Rozpaky truhláře Svatopluka - 6.díl - Zpátky doma - Esme Ww

31.07.2022 23:17

„Vlastně proč ne.“ Myslím, že aspoň malou protislužbu si zasloužím.
„Máš v autě něco, co potřebuješ k práci?“
„Jen pár nákresů a jídlo na zítřek. Zakázky, co jsem potřebovala dnes rozvést, jsem rozvezla a všechno podstatné náčiní mám v dílně.“
„Tak si to vyndej a počkej u vrat.“
Vrcholil červen, takže i když už bylo skoro deset hodin večer, pořád bylo obstojně vidět. Lísteček, který jsem měla za stěračem nešel přehlédnout. Parkování v modré zóně, pro sundání botičky volejte městskou policii. Když se daří, tak se daří. Vytáhla jsem z kufru vše, co jsem potřebovala a sotva jsem ho znovu zavřela, zahlédla jsem přijíždět policejní auto. Neblikalo, ale přesto se mi v srdci rozhostila panika a zrychleným krokem jsem vyrazila zpět k brance. Nevím, jestli v tu chvíli ovládala nohy nezkušená Svatava či toporný Svatopluk, možná každý z nich kontroloval jen jednu. Tak jako tak se mi povedlo zaškobrtnout a nerozplácla jsem se jen díky tomu, že jsem odhodila tašku s nákupem v dáli a obouruč se zachytila plotu.
„Jste v pořádku, mladá paní?“ Zeptala se asi padesátiletá řidička policejního auta.
„V pořádku, jen jsem trošku zaškobrtla.“
„To je vaše auto?“
„Ne, ale řidiče znám.“
„Tak mu vyřiďte, ať se zítra ozve městské policii. Za každý den mu nabíhá penále. Je škoda platit zrovna jim. Hezký večer!“
„Hezký večer!“
Rozmotala jsem si nohy, urovnala na sobě oblečení a sesbírala do tašky rozhozený nákup. Chleba i šiška uheráku, který byl v akci, přežili bez poskvrnky a z hlávky čínského zelí holt budu muset pár svrchních listů vyhodit. Ale ty vypadaly unaveně už před tím. O něco jistějším a hlavně klidnějším krokem jsem se vrátila ke svému autu a ve zpětném zrcátku si zkontrolovala, jak vypadám. „Fajn tak tady si Svatava prošla první iniciační zkouškou na veřejnosti. Nebyla bez ztráty kytičky, ale ustála to a o něco pevněji si pojistila druhé místo v žebříčku osob ovládajících toto tělo.“ O vedoucí pozici Paní Vandy nebylo pochyb ani na okamžik.
 
Otevřela se dálkově ovládaná vrata a na ulici vyjel japonský kombík střední třídy. Neviděla jsem na značku, ale nedovedu si představit, že by si nějaká evropská automobilka troufla vyjít na trh s tak řvavě cyklámenovou metalízou. Popojela asi třicet metrů od vrat, aby zastavila přímo u chodníku. „Tak poběž. Mám pocit, že chvátáš.“
Nešlo neuposlechnout a těch pár svižnějších kroků bylo o mnoho jistějších než před chvílí.
„Učiněná srnka. Když ještě trochu potrénuješ, přihlásím tě na přesopenspacový běh sekretářek.“
Za pár minut jsme zastavily před mým domkem. „Chci vidět tvou dílnu.“ Vylezla ven a přes záda si hodila batůžek ze zadního sedadla.
„Tak pojďte dál. Ale musíte si dávat pozor, ať se nezašpiníte. Rozhodně to tu není sterilně čisté jak u vás v laboratořích. Alespoň ne všude.“
„Ukaž mi ten ořešák.“
„Je v sušárně. Už se s ním pracovat dá, Paní Eleonora se asi zmiňovala. Ale já ráda nechávám zrát materiál do poslední možné chvíle.“ Stiskla jsem vypínač a zářivky na stropu se s cvakáním jedna po druhé lenivě rozsvítily. „Tak tady ho mám,“ ukázala jsem na masivní kovovou polici, na které ležel špalek 100 na 80 centimetrů, vysoký skoro třicet. Pojďte se podívat. Fakt není jednoduché takový kousek sehnat.“
„To už jsi říkala.“
„Protože toho materiálu nemám až tak moc, budu muset stolek slepit ze šesti kousků. První půjdou nohy. Od pasu dolů, každá zvlášť. Ty vyříznu tady.“ Vyndala jsem ze šuplíku inkoustovou tužku a podle vzoru nakreslila obrys. Ve druhém rohu vezmu materiál na trup, tam potřebuju téměř ideální obdélník. Ještěže vám stačily jen béčka prsa,“ dovolila jsem si zažertovat, „vejdou se tam akorát. Na céčka už bysme potřebovaly dolepit další dva kousky dřeva. Sem se nám musí vejít ruce a tady je materiálu tak akorát na hlavu. Pod lopatkami a tady jak začínají obloučky hýždí udělám malou rýhu na usazení skla.“
„Podle mě to není realistické.“
„Šla jsem přesně podle nákresů a fotek, které jste mi dodala,“ bránila jsem se.
„Jenže to byly nějaké dokumenty, které mi sehnala Eleonořina korutanská sestřenka. Jenže já nechci žádnou vyřezávanou Gertrudu, která se vrátila z týdenní návštěvy Hongkongu. Já chci svou Svatavu. Svoji Svatavu,“ zdůraznila. „Když to bude opravdu přesné, tak nemají žádnou šanci. Uzná to i Eleonora a o ostatní dámách nemusíš ani na chvíli zapochybovat. Máme se sice všechny docela rády, ale když některá z nás trumfne Její jasnost, udělá to radost všem.“ Sundala si batoh ze zad, odložila ho na stůl, vyndala z něj fotoaparát a sadu provazů. „Tak na co čekáš? Chceš to nafotit přímo na tom dřevě, nebo dáš přednost nějakému pohodlnějšímu místu?“
„Pojďte do obýváku, alespoň si tak neotlačím klouby.“
Měla jsem uklizeno. Jsem zvyklá mít pořádek. I v té dílně jsem ty řeči o špíně vedla spíš proto, aby mi to vyvracela. Takže když na tu poznámku nereagovala, trošku mě to zklamalo. „Svlékni se!“
„Nechcete uvařit kafe nebo čaj?“ ozvala jsem se ve chvíli, když se mi konečně povedlo přetáhnou šaty přes hlavu. „Nerada bych byla za mizernou hostitelku.“
„Docela mi postačí, když to nebudeš zdržovat a lehneš si na záda.“
Automaticky jsem si sáhla na záda a povolila podprsenku.
„V zadání holá prsa nebyla,“ zarazila se Paní Vanda, „ale máš pravdu, vypadat to bude líp. Volná prsa se víc prověsí. Bude ti stačit materiál?“
„Na béčka to bude akorát.“
„Co kalhotky?“ Nadhodila.
Bylo znát, že se mi do toho moc nechce.
„Netrvám na nich.“
„Upřímně, podle mě už by to bylo moc vulgární a osobní a pokud můžu podotknout, bylo by tam spoustu jemného vyřezávání navíc. Ani dáma v mém postavení a ani stoleček dámy v mém postavení by neměl hned napoprvé ukazovat návštěvě úplně všechno.“
Už jsem měla nazkoušené, jak se připravit a natočit. Při vší té absurditě situace jsem si uvědomila, že nechat se pevně svázat od někoho komu začínáte podvědomě pomalu důvěřovat je vlastně nádherně uvolňující. Ležela jsem na malém koberečku uprostřed mého obýváku a Paní Vanda ten koberec ze všech stran obložila skládacími metry tak, abych v každém záběru měla jasně udané rozměry.
„Teď tě přetočím na nohy. Všechny podstatné fotky musím udělat, když budeš na čtyřech. Potřebujeme stolek jako živý, za normální gravitace.“ I samotná mě dokázala přetočit velice snadno. Zjevně v tom má docela praxi. „No a pak nám samozřejmě ještě chybí tahle drobnost,“ usmála se co nejlíbezněji a vytáhla na mě ten tenký roubík.
Znechuceně jsem se ušklíbla a po pár zlomcích sekundy otevřela pusu dokořán. „Jsi nádherná a poslušná holka.“ Utáhla mi za hlavou sponku. A jemně mě podrbala na bradě. Povytáhla jsem ji vpřed, jako bych byla kočka a říkala si o další polaskání. Jen začít příst. „Euji, aní!“ vyklouzlo ze mě a bylo mi jasné, že nebude dlouho trvat a vyklouzne i nějaká ta slina, protože ten stoleček měl mít jen obyčejný roubík, žádná pusa ucpaná kalhotkami.
Nefotila ani rádoby profesionálně a na druhou stranu ani ve stylu nadšený amatér. Šlo hlavně o přesné technické fotky. Pokud si dobře vybavuju její rozhovor s Paní Eleonorou, tak se zabývá biologickým výzkumem. Zjevně je zvyklá dělat si precizní technicky pojatou dokumentaci. V principu je jedno, jestli fotíte bakterii, myš, ženu anebo nábytek. Nárys, půdorys, bokorys. Truhlářka ve mně tu systematičnost dokázala ocenit.
Donesla si z dílny několik pevných tyčových metrů, které byly zapuštěné do kovové patky a díky tomu trčely kolmo vzhůru. Dva si postavila tak, že se mi téměř dotýkaly uší a jeden umístila dozadu, abych ho jasně cítila oběma půlkami. Už dávno jsem nekontrolovala své sliny. Jsou to jen sliny, ale pocit, že nedokážu ovládat vylučování nějaké ze svých tělesných tekutin byl i tak velmi zahanbující. Rudla jsem, ale oči jsem si nedovolila zavřít ani na milisekundu. Svatava musí mít jasně viditelné, skoro až nepřirozeně vykulené oči. Znovu mě podrbala pod krkem. Zkusila jsem polknout, ale prostě mi to nešlo. Nicméně na chvíli jsem měla v ústech o něco prázdnější a příjemnější pocit.
Obratem položila na samotný okraj suché části koberce fotoaparát a nastavila samospoušť. Postupně ho posouvala po deseti centimetrech blíž k nohám. Když došla až k pupku, zastavila se. „Vlastně bych ti měla dát na výběr, jak chceš pojmout spodek desky. Jestli se ti budou hodit spíš klidová nebo ztvrdnutá prsa.“ Chvilku mě jen hladila po spodní straně prsou, ale za krátkou chvilku už věnovala většinu pozornosti bradavkám a jejich bezprostřednímu okolí. Najednou ruce odtáhla. „Nedýchat! Ať ty fotky nejsou rozmazané.“
Zatímco si Paní Vanda hloubavě prohlížela poslední snímky, rychle jsem doháněla kyslíkový dluh. „Pořád mám pocit, že se s nimi nevyjdeš na desku.“ Lehla si na záda a posunula se z boku pode mě. „Zkusíme je vytvrdit na kámen, aby byly co nejméně prověšené.“ Jazykem mi obkružovala bradavku a v okamžiku, kdy rukou stále usilovněji hnětla volné ňadro, ji vtáhla dovnitř. I s vytřeštěnýma očima jsem přes sebou měla jen tmu. Vlhkou, přítulnou, nádherně stísněnou tmu. Volnou rukou se protáhla mezi mými koleny a přitáhla stojací metr až na samotný doraz. Sevřela jsem kolem něj hýždě a bublavě vykřikla. Vím, že Svatavu pro Paní Vandu vyřežu přesně takhle.
Chvíli poté, co jsem se zadkem pustila metru, dofotila Paní Vanda zbytek mého břicha a ukázala mi poslední záběry. Kalhotky byly promočené a zaříznuté tak, že i obléknutá jsem vlastně ukazovala úplně všechno. Opět mě začala hladit po hýždích. Napůl dráždivě, napůl chlácholivě, díky čemuž se jí dařilo udržovat mě na hladince. Když jsem zaslechla zapraskání látky, věděla jsem, co se děje a závan větru byl docela příjemný. Hodně příjemný.
Paní Vanda mi ukázala posledních pár fotek. „To, kdyby sis to ještě chtěla rozmyslet.“
Ani náhodou. Na to, abych si pohrála s takovou spoustou kudrlinek fakt nemám ani chvilku čas.
Uvolnila mi roubík a mokrý flek uprostřed mého koberečku se značně rozšířil. „Nemysli má drahá, že můj koberec dopadl zásadně líp. Aspoň se o technologických přestávkách nebudeš nudit.“
Párkrát jsem polkla klasicky, párkrát na sucho.
„V pořádku?“
„S těmi kalhotkami to bylo příjemnější,“ připustila jsem. „Měla jsem o starost míň.“
„Skloň na chvilku hlavu, ať se do ní nepraštíš. Přetočím tě na záda. Líp se mi tak povolují uzlíky.“
Klečela za mou hlavou a začala mi uvolňovat ruce. Stále byla oblečená do upnutého overalu. Zakláněla jsem hlavu a žlábkem mezi pevnými ňadry pozorovala její soustředěný obličej. Byla docela blízko. Tak blízko, že jsem ji zřetelně cítila. Ještě o něco více jsem zaklonila hlavu a se zasněným výrazem nasála nosem.
„A taky ti to víc chutnalo, co?“ Má tvář, mé tělo, má lasturka, to všechno jen žhnulo a sálalo.
 
A opět se dostáváme ke čtenářské otázce. Tak co, milé čtenářky a milí čtenáři, má se Svatava přiznat k tomu, že jí to opravdu více chutnalo?

Anketa

Má se Svatava přiznat k tomu, že jí to opravdu více chutnalo?

Ano:-) (35)
88%

Ne (5)
13%

Celkový počet hlasů: 40

Diskusní téma: Rozpaky truhláře Svatopluka - 6.díl - Zpátky doma - Esme Ww

Datum: 09.08.2022

Vložil: Daf

Titulek: Zpoždění?

Stalo se něco? Sváťa vycházel v neděli a už je úterý..

Datum: 09.08.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Zpoždění?

Já ho odevzdala komplet až do čtrnácté kapitoly. Asi má Jana nějaké komplikace, snad brzo vyjde jak Sváťa, tak něco od kolegyň.

Esme

Datum: 07.08.2022

Vložil: Frank

Titulek: Pochvala

Chválím jako vždy.
Za mě určitě přiznat, třeba dostane víc

Datum: 07.08.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Pochvala

Díky, propouštím asi to je situace, kdy platí "drahoty stranou". :-)

Esme

Datum: 04.08.2022

Vložil: Tv.Katy.cd

Titulek: ;-))

Posledni dobou tu je závod o to kdo napíše krásnější povídku ;-))

Datum: 04.08.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: ;-))

Díky a jsem ráda i za ostatní holky, že jim to píše. :-)

Esme

Datum: 01.08.2022

Vložil: Daf

Titulek: Tak policajti?

to jsem zvědavý jak z tohohle vybruslý/í. Tohle byl zase další pěkný díl. Přimlouval bych se za stoleček, oba, bez kalhotek.
A rád bych poznamenal, že kalhotky jsou vždycky mnohonásobně lepší než jakýkoliv jiný roubík, obzvláště ty použité a nejlépe hodně jeté.

Datum: 01.08.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Tak policajti?

Díky a co se týká roubíku máme na to stejný pohled. :-) Jen se občas hodí nějaký roubík nebo aspoň lepící páska k tomu, aby tam ty kalhotky líp držely. :-)

Esme

Přidat nový příspěvek