Konkurz do speciální jednotky - 9.díl - Možné vedlejší účinky - Esme Ww

11.02.2023 17:28

„A víte, že vám tam ten trojúhelníček nechám! Jen ho trochu zarovnám, ale jinak si myslím, že vám docela sluší. A kdyby se nám znelíbil, oholit ho můžeme vždycky.“

„Něco vám musím ukázat.“ Stoupla si kus před mé nohy, bez varování vytála fotoaparát a párkrát rychle cvakla. Pak po gauči přelezla k mé hlavě a na displeji mi ukazovala jednotlivé fotografie. „Chci abyste viděl, jak vám to sluší. A pak taky, abysme měli zaznamenanou tu přechodovou fázi.“

Nechápavě jsem se na ní zadíval. Ignorovala mě.

„Tak teď už si ty silonky můžeme opravdu dovolit. A ne nějaké laciné síťované samodržící. Vyberu vám nějaké hladké, elegantní. Možná se švem vzadu, ještě uvidím. Každopádně s podvazkovým pásem.“

Na chvilku odběhla. Podvlékla mě pod bedry podvazkový pás a připnula k němu černé silonky se švem. „Doufám, že se vám líbí, jsou ještě po Simoně,“ najednou se mi zdálo, že jí na chvíli zakolísal hlas.

„Tak a teď zůstaňte na zádech a zase pokrčte nohy. Dotvoříme umělecké dílo. No nekoukejte tak. To je naprosto standardní psychologická technika.“

Věděl jsem, že to je blbost, ale stejně jsem jí nedokázal odporovat. Navíc ta seminárka. Mysli na seminárku a na speciální jednotku. Stáhla mi k sobě lýtko a stehno jen pár čísel od kolene. „Nebojte se, máme čas, neodfláknu to.“ Posunula se snad jen o deset centimetrů, a ještě dvakrát to zopakovala, poslední smyčky byly jen kousek od třísel a kotníků.

Když nepočítám prsty, tak kyčle byly tak jediné klouby na těle, kterými jsem dokázal pohnout. Vadilo mi, že jsem byl tak rozcapený, ale držet kolena u sebe bylo docela namáhavé. Zkroutil jsem se v bedrech na levý bok, takže pravá noha vlastní vahou zavřela knihu mého těla.

Paní majorka si mě nevšímala. Odešla do koupelny, pak si v kuchyni připravila něco k pití. Kroutivý tah v páteři začínal být dost nepříjemný, a tak jsem se zkusil překulit na druhý bok. Zadýchával jsem se. Zadýchával jsem se nosem. A ta nálož vůně a emocí na mně opět začínala být znát.

„Počkejte, takhle vám to musí být strašně nepříjemné. Zaparkuju vás v takovém polosedu. Přesunu vás k opěradlu za kratší stranou elkového gauče. Ale musíte mi při tom trochu pomáhat, sama vás neurvu.“

Záda se sedačkou svírala úhel tak 65, 70 stupňů. Ruce spoutané za zády se zabořily do přiměřeně měkkého polštáře, a i hlavu sem měl podloženou tak akorát, takže jsem se dokázal příjemně uvolnit. Pokud pominu křečovitě sklapnuté kyčle.

„Tak a teď vám opravím tu rtěnku, slíbila jsem vám to.“ Sedla si vedle mě a se soustředěně mě pozorovala. „Teď tu pusu roztáhněte, a teď vyšpulte. Heleďte Ondřeji, dělám to čistě kvůli vám. Myslíte si, že mě to baví. Očekávám váš vděk a spolupráci.“

„Jestli si to myslím? To si piš, že si to myslím. Já si tím jsem i docela jistý. Vím, že se mě snažíš vmanipulovat do situace, ve které bych se ti cítil zavázaný. Ty víš, že to vím, ale i tak si jsi jistá, že mě do té pozice dostaneš.“ Ale řídil jsem se přesně jejími pokyny. A pocitu zavázanosti se opravdu nešlo vyhnout. A udržet kolena u sebe už jsem taky nedokázal. Zdálky ke mně doléhal její parfém, ale ten, co jsem měl neustále u sebe, byl stejně krásnější i účinnější.

„Ještě řasy, musím vám opravit řasy. Chtěl byste opravit řasy?“

Už jsem to nedokázal udržet. Mé pravé koleno se postupně položilo na polštář a levým jsem se opatrně opřel o její bok. „Opatrně, nestrkejte mi do ruky. Radši už se ani nehněte.“ Kniha mé intimity byla rozevřená dost na to, aby se v ní dočetla, že chci opravit řasy. „Myslím, že vám udělám aspoň decentní stíny. Takový malý dárek. Když jsou zítra ty Vánoce.

Tak a teď vám ještě polštáři podložím nohy. Abyste se cítil jako v bavlnce. Co byste řekl tomu, kdybysme si udělali hezký večer. Můžu třeba pustit televizi, dáme si něco dobrého k večeři. Samotnou by mě zajímalo, jestli tu Jitka aspoň něco má. A počkejte, ještě si na památku musíme udělat společnou fotku. Úsměv!“

Díval jsem se na displej. Nebýt té trčící věci dole viděl bych docela hezkou krátce střiženou holku s přirozeně působícím poprsím, na které by se měl vystavovat zbrojní pas. Rtěnka vypadala výrazněji než můj prvotní pokus a z nohaviček černých krajkovaných kalhotek svítily dvě nadržené hnědozelenou barvou zdůrazněné oči. I tak nebylo pochyb, že to jsem já. Stejně jako nebylo pochyb, jak moc mě to baví. Ano, teď jsem byl doopravdy unesen, ovládnut. Naprosto jednoduše vydíratelný. Ne tím, že by ty fotky zveřejnila. Ale tím, že by mi ty věci přestala dělat. Stačil jen pohled dolů na můj dočasný klesající a stoupající hrudník a byl jsem ztracen.

„Líbí?“

Ještě o něco víc jsem zrudnul a nesměle přikývnul.

„Jako živé,“ pochválila je sama. „Sehnala jsem je přes své kontakty z policejních kongresů. Experimentální vývojová řada. Ale nakonec se do sériové výroby nedostala. Až dvacet procent pacientů, mělo vedlejší účinky. Vyrážky, bolesti zad, výkyvy nálad, potíže s laktací.“

Zíral jsem na ni tak, že nehledě na úpravu mé hlavy to musela poznat. „Jaké proboha můžou mít umělá prsa vedlejší účinky?! Fajn, bolesti zad chápu, vyrážku taky, ale potíže s laktací?!? To jakože někdo čekal, že z umělých prsou se bude dát kojit?“

„Zvláštní je, že vedlejší účinky se vyskytovaly výhradně u žen.“

„Fajn, tak teď už jsem v klidu, potíže s laktací mi nehrozí.“

„Nejsou z běžné umělé hmoty. Slyšel jste někdy o tom, jak se vyplňují cysty v kostech? Dává se do nich speciální biokompatibilní materiál. Vlastně to je taková trojrozměrná mřížka, která stimuluje okolí a časem proroste přirozenou kostní hmotou. Tak tohle je něco podobného. Jen jiný typ buněk. Pokud se ta prsa nosí jen na volno v podprsence, nebo se přilepí obyčejným lepidlem, chovají se jako běžné epitézy. Pokud tedy pomineme jejich dokonalejší tvar i fakt, že jsou mnohem příjemnější na dotek. Máte v podstatě úplně stejný pocit, jako byste se dotýkal opravdických ňader. Pak tu ale je speciální pojící hmota, která po přitlačení začne nabourávat vnitřní stranu epitézy a kůži a epitéza a tělo začnou prorůstat. A jde to docela rychle. Celá akce je otázkou třiceti šesti hodin. Je to jako když rak převléká krunýř. Líhne se motýl. Musí to být rychlé, protože během té doby je tělo prostě zranitelnější. Teda to riziko není až tak velké, jako třeba u raků, ale není vhodné celou akci bagatelizovat, a tudíž ani protahovat.

Měly jsme k dispozici obě lepidla. Simona byla poměrně střelec a těšila se na to, až znovu bude mít vlastní opravdová prsa. Oběma nám to přišlo jako menší riziko než do sebe nechat cpát silikonové implantáty. Ale nemohlo se to použít, dokud v člověku pořád kolovaly aktivní rakovinotvorné buňky. Tak jsme používali jen to obyčejné lepidlo a ke spojení už bohužel nedošlo.“

Pořád jsem dýchal z plných plic, ale přeci jen klidněji než předtím. I tak se na mě občas objevila nějaká krůpěj potu. Na nose, ve faldu okolo pupku, mezi svázanými stehny a lýtky. I pod prsy, ale tam se nebylo čemu divit. Kůže, na které seshora ležela epitéza v podprsence neměla přirozený prostor na ochlazování. Pár kapek mi dokonce z krku steklo do dekoltu a částečně se vpíjelo do horního okraje krajky, který lícoval s hranou bradavky. Pozoroval jsem odrazy světel na zpocených prsou a pak taky paní majorku, jak na ně upřeně zírá.

„Ondřeji, jak je vám? Potíte se i pod těmi epitézami? Nebo naopak nestudí vás?“

Na druhé dvě otázky jsem popravdě zavrtěl hlavou.

Velmi obezřetně mi na ně sáhla. „Hřejí. Sice ne naplno, ale hřejí. Teď mě prosím pozorně poslouchejte a odpověď na otázku si pečlivě rozmyslete. Je to velmi důležité. Jakou barvu měla plechovka, ze které Jitka použila to lepidlo? Růžovou nebo bledě modrou?“

Pokrčil jsem rameny. Nevím, já opravdu nevím.

Oběma rukama mně opatrně přejížděla po hrudníku. „Teplo se přenáší i na klasické epitézy, to nemusí nic znamenat,“ povídala si víceméně sama pro sebe. “No, co jsme dosud dělali se vrátit nedá, ale není sebemenší důvod podstupovat další riziko. Zůstanete takhle zajištěný přes noc.“

Štípla mě do horní části pravého ňadra. Jen symbolicky. „Hhh!“ ozval jsem se.

„Ani to nemusí nic znamenat. Taky to můžou být fantomové bolesti. Ondřeji, teď vás tu nechám samotného a zalezu si do pracovny. Budu si asi chvíli mailovat a volat s Kanadou a potřebuju na to mít klid. Ale nebojte se, všechno se dá nějak vyřešit. Dala mi pusu na tvář a odešla ke dveřím. Zmáčkla vypínač a místo složeného čtyřramenného lustru svítilo jen jediné mdlé otočné světlo v jeho středu. Stoupla si pod ním na židli a natočila ho přímo na mě.

Nepražilo mi do očí. Světlo bylo jen takové jemné, orientační. Takové, které v zavřené galerii decentně upozorňuje na nejcennější objekt. „Občas nakouknu, tak abych si hned všimla, kdybyste měl náhodou nějaké problémy. Zkuste usnout, je docela pozdě, měl jste náročný den. Kdybyste nemohl usnout a měl zájem, můžu vám píchnout nějaké uspávadlo.“

Nepochybně z kabelky hrůzy. Zavrtěl jsem hlavou.