Rozpaky truhláře Svatopluka - 1.díl - Osobní omluva - Esme Ww

26.06.2022 15:58

Jmenuji se Svatopluk Dlátko a jsem umělecký truhlář. Sakra dobrý umělecký truhlář. Vyrábím ručně dělaný, mnohdy složitě zdobený nábytek na zakázku. Dokážu vytvořit nábytek v duchu libovolné historické epochy a, pokud si to zákazníci přejí, i moderní a někdy i zcela avantgardní kousky. Stejně tak mám všechny potřebné atesty k restaurování starých kousků. Na nedostatek práce si nemůžu stěžovat. Obzvláště teď, když mne z pro mě těžko pochopitelných důvodů opustil můj jediný zaměstnanec a pomocník Kamil. Zrovna v době, kdy mi hoří několik termínů, protože kvůli prestižní a, proč to nepřiznat, i mimořádně dobře placené zakázce na restaurování rytířského sálu u hraběnky Schönburgové všechnu ostatní práci hrnu před sebou.

Sednul jsem si nad přislíbenými termíny a zkoumal, jak odložit co nejmenší počet dodávek tak, abych ty ostatní stihnul včas. Hlavně teď nesmím přijímat žádné nové objednávky. Nejmíň dva měsíce je nesmím přijímat! Aby mi po dodělání všech restů zbyly alespoň tři týdny volna a mohl se někam v klidu vypařit stejně, jako to nejspíš udělal ten pacholek Kamil. Většina z těch věcí byla docela rutinních a kdybych je odložil, moc bych si nepomohl. „To chce jednu jedinou komplikovanou věc. Takovou, která zabere hodně času, který pak můžu rozložit mezi spoustu drobností. Tohle by šlo…“ Stůl z ořešáku. Vyřezávaný. Ve tvaru klečící dívky ve spodním prádle. Opírat se to bude o kolena a lokty. Ruce mají být v loktech maximálně ohnuté a zápěstí přitažené k pažím šesti smyčkami lana. Lýtka mají být těsně nad zemí, protože kromě kolen se ta postavička má opírat ještě o špičky lodiček. A stehna těsně pod třísly chce mít zákazník opět stažená, podle nákresu snad deseti smyčkami a přitažené ke kotníkům. A to všechno prosím v životní velikosti. „No, pokud budu snažit být precizní, tak je to práce tak na deset, čtrnáct dní.“ V hlavě mi šrotovaly otáčející se součásti stolku a uvědomoval jsem si, že každá končetina bude muset být vyřezaná z jednoho kusu. Ono už jen to, že se ten stůl pak bude muset slepit tak, aby se dotýkal země na šesti bodech, a přitom se nekýval, nebude žádná sranda. K tomu všemu musím na jeho záda uložit skleněnou desku. V absolutní rovině a stabilně.

No, dělal jsem už divnější věci. Za ty roky se přestanete divit a prostě akceptujete onu známou poučku náš zákazník, náš pán.

Kdo to vlastně po mě chce? Paní Vanda, Sacherova 100. Mám pocit, že už jsem pro ni před časem pár podobných kousků dělal. Nicméně osobně jsem ji ještě neviděl. Zaplatila vždy včas a štědře. Takže relativně stálý a dobrý zákazník. Jenže ačkoliv mi nějaký ořešák ještě zbyl ze zakázky u hraběnky Schönburgové, tak na samotný stolek jsem zatím nesáhnul. A termín je za tři dny. I kdybych do té doby jen spal, jedl a vyřezával, maximálně bych to stihl zfušovat tak, že bych se to styděl dát zadarmo i na vesnickém bále do tomboly. Představil jsem si, jak si nějaká venkovská teta nese na zádech z hasičského plesu tuhle věc a donutilo mě to k pousmání. Tudíž tahle zakázka je prostě marná a nestíhatelná. Tak to ještě radši teď dolepím ty dvě dózy, zítra ráno opravím nohy u secesní komody pro doktora Pišvejce, přebrousím a přelakuju věšák pro galerii moderního umění. A až to zítra odpoledne všechno rozvezu, tak se stavím u Paní Vandy a všechno jí vysvětlím.

Nikdy jsem v Sacherově ulici nebyl. Všechny dosavadní zakázky jsem jí posílal kurýrem. Nebylo to nic divného. Jsou zákazníci, kteří se s vámi rádi baví o detailech vaší práce, stejně tak i tací, kterým je osobní kontakt nepříjemný, nebo ho jen nepovažují za nezbytně nutný. Tak doufám, že pro Paní Vandu platí ta poslední možnost, protože jinak bych si to u ní ještě víc rozházel.

Zastavil jsem u nenápadné krychlovité vilky z konce sedmdesátých let, částečně porostlé břečťanem. I na zvonku bylo napsáno Paní Vanda. Žádné příjmení. Překvapením jsem nadzvedl obočí, pokrčil rameny a zazvonil. Za pár desítek sekund mi v ústrety vyšla sebevědomě se tvářící dáma oblečená do přiléhavého černého sametového overalu. Rty měla sevřené v jedné lince, takže to vypadalo, že se ani neusmívá, ani nemračí. Prostě vyčkává.

„Vy musíte být pan Svatopluk, že,“ oslovila mě. Zaskočilo mě, jak to na mně mohla poznat a nejspíš jsem se netvářil úplně duchaplně.

„Ano,“ připustil jsem. „Jak jste na to přišla?“

„Máte na autě reklamu, a navíc na vašich stránkách je několik fotografií, kde jste zachycený při práci. Pojďte dál.“

Prošli jsme chodbou až do salónku, kde panovalo podvečerní přítmí. Světle červené závěsy byly z půli zatažené. Usadila mě k nízkému stolečku, který obklopovala tři černá koženková, pardon ne, tak opravdu kožená křesla. Čtvrtá strana zůstávala otevřená a po třech metrech ji uzavíral krb, toho času vyhaslý. „Posaďte se, donesu nám kávu. Nebo byste si dal raději čaj?“

„Káva bude v pořádku.“

„Jakou preferujete?“

„Jestli můžu prosit, tak lungo.“ Mé oči si pomalu zvykaly na příšeří a začaly si všímat jednotlivých detailů. Byly tu obrázky paní Vandy. Jak jsem na ně tak koukal, tak jsem se opravil na obrázky Paní Vandy. Ráda nosila tmavé rtěnky a obecně preferovala temnější líčení i způsob oblékání. Někde na nich byla sama, jinde s kamarádkami. Část z nich byla oblečena podobně jako ona, jiné naopak vůdcovsky ani trochu nevypadaly. V jednom koutě bylo přes houpacího koně přehozené jezdecké sedlo a na stěně visel jezdecký bičík. To asi nebude houpací koníček, to by měl trochu oblejší hřbet. „Sváťo ty vole, kam jsi to vlezl!“

„Máte pro mě ten stůl?“ zeptala se mě Paní Vanda a položila před nás tác s našimi kávami.

Ono se blbě tváří zároveň omluvně až lítostivě a k tomu i sebevědomě a asertivně. Tváří tvář pohledu do hnědozelených očí Paní Vandy mi to první šlo rozhodně líp. „Víte, to je právě ten problém,“ začal jsem a přistihl se, jak si žmoulám ruce. Můj dodavatel mi pozdě doručil ořešák a já bohužel nemám šanci stihnout náš původně dohodnutý termín. Přišel jsem se domluvit, požádat, poprosit o nějaký náhradní.“

Ani na okamžik se na mě nepřestala dívat a každou sekundu mi bylo jasnější, že jsem měl raději odložit nějakou jinou zakázku. Jakoukoliv jinou zakázku. Klidně i všechny ostatní zakázky, nadopovat se kofeinem a taurinem a dělat 72 hodin v kuse. Jasně, všude na těch fotkách jsou jen ženské, ale jestli si myslíte, že mě to dokázalo uklidnit, tak ne, nedokázalo.

„Stačil by mně týden, možná jen pět dní, kdybych odložil všechny ostatní věci a dělal dvanáctky. Nepracuju pro vás poprvé. Víte, že jsem precizní a tohle je jediný případ, kdy vás prosím o laskavost. Dal bych vám slevu. Velkou slevu. Udělal bych to za cenu materiálu nebo ještě levněji. Nebo…“

„Nebo co?“

„Nebo kdybyste měla zájem mohl bych vám nějak jinak pomoci nebo posloužit?“ Vtáhnul jsem rty do úst, ale ani to poslední slovo už nešlo pozřít zpět. Hlavně ne dvojsmysly.

„Víte Svatopluku, to je opravdu nemilé. Už pozítří by mi mělo přijít na večírek několik kamarádek se svými… Dalo by se povědět že, no řekněme s doprovodem. Když jsem vás spatřila u branky, tak jsem se zaradovala a zadoufala jsem, že jste se dokázal pochlapit a stihl jste svou práci o dva dny dřív. To by se mně opravdu hodilo, jelikož jedna z těch dam se staví už za hodinu a půl. A zrovna ji bych chtěla ohromit ze všech nejvíc. Protože když se podíváte na stolek, u kterého teď pijeme kávu, tak to je poměrně tuctová artdecová záležitost. Milá, snad i hezká, ale nemá tu pravou osobnost.“

Byl to nádherný stoleček, určitě hodnotnější, než bude ta věc, kterou musím začít dělat, jakmile se odsud dostanu domů.

„Ale co se týká vámi nabízené pomoci,“ zamyslela se, „vážím si vaší vstřícnosti a využiju ji. Ale než si ujasníme, co a jak, pojďte se na to napít.“ Z nedaleké skříňky vytáhla dvě skleničky, a dokonce i dvě lahve. Nalila si podle vůně koňak a mně nabídla jakousi modrozelenou tekutinu, ze které jsem cítil alkohol už na metr. „Koňak je u mě spíš dámské pití dobré na ucucávání u krbu či televize. Zkuste tohle,“ podávala mi mou skleničku. Snažil jsem se na ni nedívat moc podezřívavě.

 

Tak co, milé čtenářky a čtenáři? Má Sváťa nabídku přijmout, napít se anebo má skleničku odmítnout? Jen na vás závisí jeho další osud.

 

 

Anketa

Jen na vás závisí jeho další osud;-)

Má Sváťa nabídku přijmout a napít se? (58)
74%

Má Sváťa skleničku odmítnout? (20)
26%

Celkový počet hlasů: 78

Rozpaky truhláře Svatopluka - 1.díl - Osobní omluva - komentář se započítává do hlasovaní jako 5 hlasů

Datum: 27.06.2022

Vložil: Daf

Titulek: ber

dokud dává, kdoví co bude dál.
Začíná to zajímavě a má fantazie se rozjíždí.

P:S. Trochu si rýpnu. Jak dopadlo minulé hlasování? I když chápu, že při vlastním ději další výsledky bude zřejmě zřejmé, ta by to chtělo je uvést, obzvláště v tomto případě, ať se nemusí hledat zpětně.

Datum: 27.06.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: ber

Výsledek minulého hlasování je vidět i tady mezi aktuálním hlasováním a diskusí. Zvítězila varianta 5.
Jinak je vidět i na té stránce s úvodem.

Esme

Datum: 27.06.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Já vám do toho nechci kecat :-)

Já vám do toho jako autorka nechci moc kecat, asi bych ani neměla, ale občas neuškodí dělat trochu drahoty. :-)
A slibuju, že to je naposled, co do toho mluvím, pak už budu jen reagovat na komenty ostatních. :-)

Esme

Datum: 27.06.2022

Vložil: Frank

Titulek: Hlasování

jsem pro odmítnutí

Datum: 29.06.2022

Vložil: Frank

Titulek: Re: Hlasování

A samozřejmě pochvala. Super práce, jako ostatně vždycky

Datum: 30.06.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Re: Hlasování

Pochopitelně díky :-)

Esme

Přidat nový příspěvek