Holčičí večer - příprava - Pája

10.10.2026 00:01

Pavla jsem delší dobu neviděla. Měl ke mně přijet na návštěvu, bylo mu právě osmnáct. Poslední vzpomínky na něj byly ještě ze střední – 165 cm vysoký, na kluka hodně štíhlý, s úzkými rameny a dlouhými nohama, byl docela stydlivý.
Ten den pršelo skoro od rána. Když zazvonil zvonek, stála jsem kousek dveří. Otevřela jsem a uviděla ho – promočeného od hlavy až k patě. „Pavle… Bože, vždyť jsi úplně mokrý!“
„Cestou se to rozpršelo,“ odpověděl tiše a usmál se jen koutkem úst. „Autobus jsem nestihl, tak jsem šel pěšky od vlakové zastávky.“
Vtáhla jsem ho dovnitř. V předsíni z něj kapala voda na dlažbu. Potichu jsem zmínila: „Sundej si to. Všechno. Hned. Dostaneš něco suchého.“
Zaváhal. Díval se na mě nejistě, ale poslechl. Sundal si mokré tričko, pak džíny a ponožky. Zůstal jen ve vlhkých trenýrkách, hubený, s mokrou kůží, která se leskla pod světlem. Stydlivě se objal rukama.
„Počkej tady,“ řekla jsem a zmizela v ložnici.
Vrátila jsem se s oblečením v náručí. Měkké černé legíny, světlé tílko s tenkými ramínky a… černé dámské boxerky, které jsem vzala ze šuplíku.
Položila jsem to před něj.
„Tohle je suché. Legíny, tílko… a kalhotky. Trenýrky máš mokrý, ty si sundej taky. Nic jiného suchého teď nemám, co by ti padlo.“
Pavel se na věci podíval a lehce zrudl. Vzal legíny a tílko, ale kalhotky nechal ležet.
„Ale … ty kalhotky…“
„Vezmi si je,“ řekla jsem klidně.
„Vypadají podobně jako slipy.
Než za sebou zavřel dveře do koupelny, dodala jsem ještě:
„Vysprchuj se pořádně, ať se ohřeješ. Čistá osuška je na poličce.“
Zaslechla jsem jen tiché „Dobře…“ a pak šumění sprchy.
Šla jsem do kuchyně. Postavila jsem konvici, vytáhla dva hrnky a zamyslela se. V hlavě mi pořád běžel obraz jeho hubeného, mokrého těla, jak stál v předsíni a stydlivě se objímal. Voda v konvici začala bublat. Zalila jsem čaj a opřela se o linku. Z koupelny pořád doléhal monotónní šum. Představovala jsem si, jak se pomalu svléká, jak si ty boxerky zkouší, jak mu sedí na úzkých bocích. Jestli se na sebe vůbec podívá do zrcadla. Jestli se stydí, nebo jestli ho to… trochu vzrušuje.
Sprcha najednou utichla. Dveře koupelny se pootevřely.
Nenápadně jsem si ho prohlédla.
Stál ve dveřích kuchyně v mých černých legínách, které mu těsně obepínaly hubené stehna a úzké boky. Světlé tílko s tenkými ramínky mu sedělo volněji, ale pořád dost na to, aby bylo vidět, jak má úzká ramena a plochý hrudník. Pod legínami se rýsoval jemný obrys stahovacích boxerek. Vlasy měl ještě vlhké, trochu rozcuchané, a tváře lehce zarudlé – jestli od horké sprchy, nebo ze studu, to jsem nevěděla.
„Máš tady čaj,“ řekla jsem klidně a ukázala na hrnek na stole, „a tvůj oblíbený závin jsem před chvíli dopekla.“
Nejistě přišel do kuchyně. Pohyboval se opatrně, jako by si pořád ještě zvykal na to, jak mu legíny přiléhají. Posadil se na židli naproti mně, ruce si položil do klína a díval se spíš na stůl než na mě.
„Díky, Jani…“ zamumlal. Hlas měl tichý, skoro šeptavý.
Vzal si hrnek a pomalu se napil. Pak se jeho pohled na chvíli zvedl a zase rychle klesl. Věděla jsem, že cítí, jak se na něj dívám. A věděla jsem i to, že si je vědomý každého detailu – jak mu látka hladí kůži, jak mu boxerky stahují boky i klín, jak mu tílko odhaluje klíční kosti.
Usmála jsem se a odkrojila mu větší kus závinu.
„Sedí ti to dobře?“ zeptala jsem se nenuceně, jako bych se ptala na úplně obyčejnou věc.
Trochu nejistě špitl:
„Ale… je to tvoje a holčičí.“
Uculila jsem se a opřela se loktem o stůl.
Podívala jsem se na něj znovu, tentokrát trochu déle. „A jo – je to moje a je to holčičí. Ale na tobě to vypadá… zajímavě. Legíny ti sedí líp, než bych čekala. A ty boxerky tě hezky stáhly.“
Pavel zrudl až po uši. Rychle sklopil pohled a ukousl si další sousto závinu, jako by se chtěl schovat za jídlem. Ale nohy si přitom nenápadně k sobě stáhl, což jen zdůraznilo, jak mu látka obepíná stehna.
Chvíli jsme mlčeli. Já jsem popíjela čaj a on se soustředil na závin, ale věděla jsem, že cítí každý pohled, který na něj pošlu.
Pak jsem se naklonila trochu blíž a tiše dodala:
„Když chceš, můžeš v tom zůstat celý večer. Nikdo jiný tady není. Jen my dva.“

Trochu zrudnul, "Už jsem kdysi zkoušel holčičí oblečení, ale sám a potají."
„Namalovat ses asi nezkoušel. Jestli ne, tak to můžu zkusit. Máš hezké obočí i řasy.“
Pavel zvedl hlavu. Tentokrát se mi podíval přímo do očí, i když jen na vteřinu.
„…Opravdu?“
Usmála jsem se.
„Opravdu. Sedíš tady v mých legínách a tílku, tak proč ne. Pojď.“
Vstala jsem a kývla směrem k ložnici. V ložnici jsem rozsvítila lampu u toaletního stolku a vytáhla kosmetickou taštičku.
„Sedni si sem,“ řekla jsem a ukázala na stoličku před zrcadlem.
Pavel se posadil. V zrcadle se na sebe díval, ale jen kradmo. Já jsem se postavila za něj, položila mu dlaně lehce na ramena a cítila, jak je napjatý.
Přes zrcadlo jsem hodila osušku, aby se zatím neviděl.
Postavila jsem se před něj a jemně jsem ho nalíčila. Nejdřív jsem mu tužkou lehce zvýraznila obočí – opravdu ho měl hezké, jemně klenuté. Pak jsem mu na oční víčka nanesla trochu hnědého stínu, tužkou obtáhla linku a řasenkou prodloužila řasy. Oči mu najednou vypadaly větší a měkčí. Nakonec jsem mu tužkou obtáhla rty a jemně je vyplnila leskem. Celou dobu seděl skoro bez hnutí. Jen občas se mu lehce zachvěl dech, když jsem se mu prsty dotkla tváře nebo se mu přiblížila k rtům.
Pak jsem osušku sundala.
Pavel na sebe dlouze koukal.
V zrcadle se teď díval na někoho, kdo vypadal úplně jinak – hubený kluk v černých legínách a světlém tílku, s vlhkými vlasy, zvýrazněnýma očima a lesklými rty. Rty se mu pootevřely, ale nic neřekl. Jen zíral.
Chvíli bylo ticho.
Já jsem mu zezadu položila dlaně na ramena a tiše se zeptala:
„Tak co… líbí se ti to?“
Zamrkal a dodal tiše:
„To přece nejsem já.“
Pousmála jsem se a zezadu mu ještě jednou jemně stiskla ramena.
„Sluší ti to, Pájo.“
Záměrně jsem použila zdrobnělinu, která seděla klukovi i holce. Viděla jsem, jak se mu v zrcadle lehce zachvěly rty. Pořád se na sebe díval, jako by nemohl uvěřit, že ta osoba s lesklými rty, prodlouženými řasami a v holčičím oblečení je opravdu on.
Chvíli jen zíral. Pak se pomalu otočil na stoličce ke mně. Oči měl pořád dokořán a na tvářích mu zůstával jemný ruměnec.
„Jani… já… vypadám úplně jinak,“ zašeptal.
Usmála jsem se a jemně ho pohladila po po tváři.
„Jinak. Ale hezky. Máš jemnou tvář a ty oči ti to jen podtrhlo. A v tom oblečení…“ nechala jsem větu viset ve vzduchu a koukla se dolů na jeho hubená stehna, která látka těsně obepínala.
Pavel sklopil pohled. Prsty si znovu pohladil přes koleno, tentokrát už vědomě, jako by si ověřoval, že je to pořád on, kdo v tom sedí.
„Můžu… můžu v tom zůstat ještě chvíli?“ zeptal se skoro neslyšně.
Přikývla jsem.
„Celý večer, jestli chceš. A když budeš chtít, můžem zkusit i něco jiného.“
„Něco jiného?“ dodal nejistě.
Podala jsem mu silonkové černé ponožky a svoje pantofle na klínku.
„Tak šup, slečno Pájo. Obuj se.“
Nejistě špitnul:
„Slečno Pájo… Jano, nedělej si ze mě legraci.“
Usmála jsem se a klekla si před něj, abych mu byla blíž.
„Nedělám si legraci. Jenom říkám, jak to teď vypadá. Sedíš tu nalíčený, v legínách, v tílku… a ty ponožky ti budou k tomu sedět. Pantofle taky.“
Pavel se na věci v mých rukou podíval. Silonky byly tenké, lesklé, klasické černé. Pantofle měly malý klínek a byly o něco menší, ale na jeho hubené nohy by mohly jít.
Chvíli váhal. Pak pomalu natáhl ruku a vzal jednu ponožku. Prsty mu trochu třásly, když ji navlékal. Silonka se mu hladce přitáhla přes chodidlo a kotník. Druhou si obul stejně opatrně. Když si nazul pantofle, musel trochu zacukat, ale seděly mu překvapivě dobře.
Vstal.
Udělal pár nejistých kroků po koberci. Silonky se mu leskly pod světlem lampy a klínek mu trochu změnil chůzi – udělal ji jemnější, opatrnější. Zastavil se před zrcadlem a znovu se na sebe podíval. Tentokrát déle.
Já jsem se postavila vedle něj a v zrcadle jsme se dívali oba.
„Tak co, slečno Pájo?“ zeptala jsem se tiše. „Pořád si myslíš, že si z tebe dělám legraci?“

Pavel stál před zrcadlem a cítil to všechno najednou.
Legíny mu těsně obepínaly stehna a boky. Látka byla měkká, ale zároveň tak přiléhavá, že cítil každý pohyb, každý nádech. Stahovací boxerky pod nimi ho držely pevně – jinak než trenýrky, těsněji, citlivěji. Tílko mu lehce šimralo na ramenou a klíčních kostech. Silonkové ponožky mu hladily nohy až ke kotníkům a pantofle na klínku mu trochu měnily postoj. Najednou se cítil vyšší, ale zároveň křehčí.
A pak ten make-up.
Lesk na rtech, který cítil, kdykoli se po nich přejel jazykem. Řasenka, díky které mu jemně ztěžkla víčka. Obočí, které vypadalo ostřejší. V zrcadle se na něj díval někdo, koho skoro nepoznával – hubený, stydlivý kluk, ale zároveň dívka s jemnými rysy.
Cítil stud. Silný, horký stud, který mu stoupal do tváří a do krku. Ale pod ním bylo ještě něco jiného. Něco, co se mu styděl přiznat i sám sobě.
Vzrušení.
Jemné, ale jasné. Z toho, jak mu látka leží na kůži. Z toho, jak ho Jana pozoruje. Z toho, že ho poprvé někdo vidí takhle a neodsuzuje ho. Naopak – říká, že mu to sluší.
Když se pohnul, silonky tiše zašustily a legíny se napnuly ještě víc. Srdce mu bušilo. Chtěl se schovat, a zároveň chtěl zůstat. Chtěl, aby se na něj Jana dívala dál. Chtěl slyšet, jak mu znovu řekne „slečno Pájo“.
Stál tam, ruce svěšené podél těla, a tiše vydechl:
„…Cítím se divně. Ale… ne špatně.“
Pak se na ni podíval přes zrcadlo a šeptem dodal:
„Spíš… jako bych byl někdo jiný. A ten někdo se mi… líbí.“

V očích se mi objevily slzy.
„Slečno Pájo… Nemůžu mít děti a před nedávnem jsem se rozvedla. Ale vždycky jsem si představovala, že bych měla slečnu jako ty.“
Jemně jsem ho políbila na tvář. Cítila jsem, jak má kůži teplou a jak se mu lehce zachvěl dech, když se mu rty dotkly tváře těsně vedle nalíčených rtů.
Pavel ztuhl. V zrcadle jsem viděla, jak se mu oči lesknou a jak mu rty trochu pootevřely. Neodtáhl se. Naopak – zůstal stát, jako by se bál, že když se pohne, ten okamžik zmizí.
„Jani…“ zašeptal. Hlas měl chvějivý. „Já… já jsem jen obyčejný kluk.“
Usmála jsem se skrz slzy a přejela mu prstem po líčku, tam, kde jsem ho právě políbila.
„Vím. Ale teď stojíš přede mnou v legínách, s nalíčenýma očima a lesklými rty… a vypadáš přesně jako ta slečna, o které jsem několik nocí snila.“
Položila jsem mu dlaň na záda, mezi lopatky, a cítila, jak má pod tílkem úzká, napjatá ramena.
Pavel se pomalu otočil čelem ke mně. V pantoflích na klínku byl skoro stejně vysoký jako já. Díval se mi přímo do očí, stydlivě, ale už neutíkal pohledem pryč.
„A… a nevadí ti to?“ zeptal se tiše. „Že jsem… takhle?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Naopak.“
Pak jsem ho ještě jednou lehce políbila – tentokrát jemně na ústa – a šeptem dodala:
„Zůstaň takhle se mnou dneska večer, Pájo. Prosím.“

Chvilku na mě koukal. Oči měl pořád dokořán, lesklé od make-upu i od toho, co právě slyšel. Rty se mu lehce chvěly.
Nejistě jsem dodala:
„Uděláme si holčičí večer. Jako dvě kamarádky. Můžu ti půjčit i třeba sukýnku… nebo šaty. Budeme jenom tady samy dvě.“
Pavel zůstal stát. Chvíli neříkal nic. Jen dýchal a díval se na mě, jako by vážil každé slovo.
Pak tiše, skoro šeptem, odpověděl:
„…Samy dvě.“
Přikývl. Jen maličko, ale přikývl.
„Dobře, Jani,“ dodal ještě tišeji. „Chci… chci zůstat. A když říkáš sukýnku… nebo šaty… tak jo. Zkusím to.“
Usmála jsem se, tentokrát už bez slz. Vzala jsem ho za ruku – jeho prsty byly trochu chladnější než moje – a vedla jsem ho k skříni. Otevřela jsem ji a vytáhla krátkou černou sukni s mírným áčkovým střihem a světlé šaty s tenkými ramínky, které jsem měla na léto.
Podala jsem mu obojí.
„Vyber si. Nebo si zkus oboje. Já zatím připravím víno a něco k zakousnutí. A můžeme si pustit nějaký film… nebo si jen povídat.“
Pavel vzal šaty i sukni do rukou. Látka mu proklouzla mezi prsty. Podíval se na mě ještě jednou, stydlivě, ale už s něčím víc než jen nejistotou.
„Jani…“ zašeptal. „Díky.“
Pak zmizel v koupelně, aby se převlékl.

Za chvilku se vrátil v kalhotkách a tílku. Sukni a šaty nechal v koupelně. Stál ve dveřích a trochu se červenal.
„Jani… půjčíš mi punčocháče? Mám trochu chlupaté nohy a k sukýnce to vypadá blbě.“
Usmála jsem se. Věděla jsem, že to říká upřímně – jeho nohy byly opravdu jemně ochlupené, a pod krátkou sukní by to bylo vidět.
„Jasně,“ odpověděla jsem a šla ke skříni. Vytáhla jsem černé jemné punčocháče s lehkým leskem. Podala jsem mu je.
„Tady. Jsou dost pružné, měly by ti sednout. Chceš, abych ti pomohla, nebo to zvládneš sám?“
Pavel vzal punčocháče do ruky a podíval se na ně, jako by vážil, jestli to opravdu chce. Pak se tiše nadechl:
„…Pomoz mi, prosím.“
Posadil se na postel. Sundal pantofle i silonkové ponožky. Já jsem si klekla před něj, opatrně mu navlékla punčocháče na špičky nohou a pomalu je vytahovala nahoru. Látka se mu hladce přitáhla přes kotníky, lýtka, kolena… až k bokům. Musela jsem mu je trochu upravit v rozkroku a na bocích, aby mu seděly.
Když jsem byla hotová, zůstala jsem ještě chvíli klečet a dívala se. Punčocháče mu zakryly chloupky a jeho nohy najednou vypadaly hladší, delší, žensky jemnější.
Podíval se dolů na sebe a pak na mě.
„Lepší?“ zeptal se tiše.
Přikývla jsem.
„O hodně lepší. Teď si můžeš vzít tu sukni. Bude ti to slušet.“

Nejistě odešel do koupelny a nechal za sebou otevřené dveře.
Slyšela jsem, jak se tam pohybuje. Šustění látky, tiché kroky na dlaždicích. Pak se v zrcadle (které bylo z chodby trochu vidět) objevil jeho odraz. Stál před ním v tílku, černých punčocháčích a stahovacích boxerkách. Vzal do ruky tu krátkou černou sukni, kterou jsem mu nabídla, a pomalu si ji navlékl přes boky. Zapnul zip, upravil si ji, aby seděla rovně.
Sukně mu končila kousek nad koleny. Punčocháče pod ní leskle obepínaly nohy a stahovací boxerky držely pevný tvar v rozkroku.
Pak jemně, vzrušeně vydechl.
Ten vzdych byl tichý, ale jasný. Slyšela jsem v něm stud i něco jiného – to, co se styděl říct nahlas. Zůstala jsem stát v ložnici a dívala se skrz pootevřené dveře. Neřekla jsem nic. Jen jsem čekala, až se otočí a vyjde ven.
Po chvíli se opravdu otočil. Stál ve dveřích koupelny – v holčičím oblečení a jemně nalíčený. Podíval se na mě a tiše, skoro šeptem, řekl:
„Jani… teď už to vypadá úplně jinak.“

Přistoupila jsem k němu.
Stál ve dveřích koupelny byl pořád ještě trochu nejistý, ale už se neodvracel. Jemně jsem ho vzala za tvář a políbila ho – ne na tvář, tentokrát přímo na rty, které se leskly díky rtěnce.
„Pájo… jsi nádherná slečna,“ zašeptala jsem.
Cítila jsem, jak se celý jemnězachvěl. Ruce měl svěšené podél těla, ale prsty se mu lehce stáhly. Neodtáhl se. Naopak – zůstal stát, oči přivřené, a nechal mě, ať ho takhle držím.
Chvíli jsme jen stáli blízko sebe. Já jsem cítila vůni mého sprchového gelu, kterým voněl po a on cítil můj dech na tváři. Sukně se mu při každém drobném pohybu lehce zhoupla a punčocháče tiše zašustily.
Pak se tiše, skoro neslyšně, zeptal:
„Opravdu… nádherná?“
Pohladila jsem ho po tváři a přikývla.
„Opravdu. A teď pojď. Holčičí večer teprve začíná...“