Konkurz do speciální jednotky – vánoční povídka - 2.díl - Výměna rolí - Esme Ww

24.12.2022 23:42

Nejeli jsme ani dvě minuty. Pak Jitka zastavila u nedávno zrekonstruované cihlové bytovky z poválečných let. Poctivé tlusté zdi, čerstvě zateplené vrstvou polystyrenu.

„Normálně chodím pěšky, ale je hnusně a chtěla jsem si vyzkoušet, jaký to je pocit být v autě o samotě s únoscem. Zatím to na mě moc nedolehlo, jestli si to chceš poznamenat.“

Odemkla dveře. „Boty si dej dovnitř, vyzvala mě. Jsou tu hrozně zvědaví sousedé. Na, tady máš pantofle. Uznávám, jsou trochu do růžova, ale nikdo si zatím nestěžoval a jiné tu stejně nemám. Chceš čaj nebo radši kafe?“

„Kafe.“

„Stačí ti rozpustné?“

„Třeba.“ Její hlas se vzdaloval delší úzkou chodbou. Na jedné straně od ní byla koupelna a záchod, naproti nim pak ložnice a obývací pokoj. Zeď, která původně oddělovala kuchyni od obýváku byla z větší části vybourána, takže z původního dva plus jedna vznikl o ubouranou zeď větší dva plus nula.

Pověsil jsem si bundu na háček u dveří a šálu kterou jsem si původně chtěl odložit přes bundu jsem si uvázal těsně pod očima. Zkontrolovala jsem se v zrcadle. No, hrozivější už to nebude. Došel jsem až do kuchyně a snažil se u toho nedělat veliký kravál.

„Slečinko, odložte si tu kávu, toto je únos.“

„Ach, asi budu křičet,“ odtušila.

„To ne, to by nás mohl někdo slyšet. V takovém případě vás budu muset umlčet! Mám zbraň.“

„To bys nás taky mohl někdo uslyšet,“ namítla.

To má vlastně docela pravdu. „Teď vás svážu a dám vám do pusy roubík. Potřebuju, abyste přišla k rozumu a začala spolupracovat!“

„O co vám jde? Budete chtít výkupné po mých rodičích? Jejich pět let starou Dacii s pohonem na všechna kola?“ Přiznám se, že tuhle část únosu jsem neměl tak promyšlenou. Mě zajímají jen ty pocity. „Snažím se ti pomáhat, kdyby ti to náhodou ještě nedošlo,“ neodpustila. „Prosím nezneužívejte mě, jsem zatím příliš mladá.“

„Nebylo ti v listopadu dvacet osm?“ nedokázal jsem zabrzdit prvotní myšlenku. „Mám pocit, že jsi donesla vlastnoručně upečenou bábovku.“

I bez toho jejího pohledu jsem věděl, že tohle nebyla věta, kterou by se gentleman neměl odvážit vyslovit nahlas. „Jste teď mou rukojmí. Ruce za záda. Prosím.“

Po chvilce přemýšlení je tam opravdu dala. Sundal jsem si šálu z obličeje a radši opatrně, než pevně jí stáhnul zápěstí k sobě. „Máš tu někde kus lana, nebo aspoň kobercovku? Přivázal bych tě k židli. Jen trochu. Kvůli atmosféře.“

„Kobercovka je ve druhém šuplíku odspodu vedle ledničky.“

„Já tam nic nevidím,“ přehrábl jsem bezradně šuplík tam i zpět.

„Je tam. Mám ti ji jít ukázat?“

„Jestli tam opravdu je, tak ji najdu. A hele, tady je. Jen nevím, jestli mi bude stačit. Přiznám se, že jsem se ještě nerozhodnul, jestli tě teď mám zkusit vyděsit hrubostí řeči, zdůrazněním genderových rozdílů, sklony k nevypočitatelnému násilí. Co myslíš?“

„Zkus mě nějak překvapit. Jo a ať ti to kafe moc nevystydne. Jestli si to pamatuju dobře, tak nesladíš. Mlíko bude načaté v lednici.“

„Jo, díky, mlíko si dám rád.“

Doplnil jsem si hrneček a vrátil se ke kobercovce. Odtrhnul jsem tak dvaceticentimetrový kus a usmál se na ní. „A od teď tu bude ticho.“ Pečlivě jsem jí uhladil oba konce pásky. A pak jí ne moc silně plácnul po tváři. „Tak co, holčičko, zašpásujeme si?“

Sotva jsem to dořekl, klekl jsem si před ni a oběma rukama se držel za rozkrok. Za dvě sekundy jsem si lehnul na levý bok.

„Ondro promiň!“ z mých pout i pásky se dostala rychleji, než jsem dopadl na zem. „To byl reflex. Takhle blbé řeči slyší každá trochu hezká holka od slizounů, kteří se do toho ani nestylizují minimálně třikrát do roka. To přejde. Za pět minut si na to ani nevzpomeneš. To je dost času na to, aby ta holka mohla hrdě odkráčet středem a ten chlap si to napříště pečlivě rozmyslel. Stejně jako všichni chlapi v dohledu.“

„To je dobrý,“ sténal jsem, „přehnal jsem to, neměl jsem se tak rozvášnit. Vlastně jsem si o to sám řekl.“

„Máš docela páru,“ dodal jsem uznale, když jsem přešel do dřepu a vydýchával se. „Co pocity, jak to na tebe zapůsobilo, něco atypického?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Obávám se, že tě zklamu.“ To poplácání mě fakt nasralo, ale jinak nic. „Podle mě na to jdeme špatně. Ty zkušenosti jsou stejně nepřenosné. Musíš si to prožít sám. I kdyby se nám to povedlo, stejně by se spousta věcí ztratila v překladu. Navíc ty jako únosce, neber si to jako urážku, to je v podstatě protimluv. Ty jsi na to až moc hodnej a podle mě i to ty testy a tvá seminárka mají prokázat. Jestli na elitní jednotku nejsi moc velký Ťunťa.“

„To by dávalo smysl, když ty máš za úkol práci o domácím násilí. Jenže já nemám za úkol psychologický posudek na únosce. Já mám zpracovat studii toho uneseného. Navíc té unesené.“

„A právě proto na to musíme jít obráceně. Já unesu tebe. No nekoukej tak na mě. Aniž jsme to plánovali, tak jsem si zatím vyzkoušela já něco ke své práci. Tak teď se postaráme o tu tvoji. První fázi už mám mistrně za sebou. Jsi u mě v doupěti, broučku a nemyslím si, že tě nechám jen tak odejít.“