Cute Claire - Anomálie 2 - Carley (soutěž 2.ročník)

09.01.2018 15:07

Probudila jsem se s podrážděným krkem, zima mi ale nebyla, díky další dece, kterou mi rodiče dali přes peřinu. Opravdu mě dojalo, jak se o mě starali. Konečně jsem si přišla přijatá a to jak u nich, tak u sestry. Rodiče se rozhodli mě na další den ze školy opět omluvit, abych se trochu vyležela. Prý jsem měla večer horečku a krku taky udělá dobře, když bude v teple. Aby se mi lépe stonalo, přinesla mi Bára Xenoblade Chronicles 2, abych měla co hrát, čímž mě opravdu překvapila. Když jsem zrovna nespala nebo nehrála, projížděla jsem na youtubu různé holčičí tutoriály ohledně make-upu, oblékání, vlasů a dalšího, abych všechno aspoň trochu znala a nebyla mimo. Podrážděný krk jsem nechtěla zbytečně namáhat, a tak jsem se na představení připravovala aspoň poslechem a učením se textů nazpaměť. Díky teplu, klidu a litrům horkého čaje mi večer bylo úplně dobře a byla jsem připravená jít do školy. Rodiče si trochu dělali starosti kvůli šikanátorskému duu, já jsem ale tak trochu předpokládala, že jednoho dne je to přestane bavit.

Konečně zase ve škole. Den proběhl jako vždy. Sice jsem si přišla trochu unavenější, nic zvláštního se ale nestalo. U oběda už mě nestresovaly pohledy ostatních a Gábi mě seznámila se svojí kamarádkou Ivetou z nižšího ročníku. Obě mě pozvaly na přespávačku příští víkend. Já jsem je zase pozvala na svoje vystoupení. Chvíli si myslely, že si dělám legraci, brzy jim nicméně došlo, že to myslím vážně a pozvání s nadšením a povzbuzováním přijaly. Ještě abych v tu dobu měla hlas v pořádku, pomyslela jsem si, odpoledne mi to ale zpívalo zase dobře, což mě uklidnilo. Pořád jsem nosila šálu a nalívala se horkým čajem a doufala, že mi hlas vydrží. Zpívání mě docela začalo bavit a rozhodla jsem se, že pokud bude moje vystoupení aspoň trochu úspěšné, budu v něm pokračovat. Opravdu hodně jsem se na to těšila a proto mi další den uběhl jako nic. Skladby už jsem uměla nazpaměť, podkladová videa vypadala skvěle a já byla celá nažhavená, i když pořád trochu nervózní.

V tu sobotu jsem nemohla dospat. Když jsem za tmy ležela v posteli a koukala do stropu, zamyslela jsem se. Už víc než týden jsem byla holkou. Sice jsem se každý den učila o životě ženy něco nového, přesto mi ale přišlo, jako bych se tak narodila. Můj život byl ale o mnoho lepší. Původně jsem si myslela, že to bude prokletí, nakonec jsem přeci byla vděčná. Měla jsem o mnoho lepší vztah s rodinou a velmi blízký vztah se sestrou. měla jsem přátele. A nové příležitosti. Usmála jsem se, víc zachumlala do peřiny a snažila se ještě usnout. Ačkoliv jsem měla vystupovat večer, hlavu jsem toho měla plnou už od rána. Několikrát jsem si všechno zpaměti přezpívala, abych si byla jistá, že vše umím. Zkontrolovala jsem, jestli mám všechny sooubory v notebooku, na flešce a na dropboxu a že jsou to ty správné. Šaty a boty už jsem měla připravené, kadeřnici jsem měla objednanou na 3 hodiny odpoledne a make-up mi měla dělat Bára. I když měla v plánu i jiné věci, přesto mi ochotně pomohla upravit nehty. Nakonec mi otevřela svoji šperkovnici a vybrala mi náhrdelník a kruhové náušnice. Když už nebylo co připravovat, hrála jsem Xenoblade, ale každých pár minut jsem hru minimalizovala a kontrolovala čas. Všichni ze mě doma měli trochu legraci, ale zároveň mě chápali a podporovali. Kadeřnice mi s vlasy nedělala žádné velké změny. Byly přirozeně husté a vlnité, jen jim zastřihla konečky, tu a tam trošku zvýraznila jejich vlny a rozprostřela tak, že vypadaly úžasně. Bára pak s líčidly na mém obličeji ukázala další divy. Těžko jsem skrývala svoje nadšení, když jsem si výsledek prohlížela v zrcadle. Konečně nastal čas vyrazit. Měla jsem přijet s dvouhodinovým předstihem, abych se připravila a převlékla na místě, na cestu jsem měla džíny, tričko a kozačky s podpatkem, které jsem teď nosila skoro všude. Ještě ve dveřích jsem zkontrolovala, jestli mám všechno. Andrea mi SMSkou poslala jen místo, jméno a kontakt na člověka, kterému jsem se měla hlásit. Tatínek mě tam dovezl autem s tím, že s ostatními přijedou až na začátek. Jak jsem se dozvěděla až na místě, jednalo se spíš o VIP akci k výročí luxusní restaurace/klubu a na programu byli různí menší místní umělci. Postřehla jsem kytaristu, menší kapelu a ještě jednoho zpěváka. Na programu jsem byla jako poslední, což mě maličko znervózňovalo. V místnosti, kde se všechno mělo konat zatím pobíhali číšníci a uklízeči a stage byla prázdná. Předala jsem flešku do režie, kde si vyzkoušeli, jestli všechno funguje a také vyzkoušela spojení se svým počítačem. Všechno fungovalo ok a domluvili jsme se, že všechno budou pouštět z režie, při případné změně tam zůstal zapojený i můj počítač. Zvuková zkouška také proběhla v pořádku a já se mohla jít převléknout. Dostala jsem ale vlastní šatnu, za což jsem byla docela ráda. Oblékla jsem si ony dlouhé modré šaty, obula lodičky s dvaceticentimetrovým podpatkem a zapnula náušnice a náhrdelník. V šatně bylo dlouhé zdrcadlo, ve kterém jsem se mohla prohlédnout a myslím, že jsem vypadala opravdu světově. Trošku jsem si upravila vlasy a make-up a postnula fotku na instagram s popiskem "Držte mi palce!" Byla jsem připravená a tak nezbývalo, než jen čekat, až na mě přijde řada. Všichni jsme měli čekat schovaní v jakémsi "zákulisí", aby náš konečný zjev zůstal pro návštěvníky překvapením. Na zde umístěné televizi jsme mohli sledovat aktuální dění na pódiu. Příliš jsem nevěnovala pozornost moderátorovi, ačkoliv byl asi velice vtipný a snažila se soustředit aspoň na představení samotné, i když se mi myšlenky často obracely někam jinam. Musím říct, že ostatní umělci byli skutečně dobří a byla radost je sledovat. Když do mého představení zbývalo asi dvacet minut, došla jsem si na toaletu zkontrolovat vzhled a chvíli být sama. Nervozitou jsem se trochu třásla, proto jsem se opřela o umyvadlo, zavřela oči a snažila si vybavit příjemné momenty. Vzpomínala jsem na naše objetí se sestrou a netrvalo dlouho a byla jsem klidnější a dobře naladěná.

"Cute Claire, jsi na řadě!" vyzval mě jakýsi režisér celého večera. Cute Claire, tak mě sem Andrea přihlásila, dokonce mě přiměla vymyslet a natrénovat si umělecký podpis. Na Instagram nick mi to přišlo dobré, jako umělecké jméno míň, vyloženě špatné se mi ale nezdálo. Přijala jsem nabídnutou ruku jako pomoc pro výstup schodů a došla na pódium. I přes záři reflektorů jsem viděla velký sál nacpaný k prasknutí. Nikde jsem v té mase neviděla svoji rodinu, ale věděla jsem, že tam jsou a to mi stačilo. "Dobrý večer, jsem Cute Claire a jako první píseň jsem si připravila Let It Go od Demi Lovato ve filmové verzi." Můj hlas zněl ze zesilovače a odposlechů před takovým publikem úplně jinak a trochu mě to znervózňovalo. Začala hrát hudba a já se připravila do správné polohy. Pevně jsem sevřela mikrofon do prstů s perfektně upravenžmi nehty a snažila se aspoŇ trochu usmívat. Začala jsem zpívat a snažila se soustředit na text skladby. Let it go, říkala jsem si, odhoď stres, trému, nervozitu a buď tu jen ty a zpěv, zahoď přetvářku a buď svou. Po dozpívání jsem sklidila potlesk a konečně jsem se uvolnila. Zvládnu to! Royals od Lorde, Summertime Sadness od Lany Del Rey i Hello od Adele už jsem zvládla s klidem a perfektně. U poslední Runaway od The Corrs jsem si to začal docela užívat a bylo mi líto, že to je už poslední skladba. Dozpívala jsem a poděkovala za ohromný potlesk. Publikum ale skandovalo "ještě jednu!" a tak jsem požádala režii o Same Old Love. Čas od času jsem se snažila napodobit pohyby Seleny z klipu a moc jsem si to užila. U potlesku jsem zářila a na další skandování s prosbou o ještě jednu jsem reagovala velmi rychle. Oznámila jsem, že úplně poslední a že je trochu speciální. "Má u mě speciální místo. Byla u vzpomínky, ke které se ráda vracím a také mě povzbudila v těžších chvílích. Pro někoho je trochu dětinská, někomu může přijít její hudební styl za zastaralý, jinému se nemusí líbit melodie. Pro mě ale má speciální význam a vždycky ji budu mít ráda." uvedla jsem a počkala na začátek hudby. Jestli jsem si přechozí dvě skladby užila, teď teprve jsem byla ve svém živlu. Hrála jsem si dlouhými tóny, perfektně odzpívala všechny pasáže a nezapomněla na dynamiku. Po zpěvu jsem si ještě vykřikla "Juhů" s Mariem a Cappym v závěrečné části klipu s Multi Moonem a nasadila jsem spokojený úsměv. Publikum tleskalo ve stoje a já se klaněla a klaněla, z pódia jsem ale odešla i přes nepřestávající ovace. Sedla jsem si do křesla v zákulisí, protáhla si nohy ve vysokých podpatcích a trochu si oddychla. Zaměstnanci restaurace mi pomohli dojít ke stolku k mojí rodině, kde kromě obou rodičů a Báry, která mě hned objímala a chválila, seděly i Gábina s Ivetou a Andrea s šibalským úsměvem. Od všech jsem dostala ohromné gratulace a slova povzbuzení. Jak jsem několikrát byla se smíchem upozorněna, zářila jsem. Prostě jsem nemohla jinak. Na pódiu se nic nedělo a tak jsem měla chvíli času popovídat si s nimi, ačkoliv hovory sestávaly téměř jen z jejich chvály a mých díků, až mě to přivádělo do rozpaků. Na jakékoliv další otázky ohledně akce mi neodpovídali nebo pokrčili rameny, případně prohodili, že se jim to líbí.

Strávila jsem u našeho stolu asi čtvrt hodinu, když za mnou přišel režisér, jestli bych mohla zazpívat ještě jednu. Tak dobře jsem žádnou další připravenou neměla, přeci jen jsem obě náhradní vyčerpala, v počítači jsem ale naštěstí měla nějaké klipy uložené z těch, které se nedostaly do výběru. Na mysl mi přišla Into the West z Pána Prstenů. Klip jsem sice měla jen fanouškovský s emotivními scénami z filmu a titulky s textem skladby, byl ale dostatečně dobře vypadající a končil Frodovým blaženým úsměvem. Kývla jsem tedy, že mohu, načež jsem se vydala na cestu ke svému počítači, kde jsem si měla vše připravit. Na pódiu byla nyní stažená opona, které jsem si předtím ani nevšimla, jak byla pryč a tak stačilo nenadělat hluk a mohla jsem si vše připravit. Našla a připravila ke spuštění ono video zrovna když moderátor vešel na pódium a začal vykládat. Moc jsem ho nevnímala, až při jedné z posledních vět jsem strnula. "První místo za začínajícího umělce získává Cute Claire za své zpracování Jump Up, Super Star!" vykřiknul a já jen stála s otevřenou pusou. "Cute Claire, pojď sem za námi!" vyvolal mě moderátor a já se okmažitě vrátila do reality, obešla oponu z boku a co nejelegantněji se snažila přijít k moderátorovi. "Cute, Claire, nebo jak ti mám říkat, co říkáš na své vítězství?" zeptal se mě moderátor a člověk z realizační crew mi podal mikrofon. Usmála jsem se odpověděla, pořád ještě trochu vyjukaně a překvapeně: "Víte, jsem velmi překvapená. Stačilo si zazpívat v autě a kamarádka mě sem přihlásila, ani jsem netušila, že se jedná o soutěž. Stačilo přidat trochu nervů a ani na místě mi to nedošlo," zasmála jsem se. "A můžete mi říkat Kláro." Moderátor se zatvářil překvapeně, ale komicky překvapeně, zasmál se a pokračoval. "To už se tu asi také dříve stalo, nicméně váš výkon byl skvělý. Co vás, Kláro, přimělo zvolit zrovna Jump Up, Super Star?" "Víte," začala jsem, "Super Mario Odyssey byla poslední hra, kterou jsem hrála spolu se svým dědečkem." Snažila se nezačít slzet a pokračovala jsem. "Nedávno mi právě ta skladba pomohla překonat smutek ze ztráty a když jsem si ji zpívala u hraní, bylo jasné, že na můj seznam se dostane, byť měla být původně jako náhradní." Domluvila jsem a zvládla jsem to i bez slz, na konci jsem dokonce zvládla lehký úsměv. Publikem to trochu zašumělo i moderátor ukázal výraz soucitu, ale pokračoval. "Děkujeme moc, že ses s námi podělila o svůj osobní příběh a také že ses zúčastnila i přes nevědomost, co an tebe tvá kamarádka ušila. Než odejdu, zeptám se tě, co nám zazpíváš jako bonusovou vítěznou skladbu?" V publiku jsem zahlédla úsměv Báry i nevinný výraz Andrey a sebevědomě odpověděla. "Jako vítěznou skladbu jsem zvolila Into the West z Pána Prstenů. Opět na ni dojde trochu neplánovaně, popis vítězná se k ní ale náramně hodí, jelikož uzavírá třetí díl filmové trilogie podle Tolkienova veledíla a oslavuje vítězství dobra nad zlem." Dořekla jsem a začala se přesouvat na své místo. Moderátor ještě než odcházel z publika prohlásil něco ve smyslu "Dámy a pánové, začínající umělec letošního roku Cute Claire a Into the West!"

Zapnula jsem hudbu a dala do skladby celé svoje srdce. Všechny radostné emoce jsem předala této už tak emotivní skladbě, která ač není rychlá, nechá v každém svůj otisk. Na konci jsem přeci jen slzu uronila, ale štěstí a dojetí a publiku to evidentně přišlo roztomilé. Opět následovaly ovace ve stoje, dostala jsem obrovskou kytici, malou sošku a ještě nějaké další věci. Majitel klubu, moderátor a další důležití lidé se se mnou na pódiu vyfotili a spolu jsme ještě zapózovali pro novináře (whaaaaaaat?!). Na všech fotkách mám nefalšovaný šťastný úsměv se šmrncem překvapení, který se evidentně všem líbil, protože se pak objevoval úplně všude. Nebo jsem prostě jiný výraz nesvedla. Pořád ještě trochu v šoku mě dovedl režisér k našemu stolu a po cestě mi několikrát poblahopřál k úspěchu a smál se tomu, jak jsem se tam dostala vlastně náhodou. Předal mi svou vizitku, že u nich mám vždy dveře otevřené pro další výstupy. S vděčností jsem dosedla na svojí židli a znovu jsem si vyslechla kolečko gratulací a samozřejmě mě všihni musel obejmout. Bára mě ještě dovedla s kytkou do fotokoutku, přiměla mě udělat umělý překvapený výraz a udělala mi fotku na Instagram. Jednu z jiného úhlu, kde si stoupla vedle mě a udělala také překvapený výraz pak dala na svůj profil s popiskem "My lil' sis is the best beginning artist! #proud #love" Obrazovka mého i jejího telefonu pro mě ale musela počkat, protože si mě vyžádal asi sedmadvacetiletý elegantní muž. "Zdravím, Kláro, mohu vám tak říkat? Jsem Tomáš Tužka, PR českého zastoupení Nintenda. Díky tomu, že jsme partneři této soutěže, jsem se dnes mohl zajít podívat se svojí snoubenkou. Musím říct, že to opravdu stálo za to, vaše vystoupení bylo naprosto fantastické. Máte úžasný hlas a skutečný talent a někdy v budoucnu bychom ho rádi využili, co říkáte?" Stála jsem docela vyjevená a nebyla schopná odpovědět. Výhře jsem uvěřila stěží, tohle už znělo jako sen. Štípla jsem se do ruky, ale sen to asi nebyl. Viděl mě, zasmál se a pokračoval. "Víte co, vezměte si moji vizitku, popřemýšlejte o tom a ozvěte se. Rádi s vámi budeme spolupracovat. A mám ještě jednu prosbu, mohla byste si s námi udělat fotku?" Pořád jsem ještě v ruce měla kytici z focení s Bárou, která se mezitím kamsi ztratila a já souhlasila. Konečně jsem přepla z tranzu a prohodila pár slov. S panem Tužkou, tedy Tomášem, jsme si nabídli tykání a po několika fotkách s ním a jeho snoubenkou jsme se rozloučili. Přišel někdo další a chtěl se se mnou vyfotit a dalších 20 minut jsem jenom pózovala pro fotografy. Následoval ještě krátký rozhovor, po jehož konci jsem se urychleně ztratila. Všechna pozornost obzvlášť v pozitvní formě byla moc příjemná, byla jsem už docela unavená. Stáhla jsem se na toalety, zkontrolovala a upravila vizáž a trochu si oddechla. Mobil v jednom kuse vibroval lajky, srdíčky a odběry ze sociálních sítí. Podívala jsem se do zrcadla a unaveně se na sebe usmála. Takový nářez pozitivních emocí jsem nikdy nezažila a zpracovat to dalo zabrat. Vrátila jsem se ke stolu mé rodiny a unaveně si sedla. Ostatní pochopili, že už jsem unavená a tak jsme se brzy zvedli. Ani jsem neměla sílu se převléknout do pohodlnějšího oblečení na cestu a radši jsem k autu šla ve svých ultravysokých podpatcích. S holkami jsme se rozloučily na parkovišti, nasedli do auta a jeli domů. Zatímco ostatní si v autě nadšeně povídali o celém večeru, já jsem za chvíli usnula. Z auta jsem v polospánku došla domů a zula si boty. Teprve při prvních krocích bez nich mi došlo, jak jsem si na ně za dnešek zvykla. Dala jsem si rychlou horkou sprchu a zapadla do postele. Ještě než jsem dolehla, spala jsem jako dřevo.

Protože domů jsme se vrátili pozdě v noci, probudila jsem se až okolo jedenácté. Posadila jsem se na postel a v hlavě si projela události včerejšího dne. Pořád mi to připadalo jako sen, ale soška na stole spolu s velkou kyticí ve váze a velkou taškou dokazovaly, že se mi to nezdálo. Na telefonu byly spousty notifkací ze sociálních sítí a zprávy s gratulacemi. Oblékla jsem se do domácího oblečení z trička a růžové teplákové soupravy a sešla do kuchyně. Maminka zrovna vařila oběd a s nadšením mě přivítala. Na chvíli jsem se k ní přidala a pak jsem se šla postarat o svoje boty, jak mě učila Bára - vždycky, když jim dáš zabrat, zkontroluj je, vyčisti a dej jim dostatečnou péči, pak ti déle vydrží, říkala mi. Lodičky stačilo jen lehce otřít od špíny z chodníku a setřít stopy potu zevnitř a byly zase jako nové. Nezapomněla jsem na sprej s nanostříbrem pro eliminaci zápachu z potu. Znvovu jsem si je nazula a zaplavily mě příjemné pocity. Vzpomněla jsem si, jak mě Bára už před více než týdnem přinutila je vyzkoušet a já se bránila. Zasmála jsem se tomu a byla vděčná, že mě přesvědčila a rozhodla se, že podpatky budou mou běžnou obuví. Deseticentimetrové už jsem zvládala jako nic a na běžné nošení se skvěle hodily. Vrátila jsem se do pokoje a pohled padnul na trofeje ze včerejšího dne. Sošku jsem postavila na poličku, kytici na parapet a podívala se do tašky, do které jsem vlastně předtím ani nenahlídla. Obsahovala nějakou tu kosmetiku, pár her pro Switch, včetně Skyrimu a nového Dragon Questu, které jsem ještě neměla, nějaké poukazy na relax, poukázka na kabelku od nějaké evidentně kvalitní značky a merch jako hrneček a propisky. Skoro úplně na dně tašky ležela obálka. Uvnitř jsem našla poukaz na na zakázku šité boty od Shoes of Prey. Ze zvědavosti jsem otevřela jejich web a k mému překvapení našla sekci, kde si můžu kompletně navrhnout svoje vysněné boty. Měnit šly barvy, materiály, styly, výška podpatku i doplňky jako pásky nebo ozdoby. Nadšením jsem bez klepání vtrhla do sestřina pokoje, kde na mě překvapeně koukala nejen moje sestra, ale i Andrea. Bára na mě chtěla vyjet, Andrea se ale začala smát. "Je tak roztomilá, když je překvvapená." Zašklebila jsem se, pozdravila s oběmi a když mě konečně vyzvaly, abych si k nim přisedla, pochlubila jsem se svými poklady. Holky sdílely mé nadšení šly se podívat. Andrea prohodila, že bych měla začít víc budovat svoji tak dobře nastartovanou kariéru třeba na Youtube. Zamávala jsem vizitkou z Nintenda, ale dostala se mi odpověď, že bych měla dělat víc, než jen sem tam nějaký "kontrakt". Asi měla pravdu a já už večer začala spřádat plány. Snesla jsem z půdy klávesy, na které jsem kdysi hrávala a snažila se i s pomocí tutoriálových viděí si hraní trochu oživit. Jako Karel jsem kdysi pomáhala na jednom hudebním festivalu a měla zkušenosti a znalosti ze zvučení, které doplnilo pár přečtených článků. Našla jsem si mikrofon, externí zvukovou kartu a další potřebné vybavení, na které si budu muset našetřit. Tátova kamera točila 2,7K, což mi stačilo - výslednou kvalitu jsem prozatím chtěla mít Full HD a větší rozlišení navíc mi umožňovalo používat zoom a další vychytávky v postprodukci. Z poloprázdné místnosti ve sklepě jsem vyklidila všechny věci a začala si připravovat malé studio. Večer jsem opět usínala unavená, ale nadšená z nového projektu. Hlavou se mi pořád honily věci, které budu potřebovat zařídit a v duchu už jsem měla celé studio hotové.

Další školní týden ubíhal a já byla jako ve snu. O mém úspěchu se trochu rozkřiklo a čas od času za mnou někdo kvůli tomu přišel. Některé dny kvůli tomu byly náročnější, přeci jen jsem měla nějaké sociální baterky, které nevydržely věčně. Na druhou stranu kolem mě pořád někdo byl, takže mě Marek a jeho přítelkyně nechali napokoji. Co mě potěšilo, že Andrea o tom, že za mé vystoupení dostanu honorář nelhala. Na účtu mi přistála docela pěkná suma. Téměř okamžitě jsem nakoupila část věcí ze svého seznamu vybavení do studia. V něm jsem konec konců trávila dost času. Upravováním a trénováním. Ve výprodeji jsem koupila froté ručníky, sešila dohromady vždy 8 přes sebe a táta mi pomohl napnout výsledné "sendviče" do rámů a pověsit na zeď. Jako odhlučnení to byla jedna z nejlepších věcí. Přes to se navíc na jedné stěně natáhlo zelené plátno, takže všechno vypadalo dostatečně dobře a dalo se s tím pracovat ve videu. Když jsem konečně měla hotovu místnost jako takovou, začala jsem si ji zařizovat. Samozřejmě dominovaly klávesy, měla jsem tu i stolek s počítačem na nahrávání a stříhání a stojan s mikrofonem. První zasednutí v hotové místnosti mě nabilo pozitivní energií. Měla jsem v hlavě spoustu nápadů, co udělat a najednou jsem mohla. Pustila jsem se do hraní a když jsem si byla jistá, zkusila jsem to nahrát. Klávesy šly k počítači připojit přímo přes USB a nahrávala jsem z nich už dříve. Výsledek dopadl docela dobře. Jakmile jsem měla vymazlenou stopu kláves, připojila mikrofon a zpívala. První nahrávka byla opravdu špatná. Zvuk byl mizerný a nedalo se to poslouchat. Zkoušela jsem to víckrát, ale pořád byly výsledky špatné. Asi hodinu jsem zkoušela různé možnosti, vyměnila kabely, restartovala počítač a pořád bez úspěchu. Začaly se mi do očí vkrádat slzy. Že by bylo některé zařízení špatné? Rozložila jsem před sebe návody a studovala, kde by mohl být problém. K mému zděšení všechno bylo tak jednoduché. Můj notebook nedodal přes USB dost šťávy do zvukovky a pro použití s kondenzátorovým mikrofonem se musel připojit adaptér, u kterého jsem se divila, k čemu mi je. Připojila jsem ho a okažitě se výsledky zvedly. Teď už stačilo jen správně nastavit citlivost a další parametry, nahrát pár sekund prázdnoty kvůli odšumování a mohla jsem začít. Znovu mě naplnila radost a nadšení a tak jsem pokračovala. První skaldba se celkově moc nepovedlo, díky ní jsem ale získala trochu víc zkušeností a podařilo se mi vychytat chyby. Na druhý pokus už jsem perfektně odehrála A Year Without Rain od Seleny Gomez, nahrát si pár podkresových linek nástrojů a začala zpívat. Do místnosti vešla Bára, ať jdu na večeři a já tak musela nahrávání přerušit. Škoda. Ihned mi ale došlo, proč mají v profesionálních studiích červené světlo a ještě po večeři jsem si jedno z pár červených diod vyrobila. Chtěla jsem ještě nehrávat, ale další den jsem šla do školy, tak jsem aspoň zkusila nahrát vokály. Další den jsem hned po škole seběhla do svého studia a pokračovala. Když jsem měla všechno nahrané, hrála jsem si s postprodukcí. Všechno správně vyvážit, nastavit ekvalizér, přidat efekty a podobně. Výsledek nebyla špatný, ale něco tomu chybělo. Poslechla jsem si originál a trklo mě to. Perkuse. Měla jsem nahrané jen klavír, a různé další tóny a podklady, co mi klávesy byly schopné vyprodukovat, ale bubny tomu chyběly. Bicí sada v klávesách zněla značně chemicky a její použití tak nepřipadalo v úvahu. Akustické bicí byly moc hlučné, elektrické zase drahé a ani na jedny jsem neuměla, byť čas od času jsem ve škole během hudebky, když jsme ji ještě měli, hrála na Cajon. Jasně, Cajon, to by mohlo fungovat. Hned další den jsem si ho došla od školní hudebkářky půjčit. Měla úžasnou paměť na lidi, mě si ale samozřejmě pamatovat nemohla a trochu se tomu divila. Shodila jsem to na to, že jsem nová studentka, což vlastně byla pravda, a že Cajon potřebuju k nahrání hudby ke své skladbě. Svolila a požádala, abych jí pak výsledek ukázala.

Uplynul týden od toho, co jsem začala pracovat ve svém studiu a konečně jsem měla skladbu hotovou. Byla to větší dřina, než jsem čekala, ale opravdu mě to bavilo. Se skladbou jsem pracovala po jednotlivých částech a teď, když jsem ji vyexportovala, nasadila jsem si znovu sluchátka a poslechla si ji celou. Nikdy jsem se nad svojí prací moc nepozastavovala, tohle se mi ale opravdu líbilo. Solidní cover na A Year Without Rain, která se teď v časech splínu stala jakousi mojí hymnou. Přetáhla jsem ji jako mp3 na flashku, zapíchla do hifi věže v obýváku a svolala rodinu. Ne úplně všem se od rozdělané činnosti chtělo, ale moje nadšení je přesvědčilo. Posadili se na gauč a já stiskla přehrát. Lekla jsem se, že jsem skladbu špatně nahrála, pak jsem si ale uvědomila, že jsem zatím neodstranila úvodní ticho a chvíli počkala. Hudba začala hrát a já jen s napětím sledovala zbytek rodiny. Bára po chvíli zavřela oči a táta chytnul maminku za ruku. Byly to jen asi tři minuty, mě ale přišly extrémně dlouhé. Ve velkých reproduktorech jsem tu a tam zaslechla chybku v postprodukci, kterou jsem mohla rychle upravit a rychle jsem si zapsala čas, kde se nacházely. Skladba skončila a já nervózně čekala ne verdikt. Bára se mi samozřejmě začala smát, že vypadám moc roztomile, objala mě a řekla, že se jí to moc líbí. Řekla mi, ať to pošlu Andree, že její strejda má profesionální studio, ať mi to zhodnotí. Rodiče mě oba moc pochválili a řekli, že nikdy netušili, že skladba od Seleny Gomez se jim někdy bude tak líbit. Dojalo mě to a dodalo další energii. Andreinu strejdovi jsem to ještě nechtěla posílat, nejdřív jsem chtěla natočit videoklip. Téma pouště, ač by se hodilo, teď v zimě nepřicházelo v úvahu. Nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Připravila jsem si téma osamělosti. Vybrala jsem si pár opuštěných uliček na Břevnově, kudy jsem občas chodila ze školy, když se mi chtělo prozkoumávat místo bydliště, které byly hezky zasněžené a zároveň měly dobré lampy. Z několika záběrů ze školních projektů jsem vybrala neutrální, trochu je rozostřila a před zeleným plátnem jsem natočila sebe, jak zpívám. O víkendu mělo něco ještě nasněžit a tak jsem si na něj naplánovala natáčení. Jak jsem se tak hrabala v oblečení, co si na sebe vezmu, v kabelce z vítězného večera jsem našla vizitku pana Tužky z Nintenda. Už to byly skoro dva týdny a já pořád nezareagovala! Neváhala jsem a pustila se do psaní e-mailu, kde jsem se omluvila za to, jak jsem si dala na čas kvůli aktuálnímu projektu. Během pěti minut přišla odpověď, jestli bychom se někdy nemohli sejít, až budu mít projekt dokončený. Odpověděla jsem kladně a vrátila se k práci. Když jsem měla vymyšlený scénář a natáčecí plán, porposila jsem Báru o účast v klipu a o asistenci při výběru oblečení. Vyhrál světlý kabát s bílou šálou a růžovou čepicí, džíny a chlupaté zimní kozačky.

Zase jsem se něčeho nemohla dočkat. Všechno pro mě zářilo, až mě to překvapovalo. Přehlížela jsem Markovy i Ireniny úšklebky a při klábosení s Gábi nebo Ivetou jsem byla nezvykle pozitivní. Konečně přišla Sobota. Hned ráno jsem si zašla do salónu krásy, aby mi upravili nehty a vlasy a namalovali mě. Před natáčením Bára ještě provedla pár drobných úprav ohledně mé vizáže a vyrazily jsem do ulic. Měly jsme natočit dvakrát v podstatě totéž. Jednou ve dne a jednou v noci. Bylo krásně nachumeleno a v zapadlých uličkách ani nebylo našlapáno. Nastavila jsem kameru a podala ji své kameramance. Měla docela dobré oko na focení a doufala jsem, že i natáčení zvládne. Zkoušeli jsme různé varianty v pohybu, se zpěvem a podobně, dokud bylo dobré světlo. Trochu zmrzlé jsme se vrátily ohřát se domů a po setmění pokračovaly ve světle lamp. Asi v 11 jsme skončily, unavené a prokřehlé. K mému štěstí se povedly i některé emotivní záběry, kdy začalo v ten pravý moment sněžit a my tak mohly natočit několik improvizovaných scén. Celý další den jsem seděla v pokoji a propracovávala se natočeným materiálem. Ne všechno bylo ideální, bylo to ale slušné a roztřesené záběry jsem mohla díky většímu rozlišení stabilizovat a vylepšit. Hotová a spokojená jsem byla až k večeru. Znovu jsem svolala celou rodinu a na televizi předvedla svůj výtvor. Výsledek na takové obrazovce překvapil i mě. Opět jsem si poznamenala pár drobností k vylepšení, bylo to ale opravdu dobré. Klip začínal mnou tvářící se osaměle zatímco v mém pozadí byl rozostřený školní ruch. Klip pokračoval mnou smutně procházící se po ulici ve dne až do noci. V noční části jsem u zlomové části ve skladbě začal utíkat a u části, kdy se vše zlomí a najednou je vše pozitivní, přejdu do sprintu a obejmu Báru, která ke mě také přiběhne, zatímco začalo sněžit. Do toho pár prostřihů rozhlížení se po okolí a pár dalších uměleckých záběrů, které se sestři moc povedly. Klip končí námi dvěmi odcházejícími spolu do dálky za hustého sněžení. Všichni tleskali a přednesli pár svých poznámek. Všechny připomínky i ty svoje jsem zpracovala, ještě maličko si pohrála s korekcí barev, vše znovu zkontrolovala spolu s rodinou a vyrenderovala finální verzi se závěrečnými titulky a s poděkováním rodině a přátelům. Během dne jsem na sociální sítě dala svoji fotku ve sněhu jako teaser, že něco chystám, teď, když už bylo video live jsem tam přesdílela odkaz na Youtube. Hned v pondělí ráno mě zval pan Tužka na schůzku a já si ji domluvila na konec týdne. Reakce všech lidí byly až příliš pozitivní a já si připadala jako ve snu. Naštěstí jsem v týdnu měla i setkání s Andrejiným strýcem, který mě pochválil i zkritizoval a dal mi pár cenných rad, jak to příště udělat lépe a tím mě vrátil nohama na zem. Také mi nabídnul služby svého studia, kdybych dělala na něčem větším. Zatím jsem se chtěla držet v menším, ale mohlo se to někdy v budoucnu hodit.

Jakmile vyprchala euforie z dokončeného projektu, najednou jsem byla na pár dnů trochu v depresi. V mém novém životě vybuchla bomba. Poprvé v mém ženském těle jsem zažila svou periodu a začátek mě docela vzal. Obávala jsem se, aby to neovlivnilo moji schůzku s panem Tužkou, maminka mě ale ujistila, že brzy budu v pořádku a další menstruace už budou lepší, poprvé jsou prý vždy horší. Jakože jsem svoje emoce v ženském těle měla podle mého jako na houpačce většinu času, teď byly uvnitř pračky při dvou tisících otáčkách za minutu a lítaly ze strany na stranu. Proklínala jsem svoje tělo, hned ho zase milovala, byla schopná chvíli se smát a chvíli brečet. Navíc mě frustrovalo to, jak jsem svoje emoce nebylo schopná nijak ovládnout nebo skrýt. Zavřela jsem se do svého pokoje a snažila se udržet to všechno uvnitř něj. Nebyla jsem schopná provozovat tvůrčí činnost a byla jsem ráda, že jsem zvládla svoji každodenní lekci psaní, ve kterém jsem se mimochodem opravdu hodně zlepšila a dokázala psát už opravdu hezky. Až pozdě večer jsem se trochu stabilizovala a bylo mi líp, pořád ne ideálně. Uslzená jsem se došla navečeřet a zjevem asi vyděsila celou rodinu. Dostalo se mi mnohých obětí, které si s mými emocemi zase pohrály a moje slzy toho dne už poněkolikáte tekly na všechny strany. Už jsem si myslela, že život je ráj, když jsem spadla na úplné dno žití. Ráno se mi do školy vstávalo daleko hůř něž v několika posledních dnech a celý den jsem se těšila víc než kdy jindy, až skončí. Už se blížil konec mého utrpení a já stěží držela slzy občasných výbuchů emocí. Byla jsem vyčerpaná a byla vděčná za podporu od holek. Když jsme si o tom s Gábinou předchozí den chatovali, vybavila se na dnešek bonbóny a kdykoliv se jí zdálo, že začínám mít dost, krmila mě jimi. Kupodivu to ale fungovalo. Většinou. Naneštěstí byl tohle nejdelší den školy a my měli od rána až do pozdního odpoledne.

Před poslední hodinou už byla škola docela prázdná, jen několik vyšších ročníků ještě mělo vyučování. Pomalu jsem se přesouvala do učebny a vytáhla z kapsy kožený váček se zbytky krávy, jejíž kámen mě tenkrát proměnil. Vzpomínala jsem na staré časy a přemýšlela, který život byl lepší. Jako Karel nebo jako Klára. Rukama jsem si pohrávala s troskami mnou kdysi tak milovaného artefaktu a myšlenkama jsem se dostávala daleko od reality. Probral mě kopanec do zadku. Spadla jsem na břicho a upustila váček z kapsy. Z něj se vysypala řást obsahu a odkutálela se o pár centimetrů dál. Pomalu jsem se zvedla a otočila. Naproti mě stála Irena a Marek a tvářili se naštvaně. "Tak ty si myslíš, že můžeš být oblíbenější než já?" vyprsknul na mě Marek. Irena ho následovala. "Co se do Marečka navážíš?" Potřebovala jsem si udržet dostatečně silnou tvář, abych jim mohla vzdorovat, ale do očí se mi vší silou tlačily slzy a já si připadala jak malá holka. Očima jsem hledala pomoc a uviděla jen Ivetu, jak má v uších sluchátka a hraje si s mobilem u vchodu na záchody. Irena vytáhla provaz a začala s ním kolem sebe švihat. Rukama jsem si kryla obličej a ustupovala dozadu. Zapomněla jsem na úlomky krávy a neopatrně na jeden šlápla a plácla sebou zády na zem. Před očima se mi na chvíli udělaly mžitky, jak jsem se praštila do hlavy, instinkt přežití mě ale brzy zvedl na nohy a nutil uhýbat svištícímu provazu. Už jsem byla natlačená ke zdi a neměla kam ustoupit a rukama si kryla obličej. Marek vytáhl láhev s vodou a začal ji na mě chlístat. Pod nohama se mi najednou objevil zelený ovál, v jehož středu jsem stála. Markovi se roztáhly oči, Irena překvapeně zírala a já pohotově s plačícím se hlasem vykřikla: "Přeju si, aby Marek neměl takovou moc a on i Irena došli spravedlnosti!" Ovál je nevcucnul tak jako tenkrát mě, ale úplně zmizel. Křik a ruch přivolal jednoho z učitelů, než ale přiběhl, oba šikanátoři odběhli pryč a já seděla na zemi v slzách kaluži krve. Jasně, moje menstruce se ozvala v ten nejhorší moment, rána do břicha tomu také moc nepomohla. Učitel mě nechal sedět, snažil se mě udržet v klidu a opatrně se vyptával, co se stalo. Připadala jsem si tak neschopná, dokázala jsem jen sedět. Adrenalin už vyprchal, hlava, břicho a bok mě šíleně bolely a stěží jsem se držela při smyslech. Mezi tichými vzlyky jsem se snažila sdělit, co se stalo, ačkoliv jsem považovala tohohle učitele za jednoho z přívrženců Markova otce. K mému údivu řekl, že se ho jeho otec v minulosti pokoušel několikrát uplatit a vždy to přijal. Před několika minutami prý jakoby vypadl z hypnózy a vše mu začalo docházet. Mezitím přisprintovala i Iveta s tím, že vše natočila na telefon. Přes slzy jsem se na ně unaveně usmála, bolest v hlavě ale zapulzovala a tak jsem jen zatla zuby. Oba dva mě drželi vzhůru až do příjezdu sanitky, Ivetu jsem poprosila o posbírání všech kousků krávy, samotný kamínek jsem do váčku přidala sama a svěřila jí ho. Po cestě jsem několikrát omdlela a zase přišla k sobě. U příjezdu do nemocnice se mi pohled zase začal zatmívat a já upadla do hlubokého spánku.

Ležela jsem na louce. Na zavřené oči mi svítilo sluníčko. Všude kolem mě voněly kytky. Rozběhla jsem se v letních šatech a o natažené ruce se mi otíraly květy. Bylo nádherně. Znovu jsem si lehla do trávy, zabřela oči, nechala si trávou lechtat bosé nohy a nasávala jsem vůni květin. Bylo mi příjemně. Ucítila jsem bolest v břiše a zkroutila jsem se do polohy, kde byla bolest snesitelnější, byť jen o trošičku. Zasténala jsem. Najednou se mi zdálo, že padám a já sebou zoufale cukla. Probrala jsem se v nemocnici a začala přicházet k sobě. Ta krásná louka byl jen sen. První, na co padl můj zrak bylo okno, za kterým se zběsile proháněly sněhové vločky. Vedle něj potichu běžela televize na kanále se zprávami. Napravo ode mě se rozkládala hora kytek. Nalevo v křesle spala Bára. Hodiny v rohu televizní obrazovky ukazovaly 11 hodin. Musela jsem prospat celou noc. Z ruky mi čouhaly hadičky, žádnou bolest jsem ale necítila a připadala si trochu otupělá. Začaly se mi vracet události posledních hodin. Rány, švihnutí provazem a zelený ovál kvantové anomálie. Všechny vzpomínky byly trochu v mlze a jen stěží jsem si vzpomněla na nějaké detaily. Ucítila jsem sucho v hrdle a došlo mi, že mám ohromnou žízeň. Rozhlédla jsem se okolo sebe a hledala nějaké pití. Na stolku hned vedle postele stála sklenice s vodou a já po ní žíznivě šáhla. Moje otupělost mi ale trochu snižovala koordinaci a tak jsem místo úchopu sklenici shodila a rozlila po podlaze. Ozvalo se zařinčení a sklenice se válela na zemi, naštěstí se neroztříštila. Zklamaně se dívala na rozlitou vodu. Za ruku mě chytla Bára, kterou asi padající sklenice probudila. Otočila jsem se na ni, unavený obličej se jí rozzářil a pevně mě sevřela v objetí. "Mám žízeň," zasípala jsem. Bára se hned vrhla po džbánu a nalila mi sklenici vody, kteoru mi dala do ruky. Voda ještě nikdy nechutnala tak skvěle. Pomalu jsem upíjela a užívala si každý doušek. Už trochu normálnější hlasem jsem hlesla: "Děkuju". Když jsem ukojila svoji nejnižší potřebu z Maslowovy pyramidy, začala jsem se zabývat vyššími patry. "Co se stalo za tu jednu prospanou noc?" zeptala jsem se. "Jednu noc?" zeptala se Bára. "Byla jsi mimo dva dny! Všichni jsme se o tebe báli." "Dva dny?" vyjekla jsem, "To znamená že dnes je sobota a já zmeškala schůzku s panem Tužkou z Nintenda!" Do očí se mi začaly drát slzy, ale prala jsem se s nimi. "Neboj," uklidňovala mě sestra. "Dostala ses do zpráv, myslím, že to chápe. Dokonce poslal jednu z těch kytek."

Po svém probuzení jsemm evidentně nadělala dost hluku, což přivolalo zdravotní sestru, která po zběžné kontrole, jestli je všechno v pořádku a slovech "Konečně se probrala!" přivolala doktora. Bára věděla, že ji pošlou pryč, tak se semnou rozloučila, že má stejně dnes odpoledne zkoušku a jde se ještě něco naučit. Objala mě a zašeptala: "Zůstaň silná. Po zkoušce se za tebou zase stavím." Odešla a mně se začal věnovat doktor. Různě mě prohlížel a kontroloval. Když byl hotov, zavolal doktorku, která mě kontrolovala dole. Prý jsem měla štěstí, že rána do břicha nebyla příliš velká. Takhle jsem tam byla jen podrážděná, ale žádné následky bych neměla mít. Prý ale bylo až zázračné, jak rychle se mi všechno hojilo. Pokusila jsem se udržet otpimistickou náladu a zavtipkovala, že spánek má prostě svoji sílu. Doktorka se usmála, ale úplně vážně odpověděla, že tomu tak skutečně je - ve spánku se prý všechno hojí a uzdravuje rychleji. K mému potěšení mi sdělila, že domů by mě mohli pustit už zítra. Když se mnou všichni skončili a já zůstala sama hrabala jsem v batohu, který mi přinesla Bára. Byl v něm notebook, Switch i mobil a pár dalších věcí, co se hodily. Byla prostě skvělá. Mobil byl vybitý, tak jsem ho zapojila do nabíječky a mezitím se věnovala počítači. Dala načíst přihlášení do e-mailu a mezitím pročítala zprávy. Moje oko upoutal nadpis "Talentovaná začínající umělkyně zraněna svými spolužáky." V galerii byla moje fotka ze soutěže, odkaz na můj klip a pár informací. Na konci stálo: "Pachatelé zatím stále nebyli dopadeni. Otec násilníka byl včera zadržen kvůli vyšetřování krácení daní a úplatkářství a je nyní ve vyšetřovací vazbě." No, aspoň že nyní jsem byla v bezpečí, pomyslela jsem si, když jsem za dveřmi zahlédla policistu, který evidentně dohlížel na moji bezpečnost. Přihlásila se do e-mailové schránky plné nepřečtených zpráv a také na sociální sítě, které byly plné upozornění. Než jsem se pustila do probírání se komunikací, ještě jsem zběžně otevřela Youtube, abych se podívala, jak si vede můj klip. Kdybych neseděla, asi by mě to srazilo na kolena. 12 milionů shlédnutí! A spousty komentářů jako "Ať se ti brzy udělá lépe", "Držíme ti palce!" nebo "Máš krásný hlas." Byla jsem dojatá a olajkovala všechny tyto komentáře. Na Facebookové stránce a Instagramovém profilu následovalo totéž. Říkala jsem si, že pro své fanoušky, kterých těď už byly tisíce, vyfotím fotku. Pohled do kamery mého telefonu mi ale ukázal, jak strašně jsem vypadala. Trochu jsem se upravila, abych vypadala jen unaveně a ne jako umlácená bezdomovkyně a na fotce se pokusila a náznak úsměvu. Přidala jsem příspěvek s díky za podporu. Nakonec jsem se probírala množstvím emailů. Byl mezi nimi i od Tomáše Tužky, který vyjádřil lítost nad nastalou situací a informací, že schůzka může počkat na kdykoliv se mi bude hodit. Prý mi palce drží celá jejich kancelář. S ušlou komunikací jsem už byla hotová, když mě napadlo zavolat rodičům. Vzala jsem telefon, který se mezitím synchronizoval a v notifikační liště byla záplava zmeškaných hovorů, zpráv a dalších notifikací. Zběžně jsem pročetla pár zpráv od rodičů a vytočila mámino číslo. Na druhé straně drátu máma skoro brečela. Její emoce se začaly přenášet na mě a tak jsem jen zašeptala, že jsem v pořádku a že další den mě snad pustí domů. Další hovor šel tátovi, který prý kvůli němu přerušil výjimečné důležité jednání. Proběhl podobně jako s maminkou, ale bez tak výrazných projevů emocí. Po vyřízení veškeré komunikace jsem byla sociálně vybitá a tak jsem popadla Switch a pokračovala v rozehraných hrách. Holky, kterým jsem odepsala na zprávy se za mnou odpoledne po škole stavily a informovaly o aktuálním dění. Po Markovi s Irenou teď prý pátrá policie, dokonce před školou stojí policejní auto. Několik učitelů se zapojilo do procesu proti Markovu otci, prý jim vyhrožoval, když chtěli odmítnou úplatek a nějak je hypnotizoval. Policie stále zpracovávala množství důkazů. Chvíli jsme si spolu povídaly a když odcházely, nabídla jsem jim, ať si vezmou některé z kytic, stejně jsem nevěděla, co s takovým množstvím. Večer

Po dlouhém a osvěžujícím spánku za mnou v neděli přišel policista, který se představil jako detektiv Kučera a seznámil mě s aktuální situací. Policie měla poskytnout doporovod mé rodině na cestě domů a před naším domem se měly střídat hlídky. Před dopadením dvojice násilníků, na které se prý také shromáždilo více důkazů ve formě videí, jsem neměla z domu vycházet. Po převozu domů mě rodiče usadili ke krbu do měkkého křesla a přikryli mě dekou. Abych se trochu rozptýlila, učila mě maminka plést. V pondělí rodiče odešli do práce a my s Bárou zůstaly doma samy. Bára se učila a já se snažila trochu se věnovat hudbě. Moje tělo pořád nebylo na 100% v pořádku a tak jsem se při prvních projevech jeho nespokojenosti přesunula do obýváku. S menšími obtížemi se mi podařilo zatopit v krbu. Zabalila jsem se do deky pohodlně usazená v krbu. Chvíli jsem se pokoušela plést šálu a pak jsem si vzala do ruky knížku. Usnula jsem a probudila mě policejní houkačka. Auto, které stálo před naším domem asi bylo nejblíž těm dvěma a vyrazilo si pro ně. Venku foukalo a chumelilo a já přála policajtům, aby venku nemuseli být moc dlouho. Zaplavil mě pocit klidu a znovu jsem zavřela oči. Tentokrát mé probuzení bylo méně příjemné. Zařinčely střepy a do obličeje mi zafoukal studený vzduch. V krbu byla jen hrstka žhavého, která jen trochu osvětlovala potemnělou místnost. Otočila jsem se ke směru, kde jsem slyšela střepy. K mému zděšení rozbitým oknem prolézal Marek a Irena s baseballovými pálkami. Ze schodů sbíhala Bára, kterou hluk ze střepů přilákal. Jakmile uviděla duo, popadla židli a postavila se přede mě. Já jsem popadla do ruky pohrabáč do krbu a stoupla si vedle ní. Marek se rozběhl po Báře a Irena vyrazila proti mně. Chvíli jsme spolu šermovaly, já ale byla pořád trochu zesláblá a pohrabáč mi vyletěl z ruky. Dostala jsem ránu do nohy, do boku a nakonec i do hlavy. Zatmělo se mi před očima a spadla jsem. Adrenalin a instinkt přežití mě držel při smyslech, když na mě Irena skočila škrtila mě. Začal se mi rozmazávat pohled, moje plíce se dožadovaly vzduchu a já šmátrala rukama okolo sebe v zoufalé snaze ubránit se. Nahmatala jsem pletení. Sevřela jsem jehlici a bodla Irenu do ruky a pak do boku, dokud sevření nepovolilo. Zalapala jsem po dechu, ale nepřestávala bodat po rukou, které se na mě sápaly. Když už se mi zdálo, že se po mě nenatahuje, odplazila jsem se kus od ní a sesunula se na zem. V hlavě mi třeštilo, noha a bok mě bolely a cítila jsem otisk rukou na svém krku. Zahlédla jsem Báru, která sice měla obličej trochu zkřivený bolestí ale držela Marka pod židlí. V jedné ruce měla telefon a volala asi záchranku. Kývla jsem na ni, že žiju a natáhla se po dece, protože mi začala být zima. Adrenalin vyprchával z mého krevního oběhu a já začala upadat do bezvědomí. Přikryla jsem se a lehla si na zem neschopná čehokoliv. Rozbitým oknem se do místnosti sypal sníh, všude se válely střepy a nepořádek a rozházené věci. Na podlaze byly cákance krve a kus ode mě na zemi ležela sténající Irena. Natáhla jsem se po jehlici, uvědomila si, že šála, kterou jsem začala plést je zničená a zakrvácená, jehlici jsem ale sevřela v ruce, kdyby Irenu napadlo zvednout se a znovu na mě zaútočit. Snažila jsem se udržet se vzhůru, oči se mi ale samy zavíraly a během několika minut jsem byla mimo.

Párkrát jsem ke smyslům přišla po cestě v sanitce, jednalo se ale spíš o malé záblesky. V ruce jsem pořád svírala začerveněnou pletací jehlici a snažila se na lehátku stočit do klubíčka, abych ulevila bolesti a chránila se před okolním světem. V tom mi samozřejmě velikost ambulantního lůžka zabraňovala a tak jsem byla jen poloskrčená. Jeden ze záchranářů se mi snažil vzít jehlici, já jsem se jí ale pevně držela, trochu podvědomě ze strachu z dalšího ohrožení. Když mě uklidnil, že jsem v bezpečí a ukázal na policejní auto, které blikalo za naší sanitkou, povolila jsem sevření jehlice a znaveně jsem položila hlavu. Mladý doktor ze sanitky se tvářil trochu starostlivě, když jsem zavírala oči a znovu upadala do deliria.

Probudila jsem se ve dvoulůžkovém pokoji. Byl stále tentýž večer. Na posteli vedle mě ležela Bára se zavřenýma očima. Snažila jsem se k ní natáhnout ruku, která mě ale bolela. "Báro" zasípala jsem. K mému zděšení jsem pravděpodobně kvůli škrcení ztratila hlas. Doufala jsem, že jen dočasně. Bára byla vzhůru a slyšela mě. S námahou otevřela oči a otočila se na mě. Podala mi ruku. Postele byly daleko od sebe, takže jsme se dotýkaly jen prsty. "Jsi v pořádku?" zeptala se znaveným ale stále silným hlasem. Hlasivky mě bolely a tak jsem jen kývla. Zasípala jsem: "Jsi v pořádku ty? Nebýt tebe, už tu asi nejsem. Nedokázala jsem ti ani pomoct." Po tváři mi tekly slzy. "Jsem v pořádku," ujistila mě. "Jen mám pár odřenin a pohmožděnin, jinak nic vážného. Pěkně jsi jí to nandala, jsi moc statečná," pochválila mě. Ulevilo se mi, že se jí kvůli mně nic nestalo. Ležely jsme vedle sebe v tichu, dotýkaly se prsty a čas od času sena sebe podívaly a usmály. Sesterské pouto mezi námi bylo silnější, než kdykoliv dříve. Ticho přerušili rodiče, kteří vtrhli do místnosti a vrhli se na nás. Bylo vidět, že jsou rádi, že jsme obě v pořádku, jejich obličeje ale nesly silný náznak starostí. Pro mě to bylo podruhé v nemocnici za tento týden, navíc jsem s sebou vzala i sestru. Oba nás ale ujistili, že pokoje Ireny a Marka hlídá policie a jakmile se jim udělá lépe, čeká je soud. "To Bára nás obě zachránila," vysoukala jsem ze sebe, než jsem zase na delší dobu zmlkla. Ta se jen usmála a prohlásila, že si ubírám zásluhy, že jsem se sama dobře bránila. Zakroutila jsem hlavou, ale dál to nekomentovala. Hlasivky a krk mi svírala bolest a já byla ráda, že jsem schopná dýchat.

Barboru pustili z nemocnice dřív než mě, konec konců měla jen pár odřenin a pohmožděnin. Po celou dobu, co tam byla se mnou mi jí bylo trochu líto. Díky ní jsem byla naživu, většina květin a čokolád přišlo mně až mi to bylo hloupé, ačkoliv jsem se s ní o vše dělila. Já tam zůstala ještě asi týden. Hlas už se mi trochu zlepšil, snažila jsem se ho ale využívat co nejméně, aby se mohl dát do pořádku, abych mohla zase brzy zpívat. Odpovídala jsem na zprávy a komentáře na svých veřejných profilech a v hlavě se mi skládaly nápady na další skladby. Chtěla jsem se dál věnovat coverům, ale postupně přidat vlastní tvorbu. Abych maximálně šetřila hlas, používala jsem ke komunikaci nejvíce psaní a můj rukopis byl po týdnu takového intenzivního používání už téměř dokonalý. Maminka mi donesla pletení a když jsem zrovna nehrála hry, nebyla na počítači nebo se věnovala návštěvám, začala jsem si znovu plést šálu. Šály jsem si v poslední době opravdu oblíbila a chtěla jich mít víc různých. Začala jsem s bílou z jemné vlny, ale v plánu jsem měla barevnou jako čtvrtý doktor ze seriálu Doctor Who. Pletení mě začalo docela bavit, protože za ním byl vidět hmatatelný výsledek. Konečně jsem nemocnici mohla opustit. Stále jsem měla nějaké modřiny, ale už mi bylo dobře a nic mě nijak zvlášť nebolelo. Hlas jsem se snažila maximálně šetřit a bylo mi doporučeno od doktora, abych aspoň následující týden zůstala doma v klidu. Z nemocnice jsem odcházela po svých ve svých oblíbených kozačkách s podpatkem a krk omotaný svou čerstvě dokončenou bílou šálou. Když jsem překročila práh nemocnice, bylo mi najednou zase skvěle. Z dálky na mě mávala Bára, která pro mě přijela autem. Za několik dní jsme měly vypovídat u soudu a já kromě večerních a slavnostních šatů neměla žádné formální oblečení a tak jsme jeli koupit kostým. Díky slevám v námi vybraném obchodě jsem měla sako, sukni i kalhoty za cenu kalhotového kostýmu a mohla jsem si tak vybírat mezi sukní a kalhotami. K tomu jsme si obě dvě koupili podobné černé lodičky s patnácticentimetrovým podpatkem, které nám propůjčovaly profesionální vzezření. Byla jsem se starší sestrou moc ráda, i když jsem s ní moc slov neprohodila. Stačilo nám, že jsme byly spolua v relativním bezpečí. Po nedávných událostech jsem si stále dávala pozor na své okolí a neustále se rozhlížela, abych byla schopná včas reagovat na přicházející hrozby a v temnějších uličkách a jindy, kdy jsem se cítila ohrožená jsem rukou sevřela lahvičku pepřového spreje v kabelce.

Na den soudu jsem nakonec zvolila kalhotovou formu kostýmu. Rodiče si vzali volno z práce, aby nás tam mohli dovézt a podpořit. Obě jsme byly trochu nervózní a trochu se bály střetnutí s těma dvěma, i když mělo být všude dost policistů a ochranky. Přesto jsem se snažila zařídit si povolení vzít si s sebou obranný prostředek pro větší pocit bezpečí. Tátova firma měla naštěstí dobré právníky, kteří nám nabídli pomoc a zařídili, abych si s sebou mohla vzít aspoň malou lahvičku pepřového spreje, byť to vyžadovalo spoustu papírování. Na druhou stranu jsem tak měla zvýšenou pozornost přítomných ochránců zákona, což mě trochu uklidňovalo. V čase vypovídání byli další svědkové a Bára hotovi rychle, mě se ptali víc do hloubky až k samotnému začátku mého ženství. Ačkoliv jsem se svým osudem byla smířená, přesto jsem se styděla a s pomocí právníka se snažili vyžádat, aby tato část mé výpovědi nebyla veřejná. Soud mi vyhověl a na část mé výpovědi byla většina soudní síně vyklizena. Když se mě soudce ptal, zda považuju přítomného za vinného či nevinného, zakašlala jsem, abych odlehčila dnes tak namáhaným hlasivkám a srovnala si myšlenky. V místnosti se nikdo z obviněných nenacházel a tak jsem se rozhodla pro upřímnější odpověď. "Vinnen. Ale pouze za osobní napadnutí a násilí směřované na mou osobu nebo osobu mé sestry a za ublížení na zdraví zabraňující mi věnovat se umělecké činnosti. Nikoliv ale za přeměnu pomocí kvantové anomálie. Ačkoliv mám právo vinit ho za zničení mého starého života, začínám mu být za tuto část vděčná. Přinutilo mě to přehodnotit svůj život a svoje postoje a jsem nyní spokojenější. Budiž mu to polehčující okolností." Soudkyně i právník na mě koukali trochu překvapeně, já jsem si ale omotala šálu kolem krku a ukončila svou výpověď. Po zbytek soudu jsem seděla vedle Báry a jedna jsme se držely té druhé. I díky mé výpovědi možná nedostali Irena s Markem tak velký trest, i když byl docela velký, obzvlášť když se přičetly další, dosud skrývané prohřešky. Ten proti nám byl jen špička ledovce, jak jsme se dozvěděly. Dostaly jsme ale poměrně tučné odškodné, obzvlášť já, kvůli dočasné ztrátě hlasu. Jakmile nám peníze přistály na účtu, rozhodly jsme se vyrazit na nákupy. Vzaly jsme s sebou Andreu, Gábinu i Ivetu a spolu prošly velké nákupní centrum. Skočily jsme si i do kina a já se ještě stavila pro nějaké to muzikantské vybavení, včetně Cajonu a čipu do kláves, aby získaly další zvuky a schopnosti syntetizátoru. Koupila jsem si mimo jiné červené večerní šaty pro některé svých vystoupení pro Nintendo někdy v budoucnu a holky mi k nim vybraly hodící se kabelku. Večer jsme pak využily můj poukaz na Shoes of Prey a vytvořily návrh těch nejkrásnějších červených lodiček. Nemohla jsem se dočkat, až přijdou.

Zatímco jsem dávala hlasivkám oraz, ačkoliv se den ode dne zlepšovaly, trávila jsem čas ve studiu skládáním, nahráváním a mixováním vlastní hudby. Mezi tím jsem se konečně sešla s panem Tužkou, který projevil zájem o můj zpěv v jedné z jejich reklam, jakmile se dám do pořádku a já souhlasila. Konečně nastal den, kdy se mi zdálo, že můj hlas je zase v normálu. Pro jistotu jsem zašla na kontrolu k doktorovi, který mi sdělil, že všechno je již v pořádku a mohu zase zpívat. Samou radostí jsem zbytek odpoledne strávila ve studiu a natáčela. Do konce týdne jsem s pomocí mých kamarádek natočila klip k mé první vlastní skladbě a výsledek šel v neděli večer online. I díky incidentu, pobytu v nemocnici a přítomnosti ve zprávách jsem teď měla velký počet odběratelů a během několika hodin moje nová skladba překročila milion shlédnutí. Odepsala jsem panu Tužkovi, že už jsem opět schopná zpívat a už další týden jsem v profesionálním studiu patřícímu Nintendu nazpívávala skladbu k televizní reklamě. Pokračovala jsem dál v tvorbě vlastní i coverování a moje základna fanoušků rostla. Nintendo bylo s mojí reklamou spokojené a nazpívala jsem pro ně ještě dvě další, než mě pozvali ke spolupráci k nové hře ze série Star Fox. Složila jsem velkolepou akční hudbu s prvky elektrické kytary, kterou mi obstaral a nahrál hudebník, kterého mi Nintendo dohodilo. Vývojářům se skladba natolik líbila, že ji do hry přidali jako hlavní téma, čímž mě zaskočili. Dokonce mě nechali nadabovat jednu z vedlejších postav a pozvali jako hlavní zpěvačku na galavečer, kde jsem konečně využila červené šaty a lodičky.

Večer v den, když jsem rozbalila balíček s limitovanou edicí hry, na které jsem se podílela a podle domluvy s PR Nintenda postnula na sociální sítě, jsem se zamyslela nad událostmi posledních pár let. Jako žena už jsem žila skoro rok a půl a přišlo mi to, jako bych se tak narodila. Menstruace, vysoké podpatky ani kabelky mi nebyli nijak cizí a měla jsem před sebou skvěle se rozjíždějící hudebnickou kariéru. Měla jsem dobré přátele, kteří tu stejně jako moje rodina vždycky byli pro mě. Měla jsem úžasný a silný vztah se sestrou, která mě podporovala na mých koncertech a já podporovala ji při jejích činnostech, později i finančně, když se vydala na mise humanitární pomoci. Dobrodružství se zvládnutím ženství a šikany jsem měla úspěšně za sebou a čekala mě další, dost možná větší. Manželství, rodičovství a mnohá další. Objevila jsem, že na světě nejsem jen tak pro nic za nic a že na mně někomu záleží ještě víc, než vlastním rodičům, když jsem darem od jednoho jinak nevýrazného markeťáka z Nintenda dostala tu velkou knihu. Objevila jsem nehasnoucí lásku a nikdy nekončící milost, které jsem se rozhodla plně se vydat. Spolu s Ním jsem se vydala vstříc dalším dobrodružstvím, která už patří do jiného příběhu. Od té chvíle jsem začala zpívat a hrát Jemu a můj život byl konečně naplněný. Dala jsem svoje srdce a dostala ho zpět se vším, co jsem si kdy mohla přát. Jeho jméno bylo Všemohoucí, Věčný, Věrný, Slitovný... Hospodin zástupů.

 

 

Ahoj. Díky moc všem, kteří jste příběh dočetli až do konce. Jedná se o projekt, který mi začal vlastně od nového roku a zabral mi několik dní přemýšlení a psaní v prakticky každé volné chvilce. Pokud někdo navštěvujete zahraniční TG Storytime, možná vám neunikne inspirace z příběhů Know All Your Enemies a Hush od Clarity nebo How I Became the Baddest Girl in Clarksville od Jennifer Ravyn (mimochodem, skvělé příběhy, pokud umíte anglicky, přečtěte si je). Inspirací mi tyto příběhy byly co se některých situací týče, ale hlavně pojetím. Snaha byla napsat něco, co bude odlišné od mojí starší tvorby a zaměří se na trochu jiné věci. Jak moc a jak moc dobře se mi podařilo, posuďte sami. Mě osobně psaní tohoto příběhu opravdu moc bavilo a jak moje příběhy mají ve zvyku (třeba Hodiny tance), po pár odstavcích si začal žít vlastním životem. Sám od sebe se také skončil. Jedná se ale o příběh, ve kterém je možná můj nejhlubší otisk. Také obsahuje mnohé zkryté narážky a jak už tomu u mně bývá, občas musí člověk číst mezi řádky, aby mohl pochopit, co chtěl autor říci. Rozhodně se ale jedná o jeden z mých oblíbených příběhů, který mě těší i přes své nedostatky a chyby, které se mi určitě nepodařilo vychytat všechny. Uzavřu už jen tím, že mou nejoblíbenější částí je Klářino vystoupení, jehož psaní mě dokonce přinutilo na chvíli nechat práce i s rizikem, že v ní toho dne zůstanu déle. Ta část mě prostě naplňovala radostí a doufám, že se líbila i vám. S Klárou se mi loučilo docela těžko, příběh se ale vyčerpal a mě se nechtělo ho nabourávat nebo přepisovat, aby byl delší, protože by mu to spíš uškodilo (věřte mi, zkušeností s podobnými případy pár mám). Třeba se k ní někdy vrátím s něčím menším nebo vůbec. Doufám, že vás bude těšit aspoň z půlky tak, jako těšila mě. Díky moc za čtení a za jakoukoliv rozumnou kritiku, připomínky a názory, které mi pomáhají zlepšit se.

Carley

Diskusní téma: Cute Claire - Anomálie 2 - Carley (soutěž 2.ročník)

Datum: 11.01.2018

Vložil: Pavel

Titulek: dost dobrý...

Díky moc za povídku, po dlouhé době konečně něco co má hlavu a patu, hezky se to četlo, je tam dost prostoru i pro vlastní fantazii....fakt dobrý, za mě nejlepší v této soutěži....

Datum: 11.01.2018

Vložil: Carley

Titulek: Re: dost dobrý...

Díky moc. =) Ani to původně nevzniklo pro soutěž, to Jana to tam zařadila. :) A jak zmiňuji v poznámce na konci, psalo se to skoro samo. ;)

Přidat nový příspěvek