozpustilo sníh a začalo prohřívat zahradu. Pavel zasněně hleděl na kouzelný západ slunce, které posledními paprsky prosvětlovalo jeho pokoj. Do operace mu zbýval týden času a s ubývajícími dny rostla i jeho nervozita. Ne že by se bál té změny, tu si přeci vyvzdoroval proti celému světu, ale operace je operace. Dnes po společné večeři mu paní Jánská řekla, že je dnes nějak unavená a půjde si už lehnout. Pavel se tedy rozhodl zkontrolovat v dokladech domu platné revize a prohlídky technologií. Nanosil si do pokoje potřebné šanony z pracovny paní Jánské a dal se do práce. Chtěl v tom udělat pořádek, než půjde do nemocnice, aby odešel s čistým stolem. Oblékl si svoji oblíbenou noční košilku a zabral se tak do práce, že nepostřehl, jak se sluníčko schovalo, nastoupil večer, a začínala noc. Začetl se do různých servisních návodů, výkresů a protokolů, že si ani neuvědomil, jak čas pokročil. Když si uvědomil, kolik toho má ještě zvládnout, dostal chuť na kávu. Když cestou do kuchyně míjel schodiště do suterénu, zaslechl zvuky, které k domu nepatřily, které tam nikdy neslyšel. Bylo to sténání, ano připadalo mu to jako vzdálené sténání, které vycházelo ze suterénu. Schodiště do suterénu bylo osvětlené nočním světlem, které kopírovalo stupně schodiště. Aniž by rozsvítil, začal opatrně sestupovat po schodišti.

Part 5.

                                                               Když Pavel sestoupil do suterénní chodby domu, uviděl slabou záři světla z pootevřených dveří. Nikdy v té místnosti nebyl, byly to kovové dveře s trezorovým zámkem, vždy si myslel, že je to soukromý trezor paní Jánské a nikdy se jí proto na to nezeptal. Došel ke dveřím, a znovu uslyšel ty podivné tlumené vzdechy. Sebral všechnu odvahu, a nahlédl dovnitř. To co Pavel spatřil, mu doslova vyrazilo dech. V rohu místnosti stálo gynekologické křeslo a na něm byla připoutaná paní Jánská. Pavel postřehl, že má na sobě oblečený kovový pás cudnost, ze kterého vedly dráty do krabičky na zemi. Její prsa byla uvězněna v kovových miskách, které zajišťovaly řetízky a pevně ji stahovaly. V ústech měla kovovou rozporku, nohy a jednu ruku připoutanou ke křeslu, a byla ještě v pase zajištěná dalším řemenem, který omezoval její pohyb. Pavel si uvědomil, že musela prožít silné vzrušení, protože její tělo bylo pokryté kapičky potu a sliny jí stékaly po tvářích z nuceně otevřených úst. Pavel zůstal stát, a rychle nevěděl, co má dělat! Jak situaci vyřešit! Jasně, jediná možnost, potichu vycouvat, než si ho paní Jánská všimne. Na druhou stranu se ho zmocnilo silné vzrušení, uvědomil si, že to co teď tady vidí, je vlastně naplnění jeho snu! Začal opatrně couvat a přivírat dveře, mezitím si oči úplně zvykly na přítmí, a on s hrůzou zjistil, že oči paní Jánské jsou upřené na něj. Volnou rukou si povolila řemen rozporky v ústech a několikrát polkla, než Pavel uslyšel její tichý hlas.

                                                               Počkej, Pavlínko neodcházej, pojď sem prosím ke mně. Pavel jako ve snu přešel pár kroků k jejímu křeslu, jasně teď rozeznával každý detail jejího pásu cudnosti, poprvé viděl její dlouhé rozpuštěné vlasy, pod železnými miskami tušil její prsa, hrdlo stažené kovovým obojkem. Víš, jak jsem ti při tvém nástupu ke mně říkala, že každá žena má své tajemství, tak teď ty znáš to moje, a já zase to tvoje. Mluvila tichým hlasem, který se chvěl z prožitého vzrušení, volnou rukou uchopila Pavlovu ruku a přitiskla si ji na tvář. Ale paní, začal Pavel větu, kterou ale nedokončil. Pro tebe už budu v soukromí vždy Laďka, uslyšel její tichá slova, která mu vehnala slzy do očí. Přitiskl se svými ústy k jejím, dlouze jí líbal, jejich vlasy se propletly, cítil na tvářích její pot vzrušení, který se mísil s jeho slzami. Hladil jí po celém těle, přejížděl dlaněmi přes její jeskyňku uvězněnou za kovovým pásem. Laďce se opět vzrušením zrychlil dech. Prosím pomoz mi, připoutej mi i druhou ruku, poprosila ho, a vtiskla mu do ruky ovladač, který končil v krabičce na zemi. Pavel jí připoutal volnou ruku, a když otevřela do široka svoje ústa, vrátil na místo i kovovou rozporku. Otočil knoflík na ovladači, a z pásu se ozvalo tiché bzučení. Pavel pochopil, že Laďka měla v sobě zavedené kolíky, které teď vykonávaly svoji práci. Klekl si k ní, líbal jí na tvář, líbal ji po celém těle, ucítil trnutí ve svých prsou. Vzrušením se mu točila hlava, pohled na Laďku ho vynášel do nebeských výšin. Prsty pročesával její vlasy, stíral sliny vytékající z jejich úst a jazykem tlumil její vzdech vzrušení. Čas se pro ně zastavil, když Laďka viděla, jak si Pavel hladí prsa, její tělo se vzepjalo v ohromné extázi, která trvala nekonečně dlouho. Když už jen zhluboka oddychovala, Pavel ji uvolnil ze sevření řemenů. Objala ho kolem krku a přitiskla na svou hruď. Věděla jsem, že někde jsi, nemohla jsem tě ale najít, chyť mě a pevně mě drž, šeptala a trvalo nekonečně dlouho, než vzájemně svoje sevření uvolnili. Pavel byl smáčený svými i jejími slzami štěstí, jeho košilka byla nasycená jejím potem.

                                                               To ale vypadáme, přerušila ticho Laďka a kývla směrem na protější stěnu, kde bylo obrovské zrcadlo. Jasně vykreslovalo jejich potem zborcená těla, rozcuchané vlasy, rozmazanou řasenku. Pojď, pomoz mi, půjdeme se vysprchovat do koupelny u mojí ložnice. Pavel jí pomohl sundat ty kovové misky chránicí její prsa, políbil její bradavky, a schoval do nich tvář, aby ji nepřiváděl do rozpaků, než si svlékne svůj pás a zbaví se kolíků. Nedíval se, jen rukou kopíroval její pohyb a hladil místa zbavená kovu. První společné a nezapomenutelné sprchování, vzájemné hlazení, Pavel nabral do dlaně šampon a umýval její dlouhé vlasy, ona na oplátku když k ní byl otočený čelem, umývala jeho prsa, laškovně jej kousla do bradavky, až Pavel hluboce vydechnul. Vzájemné utírání ručníkem.  Potom si jej Laďka odvedla do své ložnice. Tak co s tím uděláme Pavlínko, ptala se žertem, a sundala z Pavla župan. Pavel před ní zůstal stát a snažil se rukou přikrýt tu hnusnou věc kterou měl mezi nohama, a která k Pavlíně rozhodně nepatřila. Ale ty moje holčičko, nestyď se přede mnou, neboj se, za týden už budeš jako já, a stáhla si župan a těsně se přitiskla k Pavlovi. Pevně se ho držela a nasměrovala je oba do postele. Pavel se jí stočil do klína, rukama jí hladil po těle. Laděnko, jaké to je být v tom zavřená, víš v tom pásu a být připoutaná. Větu nedokončil, utlumil jí její palec, který mu jemně vsunula do úst. Uvidíš, Pavlínko, dočkáš se, až se vrátíš z nemocnice, do všeho tě zasvětím.

                                                               Pavel usínal a poprvé v životě jeho ruce svíraly ženu, o kterou se začal bát, ženu o kterou by nerad přišel, ženu kterou již dlouho tajně obdivoval a platonicky miloval, ženu která začala štěstím opět vzlykat, a než usnula, opakovala, že je šťastná, že našla svoji Pavlínu.

                                                               Ráno při snídani bylo již vše jiné než obvykle. Dům byl svědkem chtěných dotyků, milostných pohlazení, krásných slov. Počkej Pavlínko, můžu já? Zeptala se Laďka když viděla Pavla jak si sedá před zrcadlo a chystal si upravit obličej. Když byla Laďka hotová, mohl na sobě oči nechat. Dokázala v jeho obličeji zvýraznit přirozenou ženskost. Pavel jí na oplátku pomohl zapnout sukni, obout boty. Při oblékání naťukl téma, kterému se nemohl vyhnout. Laďce sám navrh, že před veřejností dál bude vystupovat ve své dřívější roli, nechtěl, aby Laďka byla zranitelná v očích medií a aby se nepoškodila její pověst v obchodních kruzích. Laďka jej na oplátku políbila na ústa, jsem ráda moje lásko, moc mi tím teď pomůžeš, ale pamatuj, nebudu tě skrývat věčně! Šibalsky na něj mrkla, a vyšla z domu.

Part 6.

                                                               Jaro se přehouplo v nádherný začátek léta, jasné sluníčko hledalo cestu kouřovými skly do interiéru auta stojícího na rušné pražské křižovatce. Šimralo řidičku do očí a snažilo se upoutat její pozornost. Ta ale měla oči upřené jen do zpětného zrcátka, ve kterém se odrážela podobizna ženy sedící na zadním sedadle. Vedle ní seděla jiná, mladší žena, která jí sdělovala důležité informace ohledně dohodnutých obchodních schůzek. 

                                                               Vždy když se Pavlína zahleděla do očí Laďky, zastavil se pro ni celý svět a srdce se jí sevřelo touhou. Teď už byla opravdu Pavlínou, operace proběhla bez komplikací, její osobní doklady již zněly na ženské jméno, a mezi nohama už necítila tu odpornou přebytečnou věc. Od příchodu z nemocnice, přes její rekonvalescenci, přes Laďčinu pomoc v dilatování, to vše jí připadalo jako krásný sen. Opět byla s Laďkou v kontaktu celé dny. Když byla v nemocnici, přijala Laďka novou paní na úklid. Pavlína pozorně poslouchala trpělivý výklad asistentky a i Laďčiny námitky. Kabina auta zase nebyla tak veliká, aby nemohla neposlouchat. Probíraly spolu postup při jednom složitém obchodním jednání, a nemohly se shodnout na řešení. Když Pavlína zaparkovala u velké administrativní budovy, Laďka se najednou otočila a vrátila se k autu. Vím Pavlínko že, jsi celou dobu pozorně poslouchala, jak bys to řešila ty? Když jí v rychlosti sdělila svoji verzi jednání, pokývala Laďka neutrálně hlavou a odešla.

                                                               Když se už potom opět samy dvě vracely v autě domů, Laďka neustále psala něco do svého notebooku a dělala si poznámky do svého sešitu, vyřizovala pracovní telefony. Ty ještě přetrvávaly i po jejích návratu domů, a tak Pavlína pro ně připravila lehkou večeři. Když Laďka přišla do jídelny, nesla v ruce lahev sektu a dvě skleničky. Tak, a dnes večer budeme slavit Pavlínko! Na tázavý pohled Pavlíny opověděla, že slaví její první pracovní úspěch! Obchodní jednání jsem vedla v duchu tvojí myšlenky, a vše to vyšlo na výbornou! Povídali si spolu dlouho do večera, když najednou Laďka zvážněla. Jednou jsi se mě Pavlínko zeptala jaké to je, když jsem byla tam dole ve svém království, myslím, že když budeš dnes večer chtít. Větu nedokončila, Pavlína se k ní vrhla a objala ji kolem krku a začala líbat na ústa, polibky umlčely další slova. Jako ve snu následovala Pavlína svou lásku do suterénní místnosti. Vše tam bylo stejné jako když tam byla poprvé, pouze na poličce vedle křesla ležely dva úplně stejné pásy, obojky a kovové podprsenky. Z pásů směrem vzhůru vystupovaly didla, které za okamžik vyplnily jejich těla. Vzájemně si oblékly kovové podprsenky, zajistily řetízky a nasadily obojky. Laďka uložila Pavlínu na křeslo a přitáhla její nohy a ruce řemeny. Další zafixovala kolem jejího a pasu a čela. Pod hlavou jí protáhla řemínek a jemně vtlačila do úst rozporku. Pavlína cítila ohromné vlny vzrušen, bezmoc z připoutání, poprvé cítila analní kolík a další mnohem větší vyplňoval její mušličku. Laďka je obě připojila ke zdroji a zapnula ovladač. Pavlína se napnula v křeči, vibrace prostupovaly jejím celým tělem, hluboký prožitek ještě umocňovalo hlazení a polibky, kterými jí Laďka zasypávala. Prožívala největší vzrušení svého života, před očima se jí zatmělo, tělo vibrovalo v nepoznané křeči, nemohla vidět, že i Laďka prožívá ohromné vlny vzrušení a orgasmu. Nevnímala čas, chtěla si zachovat tyto chvíle na celý život. Laďka si na ni sedla a líbala jí do násilím rozevřených úst, potom se k sobě přitiskly a jejich těla se chvěla vyčerpáním z prožitých zážitku.

                                                               V noci, když už byly u sebe v ložnici a choulily se k sobě, uslyšela Pavlína, jak Laďka pořád dokola opakuje nějaké čísla. Na její otázku co to je, se Laďka zasmála. Moc dobře si je pamatuj, je to kombinace k trezorovému zámku, kde je naše království, zasmála se, a přes prožité zážitky a noční dobu vyskočila z postele. Překvapení! Mám pro tebe ještě jedno překvapení! Podávala Pavlíně obálku, ve které našla poukaz na speciální kliniku v rakouském Linzu, kde byla foniatrické klinika. Domluvila jsem tam tvoji prohlídku hlasivek a jejich úpravu. Pavlíně dojetím vyhrkly z očí slzy, objala svoji milovanou Laďku a děkovala jí polibky. No a až se vrátíš, tak budeš už normálně mluvit, i když hlas bude určitě hlubší, ale už ne tak výrazně mužský. No a všem oznámím, že jsi byla na klinice, kde ti vrátili hlas.

Part 7.

                                                               Letní déšť smáčí postavu ženy bezradně stojící uprostřed velké zahrady. Její oči nepřítomně hledí na okolní stromy a keře, v její mysli se skládají střípky vzpomínek. Vzpomínek, kdy ještě jako Pavel poprvé stála na této zahradě! Jak ty stromy ale vyrostly! Přesně si uvědomuje ten den, když se vrátila z rakouské kliniky, kde poprvé promluvila ženským hlasem, sice zastřeným, hlubším, ale podle Laďky neskutečně sexy ženským hlasem. Laďka jí brala čím dál tím víc na svá obchodní jednání, představila jí všechny pozice ve své společnosti, svěřovala jí úkoly, vychovávala s ní tvrdou jednatelku. Prožily spolu první skutečnou dovolenou! Společné vánoce! Čas naplněný štěstím a láskou.

                                                               Víš, jak jsem ti říkala, že každá máme své tajemství, začala jednoho večera nezvykle vážným hlasem Laďka, já jsem ti neprozradila ještě jedno moje, ale už ti ho musím říct, chci totiž urovnat ještě nějaké záležitosti, a tak bych ti to stejně musela říct. Pavlína zůstala nevěřícně hledět na Laďku a jako ve snu se k ní nesla slova o tom, že její lásce zbývají už jenom měsíce života, výsledky krevních testů se jí zhoršily natolik, že už to nemohla déle tajit. Chytla Pavlínu do náručí a utírala její slzy. Tak proto jsem ti to dřív neřekla, chtěla jsem, abys byla šťastná, ty jsi si v životě dost vytrpěla, a i její hlas jí zradil a z očí stékaly slzy. Prosím, teď neplačme, budeme se ten zbytek života radovat a užívat si to, ví o tom jen můj lékař, ty a náš právník.

                                                               Další střípek vzpomínek, podpisy převodu majetku a akcií, kdy se Pavlína stala majitelkou společnosti. Poctivě se starala o svoji lásku, která už nevycházela z domu. Veškerý volný čas trávila u jejího lůžka, vyprávěla jí co je nového, jaké udělala rozhodnutí, líbala její tělo a milovala jí až do úplného konce, snažila se jí dávat sílu, neprojevovat soucit, ale lásku.

                                                               Déšť ustal, a Pavlína bezradně hleděla na zahradu, slíbila svojí lásce, že tady spolu zůstanou navždy. V tu chvíli se mraky rozestoupily a úzký paprsek slunce ozářil kousek místa pod rododendronem, o který tak ráda Laďka pečovala. Pavlína si klekla do trávy a na sluncem ozářený kus trávníku vysypala popel z urny, který teď neskrápěl déšť, ale její slzy. Slíbila svojí lásce, že nebude plakat, že nebude smutná, ale jde to vůbec?

                                                               Tak pánové, to je tedy vše, končila sebevědomým hlasem poradu žena v čele stolu, a otočila se na asistentku Lenku s otázkou, zda je její auto připravené. Když se pohodlně usadila na zadním sedadle, otevřela svůj notebook a chtěla se soustředit na práci, střetly se její oči ve zpětném zrcátku s pohledem ženy, která seděla za volantem. Pavlína se tázavě zahleděla na svou asistentku a slečnu za volantem. Vy jste tedy ta moje nová řidička, co vás poslali z naší nové agentury pro pomoc. Nedořekla celý název společnosti, kterou založily s Laďkou, nechtěla nikoho kompromitovat a přivádět do rozpaků. Slečna souhlasně pokývala hlavou, a představila se poněkud nezvykle hlubším ale velmi příjemným hlasem…….