Rozpaky truhláře Svatopluka - 13.díl - Velmi poutavá kapitola - Esme Ww

29.09.2022 23:14

Kamil přešlápnul a sundal si ponožky. Po prodlevě, která se blížila k celé minutě se na zem svezly i jeho bavlněné kárované trenýrky.
„Dej ty ruce stranou. No jen se ukaž,“ nabádala ho Paní Eleonora. „No vidíš, že to jde,“ dodala s uspokojením. „Kvůli tomuhle jsi dělal takové drahoty? Znám pár holek, co mají větší poštěváček, než je tohle,“ tepala do něj dál. „Co ty jsi za chlapa, že s tebou nic neudělá přítomnost tolika krásných vyzývavých žen, vid Blaženko!“
„Třeba už to udělalo,“ dodala Madam Blaženka
Kalhotky po Kamilových nohou vyjely bleskově nahoru.
„Sluší ti to, na první pohled ani není nic poznat,“ pochválila ho Paní Eleonora. „Příště bysme mohly zkusit i nějaké vykrojenější modely. No pojď blíž ke stolečku, je čas vymodelovat pohodlné křeslo. Myslím jako pohodlné pro toho, kdo v něm bude sedět.
Kamil přišel až ke mně. Pak se náhle prudce sehnul a sebral něco z mých zad. To něco mně zastudilo na krku a hned mi bylo jasné, že jsem v ohromném průšvihu.
 
 „Tak, sklapla klec,“ oznámil nám vítězně Kamil. „Všechny teď ustoupíte do rohu místnosti,“ začal diktovat. „Jinak ji podříznu jak ovci. Nebude v tom nic osobního, není podstatné, že je Dlátková. Pracovat pro Sváťu nebyl nikdy žádný zázrak, ale ve srovnání s tím, co jsem zažil a viděl posledních pár dní, to byla učiněná idylka. Takže si myslím, že si ji odvedu a žádná z vás tomu nezabrání. Pak si ji vezmu a bude pro mě dělat. Ráda pro mě bude dělat, protože já jsem rozhodně lepší alternativa než pracovat a sloužit bandě obstarožních úchylaček. Ve srovnání s kteroukoliv z vás jsem její zachránce. Princ na bílém koni. Bude se o mě starat. Vařit, uklízet, dodělávat moje zakázky, v posteli bude přičinlivá a poslušná.
Tobě se přeci líbí být poslušná, viď maličká,“ podrbal mě na tváři. Naběhla mi husí kůže po celém těle. Ještě jednou na mě sáhni a ukousnu ti ruku. I přes roubík. „Vidíte, líbí,“ dodal s uspokojením.
„Možná jí je jen zima, nebo se jí prostě hnusíš, Kamile“ podotkla Paní Vanda.
„Teď se vás budu muset zbavit. A jestli nebudete poslouchat, tak se vás zbavím navždy. Určitě jste to už někdy slyšely. Únik plynu, výbuch, veliká tragédie. Takže prostě buďte zticha a všechny budete způsobné tak, jak to některé z vás doopravdy umí.
Ty, ty jsi tu doma,“ obrátil se na Paní Vandu. Kde tu máš největší místnost bez oken? Třeba sklep. Nebo půdu.“
„Sklep je překvapivě dole a půda nahoře. Ale obojí má okénka. Máme tam i tak vyrazit? Všechny nebo jen část? Půjdeš s námi nebo máme jít samy?“ nabízela mu. Nebyla typ, který by se nechal snadno zatlačit do defenzívy.
„Ne, žádná z vás bez mého svolení neopustí místnost. Kam vedou ty dveře? Ty vedle jídelního stolu.“
„Do spíže.“
„Má okna?“
„Ne, nemá.“
„Tak vás všechny zamknu tam.“
„Je to plné polic se zásobami a celé to není větší než nějaké tři, čtyři metry čtvereční. Vejde se tam sotva pět lidí a rozhodně ne pohodlně.“
„Tak to se vás tam v klidu narve aspoň osm. Všechny z vás, které tu jsou v podřízené roli, udělají tři kroky směrem ke špajzu. Vy jste zvyklé poslouchat, takže vlastně vůbec nejste nebezpečné. Vás klidně můžu zamknout bez dohledu. No honem! Jestli nebudete dostatečně rychle poslouchat, uříznu jí prst. Ostatně na to jsou u nich v rodině zvyklí, takové poznávací Dlátkovské znaménko.“
Stačilo by mu posunout nůž o pár centimetrů. Nakonec to výhrůžně udělal a během toho manévru mě opravdu říznul do prostředníčku. Nevím, jestli schválně. Spíš si myslím, že ne. Prostě je jen čím dál větší patlal.
„Buď v klidu a neoháněj se tím nožem, když to s ním neumíš,“ oslovila ho Paní Vanda. „My tě poslechneme. Nechceme tu žádnou další krev. Řekni, co chceš.“
„Jak už jsem říkal, všechny podřízené se vydají ke špajzu.“ Zaslechla jsem šouravé kroky. „Hej vy! No vy, vás myslím, stará paní, kam to jdete? Vy tu přeci máte svou podřízenou.“
„Za dané situace jsme všechny podřízené všechny vám,“ odtušila Madam Blaženka. „Do spíže bysme tedy měly jít všechny, Svatavu nevyjímaje. Jen nevím, jak nás tam chcete nacpat.“
„Vraťte se zpátky! Moc dobře víte, jak jsem to myslel. Půjdou jen ty, které sem přišly, jako podřízené.“
„Vy jste měl vždycky problém zformulovat myšlenku, Hřebíčku,“ hlas Madam Blaženky zněl krom obyčejně zrezle. „A nebyl to váš jediný problém, ba dokonce to ani nebyl váš největší problém.“
„Heleďte dámy, věřím tomu, že se snažíte být nad Kamilem pořád v psychické výhodě, ale je to můj krk, u kterého se klepe nůž v jeho rukách. A možná z něj pořád teče moje krev. Tak to prosím nepřehánějte.“ Nicméně Kamil pořád zjevně netuší. odkud Madam Blaženka ví, že se jmenuje Hřebíček. A to s ní za trest po škole strávil možná nejvíc času z celé třídy.
„Mohly by se tam udusit,“ argumentovala Paní Vanda.
„I odsud vidím ve dveřích větrací otvory,“ nenechal se obměkčit Kamil.
„Nejsou stavěné pro osm lidí ve stresu, co když to nebude stačit?“
„Myslím, že bude. Prostě to risknu.“
Skupinka submisivních paní a dívek se vydala ke spíži. „Máme se zamknout zevnitř nebo bude stačit zavřít?“ zeptala se Květa.
Tuto část plánu neměl Kamil zjevně detailně propracovanou. „Ty tu zůstaneš,“ řekl po chvilce. „Budeš se mi hodit. Všechny ostatní poslušně jak ovečky vlezte do špajzu. Ty za nimi zamkneš a klíč necháš v zámku.“
„O co ti jde, Kamile?“ zeptala se ho Paní Eleonora. „Jen jsi prohrál v soutěži. To se ti ještě nikdy nestalo? To ti nevěřím, zas takový machr nejsi. Vždycky reaguješ takhle hystericky? Kvůli obyčejným kalhotkám? Jestli se okamžitě uklidníš a omluvíš se, jsem ochotná na celý incident zapomenout. V první řadě musíš přijmout svou porážku a požádat o odpuštění. Jinak už pro mě jako umělecký truhlář a restaurátor nebudeš moci dále pracovat.“
„Ne, ne!“ Kamilův hlas zněl opravdu i na něj dost hystericky. „Vy jste prohrála, připusťte si to. Ale v jedné věci máte pravdu. Opravdu už pro vás jako umělecký truhlář a restaurátor nebudu dál pracovat. Ale vy mě i přesto budete nadále platit. Takové výpalné. Budeme říkat, že za konzultace v oblasti restaurátorství. A myslím, že mi i znásobíte plat. Protože z něj budu muset živit i tuhle Dlátkovic čubičku. Líbím se jí, tím si sem jistý. Vypadá jako ten typ, kterým imponují silní lidé a když se nechala svázat od nějaké namyšlené slepičky, nechá se i ode mě. Kdybyste opravdu potřebovala něco opravit, ozvěte se. Pokud bude mít náhodou volno, podívá se vám na to. Když je podle vás opravdu tak dobrá, jistě mi za to ráda připlatíte.“
„To se ani trochu nebojíte toho, až s tím půjdeme na policii?“ vmísila se do hovoru Paní Vanda.
„Jsem si jist, že ani jedna z vás s tím na policii nepůjde. Už během prvního týdnu práce na zámku jsem narazil na pár opravdových nechutností a začal jsem si je ofocovat. Něco mi říkalo, že ten dnešek bude jedna velká mimořádná odpornost, tak jsem si s sebou vzal malou kameru a schoval ji do hromady dříví vedle krbu. Takže pokud byste některá z vás měla něco proti dohodě, kterou vám teď navrhuju, nebudu mít žádný problém s tím, abych všechny zajištěné důkazy policajtům předal.
„Důkazy čeho?“ namítla Paní Vanda. „Homosexualita není trestná a když se zeptáte kohokoliv v tomto domě, tak vám řekne, že tu je dobrovolně.“
„Společenské zostuzení, pověst,“ dodával Kamil.
„V našich společenských kruzích patří k bontonu mít v každé generaci alespoň jednoho člena s netradičními sexuálními choutkami,“ podotkla Paní Eleonora. „Ale ne v tak neotesané podobě, jako je ta tvoje, Kamile. Tvé chování je příliš obhroublé.“
„Problémy v práci,“ pokračoval Kamil.
„Já už rok a půl přesluhuju,“ dodala zvesela Madam Blaženka.
„Jediný trestný čin, který na tom záznamu policie najde, teď právě pácháte,“ dodala Paní Sofie.
„Vystřihnu ho.“
„Zrekonstruují to,“ pokračovala Paní Sofie, „jsou to machři, občas se u mě staví jeden pán, který tam pracuje.“ Mezi jejími kolegyněmi to lehce nesouhlasně zahučelo. „On to není za všech okolností pán,“ uklidnila je.
„Tak a dost!“ vybouchl Kamil a máchl nožem, kterým naštěstí zamířil od mého těla. „Kde je ta malá tlustá, co zamykala špajz?“
Květa se přihlásila. Nejspíš se poznala podle toho zamykání spíže. Za těch pár kilo navíc jí rozhodně nemá právo označovat za tlustou. Navíc moc hezky rozmístěných pár kilo. Mohl by si gratulovat, kdyby mu za normálních podmínek dovolila, aby jí políbil zadek. A i ten pouze přes několik vrstev oblečení.
„Projdeš zavazadla, která si sebou všechny tyhle ženské nechaly donést a vyndáš s nich pouta. Jsem si jist, že tam budou. Že jich tam bude dost na to, abys je mohla každé z nich nasadit.
A vy milé dámy, svlékat, kompletně a do naha. Chci si pojistit, že po kapsách, nebo za nějakými lemy neschováváte nic, co by mě mohlo nepříjemně překvapit.“
„Jste si jist, zda dokážete unést pohled na tolik krrrásy?“ ujišťovala se Madam Blaženka.
Kamil nebyl schopen najít žádná vhodná slova. Pouze se snažil natáčet tak, aby měl v zorném poli jak hlouček svlékajících Paní a Madam, tak i Květu prohledávající jejich zavazadla.
„Stačí vám jedny náramky pro každou z nich?“ zeptala se ho. „O moc víc jich tu nemají.“
„Vezmi ještě jedny navíc a k tomu dva obojky. Pouta pro tebe, obojky pro tebe i Svatavu. Pochopila jsem, že když holce, jako jste vy dvě nasadí někdo obojek, vůbec mu nebude schopná vzdorovat. No a vy ostatní, jaktože ještě nejste svlečené? Mám ten nůž trochu přitlačit? Chci vidět, nebo ne nechci to vidět. Prostě si sundejte všechno včetně spodního prádla a radši přitom stůjte zády ke mně. Hlavně vy, stará paní.
Fajn, věděl jsem, že budete poctivě spolupracovat. Teď vám má poslušná obézní asistentka rozdá pouta a každá se poctivě zamknete k trubce od topení. Hezky si prvně nasadíte náramek na jednu ruku, pak pouta provlečete za trubkou, a nakonec zacvaknete i druhou ruku. Nesnažte se mě podfouknout, osobně si to zkontroluju.“
Slyšela jsem sérii kovových nárazů a zacvakávání. „Dej mi pár okovů,“ prozpěvovala si Madam Blaženka píseň Karla Hály, „a jsem jen tvůj!“
„Tak, teď si na řadě ty,“ obrátil pozornost ke Květě. Potřebuju, abych tě měl pojištěnou, ale pořád jsi mi mohla být k ruce. Tak si ta pouta zacvakni před tělem.
Šikovná holka, možná si tě odvedu i s mladou Dlátkovou. Pojď blíž, obojek ti nasadím osobně. No vidíš, jak ti to sluší. Když tě nechám čtrnáct dní hlady, možná z tebe nakonec bude obstojně hezká ženská.
Pojď ke mně,“ vybídl Kamil Květu. „Půjdeme si prohlédnout válečné pole.“
Konečně jsem na chvíli přestala cítit ostří na těle. Přineslo mi to mnohem menší úlevu, než jsem doufala.
„Když se trochu ohlídnete, uvidíte, že pořád mám v ruce nůž, i když teď u krku jiné z vás. Jdeme na inspekci.
Květo,“ oslovil ji, „jsi Květa, pamatuju si to dobře, viď?“
„Ano, jsem Květa.“
„Půjdeš pomalu přede mnou. Pořád budu mít nůž blízko tvého krku, takže žádné hlouposti. Každé z těch hrozných ženských nadzvedneš ruce tak, abych na ně viděla. Chci se přesvědčit, že ta pouta mají správně uzamčená a že se nemůžou pohnout od topení.“
„To jste fakt hrdina, když si netroufnete ani sám zkontrolovat svázané ženské,“ neodpustila si Paní Vanda.
Celkem osmkrát zarachotil řetízek od náramků. „Fajn, jdeme zpět ke stolkům. Klekni si,“ poručil jí. „Na všechny čtyři. Teď tě chvíli nebudu potřebovat, tak si tě přivážu k noze od stolu. K noze od vašeho stolečku. Nechci abys poškodila ten můj, který je podle mě stejně mnohem hezčí. A teď si tu inspekci provedu ještě osobně. Abyste si nemohly stěžovat, že nemám dost odvahy.“
Natočila jsem hlavu doprava. Po delší době jsem viděla někomu do obličeje.
„Moc se omlouvám za ten nůž, je to všechno moje vina,“ šeptla Květa a začala se třást. Dokud byla zaměstnaná, dokud se musela řídit pokyny Kamila, fungovala. Teď se její tělo zastavilo a hlavě začalo všechno docházet.
„Eůžeš, Eboj.“ Pokusila jsem se usmát, ale pro jistotu jsem to doplnila mrknutím.
„Ticho tam,“ ozval se Kamil ze své obchůzky.
„Nesahej na mě, Kamile,“ ozvala se Paní Eleonora, „uvědom si, kdo jsem!“
„Svázaná blbka? Kráva, co mně bude po celý život platit?“ zesměšňoval ji.
„Jednou za to ty zaplatíš!“ nenechala se. „jsem hraběnka. I přes relativně nedávný konec feudalismu mají von Schönburgové stále hodně dlouhé prsty!“
„To proto, že všichni vaši prarodiče byli bratranci a sestřenice? Tak si nechte jeden článek uříznout, jestli vám to vadí. A to bych se vsadil, že kdybych vás říznul, tak z vás poteče docela obyčejná červená krev. Žádné indigo. Mám to vyzkoušet?“
„Na mě byste si nechtěl sáhnout,“ zeptala se ho Madam Blaženka.
„Ne, nechtěl. Je čas vychutnat si výhru. Rozbalím si hlavní cenu.“
Zátěž na mých zádech se postupně snižovala. Nakonec zmizela i ta skleněná deska. Začala jsem zatínat a povolovat mezižeberní svaly. Ještě to zabere několik minut, než dostanu záda do normálního stavu. Už vůbec si netroufám odhadovat, za jak dlouho budu schopná plně koordinovat své končetiny. Kamilovy ruce mi na zátylku povolily roubík. Něco málo slin ze mě už vyteklo, ale jednalo se o nesrovnatelně menší množství ve srovnání s tím, jak bych dopadla bez bonbónů.
„Mockrát vám děkuju, pane Kamile,“ lichotila jsem mu. „Sváťa o vás mluvil vždycky tak hezky. Jsem moc ráda, že jsem vás osobně poznala. Že se nemýlil.“
„Nevděčnice,“ ozvala se Paní Vanda.
„Ignoruj ji,“ doporučil mi Kamil. „Jsem lepší než kterákoliv z nich. Ve všem.“
„Jestli mě budete chtít rozvázat, půjde vám to líp, když mě před tím otočíte na záda.“
Uchopil mě v pase a přitáhl na sebe. Když už jsem začala přepadávat, přehmátnul, levou rukou mi podložil prsa a pravou boky. Jestli mně sáhneš na bradavku a budeš se tvářit že se nic nestalo, budu si to pamatovat do konce života. Doufám, že přesto se mi dařilo vrhat dostatečně oddané psí pohledy.
„Vůbec mi to nejde povolit. Vezmu si na to nůž,“ ozvalo se od mých nohou.
„Kdyby ses soustředil na ty provazy, ne na můj jasně vyrýsovaný rozkrok, možná by ti to šlo,“ pomyslela jsem si.
„Co to jste za řemeslníka, když nemůžete povolit provaz, který uvázala ženská?“ položila Paní Vanda řečnickou otázku. „Kde jsi Eleonoro přišla k takovému břídilovi.“
„Zjevně jsem nezískala dostatečně relevantní reference.“
Kamil po boji povolil uzly na levé ruce a pravé noze, zbylé šňůry musel poněkud potupně přeříznout. Ruce i nohy mi spadly na zem jak hadrové panence. Hrudník se stále prudce zvedal nahoru a dolů. „Nech toho Kamile, čum někam jinam. Kamkoliv jinam. Tak ne, kamkoliv jinam ne, sem už vůbec ne,“ křečovitě jsem se mile a tiše usmála.
„Ty provazy mi zaplatíte,“ rozčilovala se Paní Vanda.
„Děkuju. Děkuju moc, pane Kamile. Nikdy vám to nezapomenu, nadosmrti vám budu zavázaná.“
„Nevděčnice,“ ozvala se Paní Vanda, „se mnou bys zažila mnohem zajímavější věci než s tímhle břídilem. Patlalem neschopným.“
„Neposlouchej ji,“ snažil se mě uklidnit Kamil.
Protahovala jsem se. Do rukou i do nohou se mi vrátila už většina citu. „Kolik je hodin,“ zeptala jsem se ho.
„Bude půl desáté. Je to nějak důležité?“
„Byla jsem svázaná celou věčnost. Tak mě zajímalo, jak dlouho taková věčnost trvá.“
„Přijde den, kdy ti poopravím představy o čase,“ slibovala mi Paní Vanda. „Nebudeš na něj muset dlouho čekat.“ Netušila jsem, jestli Paní Vanda ví, o co mi jde. „Pamatuj, že beze mne nejsi nic. Nevíš, co z tebe bude zítra, za týden, za měsíc.“ No teď už jsme vysloveně na hraně. „Co ti může dát tenhle zoufalec?“
Tak a dost. „Vadilo by vám pane Kamile, kdybych si s nimi trochu vyřídila účty a umlčela je? Ne, nebojte se, jde mi opravdu jen o to ticho. A o ten pocit a satisfakci,“ nabídla jsem mu.
„Jen si posluž. Ale kdyby tě napadly nějaké hlouposti, tak nezapomeň, že tu mám ostrý nůž a tvou znatelně tupější kamarádku.“
Nechala jsem to bez komentáře. Nebyla jsem si jistá, jaká slova by v tuto chvíli Kamil ocenil. „Jen si z tohoto šuplíku vyndám lepící pásku,“ hlásila jsem předem. „Abyste se nebál, že dělám něco proti vám.“
Sebrala jsem ze země kalhotky Paní Vandy a chytila ji za vlasy. „Myslím, že už jste toho dnes večer napovídala dost. Budete tak laskavá a otevřete ústa sama, nebo vám mám ucpat nos?“
„Kdybys byla dostatečně vychovaná, věděla bys, že šlechta má mít ve všem přednost,“ dodala jízlivě.
„Vlastně proč ne. Jestli je to vaše poslední přání. Měla by jít příkladem. Navíc Kamila sem dovedla ona.“
Eleonora von Schönburg otevřela ústa s hrdostí a grácií Marie Antoinetty. „Doufám, že nemáte nic proti kalhotkám vaší kamarádky?“ Vtlačila jsem je dovnitř a lepící páskou udělala dva oblouky kolem celé hlavy. „Protože, pokud by vám to vadilo, tak si z to zdaleka tolik neužijete.“
Nevěřícně jsem zírala na lesklé hedvábné spodky Její hraběcí milosti. Z venkovní strany, přímo nad místem, které dotýká navýsost urozeného poštěváčku byl ručně vyšitý erb a iniciály EvS. Ukázal jsem to Paní Vandě. „Jistě se teď budete cítit velmi poctěná.“
Šlehla pohledem, kterým mě ohnula přes koleno. „Dělej. Budu si to pamatovat. Všechno si bu…“
Nenechala jsem ji domluvit. Nemůžu popřít, že cosi zvráceného ve mně mělo radost, když se mi lepily její vlasy na pásku. Nechtěla bych být u toho, až si je bude rozčesávat. „Zasloužíte si oblouk navíc,“ dodala jsem dost nahlas na to, aby to slyšeli všichni.
Ostatní dámy jsem umlčela jejich vlastními spodky a krátkou páskou od ucha k uchu. Nakonec jsem si nechala Madam Blaženku. Bylo mi to trochu blbé. Přeci jen ji znám přes čtvrt století. Autorita, která z ní teď i tenkrát vycházela, byla naprosto přirozená, nevynucovaná.
„Tak na co čekáte, Dlátko, Dlátková,“ opravila se, „nechci žádnou falešnou úctu. Jistě si vzpomenete na nějakou třeba letitou křivdu, za kterou byste mě ráda umlčela.“
Kupodivu si žádnou nevybavuju. Jenže nechci, aby si připadala méněcenně a už vůbec ne, aby se nepatřičně rozpovídala. „Promiňte, paní učitelko,“ šeptla jsem po chvilce.
Tak a ještě bonbónek. Třešinka na dortu. „Potřebovala bych se převléci pane Kamile a přes to vše, co jste pro mě udělal, bych nechtěla, abyste mě viděl zcela nahou. Teď ještě není ten správný čas. Sebrala jsem ze země lakovanou sukni a top patřící Paní Vanesse. „Klidně si je prohlédněte abyste si byl jist, že vás nechci podvést.“ Několikrát jsem je před ním obrátila naruby a zpět a zatřepala s nimi.
„Dobrá, můžete,“ svolil.
„Pět sekund, prosím, potřebuju si sundat své zpocené věci.“ Podezřívavě si mě prohlížel. „Dobře, tak svou zpocenou věc.“
Uposlechl.
„Už můžete. Víte, to před tím, byla čistě praktická technická záležitost.“ Napnula jsem před sebou kalhotky. „Ale tohle, tohle bude trochu víc osobní.“
Vrátila jsem se k Paní Vandě a obřadně jí natáhla své kalhotky přes hlavu vnitřním klínkem na nos. Natočila jsem její už lehce rezignovanou hlavu přímo proti té mé. „Vando, Vando, jsi v pořádku? Nedusíš se?“
Zaskočeně se na mě podívala a zavrtěla hlavou.
„A má to!“ zasmál se od srdce Kamil. „Tak dopadne každá ženská, která si toho o sobě moc myslí. Všechny jste tak čitelné a nakonec se stejně mezi sebou pohádáte a ještě rády poslechnete každého jen trochu silného chlapa. A tak to má být.“
Cítila jsem, jak si mě pečlivě prohlíží. „Poslyš, já toho teda o ženském oblečení nevím zdaleka tolik co ty, ale není ti to trochu velké? Myslím nahoře i dole.“
Vím, vypadala jsem, jako bych si ve čtrnácti půjčila oblečení mé celkově vyvinuté tety Drahuše z Olomouce. V mých skutečných čtrnácti letech, ale mělo to svůj praktický důvod, na jehož objevení měl Kamil ještě pořád dost času. „To se srazí. Když to vyperu na devadesát, tak se to srazí,“ prohlásila jsem s naprostou samozřejmostí. „Její oblečení je nejhezčí ze všech. Nestačí mít peníze jako tady paní hraběnka. Musíte mít i vkus. Důvěřujte mi. Co se týká oblečení, vím, co dělám.
Kam půjdeme?“ zeptala jsem se ho.
„Slyšel jsem, že Sváťa odjel ze země, mohli bysme pro začátek zůstat u něj, co říkáš? Ještě mám někde u sebe klíče od jeho dílny i domu. Ty asi taky?“ podotknul.
Aha, odejít ano, ale klíče si nechat. No, nemůžu říct, že by mě to až tak překvapilo. „Co uděláme s Květou,“ zajímala jsem se o jeho další plány.
„Vezme si ji sebou a ráno ji sem pošleme odemknout,“ zasmál se. „Moc by mě zajímalo, kdo to tu bude všechno uklízet.“
„No, jednu adeptku bych na to měla.“
„Třesou se mi nohy.“ Což byla mimochodem pravda. „Potřebovala bych se napít něčeho ostřejšího. Dáte si se mnou? Chlapa jako jste vy přeci nemůžou jedno nebo dvě štamprlata rozhodit,“ lichotila jsem mu. „Na vítězství. Zasloužíte si to.“
„Kde tu je bar?“
Ukázala jsem na něj. Otevřel si ho a v ruce si otáčel láhev dvanáctileté kanadské whisky. Došla jsem až k němu.
„Babské pití,“ namítla jsem. „Příliš jemné pro muže vašeho formátu.“
Přehmátl na koňak.
„No to tak to už vůbec ne. Tohle je silně dámský dům a když se podíváte, tak v baru to je samá whisky, koňak, tequila nebo rum. Přeci nechcete být jako ony. Tahle láhev za to stojí,“ ukázala jsem neomylně na láhev s modrozelenou tekutinou. „Ta se tu nabízí téměř výhradně mužům.“
Velmi obezřetně ji odšpuntoval a přivoněl. Pozvolna se mi sbíhaly sliny, což nebylo dobré znamení. „Je až z Grónska. Dělá se to z mrožů a lišejníků.“
Nalil si štamprle až po okraj. Pak ho položil zpátky na stoleček. „Napij se první,“ poručil mi.
„Jestli ti to nebude vadit, naleju si vlastní skleničku,“ oznámila jsem mu. Má dávka byla sotva poloviční. „My ženy toho tolik nevydržíme“, dodala jsem omluvně a zlehka ťukla do jeho odloženého panáku. „Na vítězství! Na vaše vítězství, pane Kamile.“
Otočila jsem skleničku do sebe na jeden zátah a doufala. Pamatuju si, jak mi Paní Vanda potměšile říkala, že taková věc se nepije dvakrát za život. Někdy to holt někdo musí zkusit. Teď to prostě vyšlo na mě. Nemám tušení, jak ta látka působí na ženské tělo, jakou jsem si měla nalít dávku a co je nejhorší nevím, kolik času mi poskytuje dobíhající účinek bonbónu. Otřásla jsem se a cítila, jak kynu. Snad se to zatím děje jen v mé hlavě. „Tak na vítězství!“ povzbudila jsem ho.
„Na vítězství!“ zvolal hrdě a poslal to do sebe na ex.
„Jo, na vítězství,“ pomyslela jsem si. Vítězství nemusí chutnat sladce. Někdy nemusí mít vůbec žádnou chuť. Stačí když pořádně pálí. Všimla jsem si zhrouceného Kamila, který sebou začal škubat. Ráda bych si ten proces ze zvědavosti prohlédla a klidně si k tomu dala i popcorn, ale účinek té transformační látky mě začal dohánět. Z posledních sil jsem se zkoncentrovala na to, abych se sesypala na zem vedle klíčku od Květiných náramků a postrčila ho do jejího dosahu. Sebrala ho spoutanýma rukama, strčila si ho mezi rty a odemkla se.
Mimo sebe jsem byla míň než minutu. Nemohla jsem předem udělat víc, žádná z dominantních dam tu nebyla vyvinutější než Paní Vanessa. Místo dvou Milešovek jsem na hrudi měla dva Vesuvy a napružený topík hrozil mohutnou explozí. Květa byla pořád o trochu výraznější než já, ale té do mé výšky chybělo dvacet centimetrů. Opatrně jsem se posadila. Zavlnila jsem se výrazně víc, než na co jsem si za dva dny stačila zvyknout, ale drží to. K žádné katastrofě ani vzdáleně srovnatelné s koncem Pompejí nedošlo. Vlasy jsem měla o něco hustší a delší, ale účes jako celek drží.
„Tak se ukaž, Kamilko,“ se zájmem jsem si prohlížela svého bývalého asistenta.
Kamila nevěřícně zkoumala své ruce. Když uvážím, co všechno se na ní změnilo, přišlo mi docela úsměvné, že jí fascinovaly právě dlaně a prsty.
„Zůstaň sedět,“ přikázala jsem jí. Musím být rázná, musím udržet iniciativu.
Pár nejistými kroky jsem se přesunula ke Květě. „Nebude ti vadit, když si půjčím tvůj obojek i s vodítkem?“
„Mně zmizely jizvy,“ pípla Kamila vysokým hláskem a překvapená se chytila za krk. „Mám něco i s hlasivkami! Co se to děje.“
„Nadzvedni si vlasy?“
„Jaké vlasy?“ Nepřestávala držet ruce na krku, ale snad proto, že se nedotýkala přímo kůže, tak si to neuvědomovala. Něco tam bylo navíc. Prosebně a vyděšeně na mě vzhlédla.“
„Tyhle vlasy,“ potvrdila jsem jí. „Nechci tě za ně zbytečně tahat,“ připnula jsem jí obojek o něco těsněji, než kdybych ho nasazovala sobě, Květě nebo nějaké jiné zde přítomné ženě. „To pití z tebe udělalo lepšího člověka. Ze mě ho udělalo taky. Jo, mimo jiné to odstraňuje jizvy. Umí to i rozsáhlejší opravy.“ Předvedla jsem jí všech svých deset pečlivě upravených prstů. „Věřila bys tomu, že tahle hezky můžou vypadat ruce truhláře s víc jak pětadvacetiletou praxí?“
Pořád mi přišlo, že si plně neuvědomuje, co se jí i mně stalo. Zcela neomaleně jsem jí nadzvedla obě prsa. Škubla sebou, jako by jí projel elektrický výboj a schovala je do dlaní.
„Docela hezká céčka,“ okomentovala jsem je. „Co by za ně spousta žen dala. Jak dlouho jsi něco takového nedržela v rukou? Pět let, nebo jste s Karolínou nespali už pár let před rozvodem?“
Zmateně se na mě podívala. Jako by hledala ochranitelskou mateřskou náruč. No, upřímně i tyhle pocity teď může můj hrudník v někom vzbuzovat. „Ale já nechci žádná prsa!“
„Mě se na to taky nikdo neptal. Zvykla jsem si. A tuhle nálož,“ opatrně jsem nadzvedla napěchovaný top,“ jsem nechtěla už vůbec.“ Cítila jsem, jak mé bradavky tuhly a zvažovaly možnost prozkoumat, jestli by přeci jen nestálo za řeč prorazit na čerstvý vzduch. Objevovala jsem první následky toho mít v sobě ještě víc elixíru ženskosti. Ukazováčky se domluvily s hroty ňader a rozhodly se z dohody o jejich spolupráci vynechat mozek. „A taky si na to budu muset zvyknout,“ dodala jsem, po chvilce, když hlava konečně přebrala velení. „A to váží mnohem víc než tvé půl kilo na každé straně. Ale ber to z té lepší stránky,“ uklidňovala jsem ji. „Vím, jak ses trápila s rostoucí pleší. Tak ta už je fuč. Máš zase lokny jak při maturitě.“
„Já nechci prsa! Chlapi nemají prsa!“
„To máš naprostou pravdu. Jenže ty je máš.“
Přitiskla si je k tělu. Přikývla jsem na souhlas. Obouruč zajela do kalhotek. Celá vyděšená si je stáhla až na zem a odtáhla od sebe stydké pysky.
 „Myslím, že všechno je na svém místě. Přesně tak, jak to má být. Na tvém místě bych ty spodní kudrny trochu kultivovala, ale v tomhle bude záležet na přání tvé paní.“
„To by stačilo,“ zpřísnila jsem hlas. „Obleč si kalhotky a pěkně si je uprav.“
Nepřestala si prohlížet svůj nádherně hladký a plochý klín. „Proč se ti vlastně podřizuju?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Nemám k tomu jediný důvod.“
„Ale máš. Jak už si snad konečně pochopila, ta látka z tebe udělala ženu. Navíc submisivní ženu. Velmi submisivní ženu. Nutí tě poslechnout tu dámu, která ti nápoj buď nalila, nebo nabídla. A já ti ho nabídla, Kamilko. Takže si koukej kleknout, dej ruce za záda, dívej se upřeně do země a nemluv, dokud ti to nepovolím.“
„Nechci ti do toho zbytečně vstupovat,“ zeptala se mě Květa, „ale neměli bysme je pustit?“ ukázala směrem k topení.“
„Měli, ale ne teď. Všechno má svůj čas.“
„Budeš se ve všem podřizovat mě a všem dámám, které tím pověřím,“ přepnula jsem pozornost zase na Kamilu. „Jasné?“
„Ano,“ skoro jsem měla pocit, že dochází i na slzičky.
„Ano Paní se říká,“ kula jsem železo, dokud bylo žhavé.
„Ano, Paní Svatavo!“ Úžasné, fakt jsem tam slyšela velké P! „Paní Svatavo, mohla bych někdy doufat, že bych si zasloužila návrat do původního těla? Klidně i s tou pleší.“
„Tobě se tohle tělo nelíbí? Tělo, které jsme společně vytvořily? Mě se taky nikdo neptal,“ zkusila jsem ta slova vyslovit co nejtvrději svým původním hlasem.
„Sváťo?“ zdá se, že se jí konečně rozsvěcovalo. „Sváťo, já, já s tebou nic neudělal! Neudělala.“
„Neudělala?“ vrátila jsem se ke svému přirozenému tónu. „Jasně, neudělala. Fyzicky jsem se napila díky Paní Vandě. Kladu jí to za vinu? Nikdy by k tomu neměla příležitost, kdybych se nezdržela zakázkou u Paní Eleonory. Takže to jde za ní? Stihla bych to. V pohodě bych to stihla i s jejími připomínkami a dodělávkami, kdyby mi bez varování neodešel spolupracovník, který se mnou dělal osm let a když ho po zásluze vykopla manželka, tak já kráva ho nechala zadarmo bydlet u sebe. Takže mám ten pocit, že o svém dalším osudu už začínáš mít docela jasno. I když si vůbec nedokážu představit, že bych s tebou měla mít něco fyzicky společného. Ale neboj, myslím, že nakonec si to budeš opravdu užívat. Mnohem víc, než si zasloužíš. Některá z dam se tě jistě ráda ujme.“
Podrbala jsem se na svědících tříslech a kousla se do rtu. „Já si na tom taky dokázala najít své klady.“ Pravá dáma by se takto nikdy ve společnosti nezachovala, ale v některých oblastech jsem stále novorozeně. I když se učím rychle.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Všechny dominantní dámy se natočily a koukaly se na nás přes rameno.
„Květo?“ oslovila jsem svou asistentku, „nechceš si za ní stoupnout nebo kleknout a trochu si pohrát s jejíma kozama. Nestyď se, popusť uzdu své fantazii.“ Květa se o několik málo procent posunula k ideálu pozice switch, za kterou se s oblibou označovala.
 
Tak a je tu vaše poslední volba milé čtenářky. Nebyla jsem si jistá, zda se budu držet schématu třinácti dílů, nebo třinácti rozhodnutí. Nakonec zvítězila volba třinácti rozhodnutí. To třinácté tedy je: Má se Svatava věnovat nejdříve Květě nebo Paní Vandě?

Anketa

Má se Svatava věnovat nejdříve Květě nebo Paní Vandě?

Paní Květa (6)
19%

Paní Vanda (25)
81%

Celkový počet hlasů: 31

Diskusní téma: Rozpaky truhláře Svatopluka - 13.díl - Velmi poutavá kapitola - Esme Ww

Datum: 09.10.2022

Vložil: Daf

Titulek: kdepak máme další díl?

je sice poslední :-(, ale stále není :-<

Datum: 30.09.2022

Vložil: Daf

Titulek: Teda nevím

proč by se Svatava měla věnovat Květě, která bude mít stejně dost práce s Kamilou než jí dá pořádně do těla a připraví pro všechny přítomné Dámy i nedámy na nekonečné hraní. Takže nejdříve pustit všechny uvězněné a pak se věnovat Paní Vandě jak se se sluší a patří na správnou subinku, to je úkol pro Sváťu.
Doufám, že něco, nejlépe vše, v nějaké formě z nastíněného scénáře si v dalších dílech přečteme.

Datum: 01.10.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Teda nevím

Věnování Květě by bylo jistou formou poděkování za pomoc.
Nicméně obávám se, že další díly se už smrsknou do jednoho. :-(

Esme

Přidat nový příspěvek