Loďka - 9.díl - Lezanka

02.12.2023 11:41

Konečně tu byla neděle a s tím spojený den volna pro hostesky i tanečníky. Probouzel jsem se do sluncem zalitého rána s úplně modrou oblohou. Šáhl jsem si na hlavu a zjistil, že se mi asi něco zdálo, jak chodím v úplně černé dlouhé paruce po lodi a nutím lidi dělat vše na co si vzpomenu. Měl jsem sice dlouhé vlasy, ale byly naštěstí světlé, tedy  moje slámové barvy. Pousmál jsem se od radosti, zkontroloval si kalhotky i prsa a teprve potom slezl dolů.

„Dobré ráno Peti, můžeš ke mě na chvilku?“

„Ahoj Ginny, ty nespíš?“

„Před  chvilkou jsem se vzbudila.“

A tak jsem zajel pod její deku a nechal jí, aby se kolem mě obmotala.

„Jak si spala?“

„Dobře, ani nevím, zda  se loď houpala nebo né.“

„Já byla po včerejším potápění taky mrtvá.“

„A jak to probíhalo?“

„No nejdříve to šlo, protože  dva zájemce na dvě hodiny jsem zvládala v pohodě. Potom další a další, tak že  sotva jsem se najedla, přišli  zase ty tři pitomé holky.“

„A jéje,  co zas chtěli?“

„No zase, že ploutve tlačí, potom  že kyslík není dost kyslíkový  a že se pod vodou dýchá špatně až jedna  vlezla do vody a nechtěně si uzavřela bombu, tak že omdlela.“

„A co ty dvě, co dělali?“

„Čuměly, jenom čuměly.“

„Povedlo se tě jí zachránit?“

„Jo, nakonec jsem vyhnala všechny tři a už je sama mít nechci.“

Pohladil jsem jí po vlasech a dal na čelo pusinku.

„Jo, tohle jsem potřebovala.“

A pak jsem si vzpomněl na taneční soubor.

„Povídali jsme si o potápění a možná si je budeš moct vyzkoušet ve vodě.“

„S těmi  baleťáky?“

„Jo, a ty tři baletky.“

„Ale jedna si byla ty, né?“

„Jestli si viděla dřevo vopřené o zeď, tak to jsem byla já, no byla to asi hrůza podívaná.“

„Náhodou, já bych v těch piškotech neudělala normální krok a rozmázla se natož ještě po špičkách běhat po podiu.“

„To jsem si taky myslela, ale jak mi Blanka uvázala  ty špičky, tak to docela šlo i když to ještě trochu cítím.“

„A co kluci?“

„Všichni tři jsou fajn a nad věcí, proč máš zájem?“

„Ale Peti! Mám přeci tebe!“

„Počkej, jak že máš mě?“

Při tom sledovala, jak se trochu divím. Nechala mě vydusit a až potom se zlehka usmála.

„Já jen žertuju. Začínám mít ale hlad!“

A  to byl ten impuls k tomu, abychom opustili postele.   Po ranní hygieně jsme jen hodili na sebe blůzku se sukní, vklouzli do nějakých bot a hnali se na jídlo.

Hned po snídani jsme se opět převlékli do těch růžových šatů a na nožky si dali růžové silonky a balerínky.

„Teda dneska se mi zdají nějak velké!“

„Vážně? To asi díky těm piškotám, né?“

„Asi. Kam půjdeme?“

„Chtěla jsem se projít po celé druhé palubě.“

A tak jsme vyrazili, občas jsme se chytili za ruce jako dvě sestřičky a nebo jen tak kolem pasu, ale to jsme hned zavrhli, protože jsme byli moc široké. Dobře se mi šlapalo v balerínkách, šaty mi taky dělaly pěknou postavu a když jsem mrkl na opět se usmívající zrzku, bylo mi moc fajn.

„Tady mají suvenýry, omrknem to?“

„Jasně Džín, ráda budu mít nějakou památku.“

Jestli se někde starali o pár přívěšků, tady bylo přímo překýčováno.  Různé sošky a obrázky s lodí,  taky nějaký zapalovače, vařečky nebo nože, prostě i náramky a náhrdelníky.

„Tyhle náramky se mi líbí. Podívej se Peti!“

„Jo, jsou  z jako by růžového zlata s lodičkou a nápisem.“

Omrkla cenu a už se nemohla dočkat placení.

„Chcete to zabalit?“

„Ano, můžete.“

Já se od ní oddělil a objevil  reliéfně tvarované hrnky s plachetnicí.

„Tak tohle musím mít!“

Vzal jsem jeden žlutý pro mě a růžový pro Ginny a taky si to nechal zabalit. Oba jsme se tvářili, že jsme nic neviděli.

„Sponky do vlasů, ty  jsou bitelné!“

„Jo, tak si vezmeme po jedné, žé?“

Přikývl jsem a byl rád, že už nakupování suvenýrů máme za sebou.  To už bylo po jedenácté a tak jsme zašli do knihkupectví. Mě zaujala knížka o způsobech komunikace na lodích a co vše musí námořník umět. Ginny si vybrala nějaké recepty, aneb  jak rychle a chutně na moři vařit.

Naházeli jsme to v kajutě na jednu hromadu a šli na oběd.

„Špagety, ty miluji!“

„A s čím, mají masovou směs, zeleninovou nebo sojovou...“

recitovala mi moje holka docela nadšeně.

„Maso, žádné náhražky!“

„To já zkusím tu soju.“

Donesli jsme si velký tác i s džusem, zákuskem, ale i krémovou polévkou k našemu stolu, kde seděli naše hostesky.

„Ahoj Petruško, včera jsi zase nebyla na večeři viď?“

„My máme Mončo rezervaci přímo na druhé palubě, protože bychom jinak nestíhali a taky v těch kostýmech baletit po celé lodi by bylo divné.“

„Aha, tak to jo.“

„No a jak se Vám to líbilo?“

„Myslíš tanec, nebo to křepčení?“

„Ale Džín, vždyť to bylo roztomilé!“

Obhajovala mě Heda.

„To jste holky měly vidět Petru, jak v piškotech cupitá, smíchy by jste se potrhaly!“

„Ginny má vyjímečně pravdu, byla to komedie a z mé strany velká fraška!“

A opět jsem si promnul prsty na nohou v těch růžových balerínkách.

„Koukám že máš pořád otlačené prsty z baletu, co?“

„To možná taky, ale jako bych měla botky větší! Ukaž mi Ginny ty svoje?“

„Co, co je?“

V tom jsem jí jednu vyzul a vzal jí k obličeji, abych viděl číslo. Při tom jsem si uvědomil, jak jsou zapocené, ale vůbec mi to nesmrdělo, právě naopak. Díky deodorantu mi to až moc vonělo.

„Tohle jsou čtyřicet trojky, jak to?“

Vzal jsem tu svou a uviděl úplně jiné číslo.

„Tyhle, co mám jsou menší! Ginny? Proč si je vyměnila?“

„Co ja, já?“

Ale odpověď přišla úplně z druhé strany.

„Včera nám vyprávěla, že jí ty její jsou menší a že ví, jak by se dali vytáhnout a tak Ti dala menší a ona nosí ty Tvoje větší.“

Holky se zasmály a já jen zíral na mojí zrzku.

„Teda to bych do tebe neřekla!“

Sebral jsem jí i druhou botku a nechal jí ty svoje menší. Spokojeně jsem si je obul a vychutnával si to pohodlí.

„Promiň, ale musela jsem si je nechat vytáhnout odbornicí.“

„Ty jsi Džín číslo, jen co je pravda!“

Kontrovala Monča s Paulou.

„Ale v pátek ti to tolik nevadilo.“

„A já měla pocit, že mi otekly nohy, ale proč jsem ten pocit neměla dnes?“

„Protože sis včera tím baletěním zmenšila chodidlo.“

„Fajn, tak to domluvím, no postavu máš skoro jako já a jak bude záskok, půjdeš baletit místo mě, aby ti balerínky byly akorát!“

Holky se pochechtávaly, ale Ginny razantně protestovala. Bylo fajn se takhle štipkovat po těch dvou dnech, co jsem s ní nepromluvil ani slovo.

„Co máte na práci holky?“

„No my s Petrou budeme u bazénu se potápět, protože tam je docela dost zájemců.“

„Já s Paulou  jdeme do kina na nějaký romantický film.“

Povídala Monča.

„To já si dám veget, musím si trochu oddechnout.“

Řekla Heduš a i ostatní měli podobný názor.

A s tím jsme se po obědě rozešli.  Já si v kajutě vzal věci k bazénu a už mizel na potápění.

„Docela mi to chybělo Ginny.“

Začal jsem jí povídat, když jsem si vytahoval neoprén ze skladu.

„Jo to věřím, ale dnes budeš figurantkou i pomocničkou.“

Za půl hodinky se dohrnula první skupina čtyř lidí a tak nejdříve všem představila, co má potápěč mít na sobě a já stál před ní s maskou i náustkem a ona ukazovala všechny součásti. Potom  jsme je oblékli a nahnali do bazénu.

„Naučíme se vyrovnávat tlak v dutinách díky Eustachově trubici, aby nás nebolely ušní bubínky.“

„Ale to jak máme dělat?“

Vystrašeně začal útlý pán, který jak bylo vidět byl svým doprovodem k této atrakci donucen.

„Hluboký nádech, potom si přidržíme nos a s uzavřenou pusou se snažíme vydechnout. Tím se tlak uvnitř hlavy vyrovná, ale opatrně, jen si jako by polknete vzduchu.“

„Asi takhle madam?“

A hned bylo vidět u jedné asi čtyřicetileté  zájemkyně, jak při tom zavírala i oči.

„Poznáte to tak, že Vám trochu lupne v uších.“

V tomhle byly ženy roztomilé! Jejich grimasy se měnily jak polykaly a jak zas otvíraly oči.

„A teď se všichni potopte a začněte dýchat pod vodou díky stisku zubů!“

Sledoval jsem bedlivě a byl rád, že všechny čtyři postavy měli bublinky kolem hlav. Další hodina proběhla rychle a já se ihned chopil neoprénů a očišťoval je od  nečistot,

abych je vzápětí sušil horkým vzduchem, aby byly připravené pro další zájemce.

„Tak to proběhlo dobře, viď Ginny!“

„Jo Peti, teď příjdou před večeří ti tvoji tanečníci!“

„Aha, tak připravím pět neoprenů!“

„Pět? Je jich šest!“

„Cože, tolik?“

„Jo, taky mám trochu obavu.“

Právě jsem dosušil poslední neopren a hned jsem si je prohlédl, zda jsou v pořádku. Ginny naplňovala bomby tou základní směsí a já se vrhl k ploutvím a brýlým.

Stihli jsme to akorát, protože se náhle rozletěli dveře a v nich se objevila skupinka tanečníků.

„Ahoj Blanko!“

Udělal jsem pár rychlých kroků až to zaplácalo, jak moje ploutve  se chovaly, jako by jim vůbec voda nechyběla.

„Petro! Vůbec bych tě nepoznala!“

„Ahoj Pavlo!“

V tom jsme se olíbali a náhle se objevila třetí holka, která viditelně kulhala.

„Tohle je Luci, kterou si zastupovala!“

„Ahoj, jsem Petra!“

„Jo moc mě těší, ale asi mě budeš muset ještě prostě zastoupit.“

„To snad né!“

„Petro neboj se, já jsem zatím spokojený!“

Usmál se Igor a k tomu i ostatní kluci.

„Odhadovala jsem Vaší velikost, ale pokud nebude něco sedět, tak vyměníme.  Jakou máte velikost nožky?“

„Já 38. Řekla Pavla, ale Blanka měla 41 a kupodivu Lucka 43.

„Tak to máme stejnou velikost! Ale každému dáme o číslo menší, to je do vody důležité, aby se nevyzula ploutev.“

„No já s tou nohou prostě ještě moc dělat nemůžu.“

Posmutněla lucka a já se otočil na Ginny.

„Mohli bychom dát jen neoprén s horním dílem a ty ploutve.“

„Aha, tak fajn, zkusím to.“

To už všechny nahnala Ginny do sprch a plavek.

„Tak co na ně říkáš?“

„Jo, jsou Peti docela milí!“

Ale jak první dvě vyšly ze sprchy, skoro jsem si pískl do trubice. Krásné postavy v bílých plavkách, míry tak akorát, prostě úžasné svou postavou.

„Ještě si svažte vlasy, ták a tady je kukla.“

Podívali se na sebe a za chvilku jsem jim taky pomáhal, jako vždy s ploutvema. To samé jsem udělal s klukama i když ty první nožky byly krásnější.

„Pomalu si vlezte do vody, Petra Vás bude jistit přímo z bazénu a začneme s dýcháním a vyrovnáním tlaku.“

Šest párů noh po pás ve vodě se občas nemotorně  motalo až měla Ginny dost práce je rozdělit do dvojic.

„Jdeme na pět vdechů pod hladinu a potom se opět vynoříme, jasné?“

Roztomile pokývali hlavama až se trubice kolem hlav zatřásly, potom jsem už jen sledoval, jak postupně mizí pod hladinu a tak jsem se taky ponořil. Vzápětí jsem doplaval k Lucii a názorně jsem jí ukazoval, jak dosáhnout dýchání kyslíkové směsi. Blanka to dělala přesně stejně a tak po chvilce jsem si spokojeně odfoukl až jsem vytvořil malou fontánku.

Všem jsem ukázal gesto, že je vše v pořádku a aby se opět vynořili.

„Já fakt už myslela, že to prostě nezvládnu Peti!“

Poděkovala mi Luci, když si na chvilku uvolnila pusu.  Pokýval jsem hlavou  a opět se ponořil, tentokrát až do  té největší hloubky, kde jsem si užíval té volnosti, než se opět bazén hemžil plavci.

Taneční skupina byla opravdu skvělá a viděl jsem, jak se během pár minut  zorientovali, tak že po půlhodině už mohli vyzkoušet i hloubku, kde jsem stál já.  Jak se potopila i Luci, připadalo mi, že má na sobě gymnastický dres, protože  měla od rozkroku až po ploutve nožky holé. Chytil jsem jí za ruku a opatrně jí ukazoval, jaké pohyby má dělat pro udržení se na místě. Byla nadšená stejně, jako Pavla, která se tam objevila vzápětí. Naštěstí bazén byl dost velký, aby si v něm mohli zaplavat všichni. Igor se po chvilce taky dostal na dno, ale ten měl za doprovod Ginny i s Pavlem. Najednou se nás tam mačkalo osm.  A tak jsem pustil Luci s Pavlou a chytil Blanku. To samé dělala Ginny, ale koutkem oka jsem hlídal, zda všichni mají bublinky kolem hlavy. Až se Pavlovi nepovedl nádech a tak jsem ho ihned vytáhl nad hladinu.

„Co se děje?“

„Nešlo mi zkousnutí.“

„Vyzkoušej to přede mnou, prosím!“

A taky že mu to nešlo. Otočil jsem ho a prošel hadičky, až jsem objevil, že je jedna překroucená.

„Teď to už snad bude fungovat, Pavle.“

Usmál jsem se, když to zasyčelo a tak jsem se s ním vrátil zpět. Tohle jsem ještě udělal s Blankou a po chvilce jsem vytáhl na břeh Luci a rychle jí sundal ploutve.

„Už je to asi moc na tu nohu, co?“

„No prostě bolí, ale snad to už prostě brzy přestane!“

Byla s tím svým prostě roztomilá.

„Tak končíme, pomalu se svlečte a Petra  si od Vás vezme neopreny.“

„To byla paráda holky!“

„Jo Igore, fakt super.“

„Prostě fajn!“

Bylo skoro sedm, když jsme došli na večeři. Bohužel naše známé kamarádky už tam nebyly.

„To nevadí Peti, hodíme řeč ráno při snídani.“

„Jo, jsem docela unavená, ale dopadlo to dobře.“

„Jo, byli všichni spokojený!“

Neděle nám utekla a už jsme přemýšleli, co přijde s novým týdnem.