Loďka - 34.díl - Lezanka

25.10.2025 15:03

 „Dobré ráno Petruško.“ „Ahoj Ginny, jak si se vyspala?“ „No moc dobře né.“ A na to si trochu pokašlala. „Mám pro tebe jeden dárek.“ „Anó? A jaký?“ Najednou jsem byl celý nedočkavý. Na to moje holka vyskočila z naší postýlky a otevřela svou skříňku. Chvilku tam šramotila, než našla, co hledala a zase si vlezla pod deku ke mně zpět , při čemž pořád koukala na mě. „Tak mi to ukaž, Ginny!“ „Hele, kartička!“ Podala mi tu plastovou věc a já se jen pousmál. „To je nějaká nová kreditní karta?“ Opět si zakašlala a až potom mi začala recitovat. „OWD (open water diver), Asistentka Instruktora Petra Mayer Waltrová.“ Vykulil jsem oči a znovu si prohlížel kartičku. „To je licence na potápění?“ „Ehmm, jo je!“ Usmívala se, jak mě to šokovalo a tak jsem jí ihned objal a dal pusinku. „To je úžasný dárek, moc děkuji. A kdy si jí dostala?“ „No jak jsme byli v Miami, tak madam přinesla poštu a kartička byla v jedné obálce.“ „Aha, no a proč jsem jí nedostala jako že já v poště?“ „Protože ti jí musí dát instruktor,který dohlížel na výcvik, což jsem já.“ Pohladil jsem jí po vlasech a přitáhl si jí blíž k sobě. „A víš co to znamená Peti?“ „Jo, že budu moct ofigo dělat asistentku.“ „Ano, jen asistentku.“ „Ale mě to stačí Ginny, já nepotřebuji mít licenci, jako máš ty.“ „Ty si mě ale nepochopila.“ Odmlčela se a nechala mě opět přemýšlet. Jenže mě fakt nic jiného nenapadalo než že budu dělat kurzy s ní. „Budeš navždy dělat potápěčku a né potápěče, víš ty moje Petruško?“ „A ale no to teda né…“ Začal jsem si to celé uvědomovat a Ginny se tím strašně bavila. „Tak že budeš holkou v neoprenu kdykoliv vytáhneš tuhle kartičku.“ „Ach jo, to si tam musela nechat dát moje celé jméno?“ „Ale to je ve směrnicích, jinak by se těch kartiček mohlo válet po světě miliony a nikdo by si kurs ani licenci nemusel získávat.“ Opět si zakašlala a já jí šáhl na čelo. „No dnes asi promarodíš! Domnívám se, že máš teplotu.“ „Ale to nic není Peti!“ Jenže běhat jsme nešli a na snídani jsme se trochu opozdili kvůli horké sprše. „Co dnes máme za plány holky?“ Začala Heduš a při tom kousala do párečků s chlebem. „Španělštinu s Ginny, angličtinu má Dáša, Paula má kurs vaření …“ Vyjmenovával jsem naše aktivity a ládoval se waflemi s karamelem. „Zdravím děvčátka, tak tady máte opět denní rozpis služeb.“ Vzal jsem Ginny rozpis a uviděl potápění od čtyř až do deseti večer. „Dobrý den madam Lotto, chtěla bych Vás požádat o změnu.“ „Ale Petro, co se děje?“ Trochu se na mě nechápavě podívala. „No víte, dnes asi Ginny nechám vymarodit, protože celá hoří a pokašlává.“ Při tom si moje zrzka právě zakašlala s rukou před pusou. „No, tohle je asi závažnější, než jen obyčejné nachlazení, skočíte ihned spolu na ošetřovnu ano?“ I když se to mojí holce nelíbilo, přikývla a já to jen potvrdil. „A co se týká potápění, budeš jí muset zastoupit ty, Petro!“ „Ale madam, já?“ „Ano, máš licenci pro vedení kurzů pro začátečníky v bezpečném prostředí, což je bazén.“ Podíval jsem se vyděšeně na Ginny, která mi jen zlehka přikývla a usmála se na znamení, že s tím souhlasí. „Nemusíte se bát, dnes je to jen po dvou zájemcích.“ „Ale třeba by se tam Ginny mohla alespoň občas mrknout, né?“ „To záleží , co řekne doktorka.“ A s tím odkráčela pryč. „Ty máš Petruško licenci na potápění?“ Náhle se mě zeptala Monča. „No, jenom asistentku instruktorky, což je v podstatě to nejmenší.“ „Ale to si nám ani neřekla!“ Navázala na to Heduš. „A kdy si to vlastně stihla?“ „Před 14 dny jsme z Miami odjeli na pár hodin s jednou společností, která dělá zkoušky.“ „Ale to musíš mít před tím splněný určitý počet ponorů, né?“ „No to je různé, někde chtějí 100 a někde jen 60 ponorů. Já jsem se potápěla vlastně skoro třikrát denně s Ginny, když byly zájemci na potápění a tím jsem splnila ten základ, potom jsme dělali první pomoc jak v bazéně, tak na suchu a abych splnila i poslední praktickou zkoušku, museli jsme se dostat na volnou vodu, tedy na moře. Tam jsem udělala asi čtyři ponory různé hloubky a ta poslední už byla o dovednostech a musela jsem ukázat asi 20 různých katastrofických situací, které můžou nastat a které musím umět vyřešit.“ „Fakt a co třeba?“ „No když ti spadne maska, tak nesmíš zpanikařit a rychle jí musíš najít a nasadit zpět.“ „Maska?“ „No brýle, my tomu říkáme maska!“ „Tak to bych asi nedala.“ „Ale Mončo, třeba by sis to předtím vyzkoušela a už by ti to nebylo strašné!“ „Možná Ingrid, ty si se už potápěla ve volném moři, ale mě stačila jedna zkušenost z bazénu.“ „Holky, víte kolikrát mě Ginny trápila takovejma nehodama, než jsem se trochu naučila se toho nebát?“ Podívali se naštěstí na mojí holku, která měla plnou pusu bagetek se sýrem a šunkou. Jenže místo slov jen cosi nesrozumitelného zahuhňala. „Donesu ti ještě horký čaj moje lásko!“ A s tím jsem vyskočil aniž bych čekal na odpověď. Měl jsem obavy, aby to nebylo něco horšího než chřipka. A tak jsme ještě před jazykovým kurzem zašli do ordinace. „Ale, copak, kašel a horečka?“ „Možná, ale cítím se dobře.“ „Odložte si, mrknu na Vás.“ Stál jsem tam jen v šatech a dřevákách, mačkal si nějaký leták o zubních pastách v ruce a sledoval, jak jí doktorka prohlíží. „Tak co paní doktorko?“ „No není to tak strašné, ale dám Vám nějaké prášky, budete je brát třikrát denně a do týdne jste v pořádku.“ „Do týdne, ale já vedu kurzy potápění paní doktorko!“ „No na to zapomeňte, do studené vody a v tomhle stavu?“ Odfoukla si najivitou svých pacientek a hned si zavolala i mě. „Vás si taky prohlédnu slečno!“ Zalapal jsem a jen nesměle jsem k ní přistoupil. „Vaší kartičku prosím!“ „A ano, ale já jsem zdravá!“ „Odložte si do půl těla, prosím!“ Vystrašeně jsem mrkl na Ginny, která se jen poťouchle usmála. A tak jsem si rozepl zip na zádech a sundal oranžové šatičky, přistoupil k doktorce a nechal jí, aby si mě taky poslechla. Musel jsem být celý červený ve tváři, když mi projížděla pod paží, přes záda a při tom mi říkala, jak mám dýchat. Pak se opět přesunula do předu až se otřela o mé prso a v ten moment se zarazila. „Vy nosíte silikony?“ „A ano.“ Mrkla do mé zdravotní karty a jen se podivila. „Zvláštní, že to tu nemám napsané, kdo Vás předtím vyšetřoval?“ „Nepamatuji si na jméno doktorky z Carnival Fantasi, ale měla jsem prohlídku kvůli kurzu potápění a vše bylo v pořádku.“ „A máte tu plastovou kartičku?“ „Jo, tady prosím!“ Vylovil jsem jí z malé kabelky a pořád sledoval, zda nebude nějaký malér. Najednou mi obě kartičky vrátila, ještě se mi mrkla do krku a pak mi s úlevou jen pokynula, abych se oblékl. „Jste slečno Petro v pořádku, ale protože jste v jedné kajutě, tak dodržujte hygienické návyky, ano?“ „A co to má za nemoc Ginny?“ „Ale jen nějakou infekci, naštěstí jste přišli včas, tak se to nemohlo rozvinout.“ Usmála se a rovnou dala mojí zrzce prášky. „Tak Vás čekám za týden a slečno Ginny! Žádný bazén a žádnou zmrzlinu či studený nápoj! Co nejvíce v teple a první tři dny vyležet a vypotit!“ „Děkujeme, na shledanou!“ Já vystřelil z ordinace jako první a když se za mnou zavřely dveře, ozval se smích. „To si měla stažené půlky, co?“ „Ty si škodolibá! Víš co by to byl za malér?“ „Hele jestli nechceš jít zpět, tak bych odtud zmizela! Jinak se mrkne i na dolní část tvého těla!“ „Aha, jo dobře, už mizím.“ Otočil jsem se a jak jsem vykročil, tak se okamžitě rozlehl klapot těch moc fajn dřeváčků, až jsem měl strach, že mě nakonec uslyší paní doktorka a raději jsem ještě zrychlil. V kajutě jsem se po kurzu převlékl do barev pokojské a skoro ani nevnímal ten úklid, než jsem si vzpomněl, že si musím koupit ty vložky. Zhluboka jsem se nadechl a pronesl. „Potřebuji si odskočit do drogerky, kdo jde se mnou před obědem holky?“ Čekal jsem zaražené tváře nebo velké překvapení, ale naopak mě překvapily holky samy. „Fajn, jdu s tebou ráda Peti!“ „No já taky potřebuji něco koupit!“ „Tak že všechny Peti!“ Rychle jsem udělal milý obličej a uklidil vozík do kumbálu. Bleskově jsme vyběhli na druhou palubu a Dáša nás zavedla do velké drogerie. „Tady totiž mají docela levné vložky i pleťové mléka, víš?“ „Aha, jo jasně.“ „A co budeš potřebovat ty?“ „No já jenom vložky, nic víc.“ „Hm, jaké používáš?“ Zarazil jsem se, protože mi vůbec nedošlo, jaké se dostanou na trhu koupit. „No já si většinou vybírám podle obalu a ceny, ale třeba mi něco doporučíš Dášo.“ A tak jsem první trapas odpinkl, abych čelil druhému. „Wings Ultra, Vivicot super, Oasis normal, Always ultra night nebo Naturella Ultra Normal?“ Vychrlila ze sebe tak rychle, až mi šla z toho hlava kolem. „No já nevím, co myslíš?“ „To záleží na intenzitě výměšku, když je to normální, tak si dám tyhle ultra tenké od Always. Pokud je to horší, tak použiju silnější s křidélky třeba od Naturella.“ Chvilku jsem vrhal pohledy na Heduš s Hankou, ale ty se koukaly na vedlejší pult s krémy. „Tak raději tu silnější Naturella.“ „Děláš, jako by sis je kupovala poprvé Peti!“ Usmála seHeduš, která se k nám přitočila, a ani netušila, jak je blízko pravdy. „No defakto je to poprvé.“ Ale nenechal jsem jí její údiv dokončit. „Ale na lodi, jsem prostě nervózní z Ginny, když je nemocná!“ „Aha, tak to se neboj , ona se brzy uzdraví! Já bych ti doporučila nějaké látkové a né ty umělé Always, které se rády potí.“ Popošla k regálu a začala mi pomáhat s výběrem. "Jestli ti můžu doporučit, tak zkus prací bavlněné vložky PoPoLiNo. a silikonové pohárky Mooncup." "Co to jsou ty pohárky?" Náhle se zeptala Hanka, když mi Heduš radila. "To jsou takové jako by zvonečky, které lapají do sebe tu krev a pak je vytáhneš, opláchneš a opět zavedeš díky téhle tyčince!" Při tom vytáhla sáček a ukazovala na obrázek. "To bych měla strach, že se to vyleje, né?" "No trochu praxe a pak je to hračka, věřte mi, já je mám raději než tampony." "To by bylo dobré i pro potápění, musím se zeptat Ginny, zda to zná." "Tak co si vybereš?" "No ty látkové a zkusím kalíšky." „Jo, tak já si ty kalíšky taky zkusím Heduš!“ Hrábla Dáša po balíčku a protože naše košíky byly již plné, zamířili jsme k pokladně. Jak rád jsem mizel do své kajuty, kde jsem to vše vysypal na postel. „Hele, slečinka byla v drogerii!“ „Víš jak mi bylo trapně Ginny?“ „Ani né, proč?“ Zasmála se poťouchle a začala se tím probírat. „No byla tam Heduš a dvojičky, pak se mě ptali, co mi vyhovuje nejvíc a já nebyla schopna jim odpovídat.“ „A tohle je co?“ Mávala před mým nosem tou novinkou. „Kalíšky, ty je neznáš?“ „Ne, to jsem ještě nikdy neviděla, jak se to používá?“ „No rozbalíš a polkneš.“ „Jo, budu jako hladová, co?“ „No proč né, vezmeš si to k tomu Koldrexu.“ „Ha, ha, tak ale vážně, jak se to dělá?“ „Ráda bych ti to ukázala názorně, ale raději to vyzkouším na tobě! Natoč se ke mně a roztáhni nožky!“ „Ale já to ještě nepotřebuji!“ „Aha, no tak to odložíme.“ „Ale ty si vezmeš ty vložky, jak vidím jsou bavlněné.“ „A to fakt musím?“ „Ano miláčku, tak sundej kalhotky!“ Díval jsem se, jak rozbaluje balík, potom vytáhla jednu vložku z igelitu, roztáhla křidélka a přilepila je dovnitř kalhotek, potom jsem si je musel obléknout a ještě mi to vše zkontrolovala. „Jsi fešák! Sedí dobře? Nepřekáží ti něco?“ „Jo budeš se divit, ale překáží vše!“ Moje zrzka se jen smála, potom uklidila nákup a přidala se ke mně na oběd. „Petra říkala, že se tě zeptá na ty kalíšky Ginny.“ „Fakt je neznám Heduš, kde jsi na ně přišla?“ Povídali jsme si u kuřecí číny s rýží. „Náhodou jsem to našla na internetovém obchodě a kamarádka mi je taky doporučila.“ „A to jako jen vytáhneš, umyješ a zase dáš zpět?“ „No zhruba tak, hlavně pořádně propláchnout pod vodovodem.“ „To já raději asi zůstanu u tamponů.“ „Ale Mončo, ty bys je zrovna mohla vyzkoušet.“ „Jedině si jí půjčím.“ „Ale tohle se přece nevrací, Moniko!“ Zamračila se na ní Ingrid. „Já to tak nemyslela, jasně že kalíšek nevrátím.“ „Mám přinést kalíšky s dýňovým džusem?“ Náhle se nás zeptala Paula až jsme vyprskly všechny smíchy. „Co jsem řekla špatně holky,?“ „Ale nic, pak ti to vysvětlíme, ale dáme si kalíšek rádi, žé?“ „Ty si blbá Hanko, chudák Paula!“ „Aby ses nepoo Dášenko!“ „Holky, už toho nechte, nebo mi praskne břicho od smíchu!“ Ozvala se Ingrid a tak jsme už raději rychle skončili a šli dál uklízet. Náladu jsme měli dobrou až na to, že mě ten nepřirozený tlak v rozkroku přiváděl do menších nepříjemností, když jsem se ohejbal nebo šel do podřepu. „Holky, musím Vás opustit, protože ve čtyři mě čeká první samostatná hodina potápění.“ „To zvládneš Petro!“ „Děkuji Dášo, snad ano! Ale dodělejte to pořádně.“ Odložil jsem vozík a svlékl si gumové rukavice. Oddychl si a zavřel komůrku. „Vám se to řekne, ale co já?“ Mumlal jsem si celou cestu do kajuty. „Hele, ta doktorka tě špatně prohlídla Peti!“ Ozvalo se jako první z mojí spolubydlící, když jsem otevřel naše dveře. Jenže mě moc do řeči nebylo. „Já mám plnou hlavu a ty si jen děláš legraci.“ „Neměj strach, zvládneš to levou zadní, hlavně na nic nemysli, ano?“ Při tom mě pohladila po vlasech a dávala mi trochu ze své pohody. „Půjdeš tam se mnou, prosím!“ „Já musím dnes a zítra být co nejčastěji v postýlce.“ „No ták, teď jsem tě viděla, jak v ní neležíš.“ Při tom jsem si jí prohlédl bedlivě. „A vlastně, kde máš pyžamo?“ „No Petruško! To nesmíš brát tak přísně, no!ták“ Měla totiž stejné šaty, které jsem u ní viděl po španělštině. „Tak a jdeš se mnou Ginny!“ Najednou jsem byl rozhodnutý jí tam dotáhnout i heverem, ale to už jsem byl jen v plavkách a županu. A tak mi Ginny otevřela bazén, sedla si bokem na křesílko, kde to nefoukalo, zabalila se do županu a pozorovala moje počínání. Já si připravil vše k lavičce a hned na to začal předváděčku v růžové barvě, která se mi s podivem zalíbila. „Snad neudělám nějakou chybu.“ Nervózně jsem řekl nahlas. „Obleču si neopren s ponoškami, botičky, kuklu, nazuju ploutve, připnu jacket s bombou a manometrem, nasadím masku a automatiku, párkrát si vyzkouším nádech a výdech a ponořím se do bazénu.“ Ještě jsem se naposledy podíval na Ginny, vložil náustek s automatikou do úst, párkrát si zadýchal a pak se ponořil do bazénu. Bylo to zvláštní být jen sám, hned jsem si překontroloval funkčnost vyvažování a i na chvilku si sundal masku, abych věděl, že musím v každé situaci zachovat klid. Povedlo se mi to s trochou trpělivosti obléknout zpět na obličej a jak jsem vykoukl nad hladinu, uviděl jsem Ginny, jak stojí na okraji a dívá se na mě. „Je vše v pořádku, už jdu ven moje lásko!“ „Ty si komediantka a né potápěčka.“ Ale usmívala se na mě. „Za jak dlouho tu jsou?“ „Hádám, že máš ještě dvacet minut.“ V tom jsem k ní přistoupil a políbil jí na ústa. Ale ona sebou trhla a odskočila. „Peti, víš že nesmíme, no!“ „Ale včera jsme ještě mohli?“ „Hele, běž si raději připravit lahve, ano?“ Přikývl jsem a odložil svou zátěž k lavičce u šatny. Zapnul jsem kompresor a poctivě naplnil čtyři kyslíkové lahve, vytáhl několik masek a ploutví a právě v tom čase se otevřely dveře. „Dobrý den, je tu kurz potápění?“ Objevily se dvě ženy ve věku kolem čtyřicítky a tak jsem je přivítal a ukázal šatní skříňky i sprchy. Potom jsem mrkl na Ginny, která se najednou objevila ve skladu a koukala na křídla místo jacketů. „Támhle to je k čemu, Ginny?“ „No taky pro stabilitu ve vodě.“ Když přišly ženy k našim lavičkám, ihned jsem jim vše vysvětlil. Měly obě modré plavky a k mému překvapení štíhlé postavy. Navlékl jsem na ně postupně vše včetně ploutví a nakonec je nechal nasadit brýle. „Nemohu se nadechnout slečno instruktorko!“ „Ano, to je v pořádku, protože se Vám nesmí dostat voda do brýlí, tedy masky.“ „Aha, tak to jo, co Blážo dobrý?“ „Ano Mářo, taky huhňám jako ty!“ Při tom se dobře bavili. „Tak a teď si vlezte do té mělké vody, ale opatrně ano?“ „Budeme se snažit, ale ty ploutve, no nevím.“ „Prostě si sedněte na zem, přehoďte nohy do vody a potom se postavte. Dám Vám závaží s páskem do pasu, takhle, ano a na záda jako by batoh.“ Sice jsem byl celý v předpisovém oblečení, ale jim jsem ponožky či rukavice ani nedával. První půlhodina s ponořením jen do dvou metrů uběhla a já se chystal na další krok, když jedna žena začala hůř dýchat. „Pojďte na mělčinu prosím, obě!“ A aniž bych se jich ptal jsem je přitáhl k okraji bazénu. „Tady se chyťte prosím. Co se Vám přihodilo?“ „Ale ani nevím, taková náhlá slabost.“ „Ale koukal jsem na dýchací přístroj a ten je v pořádku. Ještě je Vám zle?“ „Ne, už je to dobré.“ Sundal jsem jí vak s lahví a posadil mimo vodu. „Paní Marii teď vezmu do hlubší části bazénu a pak si to prohodíte, pokud Vám bude dobře, ano?“ „No, klidně bych hned mohla.“ „To nejde, musím si být jistá, že jste na ponor připravená a to teď ihned nejste, ale vydržte čtvrt hodinku ano?“ Přikývla a já se potopil s druhou zájemkyní. S ní to šlo skvěle, dokonce jsme klesli až na těch deset metrů, ale jen na pár minut a hned se vraceli zpět. „Tak výborně a já si vezmu Vaší kamarádku.“ Opět jsem jí oblékl lahev a ještě víc jsem jí hlídal a až po chvilce jsem pochopil, že má velký strach z toho prostředí. Chytil jsem jí levou ruku a usmál se na ní. Na tohle gesto asi čekala a ihned se víc uvolnila. Měl jsem radost, když jsme se vrátili až po deseti minutách zpět k její kamarádce. „No vidíte to, tak stres a né zdraví, to byl ten problém.“ „Možná jsem v mládí zažila nepříjemnost, tak proto.“ „Ano, tak naposledy půjdete obě spolu a já Vás pohlídám, ano?“ „Jo, zkusíme to.“ Když jsem se s nimi loučil před šestou, děkovali mi, že jsem měl tu velkou trpělivost a že jsem to s nimi nevzdal. „Mám hlad paní instruktorko!“ Usmála se na mě Ginny. „Slečno Asistentko instruktorky prosím!“ Zasmála se a plácla mě po ještě mokrém neoprenu. „Strašně ti to závidím Peti!“ „Ale neříkej, a co nejvíc?“ „Tu tvojí postavu v té růžové, fakt jsi k nakousnutí.“ „Jo, jo, to ti tak věřím!“ „Opravdu, věř mi!“ A dala mi na tvář pusinku. „Počkej s tím až budeš zdravá!“ „Za tu první svou samostatnou dvouhodinovku si zasloužíš i dvě pusy!“ Jenže to už jsem se svlékal a šel se osušit na večeři. Ginny opět pokašlávala a venku se rozpršelo. „Konečně bude lepší vzduch.“ Konstatovala moje holka u večeře. „Jo a taky se možná udělá kosa!“ „No to už mi trochu je teď.“ „Víš co Ginny?“ Zakroutila hlavou jako kdyby tušila, co jí teď chci navrhnout. „Ráda bych, aby sis dnes po večeři šla lehnout a odpočinula si.“ „Ale co bazén, zvládneš to sama?“ „Myslím že už jo, teď mi hlavně jde o tu tvojí teplotu víš?“ Pokývala hlavičkou a nechala se doprovodit po jídle do kajuty. „Peti a ještě tohle ti půjčím!“ Ještě jednou jsem se otočil od dveří, když mi náhle vložila kartičku do ruky. „Jéžiš, tak na to bych úplně zapomněla.“ „Hele pak ty neopreny vyvěs, vodu vyklep ze všeho a až potom pozhasínej a zamkni.“ „Budu se snažit.“ „A ještě nezapomeň na…“ Jenže to už jsem jí umlčel polibkem až protočila oči, ale pak mi dala ruku kolem krku a polibek vrátila. „Tak já jdu.“ A jak jsme se oba usmáli na sebe, vyklouzl jsem pryč ke schodišti. Tentokrát jsem šel v županu a pantoflíčkách sám, vlhké plavky na sobě a s kartičkou na řemínku v ruce. Cítil jsem tu samotu, najednou mi šíleně chyběla a tak jsem ani nevnímal, jak dlouho mi trvala cesta. Ale dveře mi napověděly, přiložil jsem její kartičku a už vklouzl dovnitř. Rozsvítil jsem, věci si hodil stranou a pustil na sebe horkou sprchu. Vlasy jsem měl mokré, stejně jako plavky ze kterých kapala voda a tak jsem si přitáhl ten růžový neopren a taky ho propláchl teplou vodou. Hned se mi oblékal lépe, než bych musel ihned překonávat ten chlad. Jak se ochladilo, tak jsem si přeci jen vzal suché ponožky z té samé neoprenové tkaniny, nazul ploutve a až teď mi zrak padl na moje svlečené ponožky s ploutvemi u boční stěny. Bylo mi jasné, že se moje noha nezmenšila, ale že jsem omylem vzal věci od Ginny. Jako by se moje mysl přenesla do jejího těla, šáhl jsem po její masce, zkontroloval její lahev a trochu jí doplnil a až potom jsem si jí oblékl a pozapínal. Moment vzrušení se dostavil, když jsem vložil do úst její automatiku. „Jsem jako Ginny, štíhlá kočka v oblíbené růžové barvě.“ Huhňal jsem si do dýchátka a vlezl do bazénu. Jenže jak jsem se ponořil, tak jsem zjistil, že mě to víc nadlehčuje, jak předtím. A tak jsem vylezl ven a od sebe si vzal ještě pár olověných závaží. „Taky mi to mohlo dojít, že jsem o pár kilo těžší, než moje holka!“ Plácl jsem se do hlavy a opět zmizel pod vodou. Tentokrát jsem byl už v pohodě, udělal jsem několik ponorů až na dno bazénu a zase zpět, několik přetočení kolem osy až jsem se dostal nad hladinu. V zorném úhlu jsem uviděl hodiny. „A jéje, za pár minut tu máme zájemce, tak nic, jdu ven.“ Automaticky jsem shodil jacket a zkontroloval dvě lahve u kterých jsem jen maličko dofoukl vzduch. Ozvalo se nesmělé klepání a potom někdo vzal za kliku. „Á zdravím Vás pánové, pojďte dál, tamhle si odložte a sprchněte se.“ Při tom jsem se zlehka pousmál. Rázem ze mě byla instruktorka se vším všudy ať se jmenovala Ginny nebo Petra. Oblékl jsem je, upravil výstroj a už to šlo ráz na ráz. Na povely se potápěli, potom si vyzkoušeli pětiminutové dýchání pod vodou a po první půlhodince jsem si vzal dýchací přístroj a zmizel s nimi do bazénu. Reagovali kupodivu dobře, ukazované gesta opakovali a využívali až jsem měl podezření, že to není poprvé, co jsou tady. „Končíme, dvě hodinky jsou pryč, tak že zas někdy příště.“ „Promiňte slečno, ale četl jsem, že instruktor na požádání musí předložit svou licenci.“ Zarazil jsem se, protože oslovení slečno z úst chlapa jako hora jsem tak často neslyšel. „NO ano, jedna z variant je si to ověřit u madam Lotto,kde jste se přihlašovali, druhá je u mě.“ „Vy děláte, jako by jste jí neměla.“ „Můžu se Vás zeptat, kdy jste se naposledy potápěli?“ A to jsem asi uhodil kladívkem na hlavičku. „No před týdnem, tedy asi.“ „Počkejte moment, hned Vám kartičku ukážu.“ Jenže se ze strany objevila madam Lotto až jsem na chvilku ztuhnul, že jsem si jí předtím nevšiml. „Myslím pánové, že postačí Vaše podepsané potvrzení, že se potápíte na vlastní riziko.“ „Promiňte, kdo jste, že se do toho pletete?“ „Jsem madam Lotto a tohle je slečna Petra, asistentka potápění s platnou licencí.“ „To by mohl říct každý.“ Jenže já už odložil jacket s lahví před sklad, vešel dovnitř a odemkl si malou skříňku na kterou nebylo z venku vidět. „Zde je licence pánové a opravdu potřebuji vidět vaše podepsané potvrzení, jinak jsem dle protokolu nucena zavolat palubního poddůstojníka.“ Najednou se jak chlapci, tak madam po mě ohlédli s udivenou tváří. „No tady bych to někde měl mít!“ Odešel ke své skříňce a vyndal cár papíru, jeho kamarád udělal to samé. Já si prohlédl oba dokumenty a jen jsem vykulil oči. „Tohle je formulář, který je starý hádám deset let. Ale protože madam Lotto o těchto dokumentech neví, dovolíme si udělat kopii, kterou totiž musíme mít pro případ, kdyby se Vám udělalo zle. Nesmíte se zlobit, ale tohle je kvůli Vaší bezpečnosti.“ „Petro a jak poznáte, že jsou podpisy pravé?“ „Máme tu kamerový systém a protože jsem věděla, že tu budu sama, požádala jsem technika, aby mi udělal detailní tváře příchozích.“ Dokumenty jsem podal madam a rozloučil se. „Tak pánové, následujte mě do mé kanceláře, prosím!“ Udělala místo, aby šli před ní a než odešla se na mě pousmála. „Další jsou tři děvčata, které jsou v pořádku.“ Pokýval jsem na pozdrav a šel uklidit po pánech oblečení, což mi zabralo čtvrt hodinku, než jsem i dýchací přístroj rozebral a propláchl, jak mi z nich najednou bylo špatně. „Ginny, ach co si tu musela sama prožívat…“ Poslední zůstala podlaha, kterou jsem širokým speciálním koštětem stáhl, tak že to opět vypadalo skoro vysušené. Přisedl jsem a koukal se na ty růžové ploutvičky, které mě trochu tlačily, ale při pocitu, že je před tím měla moje holka mi vyloudili úsměv na rtech. Nehty na rukou jsem měl růžové s drobnou třpytkou, kterou jsem si pravidelně obnovoval a letmo mrkl na hodiny. Právě bylo osm a v tom se rozletěly dveře dnes po třetí. „Ahoj, jsi Petra instruktorka potápění?“ „Ano, jsem asistentka potápění, pojďte dál a doufám, že Vám dobrá nálada vydrží.“ Zachichotali se tak nenuceně, že mi poskočilo srdce radostí. Tohle jsem potřeboval jako sůl. Hned jsem vstal a připravil lahve s jacketem, jak si vzaly neopreny jsem jim popsal, co je co a pak přistoupil k obouvání. Konečně mi nebylo smutno. Jejich rozzářené tváře mi dávaly křídla, ale chvilkama jsem se až musel brzdit. „Vše co tu dnes vyzkoušíte je jen zlomek toho, co by jste měly děvčata znát, ale z toho si hlavu nedělejte. Jen o jedno Vás požádám. „ Aha a o co Petro?“ „Rozvahu a klid při dýchání pod vodou. Cokoliv se Vám přihodí, tak zmáčknete tady to tlačítko, vesta se Vám nafoukne a vynese na hladinu, kde budete moct dýchat normálně, jasné?“ „No jo, jsi na nás nějaká přísná.“ „Tak to bych nerada číslo dvě.“ „Jaké číslo dvě?“ Zeptala se zrovna ta prostřední. „My jsme neslušné Lenko, vždyť jsme se nepředstavili.“ „A jo, promiň, tak tohle je Lucka a tohle Linda.“ „Jsem ráda, díky, tak nasaďte si masku.“ „Jakou masku?“ „Jo promiňte, to je tohle! Potápěčské brýle.“ A nasadil jsem jí pěkně na obličej, trochu s tím pohnul a pak požádal, aby se nadechla nosem. Ozvalo se její snažení, zároveň se silikon kolem skla pokrčil, ale dovnitř vzduch nepronikl. „Skvěle, jsou dobře těsné, tak Lenko a Lucko, taky si vyzkoušejte těsnost.“ Hned na to začaly všechny huhňat, ale asi pochopily a tak zmlkly a já jim nasadil trubice do úst. „V klidu dýchejte a rukama opakujte tyto gesta.“ „Je vše v pořádku.“ A zvedl jsem prst. Usmál jsem se, když to perfektně okopírovali, tak jsem jim ukázal, že je problém, že musím nahoru, že plujeme do leva až ani netušili, že dýchají úplně přirozeně. Odvedl jsem je ke schůdkům a když jsem vlezl do vody, jednu po druhé jsem přidržoval rukama, než stály v plné výbavě vedle mě. „Všechny se předkloníte a potopíte pod hladinu, naráz teď!“ Sám jsem se potopil bez přístroje a sledoval, zda pravidelně dýchají. Jedné po druhé jsem ukázal, aby udělaly kolečko kolem mě a při tom jsem jim přidržoval lahev na zádech. Když uběhla půlhodinka, tak jsem si je opět postavil do řady a dovolil jim si oddechnout od automatiky. „Tý jo, to je skvělé holky!“ „No mě se to taky líbí!“ Já se vyhoupl na břeh a vzal si dýchací přístroj, vestu připnul a utáhl, nasadil masku a šel zpět. „Všechno v pořádku Lenko, Lindo a Lucko?“ „Jo Petro, je to jednoduché.“ „Tak fajn, další, co vyzkoušíme je hlubší ponor. Při tom Vám můžou zalehnout uši. Vy si rychle polknete, a pokud se nic nezmění, tak si nosem fouknete do masky, tedy brýlí, jasné?“ „Ano Petro, budeme se snažit.“ „Tak fajn, do hubiček automatiku a jdeme do vody.“ Snažil jsem se mít oči všude, hlídal jsem každý náznak nevolnosti či vypadnutí automatiky a při tom obdivoval ty ženské křivky. Uvědomil jsem si, že ty jejich zadečky roztomile vystrkují vzhůru aniž by o tom věděli. Ukázal jsem jim, aby plavala jedna za druhou kolem bazénu a po další chvilce jsem šel o tři metry níž. To už Lenka zpomalila a já se náznakem ruky zeptal, co se děje. Ukázala na uši, tak jsem jí poklepal na masku a zároveň na krk. Ta to pochopila, soustředila se na polknutí a potom vydechnutí do masky až jí kolem hlavy uteklo pár bublinek. Ve vteřině se usmála a zamrkala. Ukázal jsem palec a ona to zopakovala. Oddechl jsem si a rychle zkontroloval ostatní holky. Další byla Lucka, která mi ukázala, že chce úplně dolů. Mrkl jsem na Lenku a Lindu, aby se držely spolu. Pokývali hlavičkama a já dovolil sestup až na dno. Taky ukázala na uši ale aniž bych cokoliv stihl říct, tak si sama tlak vyrovnala. To už k nám sestupovaly i ostatní holky a když i třetí si srovnala svůj tlak, udělali jsme kolečko ve čtyřech. Byla to skvělá práce jenže čas utíkal a když jsem všem zkontroloval obsah lahve, ukázalo se, že mají proti mně polovičku pryč, což bylo tak akorát na to čas skončit. Gestem jsem je vyhnal do pěti metrů, nechal je udělat tři kolečka a potom už jsme šli ven. „Jújky, úžasné, holky super!“ Ani jsem si nestihl vyndat automatiku, když mě holky začaly objímat, jakou měly radost. Zahuhňal jsem do trubice, ale až po chvilce se mi skrz jejich těla povedlo dostat ruce k obličeji. „Dost, dost, nebo mě štěstím umačkáte!“ A smál jsem se s nimi. Při tom jsem jedné po druhé odřemínkoval těžkou vestu s lahví, které jsem postupně odkládal na břeh. Sami si odložili masky a opasky se závažím. Kontroloval jsem jejich stav a vypadalo to dobře. A tak jsem z vody sledoval, jak jedna po druhé vylézají ven jako žabičky a až na břehu si sundávají ploutve. To už jsem vylezl z vody i já, taky si odložil vestu a šel jim pomoct rozepnout neopren. Neobešlo se to bez doteků, protože svlékat neopren a ještě mokrý , to vždy vyžadovalo trochu víc síly. Ale povedlo se a pak už tři postavičky v jednodílných bílých plavkách zmizely ve sprše. Já si taky sundal růžový neopren, položil ho bokem a šel na tu hromadu mokrého oblečení. Právě, když jsem byl v půlce se přišli se mnou rozloučit. „Děkujeme moc Petro! Byla si skvělá!“ „Nemáte zač, já taky děkuji.“ „Za co děkuješ právě ty?“ „Přinesli jste mi svým chováním velkou radost i energii do dalších hodin.“ „Tak to je vzájemné, kdyby si něco potřebovala,“ Začala povídat druhá. „Tak nás najdeš na třetí palubě“ A pokračovala třetí. „Máme kajutu 352.“ „Třetí paluba? Tak tam jsem dopoledne každý den.“ „Jak to?“ „No dělám zároveň i pokojskou!“ Holky trochu ztuhly a hned mi bylo jasné, že je po radosti. Ale Lenka mě překvapila. Přistoupila ke mně a objala mě. „Rádi tě uvidíme, věř mi!“ A bez dalšího slova zmizeli ven. Ještě snad pět minut jsem stál bez hnutí a přemýšlel v čem by mi mohli pomoct. „Budu to muset probrat s Ginny.“ Šeptal jsem si polohlasem když jsem uklízel potápěčské soupravy. Když jsem došel do kajuty, tak moje holka už dávno spala a tak jsem jí jen víc zakryl dekou a šel se taky uložit.