Majda a Věrka, povedené dcerky - Majda (soutěž 2.ročník)

31.08.2017 23:34

Milý deníčku, jsem plná zážitků, právě jsem se vrátila z výletu, a tak se ti musím svěřit. S Věrou jsme to plánovaly celý měsíc. A je to tady! Co? No přece to, co zná každá baba. CO NA SEBE??? S touto pro ženy zásadní otázkou přišly další. JAKÉ bude počasí? KOLIK párů bot? KOLIK punčoch? Baloňák či svetřík? Paruku dlouhou? Krátkou? Melír nebo hnědou? JAKÉ doplňky? BOŽE dej mi znamení nebo neodjedu. ;-) A já se na to vykašlu, prostě vezmu všechno, auto to přeci uveze. Co kdyby. JISTOTA JE JISTOTA.

A jedu. Je pátek a jsem konečně na cestě do Azylu. AZYL? To je takové zařízení, do kterého vejde ošklivý chlap a vyjde krásná baba. Teda doufám, že to tak bude. V půl desáté zvoním u dveří Azylu. Dveře se otevřou a já slyším přesto, že jsem ještě v civilu: „Vítej Majdi, jaká byla cesta? Vyprázdni si kufr, určitě ho máš zase pěkně nacpaný.“ Byl plný, ale stačilo jít třikrát, abych vše vystěhovala. Neviděla jsem se s Lenkou CELÝ MĚSÍC, a tak se naše pusy nezastavily ani při stěhování mých pokladů do patra, kde jsem se chystala vše vybalit. Lenka na mě volá: „Tak co je nového? Co máš nového na sebe? Máš zase nové boty? Co Věra? Jste domluvené? A co? A co???“ Jen tak mezi náma holkama, Lenka je děsně zvědavá! Ale to já taky, a tak jsme povídaly a povídaly. Mezi tím vším začal přerod nevzhledné housenky v pohledného motýlka. Rychle se oholit, vycpat boky, zadeček a prsa. Dodělat tvary holky je celkem fuška. Ještě něco lehkého na sebe, nějaké botky a pomalu se přesunu do křesla na líčení. Jen co scházím poslední schod a už slyším: „Ááá už máš zase dlouhou saténovou košilku? No jó, a na ty své 13 centimetrové melissky jsi taky nezapomněla.“

„Někdo zvonííííí!“ „Majdo to je určitě Věra, otevři jí nebo promáčkne zvonek.“ No jasně, Věra opřená o zvonek obložená ramínky a kufrem. Věra s blaženým úsměvem vešla do dveří a zvolala: „Jsem tady a děj se co se má a musí se stát.“ Hned byl plný azyl. Všude visela ramínka, na zemi se válely vyhrabané kufry, šminky a bižu létaly vzduchem. „Konec srandy, děvčata,“ řekla Lenka, „jdeme vybírat ty pravé modely“. Já si vyndala z obalu svůj nový ušitý vínový kostýmek, k němu hnědé lodičky, kabelku a doplňky. Věrce Lenka pomohla vybrat šaty a to červené sáčko (mimochodem moc jí sekne), taktéž botky a barvu punčoch. „Šup, šup holky, Věrka se jde vycpat a Majda do křesla,“ halekala na nás Lenka z chodby. Cítím vůni kávy a slyším klapot Lenčiných dřeváků a říkám si: „Blíží se kávička, bude pohodička.“ Na Azylu to je o pohodě, a tak povídáme, popíjíme kávu, Lenka provádí na mém obličeji první natěračské práce (tak tomu říká ona) a Věrka na nás povykuje z vedlejší místnosti, kde se snaží zaoblit si tvary. Hoďka uběhla jako voda a já se mohla jít převléknout a křesílko zabrala Věruš. Venku se mezitím dost zatáhlo a déšť bubnoval do oken. Předpověď říkala, že v pět vyleze sluníčko, a tak nebylo třeba spěchat. Už je nalíčená i Věrka a Lenka připomíná: „Holky, bude to jako vždy. Nejdřív šaty, boty, korále, řetízky,… Pak se mi tu vystřídáte na česání paruk a líčení rtů a ostatního doladění. Majdi, ty si přines tu novou delší paruku, Věrka jde v té zrzavé. A hýbejte zadkama, přestává pršet, ať vyrazíte ještě za světla. Děvčata, náušnice až na konec, ať vám je nevytrhnu hřebenem z uší, BOLÍ TO!“ Ještě lesk na rty, hodinky, prstýnky, trošku přidat zdravíčko, přepudrovat nos, … a následuje nutná výstupní kontrola Lenkou (abychom prý nedělaly Azylu v Praze ostudu) a můžeme vyrazit do víru velkoměsta.

Pokračování příště…