Den prožitý jako žena - 1.díl - Alis

24.09.2025 00:26

Nějaký čas jsem v sobě myšlenku obléknout se jako žena. Vždycky mě fascinovalo, jak lehce a přirozeně uměla moje přítelkyně zkombinovat šaty, silonky nebo jemné prádlo. Vždy to vypadalo elegantně, a hlavně pohodlně. Já si jen v duchu říkal, jaké by to asi bylo – na chvíli cítit tu látku na sobě, podívat se na sebe v zrcadle z úplně jiné perspektivy.

Jednoho dne se naskytla příležitost. Měl jsem volno a přítelkyně odešla do zaměstnání. V bytě se rozhostilo ticho, které mi připadalo až symbolické – jako by mi dalo svolení. Ještě chvíli jsem chodil kolem skříně, přesvědčoval se, že se přece jen nedopouštím ničeho špatného, a pak jsem ji otevřel.

Před očima se mi objevila řada sukní, šatů a jemného prádla, které jsem už tolikrát obdivoval jen z povzdáli. Sáhl jsem nejprve po hladkých punčochách, protože to byl asi ten nejsilnější magnet. Cítil jsem, jak se mi ruce mírně třesou, když jsem je pomalu natahoval na nohy. Materiál byl jemný, chladivý, a jakmile obepnul pokožku, měl jsem pocit, že se mění celý svět kolem mě.

Pak jsem váhal. Mám zůstat jen u punčoch, nebo pokračovat dál? Nakonec zvítězila zvědavost. Do ruky jsem vzal lehkou sukni v tmavě zelené barvě, kterou nosívala na večírky. Přetáhl jsem ji přes boky a v tu chvíli se na mě ze zrcadla podíval někdo nový – trochu nesmělý, trochu překvapený, ale s očima, které se rozzářily radostí.

Stál jsem tam a zkoumal svůj odraz. Najednou jsem chápal, proč ženy tolik řeší, jak se v oblečení cítí. Nebyla to jen otázka vzhledu, ale také vnitřního pocitu. Cítil jsem se lehčí, uvolněnější, jako kdybych odložil nějakou těžkou masku.

Byl jsem tak pohlcený tím novým pocitem, že jsem úplně zapomněl na čas. V sukni a punčochách jsem stál před zrcadlem, lehce se otáčel ze strany na stranu a zkoumal každý detail. Po pokožce mi přebíhal jemný chlad látky a uvnitř se mísil stud s radostí.

A pak to přišlo. Klíč v zámku.

Zvuk, který jsem v tu chvíli rozhodně nečekal.

Otočil jsem se ke dveřím, srdce se mi rozbušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mě hned prozradí. Dveře se otevřely a v nich stála moje přítelkyně, s mírně překvapeným výrazem ve tváři. „Já jsem si zapomněla telefon na stole,“ řekla a pak její oči sklouzly na mě.

Nastalo ticho. Vteřiny se zdály nekonečné.

„Ty…?“ začala, ale nedořekla. Já jsem tam stál, neschopný slova, celý rudý a s pocitem, že bych nejradši zmizel. V hlavě se mi honilo tisíc výmluv, ale žádná nedávala smysl. Nakonec jsem jen vydechl: „Já… chtěl jsem to zkusit.“

Místo toho, aby se rozčílila nebo zasmála, udělala krok dovnitř, zavřela dveře. Její výraz se změnil – překvapení pomalu přecházelo v jemný úsměv.

„Víš, že ti to vlastně docela sluší.“ řekla nakonec.

Byl jsem v šoku. Čekal jsem cokoli, jen ne tohle.

„Ty… nejsi naštvaná?“ zeptal jsem se tiše.

Pokrčila rameny.

„Naštvaná? Ne. Spíš zvědavá. Mohla jsem si všimnout dřív, že tě to láká. A kdybys mi to řekl, sama bych ti něco vybrala.“

Moje napětí se začalo pomalu uvolňovat. Najednou jsem cítil, jak se mi vrací dech a srdce už netluče tak zběsile. Přítelkyně ke mně přistoupila, upravila mi lem sukně a se smíchem dodala: „Ale příště to zkusíme pořádně, s celým outfitem, nejen tak napůl.“

 

Další dny jsme se k celé události už nevraceli. Bylo to, jako kdyby přítelkyně nechala všechno plynout, a já jsem měl v sobě směs nejistoty a očekávání. A tak když přišla sobota ráno.

Otevřel jsem skříň s úmyslem sáhnout po svých věcech… ale ty tam nebyly. Místo toho na mě čekala pečlivě složená hromádka dámského oblečení. Sukně, top, punčochy, spodní prádlo – všechno dohromady, jako by mi někdo připravil kompletní outfit. Chvíli jsem na to jen nevěřícně zíral. V tu chvíli se ve dveřích objevila přítelkyně, opřená o rám, s úsměvem od ucha k uchu. „Překvapení,“ řekla pobaveně. „Tohle je pro tebe.“

Můj dech se na okamžik zadrhl. „Pro… pro mě?“ vypravil jsem ze sebe, i když odpověď byla očividná.

„Ano, pro tebe,“ kývla a vstoupila dovnitř.

„Myslel sis, že jsem zapomněla na to, co jsem viděla? Naopak. A rozhodla jsem se, že když tě to tak láká, tak ať to stojí za to.“ Pak mi s hranou přísností dodala: „Ale než se do toho pustíš, jdi se pořádně oholit. A to všude. Chci, aby to na tobě sedělo tak, jak má.“

Polkl jsem. Nikdy předtím jsem se takhle důkladně neholil, ale v jejím hlase byla směs hravosti a rozhodnosti, které se nedalo odporovat. Vzal jsem si tedy strojek a odešel do koupelny. Jakmile jsem postupně odstraňoval každý zbytek chloupků, měl jsem pocit, že odhazuji i poslední zbytky ostychu.

Přišel jsem celý nahý. Petra už čekala. Prohlédla si mě od hlavy k patě, zajela mi rukou mezi půlky a vyjádřila nespokojenost, ještě jednou: „Máš nachystány tanga a prdelka musí být hladká.“

Za chvíli opět přicházím.

Přistoupila ke mně „Tak. Teď jsi připravený.“

Stál jsem před ní, ještě trochu nesvůj, ale oholený a připravený. Na posteli byla rozložená celá sestava oblečení, kterou pro mě nachystala. Přítelkyně si ke mně stoupla a s úsměvem, který byl zároveň laskavý i trochu pobavený, mi podala první kousek.

„Začneme spodním prádlem,“ řekla klidným tónem. Do ruky mi vložila krajkové kalhotky. Materiál byl jemný, skoro průsvitný. Opatrně jsem si je natáhl a okamžitě jsem cítil, jak pevně, a přitom lehce obejmou moje boky. Přítelkyně Petra se na mě dívala, přikývla a pousmála se: „Tohle ti sedí lépe, než jsem čekala.“

Pak mi podala podprsenku. Pomohla mi ji zapnout na zádech a vložila dovnitř silikonové vycpávky, které schovávala v šuplíku. Najednou jsem měl pocit, že se mi proměnila celá postava – ramena se opticky zúžila, silueta začala vypadat jinak. Ona se na mě zkoumavě podívala a dodala: „Teď už to začíná být zajímavé.“

Na řadě byly punčochy. Usedl jsem na kraj postele a s lehkou nervozitou je začal natahovat. Materiál byl hladký, chladivý, klouzal po kůži. Když jsem vstal a látka se napnula po celé délce nohou, slyšel jsem od ní potěšené: „Víš, že máš opravdu krásné nohy? Teď to konečně vynikne.“

Poté vytáhla sukni – černou, lehce rozšířenou ke kolenům – a pomohla mi ji zapnout v pase. Seděla nečekaně dobře, jako by byla šitá na míru. Nahoru mi podala světlejší top s tenkými ramínky, který ladil k sukni. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, už to vůbec nepůsobilo jako hra – byl to kompletní outfit, který ke mně najednou překvapivě patřil.

Paruka tmavě kaštanová s délkou na ramena vše korunovala.

A co make up – jsem jak ve snách…

„Počkej,“ zarazila mě, „ještě to není všechno.“ Přinesla pásek, stáhla mi jím pas a tím ještě zvýraznila celou siluetu. Poté přidala náušnice, jednoduchý náramek, a nakonec i lehké sako přes ramena.

Když jsem tam stál, díval jsem se na sebe v zrcadle a skoro jsem se nepoznával. A ona, místo aby se smála, přistoupila blíž, položila mi ruku na paži a tiše řekla: „Teď už vypadáš úplně tak, jak jsem si to představovala.“

Stál jsem před zrcadlem, ještě pořád na nezvyklý pohled, který mi připadal tak cizí, a přitom tak podmanivý. Přítelkyně Petra si mě prohlížela s rukama v bok a spokojeným úsměvem. Chvíli mlčela a já doufal, že tím naše „přeměna“ končí. Jenže pak rozhodně prohlásila: „Tak, hotovo. A teď jdeme ven.“

Otočil jsem se k ní, úplně zkoprnělý. „Cože? Ven? Takto? To přece nemyslíš vážně!“

Petra se ani na okamžik nezarazila. „Ale ano, přesně to myslím. Říkal jsi, že chceš zkusit, jaké to je být jako žena. Tak pojď, projdeme se, dáme si kafé, a uvidíš, jaké to je doopravdy. Zrcadlo tě nezachrání.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Ne, to nezvládnu. Vždyť každý hned pozná, že…“ začal jsem koktat, ale ona mě přerušila.

„Že co? Že jsi oblečený jako žena? No a? Vypadáš skvěle. Kdybys nevěděl, že jsi to ty, tak tě klidně považuji za jednu z mých kamarádek. Takže žádné výmluvy.“

Zkoušel jsem protestovat, ale Petra byla neoblomná. Vzala kabelku, hodila do ní pár věcí a podala mi lehký kabátek. „Na, oblékni si to přes ramena. A jestli se hned nezačneš chystat, obuji ti ty podpatky sama a vyženu tě přede dveře,“ řekla polovážně, polohravě.

Stál jsem tam, rozklepaný, ale přitom vzrušený. V koutku duše jsem cítil, že má pravdu – vždyť právě tohle byla ta hranice, za kterou jsem toužil nakouknout. Jen ta představa projít se po ulici mě děsila.

Petra přistoupila blíž, položila mi ruce na ramena a podívala se mi do očí: „Neboj. Jdu s tebou. A kdyby se kdokoliv podíval, tak co? Uvidí sebevědomou ženu, která jde se svou přítelkyní. To je všechno. Důležité je, jak se budeš cítit ty.“

Polkl jsem naprázdno. Pak jsem pomalu přikývl. „Dobře… ale jen kousek,“ vydechl jsem.

Petra se vítězně usmála: „To se ještě uvidí.“

A než jsem si to stihl rozmyslet, vedla mě ke dveřím. Podpatky klapaly o podlahu, kabátek lehce šustil a já cítil, jak se mi s každým krokem svírá žaludek – a zároveň, jak ve mně roste zvláštní směs strachu a očekávání.

Venku mě hned na začátku svíralo v břiše. Každý krok v lodičkách se zdál hlasitý, každé nadechnutí studeného vzduchu jsem cítil dvojnásobně. Očekával jsem, že na mě všichni budou civět, ukazovat si na mě prstem. Ale nestalo se nic. Lidé chodili kolem, ponoření do svých myšlenek, telefonů nebo rozhovorů.

Jen pár mužů, co šli naproti, se na mě podívalo trochu jinak – krátký, zkoumavý pohled, možná i lehce hodnotící. To mě znejistilo, a tak jsem se naklonil k Petře: „Viděla jsi to? Jak na mě koukali?“

Petra se pousmála, aniž by zpomalila. „No a co? To se stává. Jsi žena, vypadáš zajímavě, tak se muži dívají. Zvykneš si.“ Řekla to tak samozřejmě, že se mi ulevilo.

Po pár minutách chůze jsme dorazili do kavárny. Petra mě vedla jistě, jako by se nic zvláštního nedělo. Sedli jsme si k malému stolku u okna. Objednala cappuccino pro sebe, latté pro mě a s lehce pobaveným výrazem sledovala, jak si nervózně uhlazuju sukni.

„Vidíš?“ pronesla tiše. „Nikdo se nepozastavuje. Pro obsluhu jsme dvě kamarádky, co si přišly popovídat.“

Začali jsme si povídat o běžných věcech – o práci, o plánech na víkend, dokonce i o tom, co bychom jednou chtěli podniknout na dovolené. A jak čas plynul, zjistil jsem, že postupně zapomínám na nervozitu. Seděl jsem tam, usrkával kávu, cítil jemnou látku sukně na nohou a make-up na tváři – a začínalo to být přirozené.

Když jsme po nějaké době vyšli zpět na ulici, už jsem se necítil jako někdo, kdo je „převlečený“. Spíš jako někdo, kdo prostě na tenhle svět patří.

Na zpáteční cestě se Petra zastavila a s potutelným výrazem mi navrhla: „Hele, nechceš si to prodloužit? Mohli bychom rovnou zajít na večeři. Už když tě mám takhle krásně připraveného… byla by škoda se vracet hned domů.“

Srdce mi vyskočilo až do krku. „Na večeři? Takhle?“ zeptal jsem se tiše.

Petra se zasmála: „No jasně. Ty a já, dvě ženy na večeři. Co ty na to?“

Petra mě vedla uvolněně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Já sice šla – už jsem si zvykal myslet v ženském rodě – s napětím v břiše, ale zároveň s podivným vzrušením. Už jen představa, že vejdu do restaurace, kde je světlo, lidé, obsluha… byla na hraně snu a odvahy.

Restaurace byla útulná, světla tlumená, na stolech svíčky. Ideální prostředí k tomu, aby se člověk necítil příliš na očích. Petra si vybrala stůl u zdi, kde jsme měli soukromí, a přitom jsme byli součástí dění.

Obsluha přišla hned – mladý číšník, příjemný úsměv, a já v tu chvíli měla pocit, že se propadnu do země. „Dobrý večer, dámy,“ pozdravil nás. To oslovení mě zasáhlo jako blesk. DÁMY. Najednou to nebyla hra – on mě vnímal jako ženu.

Objednali jsme si víno a já sotva dokázala udržet skleničku, jak se mi třásly ruce. Petra to samozřejmě postřehla a tiše mě uklidnila: „Dýchej. Vidíš? Nikomu to nepřipadá divné.“

Čím déle jsme tam seděli, tím víc jsem se uvolňovala. Povídaly jsme si, Petra mě občas lehce pošťouchla – „sedíš moc široce, zkus si nohy dát k sobě“ – nebo „zkus víc gestikulovat rukama, působí to přirozeněji“. Brala to jako malou lekci, ale přátelskou, ne kritickou.

Víno mi pomohlo rozvázat jazyk, a když jsme si objednali hlavní chod, už jsem se smála skoro tak volně jako ona. Všimla jsem si, že u vedlejšího stolu sedí dvojice mužů. Občas k nám jeden z nich sklouzl pohledem – ne posměšným, spíš takovým, jakým muži koukají na ženy, když se jim líbí. V tu chvíli mi proběhlo hlavou: On mě tak opravdu vidí?

Petra si toho všimla a s úsměvem se naklonila blíž: „Tak, a tohle je další věc, kterou si ženy prožívají dnes a denně. Ne vždy příjemné, ale někdy… lichotivé.“

Čas ubíhal rychle. Jídlo chutnalo skvěle, víno příjemně hřálo a já si najednou uvědomila, že se nesnažím kontrolovat každé gesto. Prostě jsem byla. Byla jsem „já“ – ale jinak, v podobě, kterou jsem si dřív nedokázala ani představit.

Když přišlo placení, číšník nám znovu popřál hezký večer a já v jeho hlase necítila ani stín pochybností. Venku už byla tma, ulice osvícené lampami, a Petra mě chytla za ruku. „Vidíš? Zvládla jsi to. A vůbec ne špatně.“

Stáli jsme chvíli před restaurací, já v lodičkách, cítící chladný noční vzduch na nohách v punčochách, a připadalo mi, že jsem prošla nějakou neviditelnou branou.

Petra mě chytila kolem pasu a přitáhla k sobě.

Než jsem stihla cokoliv říct, políbila mě. Nebyl to letmý polibek, ale hluboký, vášnivý, takový, který mi vzal dech. V tu chvíli jsem přestala vnímat, že stojíme na chodníku. Jen její vůni, její ruce, a to, že mě líbá, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Pak jsem koutkem oka zaregistrovala pohyb – dvojice mužů, ti stejní, co seděli u vedlejšího stolu. Prošli kolem a jeden s pobaveným tónem pronesl: „No jo, lesbičky.“ Druhý se uchechtl, něco si mezi sebou zamumlali a šli dál.

Moje srdce se rozbušilo. Najednou jsem cítila vlnu rozpaků, trochu studu, ale i zvláštní hrdosti. Ne proto, co řekli, ale proto, že vlastně viděli dvě ženy, které se líbají. Neodhalili nic, nezpochybnili nic. Prostě nás jen zařadili do jiné škatulky.

Petra se jen pousmála, pohladila mě po tváři a tiše řekla: „A to je další kapitola. Zvykej si. My dvě jsme prostě my dvě. A co si myslí někdo jiný? To je jejich problém.“

Najednou jsem cítila, že má pravdu. Byla to směs adrenalinu, ostychu a něčeho, co se podobalo svobodě. Jako bych si uvědomil, že tahle role – tahle podoba – už není jen maska. Je to prožitek, který má svou váhu a realitu.

Stály jsme tam chvíli v objetí, já na lodičkách, ona pevně u mě, a mě se nechtělo pohnout. Byla to chvíle, kdy jsem přestala přemýšlet nad tím, kdo „ve skutečnosti“ jsem – a jen jsem byla.

Doma jsem si konečně vydechla. Zavřely se dveře, boty mě tlačily a já měla v hlavě jedinou myšlenku – že tohle představení skončilo. Byla to nádherná zkušenost, ale zároveň tolik intenzivní, že jsem toužila zalézt do svého klidu. Sedla jsem si na sedačku, odložila kabelku a unaveně se pousmála: „Tak, konec. Už to mám za sebou.“

Petra se jen usmála. Pomalu si ke mně klekla, pohladila mě po stehně přes jemnou látku šatů a s lehce provokativním pohledem řekla: „Konec? Ale zlato, tohle je teprve začátek. Já dnes večer počítám se sexem.“

V tu chvíli se mi rozzářily oči. Srdce se rozbušilo – těšil jsem se, že si po tom všem budeme ještě víc blízko. Odpověděl jsem nadšeným tónem: „Tak to je přesně to, co jsem chtěl slyšet.“

Petra ale pomalu otevřela šuplík u nočního stolku. Vytáhla z něj vibrující hračku, tvarovanou do podoby penisu. Podívala se mi zpříma do očí, usmála se a pronesla: „Dneska jsi byla žena. A ženy to někdy zažívají i takhle.“

Na okamžik mi zatrnulo. Oči mi sjely na ten předmět v její ruce. Směs očekávání, rozpaků a vzrušení se ve mně smíchala do horkého uzlu. Zůstal jsem stát, trochu zaskočený, ale zároveň cítil, jak se mi rozlévá tělesné napětí.

Petra si sedla ke mně blíž, pohladila mě po tváři a jemně dodala: „Neboj, povedu tě. Nejde o to, abys něco vydržel. Jde o to, abys poznal, jaké to je – když se žena poddá a otevře se naplno. A ty… jsi dneska žena.“

Cítil jsem, jak mi vysychají rty, a jediné, co jsem dokázal udělat, bylo přikývnout.

Petra položila vibrátor vedle sebe na postel a prstem mi naznačila, abych se k ní přitulil. Její pohled byl klidný, ale pevný. Nebylo v něm ani špetky posměchu – jen touha a hravost.

„Než začneme,“ zašeptala, „chci, abys mi slíbil, že se nebudeš bránit. Že tomu dáš šanci.“
„Slibuju,“ vydechl jsem, a přitom jsem cítil, jak se mi zrychluje dech.

Pomalu mi pomohla vysvléknout šaty, ale nechala mi silonky i prádlo. Hladila mě po bocích, prsty mi klouzala po krajce kalhotek, a já si uvědomoval, jak neuvěřitelně zranitelně se cítím. Přitom mě ten pocit svým způsobem vzrušoval.

Petra vzala do ruky hračku, nanesla na ni lubrikant a nechala ji vibrovat v ruce. Ten zvuk mi rozvibroval celé tělo. Přisunula se ke mně, políbila mě na rty a zašeptala: „Jen se uvolni. Všechno je v pořádku. Jsem tady s tebou.“

Klekl jsem si na postel a položil ruce před sebe. Petra mi dlaní přejela po zádech a pak prsty lehce po vnitřní straně stehen. Hned nato ucítil jsem chladný dotek gelu a jemný tlak. Tělem mi projel šok – směs leknutí, rozpaků a zvláštního vzrušení.

„Dýchej,“ šeptala Petra. „Pomalu… a nech to přijít.“

Snažil jsem se poslechnout. První okamžiky byly zvláštní, skoro neznámé, ale postupně tlak přešel v teplo a zvláštní plnost. Cítil jsem se, jako bych se opravdu ocitl v roli, kterou jsem ještě před pár hodinami jen předstíral.

Petra přitom nepřestávala hladit moje tělo – po bocích, po hrudi, po šíji. Každý dotek mi říkal, že mě vede, že mám důvěřovat. Vibrátor v nízkých vibracích rozechvíval celé mé nitro, až jsem ztrácel pojem o čase.

„Vidíš?“ usmála se. „Teď opravdu víš, jaké to je. Jaké to je, když se otevřeš.“

Měl jsem zavřené oči, srdce mi bušilo a najednou jsem cítil vlnu rozkoše, která se míchala s nesmírnou něhou. Nebylo to jen fyzické – bylo to hluboko v hlavě.

Nakonec si mě Petra přitáhla k sobě, držela mě v náručí a hračku odložila. „Jsi nádherná,“ zašeptala. A já, vyčerpaný i vzrušený, jsem jí uvěřil každé slovo.

Byl jsem už polospící, tělo uvolněné a zabaleno v jemné únavě, když mě z letargie probudil chladný, kluzký dotek na kůži Petra mi nanáší další vrstvu lubrikantu.

„Ššš… jen spi dál,“ šeptla k uchu, když jsem se mírně pohnul. Její hlas byl něžný, skoro ukolébavací, ale ruce pracovaly jistě.

Přikrývka sklouzla, a zatímco tělo bylo ještě vláčné spánkem, ona zkoušela vést vibrátor zpět tam, kde už před chvílí prošlapala cestu. Pocit byl o to intenzivnější, že přišel z ničeho nic, bez očekávání.

Bylo to zvláštně vzrušující – neměl jsem čas se připravit, rozhodnout, jestli chci, nebo ne. Jen tělo, které reagovalo, dech, který se zrychloval, a Petra, která mě pevně držela kolem pasu.

„Líbí se ti to i takhle, viď?“ zašeptala ti do vlasů. Nebyla to otázka, spíš konstatování. Vibrace se znovu rozběhly a to, co začalo jako jemné, ospalé probuzení, se rychle změnilo v bouřlivou vlnu rozkoše, která tě zcela probudila.

Tak jsem si zkusil být ženou…