Rozpaky truhláře Svatopluka - 11.díl - Svatava v pomeranči - Esme Ww

13.09.2022 08:20

„Ale proč ne,“ přisvědčila, „ale prvně si vyfénuj hlavu a uprav se. Nejsme tu samy.“
U kuchyňského stolu stála Květa a hrála si s kanapkami. Na první pohled to vypadlo, že má na sobě svou uniformu z práce, ale hned na ten druhý jsem si všimla, že souhlasí jen barva a střih. Materiál je poněkud odvážnější. „Ahoj drahoušku, nenech se rušit,“ usmála se na mě. „Kvůli mně se stydět nemusíš. Pokud náhodou nechceš. Nechám to prostě na tobě.“
„Asi se přeci jen trochu obleču, co kdyby přišel ještě někdo jiný.“ Paní Vanda mi s úsměvem podala kalhotky a příjemně chladivý saténový župan. Nedělala jsem žádné drahoty a v rohu místnosti se v klidu převlékla. Pásek jsem utáhla tak, abych působila alespoň náznakem cudnosti a pustila se do vysoušení vlasů.
Rozebíraly jsme kartónovou ochranu podlahy. „Teď naklopím stolek na sebe a vy vytáhnete papír z pod levých nohou. Pak se otočíme, a to samé provedeme v obráceném gardu. Výborně, teď tam položíme to sklo. Nebojte se, kdyby se rozbilo, mám ještě jedno náhradní.“
„Jen jedno? Tak to se teda upřímně bojím, aby nám zbyla stejná deska i na tebe.“
„Nestačil by jen ten tác jak předevčírem?“
„To rozhodně nestačil. Sama jsi říkala, že naše jediná šance je maximální možná podobnost mezi oběma Svatavami.“ Sklo přesně zapadlo do připravených drážek. Ale já na zádech žádné drážky nemám!
 „Připravená?“
„Ano,“ řekla jsem odhodlaně, lehla si na záda a skrčila nohy i ruce do žádané pozice. Její prsty se okamžitě pustily do práce. Dnes večer mě uvidí devět žen svázanou, polonahou a budu jim sloužit jako stoleček. Devět ohlášených dominantních žen, nejspíš i spousta dalších submisivních navíc. A k tomu všemu i Kamil. Už není cesty zpět. Prostě tu budu. Nebudu se moct pohnout, nebudu smět promluvit. Pro většinu z nich v tu chvíli nebudu nic. Jen stolek, který bude mít tu malou výhodu, že je nebude studit a že si o něj nemůžou zarazit třísku. Ale od mého nábytku si taky nikdo nikdy třísku nezarazil. Tak a nohy už jsou hotové. Začalo mě svědit na tříslech a já se rychle podrbala, dokud to ještě šlo „Jen se děsím toho, že tu budu celý večer slintat na podlahu. „Dejte mi prosím ten roubík až těsně před tím, než dorazí první hosté,“ požádala jsem ji.
„Měla bych pro tebe něco lepšího. Vezmi si tenhle bonbón.“ V celé téhle bonboniéře jsou všechny kousky napuštěné látkou, která tlumí některé pochody v těle. Měla bys vydržet dvě až tři hodiny neslintat. Nebo jen tak trošku, aby sis udržela základní vlhkost v ústech. Zajímavá věc brzdí to třeba i nástup té transformační látky, kterou sis se mnou před dvěma dny připila. Nesníží to její účinek, jen ho to odloží o půl hodiny. Dej tu ruku o něco výš. To je ono!“
Právě jsem přišla o poslední volnou končetinu. „Tak mi ho prosím strčte do pusy,“ vybídla jsem ji a zkousla. Byl peprmintový. „Musí u vás všechny podezřelé věci chutnat po mátě?“
„Ten transformační panák tak rozhodně nechutnal.“
„Ten byl tak strašný, že žádnou chuť neměl, jen pálil. A protáhnul dech víc jak pytlík mentolek.“
„Květa tě po dvou hodinách začne sledovat. Kdybys začala moc slinit, kývni na ni, strčí ti do pusy další dávku, abys to měla příjemnější. Jasné?“
„Jafé! O to ěleáte? O etě ohlo víli očat!“
„Nemohlo. Za deset minut tu je Eleonora s Kamilem a já tě ještě musím nalíčit a zakrýt. Květo, pojď mi ji prosím pomoct otočit na všechny čtyři.“
Květa mě uchopila za hýždě a Paní Vanda za ramena. Po manévru mě Květa pouštěla jen velmi neochotně a rukama se nenápadně posouvala k mým dírkám.
„Květo, nech ji!“ houkla na ni. „Časem budeš mít šanci si pořádně sáhnout. Jak už jsi poznala, je to holčička se vším všudy.“ Pak si všimla mého lehce nadrženého výrazu s vytřeštěnýma očima. „I když na druhou stranu, Svatavo, ten pocit si pamatuj a drž. Teď se to bude domalovávat samo!“
„En oaz!“ došlo mi, když uklízela řasenku a uvnitř mé mysli jsem se udeřila dlaní do čela. “En ovaz!“ zopakovala jsem důrazněji a snažila se pečlivěji artikulovat.
Květa se ohlédla na Paní Vandu. „Co je s ní? Nerozbila se?“
Co mi má pozice dovolila jsem se ohlédla za nohou a znovu pečlivě zopakovala. „En ovaz! A oze! Akva! Ak mi unejte en oubík!“
Konečně Paní Vanda fyzicky provedla to, co probíhalo uvnitř mé mysli, až to o její hlavu plesklo. „Provaz! Zasloužíš si pusu na čelíčko. Byla by škoda tohle zanedbat! Ale ten roubík ti nechám. Sluší ti a já fakt nemám čas tě znovu přeličovat.“ Opatrně sundaly ze Svatavy skleněnou desku a celou ji přetočily na bok. Paní Vanda si zašla do kuchyně pro nůž a pak na bok položily i mě. Pečlivě odpočítala smyčky a úhel zářezu na dřevěné Svatavě. Jenže když k tomu mělo dojít, přišlo mi, že se najednou lehce ostýchá provést finální řez.
„Prosím tě já se na to nemůžu dívat,“ vložila se do toho Květa. „Dej mi to. Jo, rozhodně jsem vůči tobě mnohem submisivnější, ale z hotelovky máme kromě maturity i výuční list na obor kuchař číšník. Tak a je to. Umím to s nožem tak, abych nikoho nezranila.“
Fajn, nekrvácela jsem, takže asi opravdu dobrý.
„Řezy jsou jeden jako druhý,“ dodala Květa se znatelným uspokojením v hlase. „Asi bych se s ní neměla nikdy hádat v kuchyni. Dobré vědět.“
Obě Svatavy byly zpět na nohách, má dřevěná verze osazená skleněnou deskou stála blíž ke středu místnosti. „Obě vás musím zakrýt nějakým hadrem,“ oznámila mi Paní Vanda. „ale tvou siluetu potřebuju zcela rozbít. Abys na první dobrou nešla odhalit. Chci abys byla pro všechny překvapením.“
„Eeooa?“ namítla jsem.
„Eleonora? Tu aspoň trochu znejistím. Nebude moct průběžně porovnávat.“ Květa dotlačila z pracovny menší gauč a ukryla mě mezi něj, topení a oranžový jen velmi obtížně průhledný přehoz, který nade mnou společnými silami napnuly a zajistily právě za gauč a radiátor. „Doufám, že ti nebude příliš velké teplo. Nemělo by být.“
Tak a teď mám pauzu. Připadala jsem si jak uvnitř pomeranče obráceného naruby. Svázaná v dětském bunkru vystavěném v obýváku. Byla bych schopná skrz přehoz rozpoznávat obrysy, kdyby tam nějaké byly. Protože jako naschvál za oranžovou látkou byla jen bílá zeď, kde jediným barevným rozptýlením byly dva obrázky v tenkých rámech, které na ní visely. Traduje se, že slepci mívají lepší sluch. Není to pravda. Jen je neruší zrakové vjemy a na zvuky se můžou více soustředit. Jenže ta látka tlumila i zvuky. Přesto jsem právě díky uším dokázala alespoň rámcově zůstat v obraze. Zvonek se ozval hned po pár minutách. Oba nově příchozí hlasy jsem dokázala bezpečně rozeznat.
„Eleonoro, miláčku, jsem ráda, že jste přišly na čas,“ přivítala je Paní Vanda. „Pardon, přišli, moc často se tu neschází pánská společnost. Nebojte se pane Kamile, nevadíte nám tu. Neukousneme vás. Jste Kamil? Pochopila jsem to správně.“
„Ano,“ zněl trochu nejistě. „Jsem Kamil. Budu teď nějaký čas pracovat pro paní hraběnku.“
„To je dobře. Věřím, že si to v jejích službách pořádně užijete.“ Moc ráda bych viděla do jeho obličeje. Zajímalo by mě, jestli už začíná být nervózní, ale jak ho znám, pořád je příliš brzo, aby mu došlo, s čím si zahrává. „Postavte ho před ten náš a jestli chcete, klidně ho nechte zabalený. Já jsem sice viděla jeho stav před dvaceti hodinami, ale bude fér, když je rozbalíme oba najednou. Až bude čas a bude potřeba servírovat.“
Slyšela jsem, jak nohy stolku zaskřípaly o podlahu. Být to běžný stolek, podlepila bych nohy filcem, ale v případě takovéhoto kousku by to bylo naprosté zvěrstvo. Jsem ráda, že ani Kamil nebyl takový diletant, aby to udělal. I když na druhou stranu by nám tím v soutěži docela pomohl.
„Nechcete se trochu projít po zahradě, pane Kamile?“ vybídla ho Paní Vanda.
„To není nutné.“
„Květa vás ráda provede. Za chvilinku bude hotová a co náhodou nestihne, to dodělám sama. Vždycky mi může pomoci tady Eleonora. Jsem přeci hlavní hostitelka a Eleonora je má velice dobrá kamarádka, která to pro mě ráda udělá.“
„Tak pojďte,“ vyzvala ho Květa. Nezněla nikterak nadšeně. „Ukážu vám nádherně odkvetlé azalky. Určitě si dokážete představit, jak krásně vypadaly minulý měsíc. A taky tu kromobyčejně nasadil na plod černý i červený rybíz. To prostě musíte vidět.“
Paní Vanda a Paní Eleonora osaměly. „Kde máš Svatavu?“ zeptala se Paní Eleonora.
„Objeví se, až k tomu bude ten nejvhodnější čas. Odpočívá. Dala jsem jí na chvíli volno. Zaslouží si ho. Od našeho minulého setkání byla skoro pořád na nohou. Potřebuje relaxovat.“
„No tak to je výborný! Na nohách jsem pořád, teď dokonce na čtyřech. Zatím tak půl hodiny a ještě dobré dvě, tři mě čekají.“ Je ale fakt, že kromě toho, že mně tlačí lokty to zatím jde. Buď si zvykám a dokážu si to v sobě nastavit tak, abych si to užila nebo ty bonbóny zmírňují i bolest. Těžko říct, co všechno v nich je. Pokud za to můžou ony, tak bych vzala na milost i tu peprmintovou příchuť. Jejich další hovor zaniknul v šumění vodovodního kohoutku a následném hučení varné konvice. Myslím, že Paní Vanda ji zapnula čistě kvůli mým uším.
„Pojď se mnou na zahradu pro čerstvou mátu,“ zaslechla jsem poté, co se voda dovařila a utichla. Ona si s ní prostě nedá pokoj. „Kromě toho chci osvobodit Květu. Myslím, že už si vytrpěla své.“
Kroky rychle zmizely v dáli a zhruba po třech minutách se zase přiblížily. Podle rytmu a tónu klapotu přišla jen samotná Květa. Zastavila se u kuchyňské linky, zalila mátový čaj. Další přípravné zvuky jsem od sebe nedokázala odlišit. Krájení baget a chlebíčků? To už asi má. Mazání, krájení zeleniny? Dost možná.
Netrvalo dlouho a vydala se ke mně. Svět na chvilku nabral i jiné bravy než oranžovou. Konkrétně růžovou, černou a bílou. I když i ty záhy dostaly pomerančový nádech poté, co Květa vlezla pod přehoz a spustila ho za sebou na zem.
„Taky sis jako malá holka stavěla v pokojíčku domečky?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Já pořád. Přesně takhle to v nich vypadalo.“
„Éé?“ vyjelo ze mě a oči jsem vytřeštila do nepřirozených rozměrů.
„Akorát že já byla vesměs ve tvé roli. Známe se s Vandou už od dětství. Hrávaly jsme si na indiány, na lupiče, na vězení. Ale ve vší slušnosti. Oblečené. Obě nás to bavilo, ale že bysme si s tím mohly užít ještě mnohem víc nám došlo až po maturitě. Jak ti je?“
„Obý! Uje o!“ zakroutila jsem neurčitě hlavou.
„Jen dobrý? To by byla velká škoda, kdyby to mělo být jen dobrý.“ Přisedla si až ke mně, políbila mě na násilně rozevřená ústa a chvilku se jazykem pokoušela proniknout kolem roubíku, ale obratem se odtáhla. „Nesmím tě rozmazat,“ posmutněla. „Dostaly bysme obě na zadek tak moc, že by se nám to nejspíš ani nelíbilo. A nechci vám to prohrát. Nechci nám to prohrát. Vždyť jsem taky tak členka stejného týmu. Ale zpříjemnit ti to musím.
Lehla si na záda a snažila se protlačit podle mě, dokud jsme se navzájem nezarazily prsy o hlavy. Nadzvedla můj hrudník, pak ho povolila a já se na ni přitiskla tak, že jsem měla obavu abych ji svými béčky nezadusila. Aby se dostala dál, musela by hodně nadzvednout mé přední nohy, protože její výstavní ňadra se zarazila o má ramena a ani gravitace, která na ně přirozeně působila to nedokázala zachránit. Povolila jsem krk jen malinko a zabořila se mezi ně. Pomalu jsem kroutila bradou se strany na stranu tak, abych si nerozmazala make-up. Šlo mi to. Brzy jsem cítila, že ležím na tužším polštáři než před pár okamžiky.
Pootočila hlavu a nasála mou levou bradavku. Jazykem ji přitlačovala k horním zubům a převalovala ji od stoliček vpravo ke stoličkám vlevo a zpět. Uchopila mě v pase. Chvíli to vypadalo, že se vydá na cestu k mému podbřišku, ale nakonec si zvolila cestu přirozenějších úhlů v ramenou a loktech a sevřela mi obě hýždě. Celý svůj předchozí život jsem se snažila ženy opatrně a celkem vzato neúspěšně dobývat. Nečekala jsem, že některé z nich dokáže natolik vzrušit frontální útok. A už vůbec by mě nenapadlo, že do takové skupiny budu patřit i já. Myslím, že ani teď by to na mě rozhodně neplatilo plošně, ale ve stávající situaci jsem před tankem jménem Květa (Květuš promiň) kapitulovala s nádhernou samozřejmostí. Palci se synchronizovaně přibližovala k zadní dírce, ale nevstupovala. Opatrně přešlapovala několik centimetrů až milimetrů před vchodem. Posunula se až na hráz a pak se zase vrátila zpátky. Kdyby se náhodou sháněla po lubrikantu, tak si o pár centimetrů vedle mohla nabrat plnými hrstmi. Pokud by nechtěla použít své vlastní v tuto chvíli nepochybně bezedné zdroje.
Kroky! Někdo přicházel do kuchyně a zdaleka nebyl sám. Změnila jsem rytmus pohybu hlavy a pokusila se do Květy bradou vyťukat SOS. Při druhém S se konečně zarazila. Po hlase jsem rozeznala Paní Vandu, Paní Eleonoru a musel s nimi být i Kamil. Myslím, že nikdo další tu ještě nebyl.
Květa se snažila být zticha a nenápadná jak přežraná paní křečková zavalená prokousaným pytlem pšenice. Uvolnila si ústa a zhluboka vydechovala do mého žlábku. Brada mi bez mého přičinění létala nahoru a zase dolů.
„Květo?“ ozvala se Paní Vanda. „Květo?“
Slyšela jsem, jak se její kroky pomalu přibližují.
„Květo?“ Za oranžovým závojem jsem jasně rozeznávala spodní polovinu siluety Paní Vandy. „Květo?!“
Myšky. Tiskly jsme se k sobě jak dvě myšky, které věděly, že před jedinou přístupovou cestou od jejich pelíšku se usídlila hladová vychytralá kočka.
„Musela si pro něco odskočit nahoru. Pojďte se mnou. Ukážu vám tam svou laboratoř. A pokud tam náhodou Květa nebude, tak věřím tomu, že se vrátí dřív než my a připraví vše na příchod hostů. A jestli náhodou něco ušpinila, tak to dokáže rychle opravit.“
Mezi přehozem a zdí už zase nikdo nestál. Vsadila bych se, že jsem na schodech zaslechla troje kroky a jen dva páry nohou měly obuté podpatky. Květa se nečekaně mrštně uvolnila a znovu si přede mě sedla. „Vlastně jsem ti přišla dát další půlku bonbónu. Abych si pojistila tvé pohodlí. Nevím, jestli k tomu budu mít v nejbližších dvou hodinách příležitost. Zkus to polknout najednou. Kdyby ti to nešlo nadrobím ho najemno.“ Rozmačkala jsem bonbón jazykem o horní patro a se značnými obtížemi ho polykala. To, že se vám špatně polyká bonbón proti slinění kvůli tomu, že máte málo slin by někomu mohlo přijít docela úsměvné.
„Neboj to zvládneme. Vyhrajeme, jsme holky šikovné. A ty nejsi ani trochu rozmazaná. Podrbala mě pod bradou a vyklouzla ven z mého úkrytu. No, to jsem ráda, že já rozmazaná nejsem. Aspoň někdo. Snad jí napadne podívat se na sebe do zrcadla.
„Květo?!“ Paní Vanda se vrátila rychlým krokem a samotná. Snažila se mluvit klidně, zřetelně a polohlasem. Pořád jsem jí dokázala rozumět.
„Ano Vandi?“ přizpůsobila se Květa způsobem mluvy.
„Co jsi tam dělala?“
„Kde?“
„Nech toho, moc dobře vím, že jsi byla u Svatavy pod hadrem!“
 
A je to opět na vás drahé čtenářky, drazí čtenáři. Má se Květa snažit do poslední chvíle mlžit, nebo se má přiznat?

Anketa

Má se Květa snažit do poslední chvíle mlžit, nebo se má přiznat?

Mlžit (16)
52%

Přiznat:-) (15)
48%

Celkový počet hlasů: 31

Diskusní téma: Rozpaky truhláře Svatopluka - 11.díl - Svatava v pomeranči - Esme Ww

Datum: 14.09.2022

Vložil: Daf

Titulek: Tak tahle

otázka mne fakt dává zabrat. Je to opět vše tak hezky napsané a je tam i něco málo nezbednosti subinek, že vlastně nevím co chtít v tomto kontextu. Paničce se nemá lhát, ale zase ty následky lži můžou být strašně příjemné, včetně trestu. Strašně záleží na tom jaká je Paní, zda za lhaní trestá nebo vyhazuje.
Pokud Květa dokáže Vandu ještě poškádlit a podráždit bez následků, výprask apod. se do toho nepočítá, tak rozhodně trošička mlhy ve vší slušnosti neuškodí. :D

Datum: 15.09.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Tak tahle

Díky.
Já nejsem úplně typ na naprosto striktní vymezení vztahů, jsem relativní citlivka spíš taková převážně submisivní romantička. :-)
I když je jasné, že dobrá Paní ví a zařídí se podle toho. :-)

Esme

Přidat nový příspěvek