Paruka - 1.díl - Amelia - zkorigované:)

16.02.2026 17:27

Měl jsem zrovna volný den, když zazvonil kurýr. Byl to balíček pro moji ženu. Neměl jsem ve zvyku její balíčky otvírat. Byla to její věc a nikdy mě to ani nezajímalo a pokud přeci jen ano, prostě jsem se zeptal, když přišla domů. Nicméně jak den plynul, pokaždé když jsem byl blízko toho balíčku, ve mě rostla zvědavost. Nakonec zvědavost vyhrála nad rozumem a já balíček otevřel. Byl to pro mě šok. Jakmile jsem to ho otevřel, koukal na mě gumový robertek. Žena si objednala nějaké věci ze sex shopu. Byl jsem lehce uražen. Pokud jí nestačím v posteli já, proč orgasmus předstírala a teď si kupuje erotické pomůcky. Měl jsem vždy pocit, že máme otevřenou komunikaci. Moje mužské ego ve mě způsobovalo zlobu, ale zvědavost pořád vyhrávala a já se v balíčku začal přehrabovat. Nakonec jsem z balíku vše vyndal na stůl. Krom dilda balíček obsahoval také sadu červeného sexy prádla, která se skládala z krajkového korzetu, tanga kalhotek, podvazkového pásu a síťovaných punčoch. K tomu evidentně přikoupila i červené střevíce a pak paruku. Dlouhé rudě červené vlasy stočené do tenké síťky mě fascinovaly asi nejvíc. Tak moc, že jsem sice viděl a držel poslední věc, ale zcela jsem ji odignoroval. Byl to postroj do rozkroku s látkovým trojúhelníkem, ve kterém byla díra na ono dildo. Byla to prostě ta věc, co si ženy dají na rozkrok, když chtějí penetrovat jinou osobu. Nevěděl jsem, proč si žena pořídila tyhle věci, ale uspokojoval jsem se myšlenkou, že sada prádla je pro ni na naše večerní hrádky.

Přesto nebo právě proto se mi do mysli pořád kradla červená paruka. I když jsem se snažil hrát hry na počítači, opravoval rozbitou zásuvku, pořád se mi do hlavy vkrádala myšlenka, že tam leží ta zvláštní věc a ať tam jdu a prohlídnu si tu paruku. Stejně jako před tím jsem chodil kolem stolu, na kterém pořád ležely vyskládané věci z krabice. A pokaždé, když jsem pohled stočil na chuchvalec paruky, objevovala se mi v představách žena s červenými vlasy. Byla to pro mě neznámá žena. Snažil jsem se jí vždy silou mysli přeměnit na představu mé ženy v této paruce, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Nakonec jsem myšlenkám podlehl a paruku rozbalil z ochraně síťky. Její vlasy jsem rozčesal rukou a paruku si pozorně prohlédl. Vlasy působily uměle a nevypadaly nikterak zvláštně. Dokonce na omak byly drsné, a ne tak příjemné jako vlasy pravé.

Přistoupil jsem k zrcadlu na chodbě a paruku nadzvedl nad svojí vlastní hlavu. Neměl jsem v úmyslu si ji nasadit, jen jsem chtěl vidět, jak asi bude paruka na ženině hlavě vypadat. V tu chvíli se ale vše změnilo. Extrémní síla začala tlačit na mé ruce směrem dolů. Byla tak extrémní, že jsem měl problém paruku držet. Snažil jsem se jí zahodit, ale pramínky vlasů té paruky se mi omotaly kolem rukou a začaly silou moje ruce svírat a držet, zatím co vrch paruky táhl dál dolů. Byla to síla, kterou nešlo přemoci. Takže aniž bych to chtěl, se mi paruka usadila na hlavě. Její vlasy pak ještě jako chapadla pomohly usadit celý ten podklad se zapínáním na hlavě tak dokonale a správně, jako bych se o to snažil já sám. Tu skutečnost jsem si nestihl ani uvědomit jak krátký okamžitě mezi nasazením paruky a následným aktem Tisíce možná miliony jehliček mi probodly kůži na hlavě. Cítil jsem, jak se jehličky zastavily o moji lebku. Cítil jsem, jak se pichlavá pronikavá bolest jehliček roztahuje po celém povrchu kůže a jak mi podklad paruky srůstá s hlavou, jak mi paruka vytahuje mé vlastní vlasy skrz podklad načež se sám podklad začíná propíjet do mé kůže. Při pohledu do zrcadla v těch vteřinách, kdy bolest byla snesitelná, jsem viděl, jak ty mé vlasy mění barvu a prodlužují se. Zatím co z umělých vlasů se stávají skutečné až nakonec nebylo možné rozeznat moje od těch co byly na paruce. Když bylo vše hotovo, jehličky přestaly bodat.

Vlasy, které doteď držely mé ruce, abych jimi nemohl hýbat, povolily. Ihned jsem chytil svoji hlavu a snažil se najít paruku, abych si ji strhnul z hlavy. Popadl jsem pramen rudých vlasů a zatáhl za něj. Bolest prozradila, že to jsou moje vlastní vlasy a že paruka přestala existovat a stala se moji vlastní součástí. Zaklel jsem a vyrazil jsem pro strojek na vlasy, měl jsem v plánu co nejrychleji se

té rudé šílenosti zbavit aspoň strojkem, ale udělal jsem sotva krok směrem do koupelny, když nová intenzivní bolest projela mim tělem. Určitě víte, jaké je to, když se bouchnete do brňavky. Tak přesně tahle bolest mnou projela, ale mnohem, mnohem intenzivnější a celým tělem. Spadl jsem na zem a schoulil se do klubíčka. Bolest nepovolovala a já cítil, jak mi vnitřkem těla roste něco neznámého, nezvaného a cizího. Začalo to od hlavy přímo tam, kde mě předtím cosi probodlo kůži a postupně z těch míst jako řeka prostupovaly mým tělem a až narazily na místo svého určení, rozpojily se do čím dál drobnějších ramen, aby se jako vnitrozemská delta v parném létě vsákly do každé části mého vyprahlého těla.. Pronikaly mi do obličejových svalů, uší. Cítil jsem bolest, když našly oči a prostoupily jimi. Cítil jsem, jak prostupují mým jazykem, i to, jak jehličky zasahují moje orgány, jak se protahují do nohou a rukou, jak mi v rozkroku prolézají do varlat a údu, jak mi prolézají měkkými částmi hlavy, kudy vede cesta k mozku, zatím co další prameny této sítě našly celou moji páteř, jak jí obtáčejí, jak pronikají dovnitř. Když tato síť zasáhla míchu, zlomil jsem se vzad. Cítil jsem, jak se spojují s míchou a rozlévají se nahoru a dolu po celém jejím obvodu. jJak ty, co proudí nahoru k mozku, se spojují s těmi, co proudí od mozku dolů. Necítil jsem, jak mi prolézají mozkem, ale v šíleném svíjení se bolestí jsem si dokázal představit, jak můj mozek obepínají, jak propíchávají šedou kůru mozkovou a jak se rozlézají v mém mozku a pak, když má mysl viděla jako živý obraz, jak moje celá nervová soustava je těmi cizími chapadly prorostlá, náhle nastal klid. Z čista jasna vše přestalo. Vstal jsem ze země a otočil se zpět k zrcadlu.

Z nepochopitelného důvodu jsem byl zklamán, když jsem uviděl zase jen sám sebe jen s červenými dlouhými vlasy. Vlasy byly skvělé, ale tělo se mi nelíbilo. Bylo odporně mužské, pod oblečením chlupaté a penis stále zůstával na mém těle. Jen ta představa mně přišla nechutná. Nechápal jsem, proč tak náhle o sobě uvažuji a při myšlence na to, jak mi prolézá ta zatracená paruka míchou, jsem dostal obavu. Jenže každá obava z té skutečnosti byla prakticky okamžitě potlačena, a naopak se moje mysl začala soustředit na mé nové vlasy. Nejprve jsem se prsty vlasů dotkl. Byli jemné, hladké a příjemné a barva uhrančivá. Zkusil jsem prsty zabořit mezi vlasy a pomalu pohybem dolů si je pročísnout. Asi v půlce pohybu se mi prsty zasekly. Po šíleném tanci na podleze naší chodby jsem svým vlasům způsobil značné rozcuchání a zacuchání. Věděl jsem, že moje žena má v ložnici stolek se zrcadlem a vším co žena potřebuje na úpravu svého vzhledu. Vyrazil jsem proto do ložnice. Tam jsem si sedl k jejímu stolu a začal se jejím kartáčem kartáčovat. Když jsem byl se svojí prací hotový, měl jsem teď vlasy krásné rovné na konci lehce zvlněné, délku měly asi tak po lopatky a jejich sytě rudá barva zářila podivně vzrušující sexualitou. Když jsem se konečně vynadíval na své nádherné vlasy, snažil jsem se potlačit pohledy na příliš mužské rysy obličeje a podivnou kombinaci hustého černého obočí, co působilo nepatřičně v kombinaci se sytě rudými vlasy.

Vstal jsem. V tu chvíli jsem ještě nevěděl proč, ale z nějakého podvědomého důvodu, zcela mimo mé vědomé myšlenky, jsem došel k posteli a posadil se na ní. Na posteli se mi moje vědomá část aktivovala. Sledoval jsem proud myšlenek, který začal přemýšlet, kde se vzala má nově nabitá malicherná starost o mé vlasy a sledoval jsem, jak logika tento krok jasně spojila s oněmi cizími proudy nitek v mém těle a má mysl mě logikou vedla k paruce. Jasně jsem si představoval, jak mým tělem se proplétají rudě syté vlasy. Které jako nervová soustava pronikají do každého mého kousku těla. Jak tyto cizí rudě syté nervy mohou pohnout mojí rukou. Vložit mi do hlavy myšlenku. Udělat ze mě zombií plnící jejich příkazy. Přesto že se parazitovi dařilo téměř vygumovat mé obavy mé vědomí si stále zcela zřetelně uvědomovalo co všechno za rizika představuje cizí neznámý organizmus v mém těle, jsem si byl naprosto jistý, že uvažuji, jednám a chovám se naprosto svobodně, že každá má myšlenka je má a možná právě i protože jsem si uvědomoval, že strach a obava je ve mně uměle potlačována, jsem cítil, že onen parazit není mým nepřítelem. Pamatoval jsem si vše i boj s neznámou silou paruky, ale teď už mi to nevadilo. Jako by mi ta vlákna v mozku

otevřela nové myšlenky, odemkla nějakou komoru skrytého přání, kterou jsem v sobě dlouhá léta dusil. Ale kdo ví, třeba to nebylo přání mé, ale té neznámé síly? Pochybnost o pravosti své touhy jsem stejně rychle, jak se objevila, utnul. Byla to touha určitě má. Paměť mi sloužila dobře a já si moc dobře vzpomínal, že tahle touha je celoživotní. Jediné, co tento symbiotický organismus nebo co to bylo, způsobil, bylo potlačení strachu z této myšlenky. Paruka vnikla do mé hlavy, našla mé jediné pravé hluboké přání a zničila všechny ty bariéry strachu, popírání, umlčování, které toto přání střežily hluboko v mé mysli před zraky vnějšího světa.

Když jsem si tohle uvědomil a přijmul svojí hlubokou touhu za jedinou věc, pro kterou chci žít, v tu stejnou chvíli mi projela tělem nová silná pálivá bolest. To symbiotické spojení paruky a mého těla vědělo, co přijde, co musí přijít. Proto mé tělo přemístilo na nejbezpečnější místo v domě, kde jsem mohl extrémní sérii bolestí a změn prožít a neriskovat zranění. Tentokrát to začalo, jako kdyby vám celá nervová soustava vevnitř vzplála. Cítil jsem tu šílenou cizí síť, co prostupovala tělem a celá hořela. Připadal jsem si, jako by mi do těla někdo narval kilometry doběla rozžhaveného drátu a chtěl mě spálit zevnitř. Všechny moje svaly se roztahovaly a stahovaly, jako kdyby hledaly to jediné místo, kde to šílené pálení zmizí. Celé tělo se bolestí převalovalo tam a zase zpět. Kroutil jsem se do klubíčka a pak se zase rovnal. Prudký nárůst tepla způsobil, že jsem se zlomil v zádech a na poseli vykouzlil ukázkový gymnastický most. Pak jsem se zase stočil do klubíčka. Cítil jsem, jak mi praskají kosti, jak mi hoří kůže a mění se v jinou. Moje svaly se v horku sítě vypařovaly. Cítil jsem jak svaly, které zmizely se jako tekutina přesouvají na moji hruď. Co jinde chybělo, se přesunulo, aby mi rostla prsa. Začaly se mi měnit i bradavky. Moje lebka praskla, odlomené kosti v celém těle se v žáru měnily v tekutinu a tam kde vznikla mezera, se zbylé kosti spojovaly a zase srůstaly. Celý proces měnil mé tělo a obličej. Oslepl jsem, jak mi tekutina v očích začala vřít a já věděl, že barva mé oční duhovky se mění a můj barvocit sílí. Nevěděl jsem proč to vím, ale cítil jsem to. Cítil jsem i to, jak mi hoří Adamovo jablko v krku a jak se mění v tekutinu, kterou musím chtě nechtě bolestně polykat. A do toho všeho mi penis tvrdnul a rostl. Pramínky neznámých nervů prorostlé mým penisem a varlaty začaly s pálením vibrovat, a já pln bolesti a vzrušení už nevydržel. Můj penis provedl největší semennou explozi spermatu do ještě nasazených kalhot a trenek. Pulzoval, škubal a znova a znova pouštěl další a další várku. Kalhoty už byly celé proteklé, a i když nebylo možné mít ve varlatech takové množství té bíle tekutiny, pořád to pokračovalo.

Nejprve jsem to pro samou bolest nevnímal, ale jak bolest ustupovala, došlo mi, co dole cítím. S každým výstřikem je moje kdysi mohutná chlouba menší a menší., Moje varlata mi neznáma síla vtahuje do těla a s novým a novým záškubem a výstřikem nového semene mám čím dál tím víc prostoru v rozkroku. Pálivý pocit ustal a už jen proud spermatu pokračoval a s každým záškubem mého penisu vypustil s pocitem orgasmu další a další deci spermatu. Ještě jsem stihnul odtáhnout kalhoty, abych viděl svůj rozkrok. Prožíval jsem svůj poslední orgasmus jako muž. Poslední záškuby teď už asi 3 mm dlouhého velmi tenkého penisu. Poté se penis už jen stáhnul do těla a tam, kde býval penis, byl teď téměř dokonalý klitoris. Jen malá dírka močové trubice ho hyzdila. Dírka močové trubice se však začala měnit. Roztahovala se na délku směrem k análnímu otvoru a prohlubovala se. Vyrůstaly mi stydké pysky. Tvaroval se vchod do pochvy, a nakonec i pochva. Kolem rozřízlého klitorisu se začínaly objevovat růžolící malé stydké pysky a do toho se pod tím tvořila nová močová trubice. Než jsem se nadál, klitoris opět srostl v celek do původního tvaru jen bez teď už zbytečné dírky. Naposledy mnou projela extázi vyvolávající vlna elektrických impulzů od konečků prstů až k hlavě. Po zádech mi přejedla husina a byl konec. Nemusela jsem k zrcadlu, abych chápala, co se stalo. Nemusela jsem se v zrcadle zkoumat, abych věděla, že teď jsem ženou. V posledních vteřinách jsem viděla a plně cítila proces změny. Vím, co pocit mokrých kalhot a prázdného prostoru v rozkroku znamená., Sundala jsem si tričko, které stejně jako kalhoty a postel byly zasaženy obrovskou dávku bílé tekutiny a nepříjemně se na mě lepily. Viděla jsem

svá nádherně tvarovaná prsa. Byly sice menší, než bych si teď přála, ale byly nádherně tvarované. Měla krásný tvar slz, byla pevná s jemnou a hladkou kůži. Dva knoflíčky stále ještě vzrušením vztyčené vpřed s malými jemně tmavými dvorci jako by říkaly „holka se na dotek prstů a jsme připravené, až jednou bude třeba kojit.“

Mé dlouhé rudé vlasy se během finální proměny opět rozcuchaly a částečně mi omezovaly výhled. Pohled do pokoje snadno prozradil, že moje oči jsou teď citlivější na barvu. Vidím sice pořád téměř stejně, ale rozdíl mezi odstínem potahu na křesle a polštářem na něm položeným vnímám mnohem více než dřív. Je mi i větší zima a cítím mnohem intenzivněji lepkavý pocit na mých jemných hladkých nohách a na těle. Ta mnohalitrová povodeň, co mi způsobil můj penis na rozloučenou, byla spíše jeho pomsta za to, že se ho celý život chci zbavit. Ano byl to můj sen. To bylo to, co paruka našla v mé hlavě a připomněla mi, že tohle je mé jediné skutečné přání. Nevím, jak neživá věc může vůbec vnímat, ale nějak ta paruka, už když balík přišel, věděla, že tajně nosím punčocháče mé ženy, že si hladím její prádlo, abych aspoň rukou okusil ten materiál. Že si zkouším její kabáty, kde neriskuji, že se její menší oblečení roztáhne. Ta neživá věc ze mě cítila, že jsem se v pubertě tajně oblékal do sestřiných věcí a chodil v nich, dokud sestra nepřišla z kroužku. Paruka už ve chvíli, kdy přišla, tak nějak lépe, než moje žena věděla, že když koukám z auta nebo v MHD po cizích ženách, že to není, protože by mě přitahoval, ale protože jim závidím to tělo, to oblečení, to že jsou ženou a vše co to obnáší. To všechno, i když nevím proč a jak, ta paruka věděla. A to vše mi teď dala. A za to všechno se mi ten kdysi velký zmetek mstil, když udělal takový nepořádek.

Nicméně to byla spíše jen taková pohádková představa o myslícím penisu. Spíše logicky vzato to, pravda byla, že se všechna váha toho mužského těla, co byla navíc, musela někam ztratit a nemohla prostě jen zmizet bezezbytku. Takže všechno to semeno, které se nacházelo na mé posteli, na kalhotách, trenkách, tričku a na mém těle, byl zbytek mé mužské minulosti. Bylo třeba se ho navždy zbavit. Zničit moji minulost. Začala jsem tím, že jsem kalhoty, trenky, tričko, povlečení hodila do velkého černého odpadkového pytle. Pak jsem vlezla do sprchy a dobrou půlhodinu ze sebe smývala všechno, co jen šlo. Celé mé tělo dostalo krásnou pozornost. Každý záhyb mého těla byl nejprve mýdlem omyt, potom tělovým mlékem podruhé očištěn a pak bylo vše krásně potřeno regeneračním olejíčkem. Speciální dávku regenerace dostaly moje nádherné rudé vlasy, co mi tak pomohly. Milovala jsem je. Čím dál tím víc. Byla jsem jim tolik vděčná, a i když z paruky již definitivně nezbylo nic a ona přestala existovat. Já věděla, že je nyní mojí součástí, mým již neodkladným symbiontem. Mým nervovým systémem.

Když jsem vyšla s ručníkem na hlavě a v županu mé drahé ženy, pohlédla jsem ještě do zrcadla. Měla jsem krásnou pravidelnou tvář, můj kdysi široký nos byl nyní jen roztomilým knoflíčkem. Pravda, měl špičku trochu nahoru, ale která žena s tak dokonalou postavou a tvarem obličeje by neměla nos nahoru. Co bylo ale hlavní, moje oči působily tak velké a pronikavé a jak jsem předpokládala, jejich barva se mi změnila. Měla jsem nyní tmavě zelené oči, které jakoby se k okraji stávaly světlejšími. Byly opravdu pronikavé. Těšila jsem se, až těmto nádherným očím dopřeji tu moc očních stínů a řas. Moje obočí bylo sice pořád husté, ale jeho barva teď dokreslovala přirozenost barvy vlasů a očí. Jako by našlo přesně ten správný odstín hnědé či červené, co spojovala mé oči a vlasy. Připadala jsem si jako znovuzrozená. Pak jsem vešla do pokoje a viděla ten nepořádek kolem postele. Netrvalo dlouho a já ještě v županu a s ručníkem na lhavě začala uklízet.

Asi za hodinu byla práce hotová a já si znovu seděla do našeho křesla. Stále jsem byla v županu a s ručníkem na hlavě. Všimla jsem si, že se v mé mysli rozhostila jistá dávka uspokojení z úklidu, který jsem do té doby neznala. Pohlédla jsem skrz otevřené dveře do kuchyně, kde na stole pořád

ležely ony věci z balíku. Sice jsem nejprve zahlédla ono dildo a napadlo mě, co každou ženu, na kterou ještě působí trochu toho posledního záchvěvu může, který postupně doznívá, ale než jsem se odhodlala k zasvěcení mého ženství, přejela jsem pohledem na sexy sadu červeného prádla. Vlastní dámské prádlo nemám, mohu si půjčit sice manželčino a věřím, že to bude úžasné, ale bude asi jedno, zda si vezmu její staré nebo tohle, které její ještě vlastně ani její není. Mé vlastní pánské na sebe, už nikdy nevezmu. Nechci. Až se všechno vyřeší, spálím nebo zničím všechno moje pánské oblečení jednou provždy.

První, co jsem na sebe vzala, byla tanga. Jejich krásný malý saténový trojúhelníček mojí novou vagínu a krásným hladivě příjemným dotykem jí zakryje. Dotek na kůži je až vzrušující pro běžný pohyb. Naštěstí je můj klitoris schován stydkými pysky tak dobře, že krom kůže nemá co dráždit. Přesto ten prázdný pocit volna mezi nohami je tak psychicky uspokojující, že bych dnes mohla jen ležet a užívat si ho jen tak. Žádné hlazení nebo jiná ještě příjemnější sexuální činnost. Jen tak ležet, dávat si nožku přes nožku a stále si užívat to „nic“ co tam je. Co naopak ale dráždilo moje smysly víc, než satén vpředu, byl pruh látky hluboce se zarývající mezi půlky a dráždící mi kůži, anální otvor a kostrči, ale i tohle byl v tu chvíli pocit, kterého jsem si chtěla užít. Různě jsem se vrtěla, sedala a vstávala, chodila schválně s pohupující se prdelkou nyní kulatější a pevnější. Užívala si každého posunu látky a toho, jak se vpředu hladký samet dotýká mé kůže a místo nárazu do penisu nebo varlat nenalézá nic. Zatímco látka vzadu dráždí a trochu řeže méně ale přesto citlivá místa. Pak přišel na řadu korzet. Když košíčky korzetu obepnuly má prsa velikosti B, nadzvedly je výš, protože měly push-up efekt. Můj dekolt zazářil tak, že by nebylo muže, co by mi koukal do očí. Jak košíčky obestoupily mé poprsí jako by si prsa uvědomila: „Sbohem volný pocite, tohle je naše zlatá milovaná klec. V této a jí podobných klecích budeme odteď až na do smrti každý den. A volnost pohybu? Jen ve vzácných okamžicích.“

Možná ženy trpí, když je podprsenky svírají den co den, ale my, co chceme každou jednu ženskou věc ať už příjemnou nebo nepříjemnou, tohle naopak milujeme. (pozn. Jsem teď asi jedna z mála žen, co si užívá i menstruaci. Bolí to, mění se mi nálady, je to opruz, ale vždy, když přijde, je každá myšlenka nepříjemnosti doprovázená pocitem „jsem pravá žena, a to za to stojí“.) Když jsem si pak zapínala háčky na zádech, byl to pro mě úkol dost složitý, ale nakonec se mi všechny povedly zaháknout na poslední stupeň. Trochu mě mrzelo, že ačkoliv byl pocit obepnutí znát, nepůsobil nikterak dusivě, ani příliš nestahoval pas. I když bych v tu chvíli chtěla cítit ten stahující tlak korzetu. Měla jsem tak úzký pas a ten korzet byl spíše okrasného charakteru, než aby plnil funkci tvarování pasu. Přesto jsem ten korzet na těle cítila a nechápala, proč mužské oblečení nedělalo tak krásný pocit na pokožce, ale možná je to jemnosti kůže, kterou jsem v tu chvíli cítila. Podvazkový pás zapnutý kolem mého téměř vosího pasu neposkytoval krom vnitřního pocitu náhlého ženství, které jsem cítila s každou novou zkušeností, žádný silnější fyzický pocit. Zato síťované punčochy krásně klouzaly po mých hladkých nohách. Ze začátku velmi příjemně hladký pocit se změnil ve chvíli, kdy jsem podvazek připnula na podvazkový pás. Gumičky podvazku se napnuli a já cítila, jak mě struktura sítě, kterou punčochy mají, mírně tlačí po celé jejich délce. Cítila jsem každé oko sítě punčoch, jak se skrz něj snaží volná kůže protlačit, ale bylo mi to tak příjemné. Všude, kde se jen může toto oblečení dotknout těla, se ho dotýká a dráždí nebo hladí. Nechápala jsem, jak jsem mohla žít v tak nudném mužském oblečení. Bylo tak zbytečně volné zbytečně plandavé, tak zoufale bez fantazie.

Když pocit nového oblečení naplnil mé touhy po sytosti pocitů, bylo mi jasné, že si chci vyzkoušet, jaké je v tom chodit. Procházela jsem se ve spodním prádle k zrcadlu a zpět. Pokaždé mě moje dokonalá postava v tak sexuálním spodním prádle fascinovala. Stávala se ze mě marnivá žena. Náhle mi hlavou bleskla myšlenka na pár červených lodiček. Neváhala jsem a přišla opět

k balíčku. Ten den už potřetí a samozřejmě mě napadlo, že poslední, co zbývá, je robertek a postroj na něj. Sice jsem neznala velikost své nohy, ale ani na okamžik jsem nepochybovala, že ony střevíčky pro někoho jiného, něž pro mě být nemohou. Už jen pohled na číslo velikosti mi prozrazoval, že pro moji ženu nejsou. Postavit se poprvé na jehlové podpatky je těžké, ale já zažívala pocity plné endorfinu, dopaminu a bylo to jak trip z nějaké drogy. Vše bylo tak super jako výhra miliardy korun. Víc než to splnění všeho, co si vůbec dokážete přát. Byl to tak silný, návykový pocit, že za hodinu už si nedokážete vzpomenout jaké to bylo chodit jak dřevorubec táhnoucí kládu na laně za sebou. Každý krok končí přesně na tom místě před druhou nohou. Pokaždé, když jsem nohu zvedla, přešla krásně a plynule před druhou nohu a před dosednutím srovnala špičku ve směru chůze. Vždy dopadla nejdřív pata, až pak špička. Pohyb byl tak ladný, že jsem si připadala jako kočka jdoucí po úzkém dřevěném plotu. Byl to tak hypnotický pocit, že když jsem si chvíli sundala střevíčky z nohou, postavila jsem se automaticky na špičky. Následující kroky jsem pak instinktivně opakovala, jako bych na nohou střevíčky stále měla. Samozřejmě se nemůžete opřít o jehlu neexistujících bot, ale přesto jsem kroky prováděla, jako bych na nohou střevíčky stále měla. Pokud nevíte, jak si to představit, pusťte si film Terminál. Je tam scéna, kdy si letuška zlomí podpatek jedné boty a tuto nepříjemnost vyřeší tak, že si ulomí i druhý a stejně ladně pokračuje na špičkách. Stejně ladně, jako by se jí nic nestalo. Pak ale moji chůzi přehlušila vědomá reakce mysli. Pokud stojím na špičkách, proč? Proč si nepoložím paty na podlahu? Vědomě jsem zatlačila své paty dolů až se dotkly země a v tu chvíli mi došlo, že je něco jinak. Něco uvnitř mě nechtělo tento postoj. Nebyla to bolest, nebo nějaký tlak nebo tah. Bylo to jako byste se zkoušeli prsty na nohou postavit na špičky a patou tlačili k zemi. Nebo lépe řečeno jako byste vy, co máte přirozeně paty na zemi, museli trvale stát na špičkách. Nakonec jsem se vrátila pro své střevíčky a znova si je obula. I když můj přirozený postoj byl od této chvíle „žena na podpatcích“, cítit ten jemný tlak na patě, když se opírá o střevíček, bylo přeci jen pohodlnější, než mít všechnu tu sílu na špičkách. Pak jsem se ten den již posté zastavila u zrcadla a začala se zkoumat v celé své kráse. Štíhlá žena někde mezi třiceti a čtyřiceti lety. (věk zřejmě odpovídal mému původnímu biologickému, takže mi bylo 36) Přesto s velmi hladkou a obstarávanou kůží. Vše bylo dokonale hladké, jako by byla epilace mojí přirozeností. I bez podpatků by byla moje velikost okouzlující, ale díky nim jsem teď dosahovala asi tak 180 cm a měla jsem tak pocit, že na svět vzhlížím ze stejné výšky jako před mojí proměnou. Celé tělo tvořilo tvar přesýpacích hodin. I když bylo vidět, že mnohé z těch partií bude třeba udržovat, abych neztratila nic ze své krásy. Jak jsem tam tak stála, docházelo mi, že už hezkou chvíli moje myšlenky neproudí v tom tupém mužské „byl jsem“, „Půjdu“ a tak podobně.

Došlo mi, že zbývá poslední relikt mé minulosti, se kterým se já sama uvnitř sama sebe musím vypořádat. Věděla jsem, že venku je moje žena, práce, rodiče, sestra, přátelé a stát, u kterých to bude třeba ještě řešit, ale to byla v tu chvíli budoucnost. Já bojovala s posledními zbytky muže uvnitř mě. Pak jsem to vyslovila „Jmenuji se Karolína, Karolína Pokorná.“ Můj hlas, soprán, byl zvláštní vysoký a řekla bych možná i ječivý. V tu chvíli to ale bylo jedno. Působil tak éterickým dojmem a já měla pocit člověka, co poprvé v životě promluvil a slyší svůj vlastní hlas i když jeho vlastní podobu jsem stejně jako všichni poznala až z „videí“, ale to známe všichni. Ted den byla moje mysl vytržená a přeměněná do mého vlastního vnitřního skutečného já a s ním i celé mé tělo. Byl to tak opojný, silný a významný vjem, že mi ani nedošlo, kolik hodin uplynulo od první chvíle, kdy jsem od kurýra převzala balíček.

To se však změnilo ve chvíli, kdy moje myšlenky byly násilím vráceny do časové osy zvukem klíčů. Jako by pro mě přišla smrt, ale bylo to možná ještě horší. Z práce se vrátila moje žena, ale už bylo pozdě něco udělat. Ani jsem nestihla udělat krok, zaběhnout do koupelny, schovat se za zavřené

dveře, cokoliv. Jen jsem tam tak stála, když se dveře otevřely. Moje krásná asi 165 cm vysoká, černovlasá žena stála ve dveřích. Dveře dokořán otevřené.

Stála tam, v jedné ruce tašku, v druhé ruce klíče, které právě vyndala ze dveří. Stála a beze slova mě pozorovala s vytřeštěným výrazem. Trvalo sotva dvě vteřiny, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Nadechla jsem se, že něco řeknu. Zkusím to vysvětlit. Moje žena však zareagovala rychleji. Udělala rázný krok do bytu a třeskem podobnému výstřelu z děla zabouchla dveře. "Ty jsi se úplně posral!" začala křičet.