Dokonalá bouře - Petr(a) (soutěž 2017)
Jmenuji se Petr a jsem lovec bouří. Už 10 let se na plný úvazek věnuji pozorování, vyhodnocování a v nemalé míře i lovu tornád, elektrických bouří a jiných extrémních projevů počasí. Jsem externistou Amerického úřadu pro počasí a atmosférické jevy. Moje žena je špičková akupunkturistka a fyzioterapeutka. Jsme spolu 12 let a víme o sobě všechno. To, že ani jeden z nás nemůže mít děti, to, že jsem z děcáku, ale i to, že Janě se částečně líbí ženy i to, že mým tajným koníčkem je crossdressing. Často sexujeme jako dvě holky a máme pravidelné nedělní vaření alá holky v akci. Je to sranda ale hlavně vzrušující. To, že někdy mám dost velkou touhu být ženou jsem jí jednou řekl, ale byly jsme oba hooodně opilí a z toho večera si nepamatuje nic. Ono to tak nějak krásně funguje a oba věříme, že jsme pro sebe byli stvořeni. Má ráda mě a já zase ji.
Minulé jaro byly hlášené velké bouře, které měli být doprovodným jevem několika cyklonů extrémní síly. Většina států se připravovala na nejhorší, ale já byl v sedmém nebi. Už jsem se nemohl dočkat, až to přijde a až budu v mém obrněném autě číhat na tu největší parádu, kterou jsem kdy zažil. První z řady cyklonů se ukázal jako slabý a druhý byl ještě slabší. Pomalu jsem se začínal bát, že to bude zase nudná sezóna. První týden v květnu se však nad Atlantikem začalo formovat něco gigantického. Hned jsem to ukázal Janě, ale ta už dávno věděla podle mého výrazu co bude následovat. „Sbal se a jeď.“ Inu sbalil jsem se a vyrazil jsem. Na hranici s Kansasem jsem u známé pumpy, kde se shromažďují lovci tornád, měl sraz s několika kamarády. Bohužel ten hlavní nedorazil, kvůli zrušenému letu a já tak zůstal v autě sám bez parťáka. No co, nebylo to poprvé. Aspoň se budu věnovat focení a ne analýzám počasí.
Všichni jsme vyjeli, každý měl své auto plné vybavení a minimálně jednoho kolegu k ruce. Jen já byl sám. V dáli jsem jasně viděl blesky, které osvětlovaly jinak temné nebe. Všichni jsme měli jasný směr, nicméně něco mi říkalo, že bouře se stočí jinam. Nikdo mi nevěřil. Chvíli jsem Váhal, ale nakonec jsem se od skupiny oddělil. Nebyl to nejlepší nápad, ale životní zážitkům musí jít člověk naproti. Sjel sem z hlavní silnice a vydal se jižním směrem. Do vysílačky jsem nahlásil svou předpokládanou polohu a vydal jsem se vstříc osudu. Má předtucha se začínala vyplňovat a bouře mířila více a více mým směrem. Kvůli nemožnosti sledovat za jízdy radar jsem si ani nevšimnul, že za mnou se něco formuje. Uviděl jsem to až ve zpětném zrcátku. Bylo to velmi lokální elektrické tornádo. Větrný vír plný blesků. Nemohl jsem tomu ujet. I když jsem se moc snažil, bylo stále zamnou až jsem nakonec nemohl ovládat auto a celá ta moje tří tunová laboratoř se vznesla do vzduchu. . . . . . .
Byl jsem mrtvý. To je jasné. Nic mě nebolelo, jen jsem se i s autem vznášel uvnitř nějakého neidentifikovaného prostoru. Chtěl jsem hrozně křičet, ale nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Po chvíli sezení ve vznášejícím se autě jsem začal být klidnější ale o hodně zvědavější. Na samém konci toho ohromného prázdného prostoru začínala objevovat záře a z ní poměrně rychle vyletělo několik světel. Obklopila mé auto a spolu s ním klesla na zem. Jas těch světel začal pomalu tmavnout a objevovali se postavy. Velmi lidské, ale určitě ne ze země. Slyšel jsem hlasy. Uklidňovaly mě. Vysvětlovaly a popisovaly můj život. Byl jsem zprvu zmatený, ale rychle jsem vše pochopil. Jako tisíce dalších jsem jejich experiment. Asi ne špatný. Jejich úmysly byly podle nich čisté. Chtějí lidskou rasu zdokonalit. Nenápadně ji chtějí nasměřovat k jinému myšlení a k jiné budoucnosti. Čisté a mírumilovné.
To že jsem se ocitnul u nich v lodi a to že se mi odhalili, není náhoda. Jedna z těch bytostí byla v mé hlavě slyšet více než ostatní a vysvětlovala, že to ona udělala před lety chybu. Moje tělo mělo být ženského pohlaví, ale z důvodu chyby v kódu se u mě nakonec vyvinuly mužské pohlavní orgány. O chybě věděli a měli mě ještě před dokončením vyřadit, ale ….. Jsem tu. Mnoho let. Živ a zdráv. Nechali mě žít jako experiment a po letech se vrátili vše dokončit. Věděl jsem, že se neubráním a věděl jsem, co mě čeká. Viděl jsem vše před očima. Celý postup mi projel hlavou. Budu ženou, kterou jsem vždy toužil být. Budu ženou, kterou jsem vždy měl být. I kdybych se mohl bránit, nechtěl jsem. Věděl jsem, že budu konečně tím, kým opravdu jsem.
Jejich vize a představy byly silné. Byly natolik silné, že jsem skoro zapomněl na Janu. Než jsem stačil pomyslet na to, že musím zjistit, co bude s ní, promítla se mi před očima představa, jak leží na nějakém lehátku a spí. . . . „Postarali jsme se o ni. Vše bude dobré.“ Slyšel jsem pořád dokola. V ten moment sem pomalu cítil jak usínám, až jsem usnul úplně. Probudily mně opět až hlasy v mé hlavě. Probral jsem se, ale nechtěl jsem ještě otevírat oči. Vše je dobré…….. Slyšel jsem opět. Bylo mi moc dobře. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Jako po týdenním spánku. Doslova jako v novém těle. Věděl jsem, že až otevřu oči, spatřím konečně to, co bylo uvnitř mě celý život. Cítil jsem, že jsem něčím přikrytý, ale jinak nahý. Nebyl jsem připoutaný a mohl jsem se volně pohybovat. Mé představy se zhmotnily a já prožíval svůj dávný sen.
Ruce mi začaly jezdit nejprve po přikrývce, ale okamžitě vklouzly dovnitř. Byla tam. Má prsa. Opravdová prsa. Se slzami jsem otevřel oči, sednul si a odhodil přikrývku. Přes blond vlasy, které mi spadly těsně pod ramena, jsem si držel svá prsa. Slzy mi stále tekly ale i přes to jsem viděl v mých malých rukou dvě menší prsa, která vycházela z mého těla. I když jsem byl fascinován tím, co vidím a cítím, věděl jsem a hlavně viděl jsem, že můj klín je naprosto čistý. Ten pohled mě hypnotizoval tak, až jsem zapomněl, co držím v rukou. Pomalu jsem roztahoval nohy a nedokázal se ubránit ještě větším slzám. Tentokrát na mě nic nekoukalo, nic neviselo a ať bych nohy roztáhnul sebevíc, nic by na mě nevypadlo. Měl jsem krásnou vagínu. Dokonalou, čistou a jak jsem hned zjistil i velmi citlivou ženskou vagínu. Mé ruce postily má prsa a začaly jezdit podél třísel. Malé prstíky se lehce dotýkaly mých stehen, až se nakonec dotkly hranice mezi nohama a rozkrokem.
Mé srdce se chtělo rozskočit. Tak moc mi bilo. Zvědavost, vzrušení i ohromná radost se ve mně mísily a vedli mé prsty až dovnitř. Zlehka jsem se dotknul své štěrbinky. Mé prsty byly o poznání studenější než ona ale bylo to moc příjemné. Začal jsem zkoumat co tam dole opravdu mám. K prstům se přidala celá dlaň a já nechtěl věřit tomu, že je tam. Je to sen? Jsem mrtvý? To jsem měl velmi brzy zjistit. Nebo zapomenout? Z mého zkoumání mě vyrušil opět ten známý hlas. „Buď šťastná.“ ……… Ťuk ťuk ťuk……. „Dobré ránko miláčku. Už jsem si myslela, že se neprobudíš. Spala jsi tu jako šípková Růženka skoro celý den……. Nic neříkej Peti a lež. Odpočívej. Zasloužíš si to. Byla jsem za tvým doktorem a říkal, že oplodnění se povedlo podle plánu a bez komplikací. Už se moc těším a jsem moc ráda, že jsi do toho šla. Budeme skvělý rodiče. Podpořím tě ve všem. Nebudeš v tom sama…
Diskusní téma: Dokonalá bouře - Petr(a) (soutěž 2017)
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.
