Konkurz do speciální jednotky - 21.díl - Nové oddělení, nová průkazka - Esme Ww

27.06.2023 20:17

Zůstaly jsme do večera. Doktorka Helmutová si vytáhla Jitku a vyplňovaly spolu nějaké papíry.

„Mám to pro vás nový služební průkaz,“ oznámila mi Paní Lýdie a prohledávala si při tom kabelku. „Ještě než si ho vezmete, bych vám chtěla vysvětlit jednu věc. Není v něm napsáno Andrea. Já vám prostě nejsem schopná říkat Andreo. Dívám se na vás a vidím Simonu tak patnáct let zpátky. Jen ten účes tomu ještě neodpovídá. Jste stejně plachá, ale občas i stejně přidrzlá. Stejně poddajná, stejně vstřícná, vzrušivá i vzrušující. Já se prostě nedokážu koukat na vás na ty oči na ten úsměv a proč to nepřiznat i na ta prsa a zadek a oslovovat vás Andreo. Když jsem viděla váš psychotest, ztuhla jsem na židli a roztřásly se mi ruce. Nikdy jsem nezažila tak dokonalou shodu jako mezi vámi a Simonou. To bývá vzácné i mezi jednovaječnými dvojčaty, a to vás mohu ujistit, že na začátku konkurzu jste jako Simonino jednovaječné dvojče opravdu nevypadala. I když ta výška, oči, kdyby mě napadlo hledat Simonu i mezi muži, už tenkrát se tam daly vypozorovat znatelné shody. S každým dalším krokem ve vaší proměně se stupňovalo mé zděšení i rozechvění zároveň. V těch papírech máte napsáno Simona. Prostě jsem si nemohla pomoci a nikdy to ani nedokážu. Já, krajská policejní psycholožka,“ rozechvěl se jí hlas. „Jsem si jistá, že má první Simona by to tak taky chtěla.“

„Já vím,“ přiznala jsem se stejně rozrušená. „Taky jsme s Jitkou narazily na tu záložku v návodu. Budu moc šťastná, když se budu moci stát vaší novou Simonou. Na Andreu jsem si stejně ještě nedokázala zvyknout.

„Ještě bych tu měla jednu věc. Věc, kterou jsme tenkrát za mlada nechtěly řešit, ale teď vím, že to byla chyba, kterou bych už nikdy nechtěla zopakovat.“ Dřepla si a začala se ještě usilovněji přehrabovat v kabelce. Najednou se převážila do kleku a vytáhla z ní malou potaženou krabičku. „Vezmeš si mě za ženu, Simonko? Vezmeš?“

„Ale Paní Lýdie,“

„Se svou Simonkou jsme si vždycky tykaly. Vezmeš si mě za ženu, budeš mě ve všem bezpodmínečně poslouchat a starat se o naše společné blaho? Slibuju, že tě provedu životem pevnou, ale laskavou rukou a dohlédnu na to, aby se ti ani doma ani v práci nic zlého nestalo. Protože já se o své nejbližší dokážu postarat.“

„Ale Paní Lýdie, není to ve služebním zákoně zakázané? Myslím manželský pár na jednom oddělení?“

„Už žádná Paní. Jenom Lýdie. Oddělení, jako je to naše má své výjimky. Tam nejsou blízké vztahy na překážku. A kromě toho četla jsem podrobně služební zákon a ten se vyjadřuje jen o klasickém manželství heterosexuálních párů. (Pozn. autorky: Což tedy nevím, ale sem se mi to prostě hodilo.) Nás by se to netýkalo tak jako tak. Se Simonou jsme také občas dělaly v jednom oddělení, všichni o nás věděli a nikdo se proti tomu neodvážil protestovat.

„Ale Lído, Lýdie, moc ráda si tě vezmu a stanu se tvou ženou. Ale neměla bych tu teď na kolenou být spíš já?“

„Tohle je výjimečná slavnostní chvilka. Neboj se. Ty se přede mnou ještě naklečíš dost.“

I tak jsem si klekla naproti ní, přisála se jí na rty a jazykem odhodlaně pronikla dovnitř. Vyhrnula mi halenku a obouruč pronikla do podprsenky. Stlačila si mě níže a se zastávkami na obou ňadrech mě navedla na klitoris. Přišlo mi, že citlivost našeho klínového vylepšení museli nastavovat podle jejího originálu a když mi stehny drtila uši a obouručně tlačila hlavu skrz vulvu sama jsem cítila, jak se blížím vrcholu.

„Neboj, už zítra si vyzkoušíš, kam až se posunul tvůj zázrak a buď si jistá, že vím, jak ho rozehřát.“

Pustila mně hlavu. Narovnala jsem se a posadila se proti Lýdii do tureckého sedu. Olízla jsem si prostředníček a ukazováček a zlehounka si s nimi obkroužila poštěváček. Zatřásla jsem se, zaklonila hlavu a znatelně zasténala. „Já se opravdu nebojím, já se těším.“

„Věř tomu, že tě nezklamu.“

Kupodivu jsme to obě do druhého dne dokázaly vydržet. A měla pravdu. Nezklamala. Zítra a ani nikdy poté. A já jí to po celý život oplácela.

Až večer, než jsem šla spát, našla Lýdie můj nový služební průkaz. Byl vystavený na jméno nadpraporčice Simona Kopecká. Znovu jsem se rozbrečela štěstím.

„Už od těch psychotestů jsem věděla, jak to celé skončí. Nebo aspoň doufala. Vědecky podložený osud. Pořád jsem se tomu zdráhala uvěřit, bála se, že takové štěstí mě už v životě nemůže potkat. Když jsem tě s vyhodnoceným testem v ruce prvně viděla jako Ondru, přišlo mi to celé naprosto absurdní, ale ne natolik, aby se to opravdu nestalo. Pak stačilo jen zadat tobě i Jitce vhodná témata seminárek. Znám Jitku a znala jsem i tu v tobě ukrytou Simonu. No a pak se musím přiznat, že jiné než to trvalé lepidlo na epitézy, tam Jitka nemohla najít. To jsem si prostě musela pojistit. Nezlobíš se pro to na mě?“

„Proč se mě ptáš, když do mě do posledního detailu vidíš?“ pomyslela jsem si. Pak jsem se usmála dala jí naprosto obyčejnou pusu, otočila se na bok a vecpala jí svůj kulaťoučký zadek do klína. Majetnicky si přese mě přehodila nohu. Bylo mi nádherně.

 

KONEC