Jak jsem se stal transsexuálem - Romina
♥ Romina ♥
Protože život se neptá na to, cos mohl udělat, ale cos v životě udělal, rozhodl jsem se i já, v něčem vyniknout. Zvláště pak bonus v podobě slávy, je docela slušným artiklem, který člověka dokáže posunout na společenském žebříčku směrem vzhůru. Ne jinak tomu bylo i v naší třídě. Fotbalisté, hokejisté a jiní -isté, kterým úspěch přinesl slávu, na tom byli vždy lépe, protože učitelé oslněni úspěchem svých žáků, dokázali nejednou přehlédnout špatný výsledek svých svěřenců s odůvodněním: „I sportovec si má právo v matematice zašpásovat“.
Z tohoto důvodu ani já nechtěl zůstat pozadu. Mým snem bylo vždy poznat svět a tak mou jasnou volbou byla cyklistika. Opovrhoval jsem takovými sporty, jako jsou lední hokej, fotbal či plavání. Pro mou vzletnou povahu jsem se cítil uzavřeným prostorem příliš omezo-ván a limitován a ani plné tribuny fanoušků, z člověka světáka příliš neudělají.
S nadšením jsem přišel s touto zprávou domů. Otec, který právě dojídal své oblíbené jídlo, tedy: „knedlíky, maso a chmel“ ještě s plnou pusou, avšak sytý a spokojený, se se zá-jmem zeptal: „A kolik by stála taková cyklistika?“ „Asi dvacet…“ řekl jsem, „…tedy pro za-čátek.“. „To je hezký koníček,“ pronesl s úlevou otec a dodal: „Tady máš rovných padesát a cestou mi kup jednoho lahváče“. Pohled na otcovi drobné, které tahal zpoza kapes, mě donutil cenu upřesnit: „Ale otče, já myslel dvacet tisíc, ne dvacet korun“. Otec zbledl jak stěna a já v jeho obličeji četl, že v duchu mých „dvacet“, přepočítává na svých dvacet metrů piva, které by za to byly. „Dvacet tisíc?“ chtěl se ujistit otec, zdali nepřeslechl a stíraje si kapky potu z čela pokračoval: „Co jsi to za syna? Když chceš, aby tvůj táta na stará kolena zemřel hlady a žízní?!“ Snažil jsem si otci vysvětlit výhody cyklistky v podobě poznávání nových krajů a získání případných medailí, které by jistě časem zdobily mou hruď. Otec však byl neoblomný. „Uvědom si,“ řekl otec, „že neživým jen tebe, ale také i místní restaurant! Nedopustím, aby zaměstnanci nálevny skončili na dlažbě!“ dodal tvrdě otec. „Co třeba běh?“ snažila se situaci zachránit matka. „Ano běh!“ ožil s nadšením otec. „Krajinu uvidíš také a ještě nepřehlédneš žádnou hospodu, o které mi pak můžeš vyprávět!“ Otec se však spíše těšil z představy mých tréninků, v podobě sprintů se džbánem do restaurace a zpět. „Já bych raději…“, „Konec řečí!“ Ukončil debatu rázně otec a vydal se směrem k nálevně, aby jako správný akcionář, zkontro-loval svůj investovaný majetek. „Jistě si něco najdeš,“ pohladila mě po vlasech matka a vráti-la se k plotně, aby otci uvařila další otcovo oblené jídlo: „Kuře na chmelu“.
Umínil jsem si, že když nemohu dosáhnout světa cyklistikou, musí být můj koníček minimálně světové úrovně. Můj zrak padl náhodou na časopis, kde titulku zdobil nápis: „No-vá Transsibiřská magistrála,“ a o něco níže: „Herec – transsexuál dobývá svět!“ Bylo rozhod-nuto. Slovo „Trans“ je jistě moderní, neboť i náš chemikář je neustále používá ve vztahu k nějakým kyselinám a světem hýbe stále nová a nová transformace!
Protože dojíždět na Sibiř se mi zdálo přece jen poněkud z ruky, rozhodl jsem se být transsexuálem a třeba později i hercem. Po hlubším prozkoumání, se můj nový koníček nezdál ani příliš náročný, jak časově, tak ani finančně. Stačí se jen převléknout do dámského obleče-ní a vyrazit do ulic. V mém případě pak zcela zdarma, vypůjčením všeho potřebného od mé o rok starší sestry, Elišky.
Nechtěl jsem proto otálet příliš dlouho, aby mě náhodou nepředběhl opět nějaký herec – transsexuál, a tak jsem se svým novým koníčkem začal hned druhý den. Štěstí mi přálo, byl jsem doma sám a nemusel jsem se proto obávat případných trapností hned v mých prvních krůčcích za slávou. Bylo mi jasné, že to musím vzít pěkně s gruntu a nebát se ani takových detailů, jako je spodní prádlo. Nerad bych se zesměšnil jako náš soused, který se při posled-
ním maškarním bále, konajícím se v našem kulturním domě, chtěl vloudit do podvědomí mužského publika lacině podaným kankánem; avšak soused, který vždy dbal spíše na kvanti-tu, než na kvalitu, si pod šaty z půjčovny nevalné úrovně, oblékl ještě lacinější trenky a byl tak porotou vyloučen ze soutěže, která ho navíc obvinila z podnapilosti a špatného příkladu dětem.
„Ne, mě nesmí zastavit, žádný detail,“ stanovil jsem si pevně svůj cíl a už jsem se vi-děl jako herec, přebírající si z rukou poroty hlavní cenu. Proto jsem se celý svlékl a z Eliščina prádelníku jsem si vypůjčil něco, co vzdáleně připomínalo mé slipy. Chvíli jsem váhal, zdali onen provázek má být vzadu, či vpředu. Naštěstí, jsem se předem na svůj nový koníček při-pravil koupením několika módních časopisů. Ačkoli časopisy znázorněná teorie v oblékání kalhotek byla jasná, praxe s provázkem mezi mými půlkami už tak příjemná nebyla. Bohužel ani navlékání punčoch, se neobešlo zcela bez potíží. „Punčochy nejsou to samé co tepláky,“ uvědomil jsem si ihned poté, co v punčochách zela již třetí díra. Opět pohled do magazínu a páté punčochy seděly jak ulité. Najednou jsem pocítil zvláštní, dosud nepoznaný pocit vzru-šení, který jsem neznal a který nezmizel ani po peripetiích s podprsenkou! Dostat tři malé háčky, do třech ještě menších oček, zdál se mi téměř nad lidský úkol! Má sestra tak stále výše a výše stoupala v mých očích, až někam na úroveň bohyně, když tohle vše, umí tak rychle na sebe obléci. Nicméně má plochá hruď, kazila dojem z jinak krásně krajkované podprsenky. Hledal jsem čím nedostatek odstranit. Dva sytě oranžové pomeranče ihned vylepšily vzhled a přidaly oku další, nepřehlédnutelný barevný odstín.
Zašmátral jsem hlouběji v Eliščině prádelníku a našel zelenou, elastickou minisukni. Opět se dostavila nejasnost: „Mám to vzít přes hlavu, nebo od nohou?“ přemýšlel jsem pro sebe nahlas, protože situaci mi komplikoval fakt, že oblékaný kus se nachází uprostřed a tva-rem připomíná triko bez rukávů. Nakonec ale i sukně seděla na svém místě a parádně ladila s mými punčochami, co na tom, že každá punčocha měla trochu jiný odstín.
Jako další krok, který jsem si stanovil a který nešlo rozhodně obejít, bylo líčení obliče-je. Zde jsem na štěstí už nezačínal na zelené louce. Sestra se kolikrát malovala v mé přítom-nosti a tak jsem v tom nespatřoval sebevětší problém.
Když jsem dokončoval, dle mne ladnými tahy druhou oční řasu, zarachotil v zámku klíč. „Naši se vrací!“ v první chvílí mě zachvátila panika. „Ne, musím ukázat, že si jdu tvrdě za svým cílem!“ řekl jsem si pro sebe nahlas a vyšel z pokoje. V chodbě stál otec a vytřeště-ným pohledem na mě, sykl: „Už musím s tím chlastem přestat!“ a nejspíše nevěříc vlastním očím, pokračoval: „Není možné, abych viděl mrtvou tchýni s pomeranči místo prsou v pravé poledne!“ a běžel si dát do koupelny ledovou sprchu. Když se vrátil a znovu mě uviděl, jen už tiše lapal po dechu. Rovněž má sestra, která pochvíli dorazila, nevycházela z úžasu. Její křik na mou adresu plně vyvažoval otcovo plytké lapání, aby se nakonec s rukama vpřed, na mě vrhla se slovy: „Já tě zabiju, ty kreténe, jestli jsi mi vytahal novou podprsenku!“ Před jejím výrazem Herkula zašlapujíc ubohou myšku, dal jsem se raději na ústup. Bohužel, brzo již ne-bylo kam ustoupit. Pravda, chvíli jsem sice pohlavkům uhýbal jak Mohamed Ali, v zápase s Larrym Holmesem, ale nakonec i tak má záda nekompromisně narazila na chladnou zeď a já schoulený v klubko strachu, čekal svůj konec v podobě facek a kopanců od mé sestry, což měla být vendeta za vytahanou podprsenku.
Snad se boží ruka nade mnou ustrnula, nebo sestra měla zvrácený smysl pro humor; facky a kopance ustaly. Sestra s hlubokým pohledem a tichým hlasem mi naznačila, abych šel za ní, protože takhle bych si nemohl troufnout ven ani za tmy, ale ať si nemyslím, že mi to prošlo, protože jí to prádlo budu muset zaplatit. Jako ve snách jsem souhlasil a šel za ní rych-lými kroky zpět do jejího pokoje. Koutkem oka jsem zaregistroval, že i otec vyléčil svůj zá-chvat půllitrem pěnivé medicíny a vše se tak vrátilo u nás doma do vyjetých kolejí.
Druhý den ve škole, dokonale oblečen a nalíčen od mé sestry, čekal jsem obdiv a udiv, kterým vzhlíží věřící ke svému Bohu. Nalíčení mé sestry a módní časopisy udělaly své.
Napřed jsem kolem sebe slyšel údiv – prý, jak to vypadám. Pak následoval obdiv – co si to, dovoluji a nakonec následovala ředitelna s dlouhým proslovem a ještě delší poznámkou o mém nevhodném chování určená rodičům k podpisu. Marně jsem hledal pochopení u žen v učitelském sboru. Těm spíše závist usídlila se v očích, při pohledu na mé šaty od Apricota. Jako v poslední instanci v zastání mého nového hoby pohledal jsem na našeho chemikáře. Ten však, protože byl snad více vědcem, než módním návrhářem, jen tiše seděl v koutku a nevší-majíc si rozruchu kolem sebe, studoval ve své knize transmastné kyseliny. Sklopil jsem tedy bez jediného slova odporu hlavu a jako spráskaný pes ploužil se chodbami školy.
Při poslední hodině mi přinesl vyučující větší obálku. Na zadní straně bylo hůlkovým písmem napsáno: „Transmastné kyseliny“. Ze zvědavosti jsem obálku otevřel. V obálce byl módní katalog a přiložený vzkaz: „Domluv si doučování, musíme probrat transmastné kyseli-ny!“ Chemikář…
