Martin 3.díl - Pavel
Yveta, láska moje jediná??
Hrnek stojící na okenním parapetu je už dávno prázdný, na dně zůstala pouze sedlina po kávě. Martin sleduje jak nízké podzimní zapadající slunce vrhá dlouhé stíny budov, a v koutku jeho očí se při vzpomínce na Yvetu objevují slzy které mu pomalu stékají po tvářích. Yveta, to jméno kdysi vybuchovalo v jeho hlavě snad stokrát za den. Zhluboka si vydechl, opřel si hlavu do dlaní a nastavil tvář zapadajícímu slunci. I když měl teď víčka zavřená, stále mu z očí stékaly slzy na tváře?.. a v duchu před sebou viděl zase ty krásně temné oči, studánky?..
V myšlenkách se vrátil zpět do toho skleníku, kdy proti sobě stáli a on poprvé položil ruku na její tvář, poprvé ucítil dotek její ruky, poprvé jím projel ten podivný proud, který potom cítil při každém dalším setkání. Nikdy před tím se s nikým nemiloval. Ne že by se sám někdy před tím neuspokojil, to by lhal, ale setkání s Yvetou mu převrátilo celý jeho dosavadní život. Když si pro ní potom odpoledne přišel srdce měl až v krku a nemohl ze sebe dostat ani hlásku. Celé to nádherné odpoledne strávili procházkou kouzelným údolím Vltavy kde na ně dýchla nádherná předmájová atmosféra, předčasně rozkvetlé stromy, krásný zpěv ptáků, to vše provázelo jejich první nesmělé polibky. Když se k večeru vrátili do vesnice, přijala jeho pozvání k návštěvě Martinovi chalupy.
Jejich první milování?..jejich první milování bylo pro Martina nádherné a romantické. Yveta převzala veškerou iniciativu a vedla Martina v prvních krocích jeho poznání. Martinova duše byla upnuta k jejímu tělu. Všemi smysly se snažil vcítit do jejího těla, tak moc chtěl prožít to, co při milování prožívají ženy. Ten večer, vlastně tu celou noc, jí ještě svoje tajemství neprozradil. Bál se, že když by se jí svěřil, považovala by ho za nějakého úchylka, přesně v duchu té doby. Tak to totiž hlásala tehdejší vládnoucí klika a její přisluhovači. Rozhodl se, že svoje tajemství odloží a počká až se víc sblíží. Milovali se spolu každou volnou chvilku, čas dovolené se ale nenávratně nachýlil ke konci. Když měl odjet, tak nikdy neviděl nikoho tak plakat. Slíbili si věrnost. Dlouho stál u otevřeného okénka vlaku a sledoval její postavu na opuštěném vesnickém nádraží, než mu zmizela úplně. Najednou si uvědomil, že bez ní už si další život nedovede představit! Jak to teď má vydržet, když mu do konce vojny zbývá dlouhý rok a půl! Po návratu do kasáren si nakoupil v Armě dopisní papíry, obálky a známky. Byl rozhodnutý psát Yvetě každý den. Postupně byl zase vtažen do vojenského života, ale psát nezapomínal. I dopisy od ní chodily s naprostou pravidelností. Koncem léta přišlo vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy, a jejich průzkumná četa odjela do Ruska, vlakem jeli nekonečné dlouhé dny až na území bývalého Turkmenistánu.
Poušť Karakum. Obrovské cvičiště pro ostré střelby, kde nebyla šance napsat si dopis, natož ho někam odeslat. Ve dne se vařili horkem, a v noci teplota klesala pomalu k nule. Mrtvá poušť bez zvířat a bez obyvatel. Jen útočící vojáci měnící pozice tak, jak s nimi ve štábních hrách posunovali generálové. S cestou tam i zpět celý ten vojenský cirkus trval dlouhé tři měsíce! Tři měsíce bez jediného dopisu od Yvety! Zato po příjezdu zpět na rotu jich dostal plnou krabici. Četl je celou noc, a nad ránem lepil do obálky zase svoje dopisy. Tolik jí toho chtěl říct! Protože se ale dopisy tenkrát kontrolovaly, mohl jenom napsat, že byl na cvičení. Tyto válečné hry měl ale Martin rád, čas totiž při nich utíkal mnohem rychleji, než při dnech strávených v kasárnách. Dny na vojně utíkaly jako voda a když byl na poslední dovolené doma, studovala už Iveta prvním rokem medicínu. Domluvili se že až se vrátí za pár dní z vojny, budou spolu bydlet v bytě Martinových rodičů. Martinův otec byl služebně vyslán na pět let do Austrálie, a tak byl jejich byt prázdný. No a Ivetiny rodiče jí do jejích vztahů nijak nemluvili.
Konečně nadešel ten poslední den, a pak sbohem armádo! Yveta mu přichystala krásné uvítání v podobě bohaté večeře, měla na sobě večerní šaty a byla pro Martina tím nejlepším co si mohl přát. Potom, pozdě večer než do ní vstoupil jí líbal celé tělo, hladil jí po vlasech a šeptal jí slova lásky. Když dosáhla vrcholu pevně se k ní přitiskl aby každým kouskem svého těla vnímal to co ona prožívá. Když teď tak nad tím přemýšlel, tak si přesně neuvědomuje kdy vlastně nastala ta chvíle, aby se rozhodl jí říct celou pravdu o svých pocitech. Asi to odstartovala Yvetina šikovnost a krejčovská zdatnost. Sama si totiž šila halenky sukně a šaty, a tak jednou když něco potřebovala přistřihnout??.
?Prosím tě, Martine nešel bys mi na chvíli s něčím pomoc?? volala na něj jednou večer z pokoje který měli upravený jako studijně pracovní kout a kde právě něco šila.
?Už jdu lásko,? ozval se Martin z obývacího pokoje kde se zase pro změnu učil on směrnice radistů ministerstva zahraničí kam nastoupil po vojně do práce jako šifrant.
?Mohl by sis na chvíli obléknout tyto šaty? Nemám krejčovskou panu, ale máme přibližně stejné proporce, jenom ty jsi vyšší. Potřebuji to dole přesně zašpendlit.? Martin zůstal chvíli nevěřícně stát. Ano, Yveta byla holka jak se říká krev a mlíko, a tak opravdu byly jejich velikosti shodné kolem XL. Ale má si teď obléct její šaty? Cítil jak se začíná červenat, ale pomalu si stáhnul tričko a zůstal před ní bezradně stát jen ve slipech.
?Počkej, vlastně bych potřebovala ještě vypasovat pas a prsa, nějak to zašpendlit, ale to už nějak udělám. Hodila by se krejčovská pana!? A tak bez dalších okolků oblékla Martinovi svoji podprsenku kterou vycpala ústřižky látky a přes hlavu mu opatrně natáhla nastehované šaty.
?Prosím tě, ty se snad stydíš!? smála se když si ho otáčela kolem dokola, nemohla přehlédnout, že je červený jak rak. Postupně špendlíky vypasovala šaty tak, že Martinovi trčely z hrudi dvě vyzývavé prsa, a břicho mu stahovala látka.
?A nemyslíš Yvetko, že by se to mělo podšít podšívkou aby se šaty nevysunovaly po stehnech?? Ani nevěděl jak z něj ta věta vypadla, ale moc dobře věděl, co dělaly sestřiny šaty bez podšívky na silonových punčochách.
?No je vidět, že se pán vyzná,? smála se a chodila kolem něj ?víš že by jsi byl docela pěkná holka?? Vyslovila najednou něco, co se jí on neodvážil prozatím vůbec říct!
?Jak to myslíš?? šeptl nevěřícně.
?Ale vážně, počkej a uvidíš.? Naaranžovala mu na hlavu kus látky jako turban, chvíli si ho prohlížela a pak ho odvedla k zrcadlu které viselo na vnitřní straně dveří šatní skříně. Kolikrát se v něm už viděl v dámském oblečení! Kolikrát si před ním představoval že je skutečně ženou! No a teď tady stojí vedle Yvety v šatech z lesklého nylonu, na hlavě stočený turban jehož konce byly upravené do copu.
?Vidíš jak ti to sluší, jsi úplně jako holka!? Martin to už nevydržel otočil si jí k sobě a začal ji líbat. Ona jeho polibky opětovala, a byla to zase ona, kdo jej nasměroval k posteli.
?Lásko, musíme opatrně aby ses nepopíchal o špendlíky,? šeptala mu do ucha když jej pokládala na záda. Vyhrnula mu spodek šatů a sedla si na něj. Martin vzal opatrně její ruce a položil je na vycpaná prsa. Ona jeho hru přijala a začala mu je hladit a lehce líbat. Martin tenkrát propadl do úplného stavu extáze, nevěděl co se s ním dělo, jenom prostě chtěl cítit její dotyky, cítit její tělo a reagovat na ně jako žena. Milovali se nekonečně dlouho a občasné píchnutí špendlíku bral tehdy Martin jako daň za to že může být jen na okamžik ženou.
Když si nad ránem vyvlékl šaty a usínal přytisklý k Yvetě, v podvědomí se mu kmitla výčitka, že jí nic neřekl. Že se jí nepřiznal! Uvědomoval si, že když už spolu žijí, měl by se jí přiznat co cítí. Kdo ví jestli ještě bude mít příležitost! Ta ale na sebe nenechala dlouho čekat. Už za týden, zase v sobotu se mu Yveta předvedla v hotových šatech.
?Tak co na ně říkáš,? nadzvedla si spodní díl šatů ?vidíš, dala jsem na tvoje rady, a je tam podšívka.?
?No ty jsou opravdu nádherné,? pochválil jí je Martin ?a ta látka je velmi příjemná, ještě teď ji cítím na sobě.? Zarazil se a ani nevěděl jak ho to napadlo říct takovou blbost.
?Dnes budu vařit já, protože ty se musíš učit na zkoušky,? rychle zamlouval to co řekl a doufal, že Yveta v jeho slovech nebude hledat nic podstatného. Ten den potom uklidil celý byt, uvařil oběd a do lednice připravil jednohubky. Když potom spolu večer seděli při svíčce u lahvičky vína a povídali si o událostech uplynulého týdne v duchu si slíbil, že se jí už přizná. Nemohl ale tušit, že to bude sama Yveta, kdo to choulostivé téma otevře.
?Vlastně jsem ti chtěla říct, že si se mi jako holka docela líbil,? prohlásila najednou ?víš vlastně jsem ti to už chtěla říct, že ty někdy reaguješ na různé situace jako holka.? Martin najednou vycítil, že teď je ta pravá chvíle.
?Yvetko, teď ti musím něco říct, možná že jsem ti to měl říct už dřív, ale nezlob se na mě, neměl jsem odvahu..? odmlčel se a v jejích očích viděl najednou zmatek.
?Co se stalo Martine, ty někoho máš?? zeptala se a hlas se jí trochu zajíkl strachem.
?Ne, miláčku, lásko moje, buď v klidu, nikoho jiného než tebe nemám, nikdo jiný než ty pro mě neexistuje!? Přitiskl se k ní a políbil jí na ústa. ?Chtěl jsem se ti vlastně k něčemu přiznat,? pořád ji držel a hladil po vlasech, ?víš ono je to trochu složité, prostě si myslím, že jsem se měl asi narodit jako holka.?
?Jak to, jako holka, ty nejsi jako kluk spokojený? A proč si to vlastně myslíš??
Tak a teď už se rozhodl že jí poví celou pravdu. Rozpovídal se o tom co vlastně cítil v dětství, jak se to postupně projevovalo, přiznal se jí, že si oblékal sestřiny šaty, že dodnes má na chalupě schované dámské oblečení. Celou tu dobu co jí vyprávěl svůj příběh ho Yveta nepřerušila, tušil, že jako studentka medicíny určitě už povrchově bude vědět kde je v něm problém, a doufal, že mu svým způsobem určitě porozumí. Zároveň se ale hrozně bál aby o ní nepřišel a ten strach mu do očí vehnal slzy zoufalství. Nevěděl jak je má zastavil, stékaly mu po tvářích a hlas se mu zadrhával. Ve světle svíčky viděl, že i Yveta má oči plné slz.
?Yvetko, nejsem žádný úchyl, nelíbí se mi chlapi, mám jen tebe a nechci tě ztratit..? jeho hlas se vytratil do ztracena a v pokoji byl slyšet jen jejich vzlykot.
?Abych ti řekla pravdu,? prolomila Yveta po dlouhé chvíli mlčení, ?tak nějak jsem něco tušila, už jsem ti říkala že někdy reaguješ jako žena,? odmlčela se a utírala mu slzy s tváří ?pro mě jsi přece můj Martin, a já tě mám ráda takového jaký jsi.? Martinovi se po jejích slovech neuvěřitelně ulevilo, nedokázal ale pořád zastavit slzy, i když teď už to byly slzy radosti.
?Moc jsem ti to chtěl říct už dřív, ale bál jsem se že tě ztratím??
?Jdi ty hlupáčku, proč? Že jsi trochu jiný? Hlavně že jsi můj, uvidíš že budeme spolu šťastní, neboj se, já se postarám abys byl se mnou šťastný??
Tu noc se nádherně milovali, bylo jim spolu tak krásně jako nikdy před tím. Martin se vpíjel do každého kousku jejího těla a Yveta mu jeho jemnosti oplácela. Nemohli tušit, že zrovna tu noc se někde kousek od nich na Národní Třídě mění dějiny socialistické republiky??..
