Konkurz do speciální jednotky - 5.díl - Věci po tetě - Esme Ww

07.01.2023 16:57

Probuzení bylo nečekaně příjemné, energii nabíjející. Doslova jsem si vychutnával až lázeňskou péči o své tělo. Ještě v polospánku jsem si protáhnul své nohy. Ono to šlo! Pokusil jsem se vzepřít na rukou, ale úspěšný jsem byl jen z poloviny. Pravá ruka byla volná, ale prsty levé ruky se držely levého ramene, a předloktí se téměř po celé své délce dotýkalo paže. Smyček provazu, které je držely pohromadě jsem se nemohl dopočítat, ale holou kůži tam bylo jen obtížné zahlédnout. Jitka se nade mnou skláněla s žínkou v ruce a systematicky mi otírala celé tělo.

„Takhle jsme to o praxi dělali s trvale ležícími pacienty. Takže se zase v klidu polož a já dokončím svou práci.“

Poslechl jsem ji. Měla na sobě černé legíny a volné žluté tričko. Na jednu stranu to byla škoda, opravdu jí to včera seklo, ale rád dám přednost lehce asexuální atmosféře.

„Otoč se prosím na záda, to bys měl v pohodě zvládnout. Vy jste ale vzorný pacient, pane Ondřeji! Vezmeme to v podpaží. Tak a teď lehce pokrčte a odtáhněte nohy.“ Poslouchal jsem automaticky a až když jsem ucítil žínku na šourku, došlo mi, co se bude dít. „Je milé, že mi sám děláte mezeru mezi penisem a varlaty. Ne každý pacient se snaží být tak nápomocný!“

Mlčel jsem po celou proceduru, a ještě, než ji Jitka stačila dokončit, jsem znovu splasknul.

„Co bude teď?“ osmělil jsem se.

„Jestli chceš, zaběhni si na záchod a do koupelny si vyčistit zuby. Máš volné obě nohy i pravou ruku. Takže to v pohodě zvládneš.“

„Ale já jsem levák! To přeci víš?“

„Opravdu? I tak jsem přesvědčená, že to v pohodě zvládneš. Je spousta lidí, co přišla o obě ruce a stejně jsou plně samoobslužní. Jestli mi nevěříš, můžeš si pak sám vyzkoušet, že to jde.“

Ve srovnání s večerem jsem na tom vlastně báječně, takže jsem zmizel na záchodě dřív, než mi obě ruce přemění na křídla účinná jak ta pštrosí.

„Oranžový kartáček je můj, vezmi si ten růžový, ten je pro návštěvy.“ Neodvážil jsem se zaprotestovat. Najednou mi otevřela dveře od záchodu. Schoulil jsem se v sedě ještě víc do sebe a radoval se, že jsem ještě nestačil zahájit proces. „Fakt nepřijde divné, že bych měla společný kartáček pro všechny návštěvy? Je čistý, abys věděl. Nový.“

„U nás máme společný kartáček pro návštěvy,“ vrátil jsem jí to s kamenným výrazem. „Přeci po jednom použití nevyhodíme zánovní kartáček.“ Bavil jsem se nad jejím výrazem. „Jo! Dobrý, dostal jsem ji. I v téhle situaci dokážu být tak přesvědčivý, že mi to sežere.“ Usmál jsem se na ni.

„Blbče!“ práskla dveřmi, ale doufal jsem, že je naštvaná spíš na sebe, a ne na mě. Práce v mužském kolektivu ženskou naučí neurážet se kvůli každé drobnosti.

„Díky, že jsi ty dveře zase zavřela. Říkala jsi oranžový nebo růžový.“

„Růžový, já ti ukážu tolik růžové, že se budeš divit.“

„Můžu ti dát pusu aspoň na rameno?“ Z koupelny jsem vyšel v povznesené náladě. Stála u plotny a na pánvičce naháněla vajíčka a pár kousků slaniny.

„Ne, to rozhodně ne. Jestli ti někdy dovolím políbit nějakou část mého těla, v horní polovině ji nenajdeš.“ Stáhla pánev z plotny. „Stůj chvíli. Přehodím přes tebe aspoň župan. Nechci abys mi tu chodil nahý a ani abys nastydnul.“ Upravila na mě takový růžový froté retro kousek. „Ten je po tetě. Sedni si ke stolu a jez.“

„Máš tu ještě nějaké další tetiny kousky?“

„A víš, že jo?“ Vrátila se s tělovými kalhotkami s krajkovou nohavičkou. Tady o trenkách či slipech nešlo ani spekulovat.“

„Tohle na mě nedokážeš nacpat. Je to o několik čísel menší, to přeci musíš vidět,“ znalecky jsem ji poučoval.

„To jsou stahovačky, s nimi to dokážu. A jestli něco stáhnou míň pohodlně, to je přeci naprosto podružné, jde o to v nich hezky vypadat. Já ti jen pomáhám. Máš za úkol psychologii ženské rukojmí. Snažím se tě k tomu posunout. A jestli se ti to nelíbí, tak tě taky takhle můžu vystrkat před dveře.“

„Neslyšel jsem o tom, že by někdy únosci vyhrožovali rukojmím, že je propustí.“

„Tak to jsi toho slyšel fakt málo.“

„Nebude tetě vadit, že nosím její věci?“ snažil jsem se navázat konverzaci po pěti minutách pro mě už příliš trapného ticha.

„Teta před třemi lety umřela.“

„To je mi líto, promiň, nechtěl jsem tě zasáhnout do citlivého místa.“

„V pohodě, to jsi nemohl vědět. Oboustranný nádor prsou. Postupně přišla o obě, bojovala s tím čtyři roky, ale stejně ji nedokázali zachránit. Ještě jí nebylo ani padesát.“

„Měla opravdu vkus, minimálně na kalhotky,“ usmál jsem se rozpačitě.

I ona se usmála. „Byla to mámina sestra, a tak trochu černá ovce rodiny. Přesto jsem k ní měla blíž než k mámě. Už od dětství. Dokonce jsem právě po jejím vzoru šla pracovat k policii, což mi u rodičů zrovna moc nepřidalo. Myslím, že spolu jste se pracovně nepotkali. Když jsi přišel, už marodila. Tenhle byt jsem zdědila po ní. Včetně vybavení i šatníku. Skoro nic jsem nedokázala vyhodit, i když mi většina jejích věcí je velká.“

„Ona neměla vlastní děti?“ zeptal jsem se soucitně se zájmem.

„Byla to lesba. Dost vyhraněná, takže ani svést účelově chlapa nedokázala. Proto ji velká část rodiny považovala za černou ovci. Bavíme se o době před třiceti, pětatřiceti lety, tenkrát to lidi brali ještě drsněji než teď. Žily si s tetou samy pro sebe a v rámci možností byly šťastné.“

„S tetou?“

„To nebyla další mámina nebo tátova sestra. Prostě přítelkyně, se kterou spolu dvacet let žily. Podle mé babičky v hříchu, podle mě pestře a láskyplně.“

„Teta tu už nebydlí?“

„Nechtěla, říkala, že se musí pokusit posunout dál.“

„Pestře a láskyplně?“ zamyslel jsem se polohlasně. „Takže ta pouta?“

„No jo, prostě si nedaly pozor a nezamkly se. Tenkrát mi namluvily, že si hrály na indiány a já jim to sežrala. A to už mi bylo dvanáct! Slíbily mi, že když to nikomu neřeknu, tak že mě naučí nějaké uzly.“ Všimla si, jak nadzvedávám obočí a otevírám pusu. „Ve vší počestnosti. Všechny jsme byly oblečené, nikdo nikoho neosahával. Nebylo v tom nic erotického. To, že se to tak dá použít mi došlo až po dvacítce

a vlastně jsi teprve druhý, na kom to zkouším. I když promiň, nejsem si jistá, jestli bych tomu teď dávala nějaké sexuální zabarvení. Vlastně to je spíš studijní záležitost.“

„A ten první pokus?“ nedalo mi.

„To už vůbec nemělo s erotičnem nic společného. To mi bylo pořád těch dvanáct a spolužák si chtěl hrát na indiány. Jak mě mělo napadnout, že si na ně někdo hraje jinak? Stěžoval si na mě doma. Naštěstí u své mámy, ne u té mojí. Vysmála se mu, že když už se nechá svázat od holky, tak si aspoň nemá stěžovat. Moudrá to žena.“