Lyžování proti své vůli - 4.díl - Lezanka

07.01.2022 16:27

 „Holky, venku chumelí jako blázen!“

„To musíš Radko tak křičet?“

Vyskočil jsem a šel se taky podívat k oknu.

„Odhaduji, že napadlo dvacet čísel. Na sjezdovku bych asi nešla!“

A otevřel jsem na chvilku okno a udělal kouličku.

„Zavři to! A kolik je hodin?“

„Milá Kačko, je sedm víš?“

A jak jsem seděl na její posteli, pěkně jsem jí nejdříve pohladil po vláskách a až když zavrněla, tak jsem je trochu odtáhl a šup letěla koulička za krk.

„Jááú nééé brrrr sníh, ty si Petro pitomá!“

Radka se smála a Katka  rychle sedla a vyklepávala si  sníh ze svého pyžámka.

„Tohle ti nedaruju!“

A začala mě honit po pokoji se zbytkem kouličky. Nakonec mě doběhla a strčila mi taky  kus ledu za krk.

„Holky, za chvilku bude snídaně!“

Pokýval jsem hlavou a šel udělat základní hygienu.

„Ty nehty musíme obnovit, odlakuj si prsty tímhle!“

Přisedl jsem na okraj židle a za chvilku mi podávala jiný lak, ale dost tmavý až jsem se lekl.

„To je moc výrazné!“

„Neboj, k tobě to docela sedí Peti! A nezapomeň na nohy!“

Podíval jsem se trochu nevraživě, ale potom jsem si nalakoval i dalších deset prstů.

„Já si udělám ten samý, půjčíš mi ho Radko?“

„Ale klidně Katko!“

V koupelně jsem si opět prohrábl vlasy hřebenem a zjistil, že paruka není dost přilepená, což jsem hned napravil.

Přesně v osm jsme vstoupili do jídelny, kde už bylo živo.

„Párečky a čerstvé rohlíky!“

Zajásal jsem a hned si vzal dva rohlíky a čtyři párečky. Když se ke mně nahla Radka instinktivně jsem uhl.

„Budeš tlustá Popelka!“

„Nebudu!“

„Dej sem ty párky!“

„Nedám!“

Jenže útok přišel od Katky a tak mi zůstaly jen dva párky a dva rohlíky.  K pití měli kávu

 a džus pomerančový, Lucka s Naďou si dali čaj a Lenka si z kávy udělala kakao.

„Dobré ráno studentky! Protože se až dnes předpověď počasí naplnila, pojedeme na zámek, tak si vemte kalhoty a boty do sněhu, šály, čepice a rukavice.“

„To je skvělé! Prej tam mají ledního medvěda.“

„Abychom ho v tom sněhu našli!“

„Ty si musíš vždycky něco najít Jitko, co?“

„To víš Lenko!“

„Prosím ještě o pozornost! Přesně v 9,30  před hotelem budete čekat ano?“

„Jo, no, fajn.“

A opět se spustil hlahol. Já v klidu dopil a šel se podívat, co si vzít na sebe.

„Vem si pod kalhoty tyhle punčochy.“

„Myslíš že bude zima?“

„No co kdybychom museli stát venku a čekat, než přiběhne ten medvěd.“

Natáhl jsem si tělové punčocháče, vzal ponožky, potom bodýčko zapl v rozkroku a hned si vzal triko s dlouhým rukávem. Druhé džínsy byly v pase vyšší, než ty první bokovky a zjistil jsem, že mi víc stahují bříško. Vlezl jsem do skříně a prošel svetříky až jsem našel s takovým véčkem a pěkným vzorečkem v světle oranžové barvě.

„Petro, ten si neber! Raději ten pod ním.“

„To myslíš tenhle fialkový?“

„Jo, fakt to bude ladit víc.“

„Jak myslíš Radko.“

Vzal jsem do ruky kozačky, když už jsem měl svou bundu a sešel dolů do obouvárny. V pátek jsem v nich přijel a celý víkend jsme lyžovali, tak že jsem je nevyužil a docela se na ně těšil.

„Kde máš čepici?“

„Já?“

„No je tu někdo jiný?“

„No Kačko, žádnou jsem nenašla.“

„Aha a co se tak zeptat, co?“

„Jo, tak máš pro mne čepičku?“

„Mám, protože jsem to tušila.“

„Jé, růžová, děkuji!“

A objal jsem jí kolem krku. K mému údivu se neodtáhla a na chvilku si mě přidržela v objetí.

„Raději půjdeme.“

„Jo Peti, no máš pravdu.“

Zaskočená svou reakcí mě rychle chytila za ruku a už mě tahala ven. Sníh se sypal a autobus už stál před barákem, tak jsme do něj naskákali  a v zápětí se pomalu rozjeli pryč.

Zámek byl docela velký, měl hodně věžiček a asi ho nedávno opravili. I když na horách, kde je čistější prostředí se to tak nepozná.

Prošli jsme pokladnou a už na nás dýchl ten zámecký vzduch.

"Vítejte na zámku Hrubý Rohozec."

Průvodkyně nám rozdala návleky  a přešla na prohlídkovou trasu. Když se za posledním zavřely dveře z chodby, začala své vyprávění.

"Předchůdcem dnešního zámku byl raně gotický hrad postavený po roce 1300 na skále nad řekou Jizerou. Jeho zakladatelem byl s největší pravděpodobností člen rodu Markvarticů - Havel, který se podle svého nově založeného sídla začal následně psát s přídomkem "z Rohozce".

V roce 1623 už přestavěný renezanční zámek  Hrubý Rohozec koupil slavný Albrecht z Valdštejna, ale dlouho jej nevlastnil."

Koukali jsme chvilku vlevo, potom vzhůru na strop a hned zas na druhou stranu.

"Pokud by se některá z Vás chtěla vdávat, máme zde pro Vás připravenou kapli do které právě vstupujeme."

Studentky se ihned nahrnuly za průvodkyní, aby byly co nejblíž výkladu.

"Týjo, to je pěkné!"

"A už se vidíš Katko támhle u oltáře, co?"

"No jasně Petruško, třeba zrovna s tebou

„Ale děti, děti, začínáte brzo!“

Napomenula nás Radka a zlehka se usmála.

„Támhle si rovnou můžete vyzkoušet šaty!“

Otočili jsme se a opravdu. Nádherné princeznovské šaty ve vitríně byly ještě nasvícené do světle růžova. Kousek dál byly další šaty a některé vysely jen zavěšené na ramínku.

„Pokud by si některá chtěla vyzkoušet, jak to vypadá, když stojí nevěsta před oltářem, může zkusit, ale až na konci prohlídky. V další části zámku nás čeká květinová výstava.  

Skoro 40 ženských se rozeběhlo do všech koutů velké a dost členěné místnosti plné závěsů

 a paravanů.

„Pojď sem!“

Náhle mě Katka stáhla bokem až jsem skoro upadl.

„Zbláznila si se?“

„Pšt!“

Ale to už jsme stáli zamotané do závěsu. Ani nevím, co jí to popadlo, ale hned jak byla místnost prázdná mě vytáhla před ty volně visící šaty.

„Svlékej se!“

A než jsem cokoliv mohl říct, tak si odložila bundu, svetr i blůzu.

„Myslíš že tyhle obleču?“

To už měla jedny v ruce a rozepínala je na zádech.

„Nevím, třeba ano.“

A šáhl jsem po jednodušších šatech s dlouhým rukávem. Rozopl jsem je a přehodil přes hlavu. Bylo to až moc jednoduché a jak jsem provlékl rukávy, zip na zádech mi Katka zapla, aniž bych jí něco říkal.

„A teď ty Peti!“

„Tohle jednoduše nepůjde!“

A tak zkusila druhé.

„Jo výborně, ták a závoj ti dám přes hlavu s korunkou a sama si vezmu podobný.“

Dlouhé sukně nám schovali botky, tak že jsme vypadali opravdu jako dvě nevěsty. Otočili jsme se před zrcadlem a hezky se na sebe usmáli. V tom cvakla klika a do místnosti se vhrnula další výprava.

„Stůj a ani se nehni!“

„Jsi blázen!“

Ale nic jiného nám nezůstávalo. Srdce mi bušilo, že nás někdo načapá, ale stály jsme naštěstí

 v rohu kousek od červeného závěsu a tak na nás tolik nebylo vidět.

„Nacházíme se v kapli, kde odedávna byly svatby. Oltář je v přední části a po stranách jsou vystavené některé svatební šaty.“

To už se taky rozptýlili lidičky po celé místnosti a k nám přistoupil jeden mladý pár.

„Jsou jako živé, co?“

„Prosím tě, co by tu asi dělali! Pojď se podívat na tu vitrínu támhle, tam jsou šaty hezčí!“

Slečna mě ještě stihla šáhnout na látku, která byla na rukávech a sukni a když už jsem chtěl něco říct, náhle se otočila a odkráčela za svým přítelem.

„Uff!“

„Pšt! Ještě vydrž.“

Šeptla druhá nevěsta vedle mě a trochu se chytila mé dlaně. Ručku měla spocenou a teplou, že jsem se musel pootočit, abych jí viděl do tváře. Pobavil mě její ustrašený pohled až jsem se musel pousmát, ale jak jsem jí stiskl ručku, už se taky trochu uklidnila.

„Tak budeme pokračovat dál a až skončíme, může některá z dam jedny šaty vyzkoušet.“

Zašumělo to všude kolem nás a pozvolna se místnost vyprázdnila.

„Honem, svlékáme se Katko!“

Pustil jsem jí ruku a hned si jí otočil zády a rozipl zip.

„Tak to bylo o fous!“

Když jsem si zapl bundu, právě se otevřely opět ty samé dveře a vhrnuli se naše spolužačky.

„Tady jste! Kde jste se zapomněly děvčata?“

„No my jsme koukaly na ty šaty a najednou jste byli pryč. Tak jsme si řekli, že na Vás počkáme raději tady.“

Vysvětlovala Katka a trochu koktala.

„No budiž, ale příště to už nedělejte!“

„Omlouváme se.“

„Tak jsme všechny v pořádku!“

Klidným hlasem sdělovala naší průvodkyni. K nám se prodrala Radka s Luckou.

„Tak jaké si zkusíme?“

„No ty nejhezčí!“

A začali jsme se smát, protože to dopadlo dobře. K našemu pobavení jsme tu strávili ještě dobrou půlhodinku a samozřejmě i si zkusili další šaty a nechali se odfotit.

„Co takhle si jít zabruslit?“

Vyslovila nápad Radka hned po večeři a shledalo se to s velkým o hlasem.

„To je nápad!“

„Jenom jestli stihli uklidit kluziště!“

„Ptala jsem se náhodou a je to  připravené!“

„Tak fajn, sejdeme se dole za půl hodiny!“

Na pokoji jsem si naštěstí přehodil jen legíny namísto kalhot a vyrazil ven. Sešlo se nás asi deset a tak chvilku trvalo, než jsme si vybrali brusle.

„Peti tady si zkus tyhle, zda ti budou!“

„A jsou to aspoň čtyřicettrojky?“

„Jo, je to na podrážce.“

„A tohle je zas na co?“

Podívala se na mě, jak ukazuju ty zoubky vepředu.

„No s tím brzdíš rychlost, nebo se otáčíš, proč?“

Naklonil jsem se a jen zašeptal.

„Ale kanady jsou celé hladké a krasobruslař jsem nikdy nebyl!“

Zasmála se a až teď pochopila mou zvědavost.

„Hele obuj se a já ti dám instruktáž, ano?“

Přikývl jsem a začal si nazouvat ty bílé dámské brusle. Byly těsnější a hlavně nepoddajné, stáhl jsem je pořádně k sobě a zjistil, že  mi  dělají moc hezkou nohu. Podíval jsem se vedle a tam už seděly moje spolubydlící a bavily se, jak a s kým budou bruslit.

„Je to normální, rychle si obuj i druhou nohu!“

Mumlal jsem si pod nos a utahoval až byla jedna jako druhá.

„Jsem hotová holky, tak jdeme na tu popravu.“

„Ty si Petro nikdy nebruslila?“

„Ale jo, jenže je to strašně dávno a nijak jsem nevynikala.“

Prošli jsme po sněhu k mantinelům a v jednom místě, kde byl vlez postupně naskákaly bruslařky a už se rozjely kolem. Já se nejdříve přidržoval okraje a pak to zkusil. Samozřejmě, že zoubky udělaly svoje a já v okamžiku ležel jak dlouhej, tak širokej.

„Hi, hi, ha, ha, Popelko vstávej!“

Otočil jsem se na zadek a chtěl vstát, ale nešlo to, tak jsem se přetočil na čtyři a postavil se.

„My tě chytíme a zkusíš to s námi, ano?“

„No abych Vás nestrhla s sebou.“

Z jedné strany Šárka a z druhé Katka mi dělaly podporu a hned říkaly, jak mám  přenášet váhu né na špičky, ale spíš na paty bruslí.

„Ale potom budu zas padat dozadu!“

„Ale nebudeš! Hlavně vystrč zadek dozadu!“

„Ona Katko skoro žádný nemá!“

„Ale snaha se bude cenit!“

„To je fakt a přihrb se, než ti to půjde lépe!“

Nakonec bez upadnutí jsem s nima objel jedno kolečko, potom bez přerušení další dvě a po půl hodině začínal jezdit sám. Nohy jsem měl stažené v kotníku na což jsem moc zvyklej nebyl, protože lyžáky měly v kotníku alespoň vertikální ohyb.

„Koukej na ty hvězdy Petruško!“

Náhle mi řekla Katka a chytila mě za levou ruku. Podíval jsem se až když jsme zastavili a opravdu to byla paráda. Na horách jsou asi zvyklý, ale my z města takhle čistou  oblohu vidíme málo kdy.

„Ano, máš pravdu, krásně se třpytí!“

„Já jsem asi ještě pod širákem nebruslila a ty?“

„Já už Katko ano, ale to už je dávno.“

„Je docela chladno.“

„Tak to mě je teda teplo, ale můžeme jít jezdit, ať se zahřeješ, tedy v mém případě popojíždět podél manťasu.“

„Ale, ty to zvládneš! Sjezdovky si zkrotila hravě.“

„Jo sjezdovky.“

Zasnil jsem se a koukal, jak se Katka s lehkostí odrazila a odjela. Pozoroval jsem bedlivě, jak to dělá a hned jsem se jí snažil napodobňovat. Po snad hodince jsem trochu jezdil sám a už nepadal. 

„Musím si sednout, jezděte klidně dál holky!“

Mávl jsem na pozdravy a našel si za kluzištěm prázdnou lavičku.  Elasťáky mě opravdu hřály proti těm, co jsem si kupoval v sekáči jen proto, že byly tenké a pěkně lesklé a hodily se tak maximálně na doma. Kdyby mi někdo řekl, že si  budu moct vyzkoušet dámské brusle, tak bych se mu asi vysmál. Teď jsem tu seděl a nikdo by  nehádal, že to není bruslařka.

„Nad čím bloumáš Peti?“

Náhle si ke mně přisedla Katka, když se už dostatečně zahřála.

„Nad tou svobodou.“

„Myslíš bez sledování?“

„Jo, je to k nezaplacení. Už se tolik neohlížím, kdo se na mě kouká z poza rohu.“

„Ale na sjezdovce nás pořád někdo očumuje.“

„Hmm,  možná, nevím.“

 

„Pojď si ještě zabruslit, než půjdeme ty moje Popelko!“

A když se na mě tak pěkně podívala, nemohl jsem jí odmítnout.

„Chytím tě za ruku a budu ti pomáhat zas chvilku.“

Opět její teplá a něžná ručka, která mi už kolikrát dala zapomenout jakékoliv trápení. Najednou se stalo, že jsme kroužili stejně rychle, jak Radka s Luckou a Lenkou před náma aniž bych si to uvědomoval.

„Co vlastně děláš v práci?“

„Já?“

„Hmm, ty.“

„No dělám na různých grantových programech, kontroluju správnost a doplňuju je tak, aby žadatel je dostal.“

„Aha, no to může být fajn, né?“

„Mám radost s každým schváleným grantem, protože já  je neschvaluju, jen dávám dohromady s podklady.“

„A jezdíš na Žižkov.“

„Ano, jezdím na Žižkov.“

„A jak se jmenuješ?“

„No přece Popelka!“

„Ty si!“

Při tom mi zmáčkla ruku.

„Katko a Peti, už půjdeme, jo?“

„No já taky už skoro nemůžu!“

„Vy taky nic nevydržíte.“

A bylo vidět, že by si se mnou chtěla ještě povídat o mě, ale holky jí to už zase překazily.

Jak jsem sedl v šatně, už  jsem rychle rozvazoval brusle.

„Ach ta úleva!“

„Jo, do těch měkých kozaček, co?“

„Jo, ale děkuji holky, měly jste se mnou trpělivost!“

„Nemáš zač, přece tě nenecháme sedět doma.“

Zachichotali se a vyrazili na hotel. Do postele jsme padli na to šup.