Hra náhod - 4.díl - Setkání - Petra

13.12.2022 23:27

Auto zastavilo před hotelem. Byl jsem nervózní jak před maturitou. Martina se na mně podívala a viděla, že je zle. „Moc se líbí tvoje náušnice“ Chytila mně za ruku a dala mi pusu na tvář. „Neboj, za chvíli je máme v hrsti“ vzala pudr a upravila mi líčení. „A jde se na to“. Rozloučili jsme se s panem Kasíkem. Radoval se, že bude mít ještě jedno rito. „Až budete chtít odvézt zpátka, zavolejte, nebo jen zazvoňte, bydlím naproti“

V hotelové recepci skoro nikdo nebyl. „Jdeme na jednání s Rotterdam reality“ povídá Martina a recepční nás zavedl do jednacího sálu. Přede dveřmi postával pán v obleku. „Vy jste z té Prahy?“ zeptal se. Když jsme přikývly představil se jako právník Korda, notář z Českého Krumlova. „Dobrý den, pane Kordo, já jsem Petra Šmíd, povedu jednání a toto je Martina, moje asistentka.“ K podpisu smlouvy, a především tak důležité smlouvy se zahraničním zákazníkem je dobré vzít si s sebou právníka. Také pan Korda měl problém dojet sem po zasněžených silnicích, ale než jsme si stačili postěžovat na silničáře, objevili se čtyři muži v dobře padnoucích oblecích.

„Dobrý den, pojďte dál“ ujala se uvítání Martina a otevřela dveře do zasedačky. U stolu byl počítač s připojením na tabuli. „Prosím, posaďte se a dovolte mi, abych zahájila dnešní jednání. Jmenuji se Petra Šmíd a zastupuji pražskou kancelář A-Z reality, pan Korda, notář a slečna Vrbová, moje asistentka. Program jednání je vcelku jasný, jednání o prodeji penzionu „Nad lesy“ již vedeme skoro rok. Navrhuji, abychom si nejdřív ověřili dokumenty, poté si prohlédneme nemovitost a až se vrátíme zpátky, pokud bude na všem shoda, přistoupíme k podpisu smlouvy. Oběd je zajištěn na 12.30“ uvedla jsem program a byla jsem docela překvapená, že vše probíhalo podle plánu. I moje angličtina zněla dobře a hlavně jsem nemusela pořád myslet na to, abych nezapomněla, že jsem holka. Žádné ženské koncovky za slovy!

„Děkuji slečně Šmíd za uvítání a za uvedení programu. Jmenuji se Niels Anderson a jsem zodpovědný za tuto transakci. Jak jistě víte, firma Rotterdam reality se po odchodu pana Huisen spojila s naší společností a nyní tedy patří pod Dansk reality. Z Dansk reality je tu se mnou pan Bodrup, náš právník. Pánové Piet a Swaart jsou z Rotterdamu. Zajišťují tak kontinuitu, neboť to oni po celou dobu komunikovali s paní, nebo slečnou Šmíd. Nyní tedy prosím pana Swaarta, aby nás seznámil se záměry využití penzionu „Nad lesy“

A pan Swaart pustil prezentaci a začal vysvětlovat, jak penzion chtějí útulně upravit a jak ho chtějí provozovat a nabízet klientům… Moje oči se potkaly s pohledem Nielse Andersona. Zdálo se mi, že si mně pečlivě prohlíží. To nic, uklidňoval jsem se, všechno je v pořádku. Koukla jsem na Martinu a ta se tvářila, jako že ji výklad pana Swaarta zajímá. Ten Niels mně ale úplně svlíká tím svým pohledem! Má takové modré oči, bože ty jsou krásné. Pousmál se na mně, jakoby mně chtěl svádět. Musela jsem sklopit zrak. Bože můj, on snad něco tuší. Anebo se mu fakt líbím? Ale on se mi taky líbí. Vysoký urostlý, jistě má svaly. Jistě by mně těma svýma svalama snadno uzvedl. Už teď se mi podlamují kolena. Ještě že sedím na židli. Bože, úplně mně začalo mravenčit v nohách. Co se to děje? Koukla jsem na Martinu a vidím, že ona na mně zírá. Ne to se nedá vydržet. Zavřela jsem oči a zaryla zuby do rtů. Skoro jsem neudržela hlasitý sten. Po malé chvilce, stále se zavřenýma očima začínám pomalu slyšet z dálky monotonní hlas pana Swaarta o jejich záměrem s penzionem. Vzpamatuj se! Otevřela jsem oči a vidím, že všichni se tváří, že stále poslouchají. Jen Martina je celá rudá a culí se na mně.

Konec, přestávka, jedeme na prohlídku. Martina mně vzala za ruku a táhla mně na záchod. Hned přijdem, zavolala. Zabouchla dveře.  „Ty kočko! Ty krávo! Ty nadržená čubko! Ty si se tam udělala!, ještě že jsi nezačala křičet na celou zasedačku!“ „Já vím, ale to vůbec nešlo ovládnout! Když on ten Niels na mně tak koukal! Já za to nemůžu“ a začala jsem brečet. „Notak, dost! Nesmíš brečet! Všechen make up bude pryč, řasy, všechno! Vzchop se. Vždyť jinak to jde dobře! Dokážeme to! Spolu to dokážeme!

Utřel jsem si obličej, Martina opravila nalíčení a vyrazili jsme na prohlídku. Právníky jsme nechali v hotelu, aby připravili papíry a my jsme si odemkly penzion a procházeli všechny místnosti. Niels mně pořád pozoroval, snažila jsem se co nejvíc mluvit s Pietem a Swaartem, Martina se na Nielse úplně zavěsila. Asi po hodině jsme byli zpátky v hotelu. Zákazníci vypadali spokojeně. A naši právníci už měli všechno nachystané.

A teď podpis. A razítka. A je to! Já to dokázal!/Já to dokázala/ My jsme to dokázali!

Při obědě jsme nezávazně hovořili o dalších plánech, o tom, že by bylo dobré v krásné krajině kolem Lipna pořídit si něco většího, nebo rovnou vybudovat celý rezort.

Martina zavolala pana Kosíka a za chvíli stálo naše taxi před hotelem. „Moc nás těšilo setkání s Vámi, děkujeme za milou společnost. Určitě zůstaneme v kontaktu. Zde je má vizitka“, povídá Nils a podal mi zlatem zdobený proužek papíru. A prosím všechny, aby zaktualisovali své adresy, protože myslím, že se nevidíme naposled. Pevně doufám“ Přistoupil k Martině, podal jí ruku a políbil ji na tvář. Když přistoupil ke mně, stála jsem neschopná slova ani pohybu. Tak nějak automaticky jsem mu podala ruku, pevně jí stiskl. A potom mně políbil. Na tvář. Bože, tolik jsem si přála, aby mně políbil na rty. Chtěla bych cítit jeho jazyk.. Vážně nevím, jak jsem se dostala do taxíku. Ještě že tě mám, Martino.