Martin vyráží na pracovní cestu - Maven

06.05.2018 15:50
Následující text je určen pro osoby 18+. Pokud vám vadí text popisující sexuální praktiky, také to není nic pro vás.

Ráno jsem se probudil a nevěděl jsem, zda to, co jsem včera zažil, byl jen sen, nebo skutečnost.
Přál jsem si, aby to byl jen sen, ale rozum mi napovídal, co se tam v té kanceláři asi dělo. Nakonec jsem ale do práce vyrazil, přeci jen, byla dobrá a mě se to vlastně nijak netýkalo. Jen jsem měl obavy, jak se ke mně budou chovat.
Všechno bylo ale zbytečné, šéf i Zuzana s Lucií se chovali tak, jako by se nic nedělo, nic jsem neviděl.
Abych řekl pravdu, dost jsem si oddechl, přeci jen bych nechtěl o tuto práci přijít a stále jsem byl ve zkušební době.
Bylo krátce před polednem, když se ozval bzučák interkomu na mém stole. Úplně jsem nadskočil! Se staženým krkem jsem zaklepal a pomalu otevřel dveře šéfovy kanceláře. Pan Vlastimil se na mě ale usmál a evidentně dobře naladěn mi řekl: „ Martine, ten obchod v Ugandě je na dobré cestě, za měsíc tam pojedeme a obchod budeme koordinovat přímo z místa. Zařiď prosím všechno potřebné na Ugandské ambasádě, tady máš kontakt…“ podával mi vizitku „.. a tady máš ještě kontakt na našeho firemního doktora, ten už má instrukce a zařídí všechny potřebné očkování a vitamíny".
Kdo všechno pojede?“ zeptal jsem se. Pan Vlastimil se na mě útrpně podíval, jako bych to měl dávno vědět a řekl:“ Já, slečna Lucie s Zuzanou a samozřejmě ty“. Podíval jsem se na něho vyděšeně, „já také?“ byl jsem nejdále v Bulharsku na dovolené, víc si matka nemohla dovolit, tak mě představa pobytu někde v Africe jednak děsila, ale trochu lákala. „No samozřejmě“ odpověděl, a také mi řekl, že mám počítat, že se to může protáhnout až na měsíc, že taková jednání bývají zdlouhavá.
Začal jsem tedy plánovat celou cestu. Žádost o vízum na Ugandské ambasádě proběhla, určitě díky člověku na vizitce, na kterého jsem se odvolal, celkem lehce. Jediný zádrhel byl, že jsem musel na ambasádu až do Berlína, protože v Praze Ugandská ambasáda není. Další problém bylo vyřízení letenek, taky nic z Prahy nelítá. Naštěstí paní u přepážky Emirates byla moc hodná a zajistila mi let z Prahy do Dubaje a z Dubaje do Entebe, což bylo mezinárodní letiště u hlavního města Kampala. Jen prý budeme muset v Dubaji tři a půl hodiny čekat na přestup, což mi ale zase tak nevadilo.
Větším problémem se ukázalo být ale očkování. Zatímco pan Vlastimil, Lucie a Zuzana si vystačili s dvěma koly očkování, já jsem musel za doktorem dojíždět co dva dny, aby mi píchal nějaké doplňující vitamíny, protože jsem dosti slabé tělesné konstrukce, jak prohlásil a nemuselo by mi dělat podnebí v Ugandě dobře.
Jak se termín odletu začal blížit, začali být všichni nervóznější a nervóznější. Měli jsme prostě pocit, že naprosto nestíháme. Slečna Lucie a šéf neustále procházeli podklady a různé varianty, mi se Zuzanou jsme jim k tomu opatřovali různé další dokumenty. Teda hlavně já jsem plnil funkci kurýra mezi našim právníkem, několika ministerstvy a dalšími institucemi. Zuzana se poctivě starala, aby těm dvěma nic nechybělo, co se občerstvení a nakonec i obědů týká. Není divu, že jsme zůstávali v práci dlouho po skončení pracovní doby. A od brzkého rána nanovo, nehledě na to, že mi často pan Vlastimil volal i v noci, že si na něco vzpomněl, co se musí hned zařídit. Brzy se na nás se Zuzanou začaly projevovat známky únavy. Týden před odletem proto pan Vlastimil navrhl, že bychom se prozatím měli všichni přesunout k němu do vily, abychom byli stále nablízku a nezdržovali se dojížděním. Matka z toho nebyla nadšená, přeci jen jí vadilo že bude sama ten měsíc, ale nakonec pochopila, že to tak pro mě bude lepší.
Když jsem poprvé dorazil k vile, byl jsem v naprostém šoku. Pravda, z ulice nic nebylo přes asi třímetrovou zeď, vidět. Ale jakmile se otevřela vjezdová brána, vjel jsem do obrovské zahrady, v jejíž zadní části, daleko od ruchu ulice, se skvěla krásná prvorepubliková vila, či spíše malý zámeček. Vůbec jsem netušil, že něco takového může v Praze existovat.
Byli jsme ubytováni v hostinském křídle, každý pokoj měl i svoje sociální zařízení, tak jsem si připadal jako v hotelu. I když tím za své vzala má představa, že bych mohl Zuzanu, nebo Lucii zahlédnout někde ve sprše.
Vrhli jsme se tedy znovu pilně do práce, ale bylo vidět, že změna prostředí prospěla nám všem, znovu se nám vrátila energie. I když já jsem měl někdy problémy po těch vitamínech. Abych nemusel dojíždět k lékaři, pan Vlastimil se rozhodl, že je přiveze a že si je budu píchat sám, což jsem ale odmítl, protože bych to nezvládl. Nakonec se toho ujala Lucie, byla skoro tak šikovná, jako sestra v ordinaci.
Do odletu zbývalo jen 24 hodin. Pan Vlastimil řekl, že už si musíme dobře odpočinout, že nás čeká dlouhá cesta, takže už přestaneme pracovat, co jsme nestihli, že dořešíme na místě a že si odpočineme a půjdeme brzo spát.
Po krátké večeři a skleničce dobrého vína, teda víno jsme měli mi tři, pan Vlastimil pil nějaký rum, jsme se vydali všichni do svých pokojů, vyspat se na ten zítřejší let. Netrvalo dlouho a po večerní hygieně jsem spal jako když by mě do vody hodil.
Něco mě vzbudilo asi v jednu v noci, nedovedl jsem to identifikovat, byl to nějaký hluk. Vyšel jsem proto ze dveří, ale v naší hostinské části byl klid a zvuk se nesl z části domu, kde jsme pracovali na podkladech. Že by zloději? Pomyslel jsem si. Vydal jsem se opatrně tím směrem. Čím víc jsem se blížil, stával se hluk silnější a jasnější. Ozývaly se takové rány a snad jsem zaslechl i ženské sténání!? Je to jen výplod mé fantazie, nebo třeba došlo k přepadení a někdo tam bije Lucii nebo Zuzanu? Opatrně jsem pokračoval dál, už jsem viděl i proud mihotavého světla, vycházející z pootevřených dveří, údery a sténání se stávaly stále zřetelnější. Hledal jsem něco, co by se dalo použít jako zbraň, ale chodba zela prázdnotou. Snad bude něco v pokoji! Obezřetně jsem vstoupil do pokoje, aby mě nikdo vevnitř nespatřil. Čekal jsem, že zde najdu nějaké lupiče. Ale pohled, který se mi naskytl, mi naprosto vyrazil dech. Na stole ležel nahý pan Vlastimil, nad ním dřepěla slečna Lucie. Ta byla taky nahá, když nepočítám černý podvazkový pás, z půlky kryjící její nahý zadeček, punčochy a lesklé černé boty, na tenoučkém jehlovém podpatku. Měla rozpuštěné vlasy, po těle jí stékaly potůčky potu a leskly se v odlescích světla svíček, které se mihotaly na římse krbu. Její pevné prsa nadskakovaly v rytmu, který jsem považoval za údery, byl to ale zvuk dvou do sebe narážejících těl. Pohled mi sklouzl dolů a zalapal jsem po dechu podruhé. Ze školy jsem sice věděl, že existují muži, kteří mají větší penis, protože já sám jsem nebyl moc obdařený, ale to co jsem viděl mezi nohama pana Vlastimila, to se vymykalo všem mým představám. Obrovská lesklá žilnatá hřídel jeho penisu, o průměru snad jako moje zápěstí, se s tupými nárazy nořila do nitra slečny Lucie. Ta se zavřenýma očima pravidelně dosedala až k jeho velkým varlatům a z jejich úst vycházel při každém přírazu, teď už poměrně hlasitý sten.
Chvíli jsem tam konsternovaně stál, nikým nepozorován, pak se ve mně ale probudil pud sebezáchovy a pomalu jsem se tiše vytratil z pracovny. Dorazil jsem do pokoje, dopadl na postel a s hlavou plných představ, jsem upadl do neklidného spánku.
Ráno jsem se vzbudil celý zpocený, divoké sny udělaly taky svoje. Nevím, jestli to bylo ve spojení s ranní erekcí, ale měl jsem pocit, že mi snad praskne penis. Odběhl jsem na toaletu a po chvilce už jsem byl klidnější, víte co tím myslím. V hlavě jsem si urovnával myšlenky, trochu vyděšeně jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co mě vzrušilo víc. Jestli pohled na nahou Lucii, nebo obrovský penis pana Vlastimila. Proboha! Přeci nejsem gay! A taky mi došlo, že šéf se na Lucii, když jsem ho vídával červeného v kanceláři, na Lucii asi nezlobil…
Z těchto úvah mě vyrušilo zaklepání na dveře. Byla to Zuzana. „Martine jsi vzhůru? Za hodinku vyrážíme“. Přisvědčil jsem, že ano. Rychle jsem se opláchl, oblékl a vyrazil na snídani. Tam už všichni seděli, pozdravili jsme se jako by se nic nestalo (evidentně o mé ve noční návštěvě neví) a začali řešit nadcházející hodiny. Co mě ale hřálo u srdce bylo, že s šéfem spí slečna Lucie, přeci jen Zuzana mi byla věkově blíže, tak jsem si mohl stále uchovat naděje, že třeba v Africe k něčemu mezi námi dojde. Jak jsem byl blízko, ale zároveň daleko od pravdy.
Vzali jsme si své příruční zavazadla s oblečením na první dny, než dorazí většina našich zavazadel a vyrazili jsme! Cestování i let proběhl prakticky podle plánu, za pár desítek hodin naše letadlo nasadilo na přistání v Entebe. Po otevření dveří na nás udeřil horký africký vzduch. Málem jsem se zalkl a bylo vidět, že i Zuzana má problém. Vlastimil i Lucie kupodivu horko snášeli bez viditelnějších problémů.
Po nezbytných pasových kontrolách, které se neskutečně vlekly, protože černoch a razítko, je prakticky vražedná kombinace, jak jsme se později ještě mnohokrát přesvědčili. Alespoň v Africe a pokud za ním nestojí další černoch s nataženou pistolí.
Před letištní halou na nás už čekalo auto, že nás doveze do Kampaly, což bylo od letiště Entebe asi 35km. Ukázalo se, že 35km v Africe trvá mnohem déle, než v Praze ve špičce. Pravda Land Rover byl poměrně nový, ale stav cesty, provoz stávající ze všeho možného i nemožného na kolech i kopytech, byl hustý. Děkovali jsme bohu, že alespoň klimatizace v autě fungovala bezvadně.
Za okny se míhaly obrázky neskutečné chudoby, už jsme dorazily na předměstí Kampaly, všude okolo nás byly chatrče a domky. Najednou se před našim Land Roverem objevila odbočka. Náš řidič, do ní odbočil, ale vzápětí šlápl prudce na brzdu. Před námi stál vojenský záteras a u něho obrněný automobil. U přístřešku stálo asi šest, nebo sedm černých, po zuby ozbrojených vojáků.
Jeden z nich vyrazil směrem k nám. Řidič stáhnul okýnko a řekl něco Swahilsky. Pak se na nás otočil a Anglicky nás požádal o pasy, které předal vojáku. Ten s nimi odešel směrem k automobilu a dál už nám výhled zakryl obrys obrněného automobilu.
Po chvilce, tedy na Africké poměry to byl spíš mžik, se vrátil a téměř omluvně nám je vracel. Pokynul směrem k dalším vojákům a ti posunuli záteras a mi mohly projet. Kvalita silnice se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Rozbitou prašnou nahradila krásná rovná asfaltová, dokonce s bílou krajnicí. A i krajina za oknem se měnila. Vyschlé slumy byly nahrazeny zelenou oázou, kde jen sem tam probleskla červená střecha nějakého obydlí. Co však bylo všudepřítomné, byly vysoké zdi lemující celou silnice, občas přerušené nějakou odbočkou či vjezdem.
K jednomu takovému vjezdu, zamířil i náš Land Rover. Šedá ocelová brána se začala zasouvat do boku zdi a pak jsme vzniklým průjezdem zamířili k domu, který z dálky svítil bíle v zeleni. Jenom při míjení, jsem zaregistroval sílu oné dělící zdi, tou by snad neprojel ani tank.
Auto zastavilo před domem, kde již čekali dva černoši ve sněhobílých uniformách a převzali od nás naše zavazadla. Dům se sem ale jakoby nehodil, pyl to dokonalý funkcionalistický dům, který bych čekal spíš na předměstí nějaké evropské metropole, ne však tady v Africe. Jeho velké ona byly potaženy reflexní vrstvou, které zabraňovala horkému slunci proniknout dovnitř, ale taky znemožňovala pohled dovnitř. Neměl jsem ale moc času si dům prohlédnout, protože přišel třetí černoch, který nám zdvořile pokynul, abychom ho následovali.
Vstoupili jsme do domu. Tam na nás dolehl chlad, který vytvářela klimatizace, ten kontrast byl obrovský. Málem jsem se otřepal zimou. Nebyl to však jen můj problém, jak jsem s pobavením sledoval na látce šatů Zuzany. Pod lehkou látkou se jí zřetelně rýsovaly ztvrdlé bradavky. Zuzana zachytila můj pohled a výhružně na mě zakoulela očima, pak se ale pobaveně usmála a pohledem ukázala na mé prsa. Pod lehkou látkou bílého trika se zřetelně tyčily mé vlastní ztvrdlé bradavky a nejen to, vypadalo to, že mám i zvětšené prsní dvorce…téměř jako dospívající dívka. Zčervenal jsem a založil jsem ruce na prsou, abych tu trapnost alespoň trochu zakryl.
Vešli jsme do velké haly. Tam na nás čekal černoch, kterého už jsem znal z Prahy, byl to onen obr ve vojenské uniformě. Když nás spatřil, na jeho tváři se rozlil široký úsměv a odhalil bezvadný bílý chrup.
Pozdravil nás, a přešel kupodivu do Francouzštiny, což jak jsem si uvědomil, bylo zvláštní, protože v Ugandě se mluví Anglicky. Rozhodně mi to ale nevadilo.
Šéf si s ním začali vyměňovat zdvořilostní pozdravy, pak se černoch přivítal i s námi třemi, s Lucií a Zuzanou klasicky po francouzsku, polibkem na obě tváře. Když přišla řada na mě, černoch ignoroval mou napřaženou pravici a opakoval stejný pozdrav, jako před chvílí na obou slečnách. Cítil jsem se trochu v rozpacích, ale přešel jsem to.
Mulumba, tak se černoch jmenoval, jak jsem si vzpomněl, nás pak vzal do velkého obývacího prostoru, kde měl kratší proslov. Nakonec se nám omluvil, že nás tak hned po příjezdu obtěžuje, že musíme být unavení a že nás zve večer na menší večeři, co nám uspořádá. Na to Lucie odpověděla, že se ale omlouvá, že máme jen příruční zavazadla a že nemá vhodné šaty. Mulumba se zatvářil, jako bychom ho něčím urazili, ale hned na to se zase usmál. Že se slečna Lucie nemusí obávat, že vhodné oblečení zajistí a s tím nás zanechal v pokoji, či spíše řečeno malém sále.
Znovu se jako duši vynořili ti dva černoši v bílém a odvedli nás postupně do našich pokojů v poschodí vily.
Ufff konečně trochu klidu. Skočil jsem do sprchy a stál jsem tam ve vlažné vodě asi pět minut. Když jsem se utíral, znovu mi pohled utkvěl na mých prsou. Bradavky už nestály, ale dvorce byly pořád zvětšené a vystouplé…snad jsem proboha nechytnul nějakou alergii. Šáhl jsem si na jedno a překvapila mě nezvyklá citlivost, až nepříjemná, trochu to svědilo. No super, pomyslel jsem si, snad to za pár dní přejde. S tohle myšlenkou jsem se položil na postel, že si na chvilku zdřímnu.

Probudilo mě jemné klepání. „Halo slečno“ ozvalo se za dveřmi Anglicky. „nesu vám balíček od plukovníka Mulumba“ . Slečno!?! Už jsem chtěl něco namítnout, ale uvědomil jsem si, že zřejmě byl už u Lucie a Zuzany, tak mu nedošlo, že já slečna nejsem. Otevřel jsem dveře a vzal si balíček ...tedy spíš balík od čekajícího černocha. „Thank you“ poděkoval jsem mu a zavřel dveře.
Položil jsem balík na postel a otevřel ho. Rozložil jsem oblečení na postel, dole v krabici byla ještě samostatná krabice s nápisem Louboutin Fifi flat baller. Otevřel jsem ho a v něm byly dva pytlíčky, každý se stejným nápisem jako na krabici. Otevřel jsem jeden a vypadla na mě levá bota. Celá lesklá černá, s červenou podrážkou, stejnou, jak nosila slečna Lucie, jen tyhle vypadaly tak trochu pánsky a neměly podpatek. Přesto by se spíš hodily na ženu, než na chlapa, pomyslel jsem si. Ostatní oblečení naštěstí už tolik kontroverzní nebylo, jen černé kalhoty byly z lesklého materiálu, asi hedvábí a košile byla dost tenká s poměrně velkým límcem, ale jinak bylo vše ok.
Protože čas večeře se blížil, zamířil jsem do koupelny provést přípravy. Nabral jsem pěnu do ruky a rozmazal po tváři. Sice jsem nikdy moc fousů neměl, navíc byly slabé a stejně blond jako moje vlasy, ale měl jsem rád hladkou pleť. Stačilo pár tahů a byl i ten poslední náznak pryč.
Když jsem se začal oblékat, zjistil jsem, že kalhoty jsou přes zadek dost oplé, navíc se hloupě rýsoval lem trenek na stehnech. Podíval jsem se tedy do krabice, zda tam nebude něco vhodnějšího a skutečně tam byl ještě malý balíček. Bah, vypadly na mě pánské tanga! Tomuhle jsem se vždycky strašně smál a teď to mám nosit? No ale co když by se plukovník urazil? Rozhodně nechci, aby kvůli mně padl prodej Alek. Rozhodl jsem se, že si tedy vezmu jen to, co najdu v krabici…což byl trochu problém, protože tam vůbec nebyly ani ponožky. Sundal jsem si tedy trenky a natáhl tanga. No fakt super, pomyslel jsem si, když šňůrka vklouzla mezi mé půlky. V tomhle jako holky chodí? Divnej pocit.
Je ale fakt, že takto vypadaly kalhoty o moc lépe. Košile byla bez problémů, jen poslední dva knoflíky u krku byly jen na ozdobu, protože pro ně chyběla dírka, tak jsem měl rozhalenku. Vklouzl jsem naboso do těch divných bod, ještě se rychle přičísnul u zrcadla…sakra v tom fofru před odjezdem jsem si zapomněl dojít k holiči a vyrazil na chodbu.
Tam jsem sem se málem srazil s Lucií…vypadala božsky, dlouhé, téměř průhledné šaty dokonale podtrhovaly její postavu. Na nohách měla bílé lodičky na obrovské platformě a podpatku, jak jinak než s červenou podrážkou. Nohy byly zabaleny do pavučinově jemných bílých punčoch s lemem. Vlasy měla vyčesané do vysokého koňského ohonu a vše podtrhovalo její dokonalé líčení s rudou rtěnkou jako tou pomyslnou třešní na dortu…a že ten dort byl!
Lucie se na mě se zaujetím podívala a pak řekla,: „teda Martine, sluší ti to, tak bys měl chodit i v kanclu“ a usmála se na mě. „jdeme na to!“ řekla, chytila mě pod paží a vyrazili jsme dolů do přízemí, kde už byl slyšet hluk větší společnosti.
Když jsme přišli dolů, bylo tam spoustu lidí v uniformě i bez, kteří se živě bavili. Největší hlouček stál okolo Zuzany, která už tam také stála, oblečená do podobných šatů, jako Lucie, pouze smaragdově zelených, což ovšem naprosto dokonale ladilo s kaskádou jejich rudých vlasů.
Našim příchodem hovor ustal a všichni se na nás podívali…teda spíše bych řekl, že na Lucii. Všem na ústech hrál takový úsměv, jaký nám předvedl plukovník Mulumba při příjezdu.
Lucie se jistým krokem vydala ke skupince mužů, mezi kterými jsem identifikoval i muže, kteří už nás navštívili v Praze. Já jsem osaměl ve vstupu. Pátral jsem očima, kam bych mohl jít pro pití, protože mi z toho všeho vyschlo v ústech. Náhle mi někdo lehce poklepal na rameno. Stál tam pan Vlastimil a v ruce držel dvě skleničky s šampaňským. „Teda Martine, vypadáte skvěle, napijete se se mnou? „ Zeptal se. Rychle jsem přikývl. Šampaňské bylo lahodné a skvěle vychlazené, nestačil jsem ani položit prázdnou sklenici, když tu se přitočil černoch v bílém a podával mi druhou, plnou…
Pak se objevil plukovník Mulumba, opět přešel do Francouzštiny, ale nikomu z hostů to nedělalo problém, jen sloužící nerozuměli asi ani slovo. Všechny pozdravil a pozval nás k společné večeři.
Po večeři večer rychle utíkal, množství vypitého šampaňského způsobilo, že jsem se nenuceně bavil se všemi přítomnými. Pan Vlastimil mě pobaveně podporoval, jen jsem nemohl najít plukovníka, abych mu poděkoval za oblečení, což mě trochu mrzelo. Hostů začalo ubývat, až jsme zůstali prakticky jen mi, byl jsem celkem unavený a trochu i opilý, tak jsem se také omluvil a vyrazil ke svému pokoji. Sice se mě pan Vlastimil ještě snažil přesvědčit, ať zůstanu, ale únava byla silnější.
Vpadl jsem do pokoje a oblečený jsem padl na lůžko, jen jsem skopl boty z nohou a spal jsem.
Buch, buch, buch probudilo mě ono známe bouchání. V tu chvíli byla únava pryč! Sice jsem byl ještě trochu opilý, ale ty zvuky jasně naznačovaly, co se někde v domě děje. Opatrně jsem vyšel bos na chodbu. Zvuky i světlo, byť slabé, vycházely z přízemí. Opatrně jsem našlapoval na špičky a v hlavě mi vířily představy nahé Lucie a sem tam mi probleskl i penis pana Vlastimila. V rozkroku jsem cítil, jak můj vlastní penis tvrdne a zvětšuje se.
Proplížil jsem se halou k obývacímu pokoji- sálu. Světla moc nebylo, svítilo pouze několik bodovek v místnosti, ale i tak to stačilo, aby odhalilo onu scénu, co jsem viděl. Na zemi klečela na všech čtyřech slečna Lucie, měla na sobě pouze ty bílé punčochy, na stehnech zakončené širokou krajkou, červené podrážky bot jasně zářily v kontrastu s bílou. Před ní klečel pan Vlastimil a jeho velký penis mizel hluboko v ústech Lucie, což jí evidentně dělalo problém, ale držela statečně. Ale to, co se odehrávalo za ní, jsem zpočátku vůbec nechápal. Za ní stál černý obr. Jeden sval se rýsoval vedle druhého, vše pokryto potem, což dávalo černé kůži démonický vzhled. Mé oči sklouzly trochu níž a vytřeštil jsem oči. Do teď jsem si myslel, že je pan Vlastimil hodně obdařen, ale ta obrovská žilnatá věc, co mizela a objevoval se znovu, v Lucčiném, k prasknutí roztáhlém zadečku, to bylo něco k neuvěření. Byl delší snad víc než mé předloktí! Panebože! V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám jen tvrdý a vzpřímený penis, ale že mi stejně tvrdě stojí i moje bradavky a zvedají splývavou látku košile.
Najednou se halou rozlilo prudké světlo, které ozářilo celou místnost a ve stejném okamžiku se za mnou ozval Zuzčin hlas: „Ale, ale, ale, kdopak nám to tu šmíruje?“.
Krev se mi nahrnula do hlavy! Poslední, co jsem viděl, než jsem upadl do mdlob, byly tři páry očí, jak mě probodávají pohledem…pak vše zalila tma

 

Diskusní téma: Martin vyráží na pracovní cestu - Maven

Datum: 21.05.2018

Vložil: Diana Pothurská

Titulek: krasa

Snad brzo prijde pokracovani je to super moc se tesim na dalsi

Datum: 15.05.2018

Vložil: xf

Titulek: super

kdy bude pokračování?
Těším se!
prosím co nejdříve

Datum: 10.05.2018

Vložil: SissyLucy

Titulek: Velmi dobře rozehrané :)

Perfektní úvod nabízející skvělé scénáře, jsem strašně zvědavá co všechno se bude dít dál a určitě nejsem sama ,) Držím palečky

Přidat nový příspěvek