Podnájem - 20.díl - Esme Ww

20. Jak dvě nejlepší kamarádky

Zašly jsme si dobrý kilometr. Sabina mě za ruku vedla oklikou, abysme se obloukem vyhnuli univerzitnímu areálu. „Vlastně jsi docela statečná holka,“ lichotila mně. „A chceš vlastně abych tě teď brala za holku nebo za kluka?“

Zastavila jsem se a pokrčila rameny. „Stejně mi budeš říkat tak, jak tě to bude bavit,“ na chvíli jsem se usmála. „Pokud se ptáš na moje pocity, tak v hájovně a okolí jsem rozhodně holka, ve škole i ve městě jsem se zatím dokázala držet jako chlap. Dokázal, dokázala, kdo se v tom má vyznat. Koukni se na mě. Za čtvrt hodiny jsme v hájovně. To mi za to přehození na kluka nestojí. V tomhle oblečení s tímhle nalíčením si jako muž opravdu nepřipadám. No po dnešku už mi ten chlap zbývá jen ve škole. Jo, stará dobrá šedivě nudná škola. Baví tě to ještě?“

„Jo, jasně, jsou zábavnější věci než robotika s Kropáčkem, ale pořád mi to přijde fajn.“

„Tak to jsem ráda, že alespoň někoho. Já se na ty dva roky docela těšila, myslela jsem, že jsem si přes prázdniny hezky vyčistila hlavu, ale prostě nic, nenaskočil mi na to mozek, docela se děsím toho, že přede mnou jsou dva roky utrpení. Aspoň že už mám hotového bakaláře. Víš, trochu mě to překvapuje, ale nebýt tebe, tak mě to rozhodně víc baví v hájovně než ve škole. Divný, co?“

„Spíš zvláštní, zajímavý. Podívej se na to i odborného pohledu.“

„Ten asi fakt nemám, pokud jsem na střední měla z biologie dvojku, byl to úspěch.“

„Neřeš biologii, vezmi si náš obor, pokud tě ještě alespoň trochu zajímá. V podstatě u vás probíhá přeprogramování systému.“

„Profesní zájem? Chceš o nás napsat diplomku?“

„To by byla příliš průlomová práce,“ zasnila se. „Ale ne, ale pokud se mě ptáš, bavíš mě. Líbí se mi, že se nebojíš překračovat tabu, a kromě software se nebojíš měnit i hardware. Jakže to máš s tím oteklým hrudníkem?“

„Vybouraly jsme se na kole, praštily jsme se řídítky do hrudníku.“

„Mohla bys mi ukázat kam přesně?“ Naznačila jsem ty dvě místa. „To jako do dresu?“ Dobírala si mě.

Spustila jsem ruce a odbočila z hlavní silnice na cestu k hájovně. Slunce zapadlo už před čtvrt hodinou a lesní cesta se halila do příšeří.

„Pavluno stůj!“ téměř mě poroučela. Nechtěla jsem, ale zabíralo to na mě.

„Nemohlo by to počkat ještě pár metrů?“ poprosila jsem. „Pak už na tu cestu nebude ze silnice vidět.“ Nečekala jsem na její rozhodnutí a schovala se do zákrytu dubu, který ještě pamatoval Jana Ámose Komenského.

Stoupla si naproti mně a chvilku jsme se dívaly z očí do očí. Nadzvedla obočí a potom i koutky úst. A já si vyhrnula dres až k ramenům. V obrané póze jsem zabodla ukazováčky do míst, které schytaly ten největší náraz. „Sem jsem se praštila o představec a sem se mi otiskla strana řídítek.“

„A proto máš obvaz přes bradavky. To dává smysl.“

„Říkaly, že se pod to stáhnou ty otoky. Tkáň okolo bradavek prý do sebe snadno stahuje otoky. Když se jí trochu pomůže.“

„To jako když se příště praštíte do hlavy, tak vám zase narostou prsa? Jak vlastně vypadaly bez toho, ehm, obvazu?“

„Skoro normálně. Teda už před tím pádem byly pár dní citlivější, ale zvětšení, jestli tam bylo, tak jsem ho ani nepozorovala. Zítra večer by nám to měly sundat, tak pak ti řeknu víc.“

„Teď si opatrně sáhnu, tak sebou neškubni, ať si neporušíš obvaz,“ oznámila mi jako suchý fakt. Prvně se dotkla míst, která jsem měla zraněné od havárie. Studily jí prsty. Sykla jsem, ale neuhnula. Opatrně z venkovních stran se dotkla mého obvazu. I přes něj jsem cítila chlad.

Sevřela jsem jí obě předloktí, přitáhla si je před ústa a párkrát na ně mohutně vydýchla. „Můžeš pokračovat, teď už to nebude tak studit.“ Citlivě mi hnětla obvaz, na kterém se celkem záhy vyrýsovaly obrysy bradavek. Zrychlil se mi dech a dole mi bylo pekelně těsno. „Třeba to je jen vedlejší účinek léčby,“ šeptala jsem přerývavým hlasem.

Chytila mě za lem dresu a vytáhla ho o třicet centimetrů výš. Vykoukla mi hlava, ale ruce byly staženy lokty k sobě. Přejela si jazykem své rty a pak s ním přejela ty mé. Otevřela jsem ústa dokořán, mírně poklesla v kolenou a pasivně přijímala vášeň. Pravým kolenem se vecpala mezi moje kolena a pak už jsem jen cítila, jak si rukou nadzvedla lem sukně a nahmatala klícku. Odlepila ústa, znovu mě jemně políbila, teď jen rty na rty. Pak mi přiložením ukazováčku zakázala promluvit a klekla si mezi napadané lupeny a žaludy.

Nádherná a chytrá holka klečí před mým odhaleným klínem já mám na sobě pás cudnosti v barvě nachového bramboříku a sukni paní rektorky. To je mých posledních dvanáct dní v kostce. Výběr toho nejlepšího i nejhoršího zároveň.

Lem sukně jí ležel na temeni hlavy. Levou rukou nadzvedla klícku a pravou si pohrávala se zbylými pohlavními orgány. „Hm, ozvalo se ze spodu. Nachový brambořík, pokud se nemýlím. Není to špatná volba, ale já bych ti vybrala spíš zlatopurpurovou. Já bych to dávala každému chlapovi o svatbě. Nebo už s občankou,“ zasmála se a měla jsem pocit, doufala jsem, že to je opravdu jen vtip. Cvrnkla mi prstem do jednoho z varlat. Ne moc silně, ale přesto jsem sykla bolestí. „Jak malinko stačí. Z tohohle pohledu jsou vaječníky mnohem praktičtější. Nepřekáží ti to?“

Byla to jen řečnická otázka, ale jasně, „překáží mi to moc a bolí to,“ svěřila jsem se. „Má to něco do sebe, ale zrovna teď tu klícku opravdu nenávidím.“

„Možná bych se se slečnami Suchými dokázala domluvit na jiném řešení. Takovém, kde by nic nepřekáželo.“ Narovnala se a znovu se mně podívala z blízka do očí. „A teď mi řekni, co by se stalo, kdybys tu paní poprosila o fotku ty a ona by poznala, jak to s tebou je?“

Ještě víc jsem zčervenala. „Řekla bych, že jsem se vsadila se svou přítelkyní a ukázala na tebe.“

„Co kdybych mezi tím utekla?“

„Utekla bych taky.“

„Já myslím, že ne. Podle mě by ti zdřevěněly nohy. Řekla by ti, že jsi nechutný úchylák. Ty by ses rozbrečela a prosila bys aby to nikomu neřekla. Poručila by ti, aby sis před ní klekla a znovu jí poprosila. Prosila bys jako o život, klečela těsně před ní, skoro se dotýkala pusou jejího klína a vrhala na ní psí oči. Pak by vyndala z kabelky obojek, nasadila by ti ho a odvedla si tě domů, abys jí předvedla jako moc nechutná úchylačka jsi. A to ty jsi, co?“

Celá jsem se třásla, vyděšené oči a blahem pootevřená ústa, do kterých mi vsunula dva prsty. Stáhla jsem kolem nich rty.

„Čekala bych, že když se tak snažím, že si aspoň klekneš. A bacha na tu Alžbětinu sukni. A to vodítko by ti slušelo, ne že ne. A teď pojď, než bude úplná tma.“ Vzala mě za ruku a vyrazily jsme jak dvě nejlepší kamarádky. Kamarádky s velkým společným tajemstvím.