Princezná - 2.díl - Petra N - soutěž 2020

21.02.2020 23:16

Probudila jsem se ráno, slunce už venku svítilo, ale bylo ještě brzo a vzduch byl krásně svěží. Eu se vrtěla vedle mě, takže jsem večer nakonec evidentně usnula dřív, než ona ale asi se jí nechtělo chodit k sobě. Bylo to príma, probudit se a mít vedle sebe někoho, kdo mě dokonale chápal. Eu se na mě rozespale podívala, ale ospalost jí poměrně rychle přešla a vyskočila z postele. Hele Lenčo, dneska Tě vezmu do královské kuchyně. Na tom slově „královské“ si dala obzvlášť záležet. Každá princezna musí umět připravit několik našich typických jídel, takže Tě to dneska dopolko naučím. No, a zamyslela se, snídani zvládnem přitom, můžeme umlasávat, zašklebila se na mě. No to je supr nápad, ségra, souhlasila jsem nadšeně. Takový program mě dával vnitřní jistotu v tom, že tady nikomu nevadím a že mě berou takovou, jaká jsem. Pustily jsme se obě do ranní hygieny, líčení a oblékání. Jak líčení, tak i výběr oblečení jsem nechala na Eu. Co se tíčení týkalo, byla několikanásobně rychlejší než já a výsledky vypadaly také mnohem lépe. V oblečení měla dost osobitý vkus, který mě ale dokonale vyhovoval, takže nemělo cenu jí odporovat. Za chvíli jsme obě kráčely po chodbě, obě měly dva culíky s červenými mašličkami na koncích, bílá upnutá trička a barevné skládané sukénky těsně pod zadečky. K tomu střevíčky na pásek a pruhované punčošky nad kolena. Eu neopomněla udělat nám i pihy na nos, takže jsme vypadaly jako dvě zdokonalené imitace Pipi punčochaté.

Eu mě vedla chodbami královského paláce v místech, kde jsme nikdy nebyla. Přitom mi ukázala pár svých tajných skrýší. V jedné měla svoje hračky z dětství, ve druhé svojí sbírku oblíbené hudby a ve třetí měla schovanou čokoládu pro případ, že by jí popadla neodolatelná potřeba mlsat. To víš, to jsou výhody, když seš za dobře s kuchařem, zašklebila se na mě a kousek čokolády nám oběma rozdělila s tím, že to máme předkrm ke snídani. Prošly jsme ještě několika dveřmi a vešly jsme do velké světlé místnosti. U stropu a na oknech byla různé čerstvé a sušené bylinky, ze kterých jsem poznala jen pár druhů. Na stolech dominovaly různé druhy ovoce a obilovin, ze kterých asi 3 kuchaři něco připravovali. Zahlédla jsem tam ale i různé druhy sýrů a zeleniny. Hned u dveří nás vítal jeden z kuchařů. Vítejte, Princezno Eulálie, uklonil se, pak se znovu poklonil i mě, vítejte princezno Lenko. Tak dneska se naučíte 3 typicky místní jídla. Bude to zeleninová polévka s bylinkami, cizrnový nákyp a rýžový puding. Supr, zaradovala se Eu, vybral přesně to, co bych vybrala taky, tak jdeme na to.

Rozpálili jsme plotýnky a posadily na ně hrnce, kde se začaly vařit a smažit různé ingredience. Nemohla jsme si nevšimnout, že To, co nám Eu vybrala na sebe, nedokáže zabránit tomu, abychom při vyndávání nádobí z nižších pater skříněk neukazovaly našemu okolí kalhotky. V hrnci jsme rozpálily máslo a Eu do něj sypala různé bylinky, pak přidala nakrájenou zeleninu, kde mi u každého druhu vysvětlila, o co se jedná a jakým způsobem se má krájet. Přidaly jsme trochu vody a zeleninu nechaly dusit, zatímco jsme v troubě už zapékaly rozemletou cizrnu se spoustou dalších přísad, mezi kterými nechyběla paprika, curry, olivivý olej, oříšky, květák a nějaké další přísady, které jsem viděla poprvé a to už se vařila také na vodní lázni rýže v mléce se skořicí, kterou jsme tam nastoruhaly, ale i s pravou vanilkou, anýzem, a kardamomem. Za hodinu už jsem byla pěkně unavená a sedla jsem si na jednu ze skříněk a pozorovala Euino nadšení z toho, jak se jí cizrna upekla krásně do zlatova. Přinesla mi celý pekáč se dvěma lžícemi a sedla si proti mně. Tak máme první hotové jídlo, nabrala si a pochvalovala si, jak se nám ten nákyp skvěle povedl. Vzhledem k použitým ingrediencím jsem byla trochu skeptická, ale chutnalo to vážně skvěle a od rána jsem kromě toho kousku čokolády nic jiného nejedla. Ujedly jsme společně pořádný kus, pak vzala Eu pekáč se zbytkem jídla. Tohle dáme už ven a ukázala směrem k oknu. Přišel sluha, chopil se pekáče a někam s ním zmizel. Nechápavě jsem se na ní podívala. No jídlo uvařené samotnou princeznou má pro lidi obrovskou cenu, takže ten zbytek se rozdá, už na to čekají před bránou paláce stovky lidí. Přinese jim to štěstí a dlouhý život, mrkla na mě a já si nebyla jistá, jestli si dělá srandu, nebo to snad myslí i vážně.

   Jako druhý chod jsme ochutnávaly polévku. Co mě překvapilo, tak se zelenina i se vším kořením nakonec zalila mlékem což totálně změnilo chuť všeho, co se do té doby v hrnci vařilo. Chutnala ale taky skvěle. Ujedly jsme zase společně lžícemi z velkého hrnce. Abychom se k němu vůbec vešly, musely jsme si obě dřepnout na zem proti sobě, každá z opačné strany a dát nohy pořádně od sebe. Asi by to šlo i z boku, ale takhle jsme zřejmě působily víc cool. Snědly jsme společně pár lžic a došlo mi, že se takhle můžeme při jídle koukat do očí. Byl to pro mě zase úplně nový zážitek, nabírat si polévku z toho obrovského hrnce a přitom se celou dobu dívat současě Eu do jejích krásných očí. Asi to cítila podobně, protože ani jedna z nás po celou dobu pohled neodvrátila. Měla jsem pocit, jakobysme já, Eu a polévka tvořily jeden celek. Cítila jsem se nádherně a užívala si plnými doušky svojí sestru, o které jsem ještě ani ne před týdnem vůbec netušila, že existuje. Eu pak jen pokynula na sluhu, aby i polévku odnesl lidem před palác a podělil je. Myslím, že se nám povedlo do té polévky opravdu dát něco, co těm lidem přinese něco dobrého, usmála se na mě Eu a už mířila zkontrolovat puding. Zvídavě se zahleděla do hrnce a ještě přidala trochu vanilky. Posadila jsem se zase na okraj nějaké asi skříňky a sledovala její počínání. Eu nepálí se Ti to? došlo mi v okamžení, kdy jsem ucítila podivný zápach. Místo toho aby začala zkoumat, co se děje s pudinkem, se na mě podívala a začala se smát div se nesvalila na zem. Co je, rozhlížela jsem se nechápavě, protože i ostatní se dívali mým směrem a smáli se. Lenčo, sedla sis na plotýnku, tak z ní laskavě slez, a přestaneš cítit tu spáleninu, vypravila ze sebe Eu mezi salvami smíchu. Teď už mi došlo, že to, co cítím je spíš něco jako spálená látka. Přes vložku jsem necítila to teplo a tak mi chvíli trvalo, než mi došlo, co jsem provedla. Jeden z kuchařů mi pomohl sesednout ze sporáku, kam jsem se posadila, v domnění, že to je skříňka a s omluvným výrazem mi zvedl sukni a zkontroloval, jestli nehořím, zatímco se Eu svíjela smíchy. Když bylo všechno v pořádku, přišla ke mně se slzami smíchu v očích a objala mě se slovy, že si sice myslela, že to bude supr týden, ale že jsem tak „šikovná“ že to dělám ještě zábavnější, než by si byla pomyslela.

Potom jsme společně dovařily a dochutily puding a stejně jako u předchozích jídel jsme trochu snědly a zbytek poslaly dychtivým davům před palácem. Recepty na jídla jsme si pečlivě zapsala a rozloučily jsme se s kuchaři. Ačkoli bylo už něco po poledni, vlastně jsme byly nasnídané a naobědvané díky tomu, že jsme celé dopoledne něco společně vařily a ochutnávaly. Kráčely jsme zase společně chodbami paláce. Eu se zatvářila trochu zamyšleně, ale v koutcích očí jí cukal šibalský úsměv. Tak Leni, odpolko jsem tě chtěla zasvětit do tajů našeho místního bojového umění a lukostřelby. Akorát si nejsem jistá, po tom, cos předvedla v té kuchyni, aby někdo neskončil se šípem v zadnici a žďuchla mě se smíchem do žeber.

No, vynasnažím se, vaše výsosti, aby to případně byla zadnice vaše a nikoho jiného, rýpla jsem si zase já a vrátila Eu žďuchanec do žeber. Obě jsme se rozchechtaly a utíkaly ke mně do komnaty. Vpadly jsme dovnitř a svalily se na křesla proti sobě. Po chvíli odpočinku jsme se začaly chystat do zahrady na tu lukostřelbu, a kdo ví co ještě dalšího. Nechceš si vyměnit ty propálené kalhotky, ukázala mi Eu pod sukni, kde byly patrné stopy z mého dopoledního incidentu v kuchyni. Vzala jsem si tedy nové a samozřejmě je vybavila nezbytnou vložkou, která mi vždycky kalhotky pohledově srovnala do toho správného tvaru. Eu si mě prohlížela pohledem, ze kterého bylo jasné, že by mě ráda poškádlila nějakým vtípkem, ale že jí zrovna žádný vhodný nenapadá. Každopádně na lukostřelbu jsme si rozpletly naše culíky a sundaly pruhované nadkolenky, které jsme vyměnily za bílé ponožky. Pihy z nosíků šly také pryč a Eu ještě doběhla do své komnaty, odkud vykouzlila dvě čepice jako pro Viléma Tella a se slovy, že ona jabko na hlavě mít nebude, mi jednu podala.

   Prošly jsme několika chodbami a vyšly do zahrady. Chvíli jsme pokračovaly rovně směrem k druhému konci ale pak Eu zatočila doprava a za vysokým živým plotem se objevilo místo, kde byly připravené luky, šípy a spousta dalšího náčiní. Eu se hned dala do vysvětlování, ze široka se rozkročila a ukazovala mě nějaké cviky a já je po ní opakovala. Moc jsem se ale nemohla soustředit, protože byla rozkročená ve skládané minisukénce a vykukovaly jí pořád kalhotky. Ve chvíli, kdy jsme už nějakou dobu trénovaly údery a obrany a kopy jsem si všimla, že Eu přibrzdila a opravdu mě dost šetří. I její pohyby zvláčněly, stejně jako moje, postupně se naše útočné a obranné akce změnily v jemné doteky a polibky. Euina ruka zmizela pod mojí sukní a moje ruka zase pod tou její. Opatrně jsme se přemístily na okraj altánu, kde se dalo si sednout. Pokračovaly jsme v líbání se a vzájemném dráždění. Napadla mě přitom zvláštní myšlenka a to, že vlastně pod sukénkami se nám skrývají naše nástroje blaženosti, které jsou schované pod sukénkou právě proto, aby se k nim ta druhá z nás mohla lépe dostat. Stačí jen dát nožky trochu od sebe. Eu si trochu poposedla, a sukýnku si hodila dozadu, aby na ní neseděla. Na rozdíl ode mě si nevzala vložku a tak měla kalhotky pěkně mokré a to jsem jí ještě nerozdráždila k vyvrcholení. To že se při tom vždycky počurala se mně líbilo, bylo to tak krásně v kontrastu s tou jinak naprosto dokonalou a inteligentní bytostí. Asi se už k vrcholu blížila, protože si tu sukni dala za sebe, aby si jí zřejmě nezamokřila. Netrvalo dlouho a Eu se zakousla do svého dolního rtu a slastně přivírala oči, zatímco pod jejím zadečkem se na podlaze altánku vytvořila solidní loužička. Bylo to tak roztomilé, že jsem jí musela vzít a obejmout a přitisknout pevně k sobě. Když jsme se obě trochu uklidnily, usoudila Eu že asi nebude nejlepší, aby mě trénovala v bojových uměních ona a navrhla, že zkusíme tu lukostřelbu. Aby nebyla v mokrém, vystlala si kalhotky vložkami a vyšly jsme společně z altánku. Přinesly jsme si obě luky a šípy a Eu se pevně rozkročila a namířila na terč a přitom mi vysvětlovala, jak správně namířit. Bohužel, vypadala stejně sexy jako při předchozí výuce a já ještě neměla dost. Párkrát jsme střelily na terče a musím říct, že v této disciplíně jsem se Eu docela vyrovnala. Obě jsme zasáhly bez problémů středy terčů i na poměrně velké vzdálenosti. Sice se ve mně probouzela určitá soutěživost ve snaze ukázat jí, že jsem aspoň v něčem lepší než ona, ale při pohledu na její krásné tělo mnohem více převažovala chuť se na ni zase vrhnout a pomilovat se s ní. Začala jsem jí škádlit. V nepozorované chvíli jsem čmajzla několik šípů a zasunula jsem jí je zezadu mezi vrstvu kalhotek a vložky, takže měla rázem za zadečkem ocásek jako krocan a navíc jí to ještě zvedalo sukni. No počkej ty potvoro smála se Eu, když uviděla, co jsem jí provedla a chytila mě zavíracím špendlíkem dolní okraj sukně vzadu k hornímu, takže mi držela zvednutá a každý měl perfektní výhled na můj zadek. No a co s tím podnikneme, když jsme se takhle zkrášlily, zamyslela jsem se. Tak trochu se projdeme po zahradě a uděláme si pár fotek, tím bysme mohly začít, navrhla Eu. To zní dobře, vzaly jsme mobily a vydaly se po zahradě, různě jsme pózovaly a fotily se. Pomalu jsme se ale zase vrátily ke cvičišti. Vzala jsem luk a vytahovala postupně šípy z Euiných kalhotek a střílela je do terče, zatímco Eu svůj zadeček provokativně špulila a komentovala také přesnost mých zásahů. Jakmile jsme skončila, povalila jsem jí na trávník a začala ji líbat a dráždit. Postupně jsme se střídaly až jsme už ani jedna nemohla a svalily jsme se obě na záda vyčerpáním. Teda ségra, zamračila se na mě Eu na oko rozlobeně. To jako že takhle si představuješ lekci sebeobrany? No mě se tahle výuka moc líbila, opáčila jsem, myslím, že to bylo velmi poučné a rozhodně jsem tohle odpoledne nepromarnila, odpověděla jsem jí. No tak jo, souhlasila Eu, ale vzhledem k tomu že pozítří odjíždíš, tak ses dneska houby naučila. No to sice jo, ale prázdniny jsou přece od toho, abychom si užily, ne? Namítala jsem. Když tu mi došla bolestná pravda. Ještě zítra a pozítří už jedeme domů. Nedokázala jsme si představit, že bych se najednou vrátila domů, nechodila v minisukýnce, nemalovala se, nemohla si lepit do kalhotek vložky… no jo, a vlastně ani ty kalhotky si nemohla vzít, ale úplně nejhorší na té představě bylo to, že by tam nebyla moje Eu ani tatínek král, se kterými jsme se cítila, jako kdybych je znala odjakživa a konečně našla svojí pravou rodinu. Eu mojí reakci zachytila a aniž bych jí cokoli řekla, přitulila se ke mně, jemně mě polaskala a pak mi zašeptala do ucha, neboj moje milá, já na něco přijdu, určitě nebudeme v odloučení dlouho a pak mě dlouze políbila. Byl to ale jiný polibek, než jaké jsem od ní znala. Byla v něm určitá naléhavost a odhodlání, že mě jen tak nedá.

   Ale zejtra to ještě pořádně rozbalíme, ujistila mě a obě jsme se zvedly a vydaly se královskou zahradou směrem k paláci, upravit se na večeři. Byla jsem trochu nesvá, chtěla jsem ze svého vzhledu na té předposlední večeři mého naprosto úžasného výletu vyždímat co nejvíce ženskosti a Eu to moc dobře věděla. Zalezly jsme tedy do jejího pokoje a já si uvědomila, že jsem v něm vlastně ještě nebyla. Moc se nelišil od toho mého. Asi 150m2 s vlastní koupelnou, Hifi sestavou od Bang&Olufsen v provedení 7.1, ale především tam nechybělo několik šatních skříní se spoustou oblečení a velký stolek se zrcadlem a hromadou líčidel. Eu přemýšlela až nakonec přišla s originálním řešením, že bysme obě mohly jít jako wonder woman, což mě přišlo jako opravdu solidně ujetý nápad. Pak to ale upřesnila, že ne jako wonder woman v bojovém oděvu ale nějak normálněji oblečená v minišatech. To znělo už rozumněji a tak jsme se daly do práce. Eu vytáhla ze skříně dvoje minišaty zlatavé barvy, zatímco ona si vlasy jen rozčesala a trochu upravila, tak já jsem vyfasovala paruku, abych měla stejnou délku i barevný odstín jako ona. Dlouhou dobu jsme ale věnovaly líčení, abychom vypadaly že jsme obě namalované stejně a zároveň si byly co nejvíce podobné, což v reálu znamenalo, že jsme se každá musela namalovat úplně jinak. Výsledek byl ale perfektní a když jsme vešly do jídelny, vypadaly jsme jako dvě Diany Themiskirské. Všichni přítomní na chvíli zmlkli a otočili se naším směrem. Eu jim pokynula na pozdrav a šťuchla mě, ať to udělám taky tak. Nebylo mě úplně příjemné být takhle středem pozornosti a kynout na pozdrav tolika lidem, z nichž někteří byli urozeného původu, a kor ne v minišatech, ze kterých mi možná i trochu vykukovaly kalhotky. Ale Eu mě svojí sebejistotou uklidnila a tak jsem jim pokynula stejně jako ona. Sedly jsme si tentokrát k panu králi. Ten byl spokojen a obě si nás přivinul a pak se zeptal, tak co dcerušky moje, jak jste se dneska měly? Eu mu se zaujetím vyprávěla, jak jsme dopoledne vařily a nevynechala ani můj incident s připáleným zadečkem. Když se ale pan král zeptal na náš odpolední program, tak se Eu začala uculovat a pořádně jí zčervenaly tváře. Tatíček král si nás obě změřil pátravým pohledem pak se usmál a jemně nám oběma zahrozil, i vy jedny. No a tatíčku, pokračovala Eu, zatímco já jsem se pustila do nějakého salátu, který mi mezi tím Eu přistrčila pod nos. Ano dcerunko?

   Protože se Lenka pozítří vrací domů, chtěla bych jí vzít zítra na výlet, a na takovej, že si ho bude pamatovat. Alepotřebuju… a dál pokračovala šeptem. Pan král se zamyslel a pak se zahleděl na chvíli nepřítomně do dáli. Ano, asi by to šlo, řekl po nějaké době. Takže ti to dám nachystat, asi nemusím říkat, že máte být obě opatrné. Co je? zatahala jsem Eu za ruku. Překvápko na zítřek, ušklíbla se na mě a bylo mě jasné, že mě víc neřekne. Abych jí zkusila číst myšlenky, na to jsem neměla odvahu a navíc by to zjistila a mohla by se naštvat.

   Po večeři jsem si raději zalezla k Eu do pokoje, zalezly si do postele a koukaly jsme na film a pak si pouštěly hudbu a přitom se mazlily. Neměla jsem nejmenší chuť se vidět zase s mými rodiči a poslouchat nějaké výčitky, uměle vykonstruované problémy a podobné věci i když jsem zároveň věděla, že o to bude pak pro mě větší změna, až odtud odjedu. Čím víc si na Eu zvyknu, tím víc mi bude chybět.

Postupně jsme únavou obě usnuly. Ráno mě Eu probudila docela brzo. Okan pokoje byla otevřená a dovnitř proudil svěží voňavý vzduch ze zahrady a sluneční světlo. Eu se rozcvičovala, aby měla ty správné křivky, ale mě se z teplého pelíšku ještě nechtělo. No jen hezky vyskoč, sestřičko, máme dneska docela nabitý program, povzbuzovala mě Eu. No tak jo, bylo mě jasné, že je docela nažhavená na to, čím mě překvapí. Vylezla jsem tedy z postýlky a začala se mýt a chystat. Brzy jsme se vystrojily jako obvykle trochu sportovně když jsme se chystaly na nějaký výlet, do bílých triček na ramínka a džínových minisukének a pelášily na snídani. Eu byla ale nervózní a ta nervozita se přenášela i na mě. Daly jsme si jen kávu a pár sušenek, já jsme si vzala ještě kousek ananasu a už mě Eu táhla pryč. Prošly jsme chodbou a komorná nám oběma podávala ruksáčky na cestu. Každá jsme si vzala jeden, poděkovaly jsme a eu mě táhla dál až jsme vyšly z paláce, kde bylo připravené auto. Auto poměrně nenápadné, zřejmě abychom nebudily rozruch. Nasedyl jsme a já posílala k Eu tázavé pohledy. Neboj, není to daleko, ujistila mě Eu. Projeli jsme kousek mezi nízkými domky a otevřenou bránou s kovovým plotem kolem velké travnaté plochy. Tohle je ale letiště, vydechla jsme úžasem. No, připustila Eu. Takže Leni, chci tě vzít k Viktoriiným vodopádům. Cože? Vykulila jsem oči. Vyždyť to je odsud tak 1600 km? To tam poletíme až do večera, vyděsila jsem se. No, myslím že ne, zašklebila se na mě Eu. Ty tady máš snad nějakou stíhačku, nebo co? Nechápala jsem. Eu se v očích divoce zalesklo, jako šelmě při lovu. Jo, mám stíhačku, řekla s naprostým nadšením v hlase. To už jsme ale dojeli k hangáru a můj údiv se neustále zvětšoval. Z hangáru totiž právě vytlačovali perfektně naleštěné Micubiši A6M ve stříbrné barvě a s královským erbem místo japonských znaků vycházejícího slunce na bocích. Eu? Tímhle poletíme? Ty tady máš japonské Zero z druhé světové války? Jo, zašklebila se na mě Eu. Mám ho trochu upravené, doplnila a hned se dala do řeči s techniky, jestli jsou přídavné nádrže plné a všechno je zkontrolované. Eu, vždyť to je staré 70 let, drží to vůbec pohromadě? Napadlo mě. Bez obav, starají se mi tady o něj a Eu ukázala na pětici chlapíků, kteří vypadali, že skutečně vědí co dělají. Tak už jen doplníme výbavu a můžeme startovat, zaradovala se Eu. Ano, výsosti, tudy a jeden z techniků nám ukázal směrem k hangáru. Eu vešla do malé místnosti bez oken a za ruku tam vtáhla i mě. Hele Lenčo, v letadle není samozřejmě záchod, holt uděláme to jak to dělají bojoví piloti nebo kosmonauti a s těmito slovy mě podala dost velkou plínu s velkou savostí, zatímco si jednu sama natáhla. Když jsme jí v tom viděla, popadl mě záchvat smíchu. Dělalo jí to jednak pořádnej zadek a navíc jí ještě vyčuhovalo v rozkroku pod tou kratičkou sukní bílé vemínko. Eu se ale chechtala úplně stejně, když v tom uviděla mě. No my teda vypadáme, tak padáky máme v kokpitu, tak už jen sváču a jdeme na to a jakoby nic vyrazila poněkud kachní chůzí ven. Měla jsem trochu problém se takhle ukázat před dalšími lidmi, ale vidět Viktoriiny vodopády, to zase za tu trochu trapnosti stálo. Beztak už Eu lezla na křídlo a sápala se do kabiny a jak jí trochu podkluzovaly nohy a musela se různě přidržovat, ukazovala přitom asi všechno, co ukázat mohla. Výsosti, nechcete ještě tohle, uslyšela jsem za sebou, když jsem pozorovala, jak se Eu poměrně nemotorně hrabe nahoru. Jeden z techniků mi podával bílou pásku se znakem zapadajícího slunce a červenými paprsky. No, … zaváhala jsem, je to stylové, ale přece nelétáme za Japonsko, usmála jsem se a pásku si nevzala. Měla jsem v plánu následovat Eu do kabiny, ale zjistila jsem, že to není vůbec jednoduché se tam vyškrábat. Škrábala jsem se tam ještě neohrabaněji než ona a snažila se udržet doslova zuby nehty. Nakonec se mi to ale podařilo a hupsla jsem na sedátko za Eu. Tak připravená, kočko? Mrkla na mě Eu. Jo. Tak jdeme na to a začala se startováním. Celý trup se chvěl a uši mi zalehly ohlušujícím rachotem prastarého motoru i zvukem vzduchu, který v pravidelných intervalech ukrajovala vrtule, kterou někdy dávno vyrobil někdo, kdo už mnoho let nežije. Byl to zvláštní pocit, vlastně je to něco jako cenný muzejní exponát. Cokoli čeho se dotknu je starší, než moji rodiče a lidé, kteří to vyráběli byli zřejmě straší, než můj děda a babička. Vlastně i to letadlo bylo zřejmě vyrobené dřív, než se děda s babičkou narodili, došlo mi. Eu zatáhla skleněný kryt kokpitu a přidala plyn. Už tak skoro nesnesitelný rámus ještě zesílil, letadlo se rozjelo a za chvíli už jsem spatřila letiště pod sebou. Krátce jsme zakroužily a nabraly kurz k Viktoriiným vodopádům. Naštěstí mě poměrně brzy napadlo si nasadit sluchátka, takže se hluk, který se mi zarýval do uší výrazně ztišil a navíc jsem si tak mohla s Eu povídat. Poměrně rychle jsme nabraly výšku a rychlost dosahovala bez mála 600 km/h. Prosímtě, vždyť tu rachotinu takhle uštveš, bála jsem se. Ale neuštvu, ohradila se Eu. Je to bojová mašina, musí něco vydržet. Nechala jsem pilotování tedy na Eu a kochala se výhledem na krajinu. V dálce se rýsoval ještě královský palác a za ním dál ještě hory a jezera. Brzy ale obojí zmizelo z dohledu a krajina pod námi s e postupně poroměňovala. Bylo stále dopoledne i když už ne svěží brzké ráno, když jsme začaly klesat a zakroužily jsme nad nádhernými vodopády. Pane jo, tak tohle je Zambezi, vydechla jsem. Nikdy mě nenapadlo, že bych tohle někdy mohla vidět na vlastní oči. Podívaná to byla o to úchvatnější, že jsem je viděla teď z poměrně malé výšky ale ze vzduchu. Snesly jsme se pomalu na louku a Eu vypnula motor. Tak co Ty na to ségra, tvářila se s patřičnou hrdostí a sebejistotou, jako že „to máš hustou ségru co?, to čučíš, kam Tě vytáhla“. Nicméně její postoj byl celkem oprávněný, protože mě se do očí draly slzy dojetí a přesně tohle jsem si myslela. Tak pojď, okouknem to i dole, ne?, mrkla na mě a otevřela kryt kabiny. Obě jsme se dle našich možností a dovedností vysoukaly z kabiny a vzaly s sebou i ruksáčky se sváčou a deku.

Diskusní téma: Princezná - 2.díl - Petra N - soutěž 2020

Datum: 25.05.2020

Vložil: Petra N

Titulek: pokračování

Ahoj Hoky, dík za pochvalu, teda, ani jsem to nečekala. Nebojte, já jsem děsně ukecaná a kreativní, takže jestli s eVám to líbí, tak mi to vychází ještě minimálně na další 2-3 pokračování. Akorát jsem to nestíhala teď psát.

Datum: 07.04.2020

Vložil: Ami

Titulek: Pokračování

Ahoj, ráda bych se zeptala, zda autorka plánuje (nebo již i píše) pokračování, protože tato povídka se mi strašně líbí!

Datum: 06.03.2020

Vložil: Tereza

Titulek: Supr

Ahoj,
oba díly tvé povídky mi připadají naprosto best. A proto jsem se chtěla zeptat jestli plánuješ pokračování?
Moc díky
Terka

Datum: 04.03.2020

Vložil: Áďa

Titulek: Krásné

Díky za další skvělý díl a už se těším na další!

Přidat nový příspěvek