Loďka - 36.díl - Lezanka

05.01.2026 18:17

Den po dni byl monotónní, ráno lehce proběhnout s holkami, když Ginny byla nemocná i když se to postupně zlepšovalo, potom snídaně s rozpisem služeb, španělština a úklid do třetí. Jenže přišla neděle a Ginny už byla zdravá. Dneska jdu s tebou běhat Peti!“ Prohlásila ještě nahatá, když opustila pelíšek a přikročila ke skříni. „Počkej, jak běhat, po jídelně či co?“ „Ne, opět ti rozzářím cestu tímhle růžovým dresem, víš?“ A sepnula si na znamení zrzavé vlásky, které jí za posledních pár týdnů trochu povyrostly. „No tak to jsem ráda, už mi bylo smutno.“ A dal jsem jí něžnou pusinku na levé prso, když jej tak vystrčila ven. „Peti! Teď née!“ A ošila se až jí naskočila husí kůže. „Dobrá, ale já si chvilku ještě dnes najdu!“ Oblékl jsem se do sportovního a vyběhl ven. Na snídani jsme tím přišli o pár minutek později, ale to v neděli vůbec nevadilo. Nandal jsem si asi tři druhy sýra s míchaným vajíčkem a tři bagetky pěkně teplé. „Ty se zas přejídáš Petruško!“ Ozvala se místo pozdravu Monča. „Já, no to jen, co kdyby...“ „Jsme opět ztroskotali, co?“ Ale to už si do mě rejpala i Ginny a tak jsem rychle zaplul ke stolku a raději se věnoval jen jídlu. „Zdravím děvčátka, tady máte rozpis služeb na pondělí a tady je něco extra pro Vás Petro a Ginny, tedy pokud jsi už zdravá!“ A zadívala se na mojí zrzku. „Ano, už mě kašel přešel a teploty už víc jak tři dny nebyly žádné madam.“ „Tak to ráda slyším, mrkněte na to a potom se ještě dnes u mě zastavte, ano?“ „Ale co je to za mimořádnou akci?“ „Uvidíte, tak hezký den.“ A bez podrobností se otočila od nás a zmizela. Rychle jsem vzal do ruky rozpis a uviděl, že se bude konat nějaká svatba. Mrkl jsem na Ginny , která se jen na mě podívala koutkem oka a zase se nerušeně pustila do snídaně. „Dneska opět bude horko, hlásili to v rádiu.“ „Ve španělštině Dášo?“ „Jo, proč?“ „No já jen tak, že už rozumíš zprávám v originále.“ „Tak to mi nějak nedošlo, no ale fakt jen trochu Petro!“ A udělala takový ten překvapený obličej „Vůbec se za to nemusíš stydět, naopak je to skvělé!“ Ale to už jsme dopili svůj džus a vydali se na dopolední úklid. Po obědě jsme s Ginny rovnou šli za madam Lotto a když nás uviděla, usmála se a pozvala dál. „Já vůbec netuším, co to má být zítra za akci.“ „A ty jsi Ginny už dělala svatbu pod vodou?“ Obrátila se na mojí zrzku. „Ne, ještě jsem tu příležitost neměla, ale ve zprávách jsem si toho jednou všimla.“ „Tak budete mít na přípravu dnešek a částečně i zítřek. Já Vás zavedu za nevěstou, která Vám vše vysvětlí, jak si to představuje.“ A tak jsme prošli přes několik palub až jsme se dostali do business třídy, kde součástí kajut byly většinou terasy. „Můžete vstoupit!“ Ozvalo se na zaklepání a tak jsme vklouzli do luxusu, který jsme ještě neviděli. Koberec byl ještě měkčí a skříně po celé jedné i druhé straně se zrcadly, sedací souprava s konferenčním stolkem uprostřed a v jednom z křesel seděla mě známá slečna z potápění.“ „Ahoj! Jsem moc ráda Petro, že tě zase vidím!“ K mému úžasu vyskočila a mě objala a dala pusu na tvář, což jsem rychle opětoval. „Vy už se koukám znáte, co?“ „Ano madam Lotto, před pár dny jsem jim dělala instruktorku.“ „A výbornou, protože jsme si dlouho do noci o tom povídali s mým nastávajícím a rozhodli se, že se vezmeme pod vodou.“ Až teď jsem si uvědomil, že Ginny je tu jako by na vedlejší koleji. „Henrieto, to je moje asistentka potápění Ginny.“ V tom se moje holka pořádně zamračila. „No teda já jsem její asistentka a ona je pravá instruktorka asistentky.“ „Ginny,raději to řekni ty, ano?“ „No trochu je z toho vedle, co?“ „Asi dost.“ „Tak že já jsem Ginny a vedu tady kurzy potápění.“ Při tom se holky taky objaly. „Dobře, nechám Vás o samotě, protože potřebuji vyřídit další věci.“ „Moc děkuji madam Lotto, nějak se dohodneme.“ Při tom se Henrieta mile usmála a jak pohodila hlavou, její dlouhé vlasy opsaly půlkruh. „Posaďte se holky. Můžu Vám něco nabídnout?“ „No možná džus s ledem.“ Odběhla k baru a hned byly na stole tři sklenky se slámkou. „Tak čím bych začala.“ Chvilku přemýšlela, ale mě ihned napadlo pár věcí. „Prosím tě, ukaž nám ty svatební šaty.“ „Jo, vidíš, tím bych mohla začít.“ Opět vyskočila a jak otevřela zadní skříň, vytáhla velkou krabici, kterou posunula až k nám. „Hele je zamknuto?“ „Proč Peti?“ „No šaty by ženich neměl vidět, né?“ „Ajo, to je fakt!“ Ginny potom přistoupila ke krabici a jak jí rozevřela, Henrieta je vyndala. Hned jsem je pohladil a zjistil, že jsou z nějaké umělé látky, ozdobené všude drobnou výšivkou. „Jo, sem dáme zatěžkávající pásek s olovem.“ „Ale ten je Peti tmavý!“ „Někde jsem viděla bílý pružný pásek, jo u gymnastek, víš ten pružný, čímž to zakryjeme.“ „Jo, to je fakt a jak koukám, dole je obruč, tak zevnitř dáme taky pár závažíček.“ „Co botky, jsou kožené nebo z koženky?“ „No já teď nevím, počkejte!“ A jak jsem přidržel ty lehoučké, ale moc pěkně nadýchané šatičky, přinesla nevěsta k tomu bílé lodičky. „Výborně, jsou látkové a ještě mají pásek.“ „Tak to asi mám štěstí, co holky?“ „To jo.“ „Závoj budeš taky mít Henrieto?“ „Jo, budu, ten je z takové tužší látky.“ A během chvilky jsme viděli skoro vše z té krásné garderoby. „Dobře, ale nejdříve dojdeme pro to závaží s páskem a musíme vymyslet i pro ženicha, aby se mu nevyhrnuly nohavice či kravata.“ „No tak jo. Zatím to tedy uschovej a my se ohlásíme asi za půl hodinky.“ „Jo, to je fakt, já řeknu svému, aby sem tak na tři hodinky nechodil.“ S tím jsme se rozloučili a já rychle chytil Ginny za ruku, aby jsme v momentě byly u našeho bazénu. „Tady je pásek se závažím Peti!“ „Potřebujeme dva, ještě pro ženicha!“ „A jo, dobře. No a tady jsou takové drobné závažíčka.“ „Chtělo by to menší kolíčky.“ „Nebo sichrhajsky.“ „Nebo sponky, možná támhle v té krabici něco bude.“ Sundala z police jednu a jak jsme se v ní hrabali, našli jsme i kolíček na nos pro potápění, nějaké špunty do uší či nosu a další drobné gumičky nebo síťky na vlasy. „Páni, tady toho je Ginny!“ „Hele, tohle bude stačit, koukej!“ A tak jsme to dali vše dohromady, potom v další jsme našli bílý pružný pás a několik kolíčků jako na záclony. Vhodili to do tašky a vrátili se zpět. „Ťuky ťuk, nevěsto!“ „Jé holky, jo pojďte dál, už na Vás čekám.“ Hned jsme ty věci rozložily a popisovaly, co k čemu bude dobré. Bylo to hodně teoretické a s mou zrzkou jsme se přetahovali, kdo toho řekne víc. „No kdyby byl čas, tak by bylo nejlepší si to vše obléknout a ve sprše vyzkoušet, co to udělá.“ Pronesl jsem záhy a díval se přímo na nevěstu. Ale to jsem asi neměl dělat, protože důsledky přistály ihned na mé hlavě. „Máme času dost , klidně můžeš zkusit a já alespoň je konečně uvidím , jak vypadají na jiné holce.“ Na to jsem se zatvářil dost negativně. „Možná Ginny, ale já?“ „Peti, já ještě nemůžu být v mokrém, protože jsem byla marod.“ „Aha, to je pravda, tak nevím.“ Najednou vytáhla z krabice spodní prádlo. „Tak jdeme na to, jo?“ Opět jsem se podíval nejistě na Ginny. „Já ti pomůžu, máš přece silikonovou podprsenku, né?“ „No to mám, ale …“ „Už žádné ale, prostě se svlékej, potřebujeme to vidět!“ Musel jsem být ve tváři červený jak paprika, ale nakonec mě to taky lákalo a tak jsem souhlasil. Během chvilky na mě navlékli bílé prádlo, silonky, spodničku i šaty, až jsem se divil, jak to šlo hladce na mojí postavu. A pak přišly na řadu boty. Opět jsem si přisedl na okraj sedačky a vzal první lodičku. Měla po sobě našité korálky a vypadala moc hezky. Vnitřek byl z hladké saténové látky, tak že mi chodidlo zajelo dovnitř jako po másle, ale když jsem došlápl a přetáhl pásek přes patu, ozvaly se pokrčené prsty. „Snad ti je nevytáhnu, mám větší nožku než ty.“ „Neboj se, špička je zpevněná, tak že by se to nemělo stát jako u tenisek, které mají hned vytvarované prsty, ještě stáhni přes nárt pásek, jo a snad dobrý, né?“ Pokrčil jsem rameny a hned si obul druhou krásnou botku. „Postav se a vezmisi tyhle rukavičky.“ „Počkej, ty si budeš dávat prsten na rukavičky?“ „Jo, chci být celá v bílém, tak bez rukaviček by to nešlo a koukej, jsou jen tenké ze silonu.“ „Aha, tak to jo.“ Byl to zajímavý pocit stát tady jako nevěsta a nechat se opět zkrášlovat holkama kolem až mi bylo trochu trapně , ale mé vzrušení z toho šatstva mě opět dostávalo do kolen. Při pohlazení boků rukavičky krásně klouzaly až to bylo přímo fantastické, ale rychle jsem přestal, když mi na vlasech přistál závoj. „Tak a ještě to závaží, podej mi Ginny pásek.“ Nemusel jsem skoro nic dělat, protože mi ho moje zrzka připnula a stáhla sama, potom mi přes hlavu a ruce navlékla ten pružný pás, který dovedně uschoval stříbrný kovový pásek, potom na obruč zevnitř díky několika sponkám přichytila asi pět závaží a vše pěkně urovnala. „To jsem zvědavá, co to udělá ve vodě.“ „Na co myslíš?“ „No na ten závoj.“ „A co by to mohlo udělat Peti?“ „Kroutit se a vznášet se podle rozvířené vody.“ „Aha, to mi nedošlo, tak jdeme do sprchy holky!“ Zavelela Ginny a tak mě vmáčkly do boxu a nakázali mi, abych pustil na sebe co největší proud vody. „Nedávej si ale teplou, ta v bazénu nebude!“ „Aha, no zkusím to.“ Prosklené dveře se zaklaply a já pustil jen studenou vodu. Zpočátku mi to nevadilo, ale jak jsem se víc namáčel, ledová voda mi pronikla skrz až na kůži až jsem zavískl. „Co je Petruško?“ „Ta voda je studená!“ Musel jsem ale křičet, protože mě holky moc neslyšely. Ale říkal jsem si, že to musím vydržet a snažil jsem se sprchou namočit úplně vše. Jediné snad, kam se moc voda nedostala byly botky. Ale kdykoliv jsem udělal pár kroků ve snaze se namočit, podpatky zaklapaly o dlaždičky až mě to bylo tak ženské, že jsem přestával vnímat dopadající vodu. Sledoval jsem, jak závoj mi postupně oblepil obličej i krk a jak se šaty přilepují na moje tělo, hlavně sukně splihla přes boky a stehna. To už mi začínalo být opravdu chladno, ještě jsem si pustil vodu na nohy i pod sukni až jsem opět zavískl a když jsem se vrátil nad hlavu, zavěsil jsem sprchu do stojanu a jen jsem se točil na místě. „Bude to stačit holky?“ „No já nevím, co myslíš Ginny?“ „Asi ano i když v té vodě budete o mnoho déle, né?“ „Jo, asi ano.“ „Hele, nezačíná Petruška modrat?“ „Peti, zavři vodu, to bude stačit!“ „Co říkáte?“ „Zavři sprchu, končíme!“ Tohle bylo skoro jako vysvobození a když se rozevřely dveře, první ke mně přiskočila Henrieta. „Brr, ty si studená, jak si to mohla vydržet?“ Ale to už se mě dotkla i Ginny. „Měla sis dát vlažnou.“ „Ale říkali říkali jste studenou, tak bych se ráda ohřála, je je mi mi fakt fakt zzima.“ „“Počkej, takhle mokrá ven nemůžeš, chtělo by to osušit!“ „Tady je fén na zdi, bude to stačit Ginny?“ „Aha, dobrý nápad Henrieto.“ „ještě moment Peti, já chci udělat pár fotek, dokud je takhle mokrá.“ A odběhla do pokoje. „Jak jak to vy vypadá Džín?“ „Jsi krásná nevěsta a kdyby si byla zelená, tak bych hádala, že jsi vodnice.“ „Ty si pi pitomá!“ „Už jsem zpět, ale prosím Petruško, ještě si na sebe pusť trochu vody, aby z tebe kapala, jo?“ Povzdechl jsem si, trochu naštvaně zabouch dveře a pustil naplno sprchu. Ledová voda opět byla tak studená, že jsem vypískl úlekem, což jsem pochopil, že to holky pobavilo. „Stačí, to fakt stačí Petruško!“ Jak ztichla sprcha, dveře se opět rozletěly a ozval se do ticha foťák. „Zkus se otáčet, jo ještě doprava, můžeš i zvednout ruku, jo to je ono a úsměv prosím!“ Podpatky zaklapaly a já se dostal do role modelky, nahodil drobný úsměv a pomalým pohybem jsem zvedal a zas nechal klesnout ruce. „Divím se, že že jsem ne nezamrzla.“ „Vydrž to, jo ještě pár fotek a dobrý!“ Začaly si obě prohlížet šaty, ale hlavně co s nimi voda udělala. Závaží mi sukni stáhlo dolů, tak že vypadaly moc hezky až na ten závoj. „Máš ještě pár kancelářských sponek Ginny?“ „Jo mám, přinesu je.“ „A možná by to chtělo nějaké lanko.“ „Silon, tedy něco jako rybářský vlasec, ale silnější.“ Opět prohrabala taštičku a opravdu našla, co hledala. „Tady to provlékneme, tuhle to zasmičkujeme a tady dám drobné závažíčko po stranách.“ „Aha, jo možná ještě tady?“ Hráli si s tím až mi opět pokynuli, abych pustil sprchu. „Dej si ale vlažnou Peti, ano?“ Jenže to jsem už nevnímal, jak se dveře zaklaply, pustil jsem naplno vodu, jak byla a opět vyjekl, potom se párkrát otočil kolem své osy až mě holky zarazili. „Vypadá to lepší né?“ „A ano, to tolik se to ne nelepí.“ „Jéžiš, proč sis zase pustila studenou vodu?“ „To to je už je jedno.“ Ale to už jsem drkotal zubama. „Beru fén, na tohle se už nemůžu dívat!“ A pustila na mě horký vzduch. Bylo to moc fajn i když spodek těla byl stále v mokru. „Sundávám závoj!“ „A botky ti rozepnu a zuju prozměnu já.“ Následovaly rukavičky, potom konečně šaty až jsem byl jen v kalhotkách. „Vezmisi můj župan a pojď si sednout do obyváku, Petruško!“ Při tom si mě přitáhla a zabalila jako malou holku. „Děkuji, už je je to lepší!“ „A tady máš pantofle, snad ti budou.“ Usmála se moc mile a nalila mi panáka, který jsem do sebe ihned hodil. „Já přijdu, zatím musíš roztát!“ Objala mě na znamení toho, co jsem pro ní musel v té sprše vytrpět až jsem cítil její konvalinkovou vůni. Pořád to bylo pro mě nenormální, že jsem se mohl objímat s holkama aniž by mezi námi něco bylo. Ale hned mě zas pustila a odběhla do koupelny. „Za chvilku to bude vše suché!“ „Jo, jenom díky tomu materiálu, protože kdyby to byla nějaká bavlna, schlo by to dost dlouho.“ „A taky by mě to pořádně stahovalo ke dnu.“ Zasmáli se a fakt už za půl hodinky i s šaty vyšly ven. „Jsou suché a nepoškozené, tak že zkouška si myslím dopadla dobře.“ Přisedla ke mně na sedačku a podala mi další sklenku. „Ty mě chceš opít, né?“ „V žádném případě, ale jsi pořád děsně ledová!“ A na znamení mi chytila levou ruku. „To my holky od vody, co se potápíme máme pořád, viď Petruško!“ Trochu jsem udělal nahněvaný obličej, ale hned vzápětí jsem se zeptal na stav lodiček. „Jo, donesu je, ale snad to přežily.“ „No to je skvělé! Měla jsem strach, že se podrážky odlepí.“ „Ale raději si je vezmu a zatěžkám!“ Na znamení do nich rychle vklouzla a já uviděl, že má přeci jen nožku menší než já. „Ženicha budeme mít taky zatěžkaného a ještě co s oddávajícím?“ „Ten může mít neopren, co říkáte?“ „Jo, bombu na zádech a dá Vám přečíst slib, který potvrdíte kývnutím a podpisem.“ „Podpisem a pod vodou?“ „Jo, myslela jsem na to a dá se to. Dokument bude v neprodyšném měkkém obalu, který v dolní části bude mít takový obdélníček do kterého se podepíšete a to se vlastně okopíruje přes folii, jako by jste to opravdu podepsaly.“ „Aha, to jde?“ „Ano, my to používáme často.“ „Ginny, tak tohle jsem ale nevěděla.“ „Taky si asistentka instruktorky, tedy moje asistentka.“ A na znamení výhry se mile a vítězoslavně usmála. „Moment, ty jsi Ginny ta pravá instruktorka a né Petra?“ Při tom se podívala na mě. „Ano, byla jsem nemocná a tak hlavní instruktorku musela dělat Petra.“ „Aha, tak že jsme byli první zákazníci?“ „Můžeš být klidná, Petra je velmi schopná potápěčka, udělala si základní kurzy jak potápění, tak záchrany a je oprávněná vést samostatně v bazénu veškeré kurzy.“ „Aha, tak to jo. Tedy zítra už bude ta hlavní Ginny?“ „Jo Henrieto a jsem docela ráda, protože to byl perný týden, když jsem vše musela dělat sama.“ „No ty si máš na co stěžovat Peti!“ „Tak jsem to nemyslela, jenom říkám, že mě to tak zaskočilo, když si byla chromák, víš?“ „Jaký chromák? To si ještě povíme kdo je chromák!“ A začala mě rukama tlouct do ramen. „Dobrá, vzdávám se, nejsi chromák.“ „No proto!“ Zvedla bojovně bradu a taky se napila ze skleničky. „Teda Vás dvě sledovat je docela zábava.“ „No vidíš co děláš! Ještě si budou myslet, že se nemáme rádi!“ „Co vy se máte rády?“ „No tak trochu, ale to je jiná historie.“ „Já bych doladila ten obřad holky.“ „Jo a co svědci?“ „No snad budu mít dva, ještě se musím s nimi dohodnout kvůli tomu potápění.“ „Ale když to zvládl Henry, tak to zvládne snad každý!“ Zasmáli jsme se a povídali ještě dvě hodinky při čemž jsme pokreslili stoh papírů, než jsme vše doladili. „Mám z toho trochu hrůzu!“ „Neboj se Henrieto, my s Ginny se postaráme, že to bude svatba na kterou nezapomenete nikdy!“ A objal jsem jí i s pusou na tvářičku. Chvilku si mě přidržela v objetí a jak se rozloučila i s Ginny stejným způsobem, tak nás propustila. „Já si Ginny pořád na to nemůžu zvyknout.“ „Na co Peti?“ Povídali jsme si už v kajutě před večeří. „Ale to zkoušení oblečení, to objetí na přivítanou či rozlučku a tak.“ Přisedla si ke mně blíž a objala mě tak, že jsem měl pocit, že mě chce umačkat. „Tohle je prostě normální, holky tohle dělají normálně, víš?“ „Jo, ale vidíš co to vždy se mnou dělá?“ „Vzrušuje tě to moc?“ „Někdy děsně.“ „Tak že ty svatební šaty taky?“ „Jo, ten pocit, že je měla před tím na sobě žena a když přivoním a cítím nějaký příjemný parfém, je to ihned tady.“ A ukázal jsem směrem k rozkroku a potom jí projel po páteři. „Až tak moc?“ Přikývl jsem. Opět mě k sobě přivinula. „Něco jsem zachytila, ale nedávala jsem tomu velkou váhu.“ „Proto jsem chtěla, aby sis šaty zkusila ty.“ „Ale kdybych tam v té sprše stála tak ledová, asi by se mi chřipka vrátila.“ „To máš pravdu.“ „A jaký si měla pocit z těch šatiček?“ „No začínám mít hlad, co kdybychom pokračovali po večeři?“ Trochu posmutněla, ale hned stín zmizel z její tváře a jen přikývla. „Tak pojď ty moje hladová nevěstinko!“ Usmála se a dala mi před odchodem sladké tři pusy.