Hračka - Learita

03.01.2021 23:10

Mamka mě vzala do největšího hračkářství v Praze, abych si vybral dárek k narozeninám. Měl jsem opravdu z čeho vybírat a mamka na mě nespěchala. Prošel jsem různé stavebnice lego, abych se pak podíval na mé oblíbené roboty, když jsem si najednou všiml, že na druhé straně v sekci panenek je stejně stará holka jako já a ukazuje na mě. Oblečení měla jako panenky okolo, modré šaty s volánky a na hlavě po stranách ji plály dva dlouhé blonďaté culíky. Zkoprněl jsem a sledoval, jak se mým směrem dívá rovněž tatínek v obleku a následovně ji něco vysvětluje, ale marně, protože se mladá dáma začala neuvěřitelně vztekat a řvát na celý obchod a i já zaslechl: „Já ho chci!“ Její tatínek se ji snažil uklidnit a nakonec se mu to povedlo. Hned poté se však vydal ke mně, a když zjistil, že jsem v obchodě s maminkou, tak si ji vzal stranou, aby si s ní promluvil. Z jejich konverzace jsem nic neslyšel a ani maminka mi nechtěla nic říct dokud nebudeme doma. Až tam mi prozradila, že ji ten pán poprosil, abych si přijel další víkend hrát s jeho dcerou. Když jsem si uvědomil, jak se ta nána chovala v obchodě, tak se mi k ní rozhodně nechtělo a začal jsem protestovat, ale maminka mi vysvětlila, že se jedná jen o jedno odpoledne a že za něj dostaneme zaplaceno. Žil jsem s maminkou sám a věděl jsem, že každá koruna je pro nás dobrá. Říkal jsem si, že to nemůže být tak zlé. Navíc mi mamka při mém váhání slíbila dalšího robota, takže jsem kývl.

 

Další víkend jsem se svátečně oblékl do košile a kalhot a vydal se s maminkou tramvají napříč celou Prahou. Od konečné zástavky nás čekala ještě desetiminutová chůze než jsme stanuli před velkou, skoro zámeckou branou. Za ní byla v dáli vidět velká dvoupatrová vila s honosným vchodem. Zazvonili jsme a chvíli čekali než se objevil pán v obleku, který mě již samotného doprovodil do domu.

Ve vstupní hale mě už čekal tatínek se svou dcerou a vzájemně nás představil. Na Jiřině bylo vidět, že je nedočkavá a že už si chce hrát, a tatínek ji zdržoval. Drze mě chytla za ruku a táhla mě do svého pokoje v prvním patře. Poslední, co jsem slyšel od jejího tatínka, bylo tradiční „nezlobte“.

Její pokoj byl opravdu obrovský, asi jako celý náš byt. Vše do růžové, plno plyšáků, postel s nebesy... Trochu jsem se začal bát, jak si s ní budu moc hrát. Dovedla mě ke svému domečku na panenky a řekla mi, ať si vyberu s kým si budu hrát. Při pohledu na ty Barbíny jsem se rozhodl, že vytasím svůj trumf a ze svého baťůžku si vyndal mého oblíbeného robota RO5. Okamžitě mi ho však zabavila se slovy, že ten nebyl na slavnostní hostinu pozván. Nejdřív jsem jí ho chtěl vytrhnout z ruky zpět, ale vzpomněl jsem si na maminčino naléhání, ať se snažím pokud možno dceři milionáře vyhovět, tedy pokud mi to nebude vyloženě proti srsti. Byl jsem znovu vyzván k výběru své postavy z police plné modelek a princezen, když jsem se zaradoval, protože jsem si všiml mužské postavičky. Po jeho výběru jsem se dozvěděl, že se jmenuje Ken.

Jiřina se ihned pustila do vyprávění příběhu a ode mne čekala, že ho budu pomáhat rozvíjet a ne bořit tím, že Ken miluje někoho jiného než její oblíbenou Barbínu. Nemohl jsem vůbec škodit. Vše musela být idylka spějící ke svatbě. Moji nudu tak narušila jen svačina. Jinak jsem musel celou dobu předstírat, že mě hraní baví a překousnout i Kenovo převlékání z plážového oblečení do obleku, které jsem musel zvládnout sám, zatímco Jiřina měla na starosti nevěstu a družičky. Ona však měla cvik a za stejnou dobu dokázala převléknout všechny. Nastal obřad a pak cesta kolem světa.

Teprve po třech hodinách přišlo mé vysvobození. Přišla pro mne mamka a já byl rád, že je konec. Myslel jsem si, že je to má poslední návštěva, ale podle toho, jak se se mnou rozloučila Jiřina, tak jsem o tom začal pochybovat. Sbalil jsem si svého robota a odešel jsem. Maminka dobře poznala, že jsem se zrovna dvakrát nebavil, a tak jsme se cestou ještě zastavili v hračkářství, abych si vybral svou odměnu a já zapomněl na své útrapy.

 

Uprostřed týdne, když v mém pokoji vrcholila bitva robotů o budoucnost naši planety, přišla mamka, že si se mnou musí promluvit. Měla na sobě nádherné šaty, které jsem na ni nikdy neviděl, a oznámila mi, že volal tatínek Jiřiny, abych si opět o víkendu přišel hrát s jeho dcerou. Doufal jsem, že mamka návrh zamítla, ale nebylo tomu tak. Jen se čekalo na mé vyjádření. Tvrdila, že se snažila slušně odmítnout, nicméně výše odměny tak akorát vzrostla. Tatínek chtěl mít očividně od své dcery aspoň na chvíli klid a já mu to umožňoval. Opatrně jsem se zeptal, zda by ty peníze stačili na Plejstejšn, který už jsem si dlouho přál, ale nebyly peníze. Mamka odpověděla, že jedna návštěva k tomu stačit nebude, ale dvě už by mohly. To se dalo přežít, nicméně jsem ještě netušil, co mě čeká.

Když mě druhý den vyzvedla mamka z družiny, tak jsme před nákupem potravin zavítali do hračkářství, avšak ne do oddělení robotů, ale mezi panenky. Jak mi mamka oznámila, na další návštěvu jsem si měl přinést vlastní panenku. Přijal jsem svůj úděl a začal očima procházet regály s princeznami, baletkami a modelkami až jsem uviděl jasnou volbu. Barbína závodnice. Mamka chvíli zaváhala, jestli mi to má povolit, zda to není příliš troufalé, ale nakonec svolila, že tím prý nic neporušujeme.

 

Těšil jsem se jak svým výběrem Jiřinu překvapím, avšak její reakce byla mírná. Povzdychla si a dokonce mě pochválila, že se lepším. Nicméně závodnická kombinéza musela pryč, protože byl v plánu výlet k vodě a tak jsem musel převlékat do bikin. Když jsem zjistil, že se má jet autem, tak jsem se zaradoval, ale Jiřina mě uzemnila, že ho bude řídit Ken a tím myslela sebe. Dokázala mi vzít každou radost ze společného hraní a i moji barbínu nechala trpět, když ji proměnila na mořskou pannu, která čeká na polibek od svého prince. V duchu jsem si musel představovat budoucí Plejstejšn, abych to nějak vydržel. Ještě těžší bylo nezlobit a podřídit se fantazii Jiřiny. Když už jsem byl na hraně provokace, tak naštěstí přišel polibek a příběh měl šťastný konec.

Jiřina navrhla, že bychom se mohli podívat na pohádku a já s radostí nabídku přijal. Nicméně, když jsem si všiml, že do přehrávače vkládá DVD z růžové krabičky, tak jsem rozhodně nejásal. Ani název pohádky Barbie Tajemství vil mě nemohl nadchnout. Aspoň jsem nemusel nic dělat, jen se koukat. I když ani to nebylo jednoduché, protože se mi začali zavírat víčka až jsem usnul. Zdál se mi přitom krásný sen. Byl jsem v amazonském pralese na výpravě za pokladem. Všude byla nepropustná džungle a otravní komáři, kteří mě neustále štípali do obličeje. Nakonec jsme však našli vstup do chrámu a objevili poklad. S velkou námahou jsem otevřel truhlu a zděsil se nad jejím obsahem. Byla plná panenek a já slyšel Jiřinu, ať si jdu hrát. Ve skutečnosti se mě snažila probudit. Rád jsem svou noční můru opustil.

Na konferenčním stolku byla svačina a pohledem na hodiny jsem zjistil, že každou chvilku mě přijde vyzvednout mamka. Když zazvonil zvonek, tak jsem se rychle rozloučil a od dveří už rychle utíkal ke vstupní bráně, kde na mě mamka čekala. Radostí jsem ji chtěl obejmout, ale ona mě zastavila, abych byl opatrný. Nechápal jsem proč. Zeptala se mě, na co jsme si hráli, a když jsem se na ni pořád zmateně díval, tak vyndala zrcátko a já uviděl, co se mnou Jiřina během spánku provedla. Tváře jsem měl zabarvené do červena, rty se mi třpytily a ve vlasech jsem měl po stranách dvě sponky. V duchu jsem si říkal, že se Jiřině musím příště pomstít, že si tohle nesmí už víckrát dovolit. V ten moment jsem se však potřeboval hlavně odholčit. Sundal jsem sponky a snažil se očistit tváře, ale moc to nešlo. Mamka vyndala papírový kapesník a pomohla mi. Nicméně už mě nenechala podívat se do zrcátka a až doma jsem zjistil, že stopy po líčení byly stále patrné a já tak jel přes celou Prahu. Mamka sice říkala, že se mi to zdá, ale já si myslel něco jiného a byl jsem rád, že jsem cestou nepotkal žádného kamaráda.

 

Během týdne se opět ozval tatínek Jiřiny. Když s ním mamka po telefonu domluvila, byla rozpačitá. Chtěl jsem vědět proč, ale jen řekla, že peníze za moji poslední návštěvu dorazily. Chtěl jsem vědět, kolik je ještě potřeba na Plejstejšn a dostalo se mi odpovědi, že tři až čtyři návštěvy. Divil jsem se, že oproti minule počet návštěv narostl, nicméně mamka mi tvrdila, že zapomněla započítat související náklady jako nákup panenky a podle všeho to neměla být poslední rekvizita. Chtěl jsem vědět, co bylo obsahem rozhovoru s Jiřininým tatínkem, ale odmítla mi to říct.

Před víkendem jsme opět zamířili do nákupního centra a já už tušil, že si budu muset koupit další holčičí hračku. Avšak nejdřív jsme se zastavili v kadeřnictví. Moje vlasy už byly delší a neupravené a i já se těšil, že už mě nebudou šimrat. Když se kadeřnice zeptala, jak mě má ostříhat, tak ji mamka neodpověděla nahlas a místo toho ji něco pošeptala do ucha. Podle všeho mě chtěla překvapit novým účesem a kadeřnice skutečně pracovala s nůžkami jinak než obvykle. Zatímco vždy padaly k zemi dlouhé vlasy, tak nyní se jejich délka dala počítat na milimetry. Výraznějšího zkrácení se dočkaly jen strany a vzadu krk. Hrana vlasů byla rovnoměrně zastřižena do délky pod uši. Když se dílo blížilo k dokončení, bylo mi jasné, že v tom má prsty Jiřina. Účes byl sice delší, ale nepřišlo mi, že se jedná o holčičí účes a tak jsem ani neprotestoval. Jen jsem si odhrnul vlasy za uši.

Z kadeřnictví jsme zamířili dál do hloubky nákupního centra. K mému překvapení jsme minuli hračkářství a zašli až do obchodu s dětským oblečením. Má obava se po vstupu naplnila. Šli jsme do části vyhrazené pro dívky.

„Teď už ti musím říct, co mi volal tatínek Jiřiny. Jak asi tušíš, tak ti jdeme koupit oblečení pro další návštěvu. Jiřina už nechce kamaráda, ale kamarádku.“ Zaprotestoval jsem, že když chce kamarádku, tak si má najít holku. „Odpověděla jsem stejně jako ty. Jiřina si tě však oblíbila a tvrdí, že s žádnou jinou holkou se jí nehraje tak dobře jako s tebou. Došla k logickému závěru, že bude jednodušší udělat z tebe holku než hledat kamarádku s osobností jako máš ty. Navíc se těší, že si už nebudete muset hrát jen s panenkami...“ Pomyslel jsem si, že by to mohla být dobrá zpráva. Alespoň jsem si nedovedl představit, že by existovalo něco nudnějšího než právě hraní s panenkami.

Mamka se ihned pustila do výběru. Sem tam něco vytáhla a přiložila mi k tělu, aby ověřila, zda se jedná o správnou velikost. Postupně vybrala troje trička a dvoje kalhoty a šel jsem si je vyzkoušet do kabinky. Když jsem se oblékl do první kombinace, tak mi ani nepřišlo, že mám na sobě něco dívčího. Na kalhotách sice byla srdíčka a rukávy trička měly nařasený lem, ale jinak nebyl zas tak velký rozdíl oproti klučičímu oblečení. Podíval jsem se na mamku a řekl jsem: „Tohle nepůjde, to bych dopadl stejně jako se závodnicí a musel bych se brzy převlékat. Budu potřebovat sukni.“ Mamka se na mě udiveně podívala a řekla mi, že mě nechtěla nutit do něčeho, co by mi bylo nepříjemné a že se snažila radši vybrat něco střídmějšího, protože druh oblečení nebyl upřesněn.

Chtěl jsem to mamce usnadnit a řekl jsem, že si oblečení vyberu, abych si ten Plejstejšn zasloužil. Zprvu jsem se díval po sukních, ale došlo mi, že bych k tomu pak musel hledat svršek a raději jsem se rozhodl, že bude lepší a jednodušší najít rovnou šaty a řešit jen jeden kus. Zprvu jsem se ostýchal a více než výběru jsem se věnoval tomu, že bych se zbaběle vrátil ke džínům a tričku, ale nakonec jsem se opravdu začal snažit najít šaty, které by před Jiřinou obstály a našel jsem snad rozumný kompromis. Levandulové šaty se širokými ramínky, v pase s vymodelovaným květem a se širokou sukní. Mamka se ještě zeptala, zda jsem si jist, a už jsem si šel zkusit šaty do kabinky. A nejenže mi šaty dobře sedly, ale jejich látka byla zvláštně příjemná a neuvěřitelně hladká. Něco, co jsem do té chvíle nepoznal. Mamka pak ještě přikoupila dívčí slipy a naproti u Bati jsme vybrali bílé lodičky a mohli jsme odejít. Měli jsme vše potřebné.

Doma jsem pak poprosil mamku, ať mi ještě půjčí šaty, že si potřebuji natrénovat být holkou. Ve skutečnosti jsem se chtěl jen obléct do té příjemné látky. Chodil jsem sem a tam a jakmile jsem byl chvíli sám, tak jsem se začal točit kolem své osy. Má sukně pod kolena se přitom krásně nadzvedla a já mohl v zrcadle vidět své trenýrky. Dobře jsem si vzpomněl, jak jsem se jako malý kluk snažil dívat holkám pod sukně a jak to neměly rády a i já si uvědomil, že by mi nebylo příjemné, kdyby někdo viděl moje spodní prádlo, ale ten pocit z hladké látky, a jak dokážou dívčí šaty ožít, byl úžasný. Žádné moje oblečení nevlálo, ale drželo se u těla.

 

Když jsem měl ještě tatínka, tak mi říkával, že mám být odvážný. V sobotu ráno jsem ho poslechl a oblékl si šaty už doma, i když mi mamka nabízela, že bych se převlékl kousek od vily, kde bydlí Jiřina. Nejdříve jsem si navlékl dívčí slipy, abych si přes hlavu přetáhl šaty a obul si lodičky. Mamka mi vyfoukala účes aby byl vzdušnější a vylepšila ho sponkami, které mi dala posledně do vlasů Jiřina. Mamka přitom prohlásila, že by jí mohlo udělat radost, že jsem si vzal na sebe něco jejího.

Když jsem poprvé vyšel ven, poznal jsem, že si sukně dokáže žít svým životem sama od sebe aniž bych se v ní točil. A jen co jsme popošli výš na volnější prostranství, tak jsem si musel začít přidržovat sukni, protože mi ji vítr neustále nadzvedával. Naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho na tramvaj a jelikož se jednalo o konečnou, tak jsme si mohli vybrat, kam si sedneme. Lidé nastupovali a vystupovali a já se mezitím díval z okna a nevěnoval jim pozornost. Najednou jsem však měl pocit, že se na mě někdo dívá, a když jsem se otočil směrem do tramvaje, tak jsem uviděl ob sedadlo u tyče kluka, který rychle odvracel svůj zrak, abych ho nachytal, že se na mě dívá. To se mi ještě nikdy nestalo, aby se na mě někdo s takovým zájmem díval. Říkal jsem si, že určitě musel poznat, že jsem kluk, i když mě mamka přesvědčovala, že vypadám jako holka a že se nemám bát. Mamka se ke mně naklonila, aby zjistila, co se děje, tak jsem jí řekl, co jsem viděl a ona mi odpověděla, že se mu musím jako holka líbit. Nevěděl jsem, jestli mě to má těšit. Aspoň jsem měl větší naději, že svým zevnějškem potěším Jiřinu.

Mamka mě opět opustila u brány a když jsem vstoupil do vily, tak jsem uviděl, jak Jiřina utíká po schodech nahoru. Její tatínek mi oznámil, že mám chvíli počkat. Po deseti minutách jsem pochopil. Musela mě oknem šmírovat, a když zjistila, že bych byl lépe oblečen než ona, tak se rychle došla převléknout. Její šaty se neskládaly z jedné vrstvy jako moje, ale hned z několika, takže kolem nohou měla úplný zvon z látky. Její oči v tu chvíli zářily jako nikdy předtím. Její tatínek si při pohledu na mě jen povzdechl a odešel do své pracovny.

Jiřina se mě zeptala jak se jmenuji a když jsem ji odpověděl pravdu, tak řekla, že mi jméno vybere. Zavřela oči a začala listovat kalendářem. Když do něj zabodla svůj prst, tak se strefila do dne, kdy měla svátek Anežka. Následovně jsem ji už mohl odpovědět správně.

V jejím pokoji mě překvapilo, že tentokrát jsou její panenky uklizené, avšak jsem ihned poznal, že i tak si budeme hrát podobně, jen místo panenek budeme tvořit postavy příběhu my dva samotní. A zatímco Jiřina byla královna, tak já byla princezna, jediná široko daleko, avšak řádně nevychovaná a tedy nehodna prince, syna královny. Než mohl začít můj princeznovský výcvik, tak jsem si ho musel zasloužit. Nejdříve mi Jiřina smíchala hrách s rýží a já musel směs opět přebrat a rozdělit nazpátek do dvou mís. V druhém úkolu jsem dostal povlečení polštářku a já na něj musel vyšít růžovou nití své nové jméno Anežka.

Jelikož byla Jiřina spokojená, nastala další část, kdy jsem ji nejprve musel učesat aniž bych ji vytrhl jediný vlásek a přitom jsem počítal celých dvě stě tahů. Pak už se její pozornost soustředila jen na mě a já se učil, jak si mám sedat, jak dávat pukrle a jak chodit aniž by mi spadla kniha ze hlavy.

Po tom všem mě Jiřina překvapila tím, že vytáhla ze šuplíku korunku a odměnila mě za splnění všech úkolů. Nyní jsem byla princezna Anežka a s modrou krví v žilách mi dřina skončila, i když jsem byl stále napomínán, pokud jsem něco dělal špatně. Například u svačiny jsem mohl jen uždibovat a ještě každé sousto musel dvacetkrát přežvýkat. Avšak teprve pak přišla skutečná odměna, když Jiřina otevřela svou skříň s oblečením a řekla, že by byla ráda, kdybych si něco vyzkoušel. Neváhal jsem. Dívčí oblečení mi bylo čím dál příjemnější a zkoušet si ho na sobě byla pro mě velká zábava. Ten den se ve mně něco zlomilo a já začal k Jiřině chtít chodit sám, aniž bych chtěl nějakou úplatu. Ani ten Plejstejšn jsem nakonec nedostal. Svůj čas jsem využíval mnohem lépe. Raději jsem přemýšlel, na co si příště budeme hrát a hlavně, co si obleču...

Diskusní téma: Hračka - Learita

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek