Povídka o Petře a Petrovi 2 - Sesterstvo modrých trenýrek - Petra

Jak už víte z první části příběhu, začala jsem na tělocvik nosit modré trenýrky, které mi pomohly k seznámení s Petrem. Čas běžel a já jsem od té doby zažívala krásné chvíle. Představila jsem Petra svým rodičům a moc se jim líbil. On mě na oplátku představil svým a těm jsem se pro změnu líbila já, takže nám nic a nikdo nebránil, abychom spolu chodili. Obě strany nám pouze důrazně kladly na srdce, abychom se při randění chovali mravně, abych nedejbože v patnácti nepřišla do jiného stavu a nezkazila si život. Ale to jsme v úmyslu zatím neměli, neboť jsme oba chtěli jít na vysokou. Chodili jsme spolu do cukrárny, do kina a do divadla a někdy na diskotéku. Ale protože jsem věděla, že se Petrovi líbím v trenýrkách, rozhodla jsem se ho během schůzek trochu provokovat. Na naše druhé rande (po tom prvním v cukrárně - viz první příběh) jsem si pod sukni vzala přes kalhotky ještě trenýrky (inspirovala jsem se máminými fotkami, o nichž budu vyprávět dále). Petr pak musel hádat, co mám pod sukní, jaké kalhotky mám pod  trenýrkami, jejich barvu, vzorek, jsou-li s krajkami nebo bez krajek, z jakého jsou materiálu atd. Samozřejmě hádal tak dlouho, dokud všechno neuhodl, a já jsem se samozřejmě snažila, aby uhodl. On se mě pak žertem zeptal, jestli bych si mohla zvednout sukni, aby se přesvědčil o výsledku hádání, a já jsem ji k jeho velkému údivu zvedla. Viděla jsem, jak Petr zrozpačitěl začervenal se a trochu se i roztřásl. Sáhla jsem pod okraj trenýrek, povytáhla okraj růžových kalhotek s krajkou a ukázala mu je:

„Tak se přesvědč, jak jsi hádal. A nechceš si sáhnout? "

Než Petr stačil něco říci, vzala jsem ho za ruku, přitiskla ji na své trenýrky a začala jsem se po nich jeho rukou hladit a zajela s ní i pod okraj trenýrek na kalhotky. Petr zrudl jako pivoňka a já jsem cítila, jak se mu třese ruka. Ale nebránil se a bylo na něm vidět, že se mu to líbí. Pak jsem Petra takto škádlila pravidelně a on vždycky uhodl (jak jinak) a byl odměněn sáhnutím. I mně byly jeho doteky moc příjemné a při každé schůzce jsem hlazení vždy o chvilku prodlužovala.

S Petrem jsme zažívali krásné chvíle, a přestože bylo už září, bylo stále horko, čehož jsme využívali ke koupání v rybníce. I při této příležitosti jsem se pro Petra náležitě ustrojila. Měla jsem několikery jednodílné plavky, z nichž jsem vždy jedny vybrala, oblékla jsem si přes ně tričko, trenýrky a sukni (Petr musel opět hádat, jaké plavky mám pod tím vším a pak si mohl sáhnout) a u rybníka jsem se před Petrem pomalu svlékala do plavek. Vždy mě celý rozechvělý pozoroval a byl rudý až za ušima. Po koupání jsem svlékla plavky, oblékla si kalhotky, silonové punčocháče a přes ně  trenýrky, tričko a sukni a Petr měl opět co pozorovat. Při těchto svlékacích a oblékacích rituálech mě pravidelně sledovalo i pár čumilů, ale mně to nevadilo; měla jsem oči jenom pro Petra. Sice jsem si takto navlečená vždycky připadala jako obrněný transportér, jako když jsem si trenýrky oblékla poprvé (viz první část povídky), ale kvůli lásce musí člověk něco vydržet.

Nicméně školní rok byl v plném proudu a s ním i běžné školní povinnosti a snaha o dobrý prospěch, abych se po škole dostala na gymnázium. Ale já jsem vše zvládala bez problémů. A samozřejmě tu byl i tělocvik, v němž se pro mě trenýrky už staly naprostou samozřejmostí. Ne tak pro moje spolužačky, které se mých trenýrek stále nemohly nabažit. Trenýrky vždy putovaly z ruky do ruky a před i po tělocviku vždy následovala módní přehlídka, dokud nás tělocvikářka nevyhnala ze šatny. Spolužačky moc litovaly, že tyto trenýrky už nejsou nikde k sehnání, neboť by je taky moc rády nosily.

Kromě toho na mě vždy číhali kluci z vedlejší šatny, kteří se vždy sázeli o drobné, jestli mi z trenýrek budou vykukovat kalhotky a jaké budou barvy apod., na což mé spolužačky vždy reagovaly pečlivou kontrolou mé osoby, jestli mi z trenýrek nekoukají kalhotky, a pokud vykukoval třeba jen malý kousíček, byla jsem vždy důkladně upravena, aby nic nekoukalo a aby kluci měli vztek. Ale tak docela smůlu zase neměli. Trenýrky byly jednak částečně průhledné takže prosvítal minimálně vzorek na kalhotkách, a já jsem jim pak za podíl na zisku nakonec prozradila to ostatní, takž spokojeni byli nakonec všichni.

Dny běžely a přišel 11. listopad, což byl kromě svatého Martina i den mých 16. narozenin. A já jsem se rozhodla pro jejich oslavu v netradičním duchu, a sice v trenýrkách a s překvapením pro spolužačky, což jsem probrala s mámou a ta nadšeně souhlasila.

Na oslavu jsem pozvala Petra a své čtyři nejlepší kamarádky:Janu Novákovou (která si jako první chtěla vyzkoušet mé trenýrky v první části povídky), Simonu, Soňu a Kamilu. Všech pět na oslavu přišlo. A když účastníci oslavy postupně přicházeli, já i máma jsme je vítaly v trenýrkách. První přišel děda a nešetřil obdivem, jak nám to sekne. Pak přišly najednou všechny čtyři kamarádky společně s Petrem. Nechala jsem Petra chvíli čekat za dveřmi svého pokoje a dívky jsem pozvala dál, že pro ně mám překvapení. Když vstoupily dovnitř, čekala je v pokoji hromada trenýrek rozložených na posteli.

„Nuže, dámy, když se vám mé trenýrky tak líbí, mám tu pro vás i já jeden dárek. Každá z vás si může vyzkoušet tyhle trenýrky a může si nechat jedny, které jí padnou a budou se jí líbit. Kamarádky se s nadšením vrhly na hromadu a za chvíli už měla každá na sobě vybrané trenýrky. Vše doprovázely nadšené výkřiky:

„Teda Peťulo, to je opravdu bomba!"

"„Díky!

„Ty už nikdy nesundám a budu je nosit na každý tělocvik!" Atd.

Překvapení jsme ovšem měly i pro Petra. Když jsme otevřely dveře, na chvíli se podivil že jsme všechny v trenýrkách, a my jsme ho s potutelným úsměvem pozvaly dál. Nic zlého netuše vešel a vzápětí byl povalen na postel a začaly jsme mu svlékat kalhoty. Sice se bránil, ale my jsme byly v přesile. Když byl jen ve slipech, zamkla jsem jeho kalhoty do skříně a kamarádky mu mezitím přes slipy navlékly modré trenýrky. Padly mu perfektně a moc mu slušely.

„Teda holky, vy jste se zbláznily. Vraťte mi ty kalhoty a nechte toho, vždyť vypadám jako úchyl!"

Ale nic naplat, jeho kalhoty byly nemilosrdně zamčené ve skříni a z obýváku nás volala máma, že je vše připraveno na oslavu. Petr byl proti své vůli vystrčen z pokoje v trenýrkách a dostrkán do obýváku. Marně se snažil trenýrky zakrýt rukama. Byly vidět. Když se takto vymóděný dostal do obýváku, děda i mí rodiče propukli v hurónský smích.

„Petře, ty máš teda ránu!" konstatoval táta zalykaje se smíchem.

Petr nevěděl, kam s očima. Takový trapas!

„To ti nedaruju," sykl mi do ucha, rudý jak dobře uvařený rak.

Ale když se všichni dost vynasmáli, Petr pochopil, že to byla jen legrace, a uklidnil se. Oslava byla báječná se spoustou dárků a toho dne bylo založeno i naše sesterstvo modrých trenýrek do něhož byl výše uvedeným způsobem přijat i Petr. I on si totiž mohl své trenýrky ponechat a byl nakonec rád,že je má.

A kdo chce vědět, co jsem prožila dál a jak jsem nakonec začala nosit plenky, ten ať si počká a dočká času jako husa klasu. Za nějakou dobu se opět přihlásím.

Vaše Petra Svobodová