Rozpaky truhláře Svatopluka - 7.díl - Základní řezy - Esme Ww

11.08.2022 09:34

Podruhé během pár hodin se mi vracela pohyblivost do rukou. Paní Vanda klečela, kolena hned za mýma ušima, vzepřená na dlaních. Stačilo mi jen nepatrně pohnout rukama v loktech a opatrně se dotknout jejích stehen. „Chutnalo,“ potvrdila jsem, a protože nic nenamítala, zkusila jsem si ji posadit na obličej. Chutnalo, i vonělo. Já vím, že mi teď není pomoci a prostě ji musím poslouchat, ale tohle rajcuje i zbytky Svatopluka uvnitř mé hlavy.
Sváťa měl za sebou pár nepovedených vztahů, které většinou vyšuměly do vytracena. Možná ho ten způsob soužití prostě nikdy neoslovil natolik, aby vystoupil z ulity své vlastní pohodlnosti. Možná mu naopak přemíra nabízeného pohodlí překážela. Možná se nudil. Možná potřeboval nakopat do koulí. Možná o ty koule potřeboval přijít. Možná potřeboval umřít, aby konečně začal žít. Abych konečně jako Svatava začala žít.
Nenechala se stáhnout. Naopak se v kolenou vzepřela do pravého úhlu, takže její stehna teď vyplňovala většinu mého zorného pole. Sáhla si obouruč na záda, rozepnula zip a začala se soukat z overalu. Rukávy a pak i jeho tělo mně dopadly na obličej. Postavila se a následně i přešlápla. Mohla jsem jen spekulovat o tom, co všechno si svlékla. Když tma zmizela, klečela jen kousek za mým obličejem. Viděla jsem všechno, cítila jsem všechno. Stiskla mi krátce nos a do otevřených úst zasunula své kalhotky a já tak i ochutnala všechno.
„Jsem zvědavá, jestli se ti budu zamlouvat víc než Eleonora.“
Asi o půl kroku ustoupila vzad. Rukama se opřela o zem v úrovni mého pasu a pomalu přešla do pohybu kočky, která si rovná hřbet. Špalíčky uprostřed našich bradavek se o sebe na pár sekund otřely. Vyvrátila jsem se v kyčlích do pozice, o které jsem si myslela, že je vyhrazená pouze hadím ženám, snažila se nadzvednout svůj hrudník a tlačit jím proti jejímu. Jazykem mi zakroužila uvnitř pupku a po centimetrech se prolíbávala níž. Cítila jsem záškuby v místech, na které si teprve zvykám. Záškuby, na které se zvyká s naprostou samozřejmostí. V okruhu dvaceti centimetrů jsem vlhla natolik, že jsem s obavami čekala na okamžik, kdy ze mě začnou stékat mazlavé čůrky. Přestala s polibky a foukla. Slabě, ale setrvale. Křičela jsem a byla jsem slyšet i skrz kalhotky.
Setmělo se, a mému nosu se dostalo té nejkrásnější podoby waterboardingu na světě. Začala jsem ji hladit po hýždích a tlačit ještě víc k sobě. Věděla jsem, že mdloby nejsou až tak vzdálené a snažila se udržet na hraně vědomí a nekoordinované slasti. Ucítila jsem ruku, kterou mi šátrala po obličeji. Nevěděla jsem, jestli mě chce ještě víc přidusit nebo si potřebuje sama pořádně projet štěrbinku. Teď, teď mě políbila tak, že na Venušině hrbolku budu mít nejspíš pořádnou modřinu. Teď už má nos téměř na mém poštěváčku. Otevřela jsem ústa, abych svou slast vykřičela do jejího klínu. Zajela mi několika prsty do úst. Stáhla jsem kolem nich rty a zkusila je kouřit. Vytáhla ven své kalhotky a pohodila je bokem. Nadzvedla se, posunula o pár centimetrů a já jazykem vnikla mezi oboje stydké pysky. Pak bez náznaku milosrdenství dosedla. Můj nezvykle vysoce posazený křik rezonoval její dělohou. Má mysl pomalu usínala a já se nemohla rozhodnout, jestli takto umřít by byl vrchol krásy nebo spíš věčná škoda.
Paní Vanda věděla líp, kde má mé tělo své limity a těsně před tím, než mne stačily obestřít mdloby se nadzvedla. Jasně, že byl nesmysl přijít o možnost si tohle někdy zopakovat.
Zatímco jsem si uvolňovala nohy, Paní Vanda se v rohu místnosti oblékala. „Osprchuju se až doma,“ zdůraznila. „Bude to tak pro nás obě lepší. A bezpečnější.“ Neměla sebou náhradní prádlo, takže do overalu se nasoukala mokrá a naostro. Bylo to vidět. Kdyby to náhodou nevěděla, tak jí stačilo podívat se na můj mlsný pohled. „Ty si tu sprchu dej. Já si zatím malinko prohlédnu vybavení tvé dílny. Opravdu jen chvilku. Zajímá mě to. I já si někdy musím do laboratoře vyrobit nějaké zařízení na 3D tiskárně a dokonce občas používám i jeden menší soustruh a několik automatizovaných vyřezávacích strojů. Až budeš umytá, nejspíš tu už nebudu.“
„Tak v tom případě dobrou noc.“
„Ráno se stavím. Kdybys potřebovala něco sehnat, ozvi se.“
Její parfém i její přirozená vůně se pomalu rozplývaly ve všudypřítomném aromatu schnoucího dřeva. Sprcha se studenou tečkou a nejmenovaný energetický nápoj mě vrátily do stavu příčetného řezbáře bez ohledu na gender. Oblékla jsem se do montérek, které naopak pro konkrétní gender zjevně určené byly. Pro jiný než můj stávající, takže všude kromě zadku na mně vlály. Prohlížela jsem si v počítači všechny fotky, které jsem před několika desítkami minut stáhla z fotoaparátu Paní Vandy. Několikrát jsem je všechny prošla a v hlavě si je spojovala do jednoho celku a pak ten celek znovu rozkládala, tentokrát na šest základních kusů. Trochu se mi klepaly prsty, ale snažila jsem se být co nejprofesionálnější. I bezkalhotkové fotky jsem ustála, přestože to nebylo jednoduché, a i nyní bezkalhotkové oblasti ten pohled nebyl zcela lhostejný. Upnula jsem špalek mezi svorky a s maximální opatrností ho rozřezala. Děkovala jsem si za to, že jako Svatopluk jsem dokázala myslet na horší časy a díky různým pákám a kladkám jsem nikdy nemusela držet plnou váhu pily. Soustředit jsem se mohla jen na přesnost a jemnost. Cit pro ně naštěstí zůstal nedotčený.
Dřevo je živý materiál. I když už je dávno vyschlé a žádná větev z něj opravdu nevyraší, nikdy se nedá na sto procent tvrdit, že uvnitř něj není nějaká prasklinka, nečekaná dutinka nešikovně rostoucí suk. Pokud víte, že si nemůžete dovolit téměř žádný odpad, je jeho prvotní řezání o to víc napínavé. Naštěstí jsem byla ušetřena dalších nepříjemných překvapení, a protože adrenalin s taurinem ve mně pořád naplno účinkovaly, vzala jsem postupně všech šest kousků a jeden po druhém je ořezala tak, že nikde nepřebýval víc jak centimetr a půl materiálu. Bylo deset minut po třetí hodině a tělu konečně docházelo, že už mělo tak čtyři hodiny relaxovat a nabírat síly. Nastrkala jsem všechny kousky do sušičky a zapnula ji. Jo vím, že by to dřevo už mělo být vyschlé a kdyby náhodou nebylo, tak se jen těžko dostanu skrz vrstvy, které ořežu do odpadu, ale dobrý pocit z dodržení rituálů pro mě byl důležitější. Vyklouzla jsem z montérek a pod peřinu se zachumlala už v polospánku. Ještě jsem si dokázala uvědomit, že jsem si nenařídila budík, ale vím, že až bude tělo dostatečně zregenerované, tak prostě vstanu.
I tak mě probudilo hlasité zvonění. Plácala jsem kolem sebe tak dlouho, než mi došlo, že takhle staromódně monotónní melodii v mobilu nemám. Vykoukla jsem z okna. U chodníku parkovala ta příšerně cyklámenová věc a před brankou stála Paní Vanda s dvěma plnými taškami v ruce. Může být v klidu. Ve čtvrti, jako je ta má, se na modré zóny ještě dlouho nebude hrát a její auto mělo natolik výrazné mimikry, že zlodějům s alespoň základním pudem sebezáchovy říkalo: „nesahej na mě, jsem jedovaté, bydlí ve mně sršni a štíři“ a ti méně chápaví se pro změnu děsili toho, že by je s tou věcí mohl někdo spojovat.
„Počkejte chvilku. Obleču se a skočím pro vás.“
„Stačí, když mi hodíš klíče a mezi tím se trochu upravíš. Trefím sama.“
Dala jsem vařit vodu na čaj, takže Paní Vanda se přihnala jak uragán v době, kdy jsem se sotva stačila nasoukat do pracovních kalhot. „No to se zase rovnou svlékni,“ zastavila mě a podávala mi jednu z tašek.
Nevěřícně jsem si prohlížela růžovou igelitku s růžovým obsahem.
„To je čistě pracovní oblečení. Dámská pracovní kombinéza. Nic vyzývavého. Praktická montérkovina s příměsí elastanu. Tvé staré montérky tě někde škrtily a jinde byly tak volné, až jsem se bála, že tě tu ráno najdu namotanou na soustruhu. Rukavice. Taky růžové.“
Jasně, že to byl genderově stereotypní kýč. Ale seděl mi tisíckrát líp než mé staré montérky a z pohledu školení BOZP měla naprostou pravdu. Koukla jsem se na sebe do zrcadla v kuchyni, automaticky si upravila účes a našpulila pusu. Pokud někdo tvrdí, že růžová sedí jen blondýnkám, tak určitě dlouho neviděl to, co teď já. „Jak se v tom čůrá?“ ozval se ve mně praktický zbytek Svatopluka.
„V sedě,“ odtušila. „Nahá nebo v overalu, odteď jen v sedě. Když se před tím svlečeš, bude to praktičtější.“
„Ještě by to chtělo růžové brýle, ne pouze obyčejné pracovní s fialovými obroučkami,“ pronesla jsem, když jsem se dostala až na dno tašky. „Abych to viděla tak optimisticky jak vy.“
Začala se přehrabovat v kabelce „Jestli to dokážeme vyhrát, koupím ti nové brýle od Yohjiho Yamamota. Slyšela jsem, že v nové kolekci budou nejen růžové bezobroučkové jako mám já, ale dokonce budou i ve tvaru srdce. Slušely by ti.“ Cvakla konvice s vodou. „Zaleju čaj,“ nabídla se. „Máš tu někde mátový?“
„Ke snídani ne,“ vyjelo ze mě překvapivě asertivně. „Hoďte tam obyčejný černý. Potřebuju dodržovat alespoň základní pracovní rituály.“
„Tak mi aspoň ukaž, jak jsi večer pokročila. Máme čas, než čaj trochu vystydne.“
Hrdě jsem vytahovala ze sušáku jednotlivé kousky. “Na některých místech jsem i míň než centimetr od finální podoby. Jinde téměř i dvakrát tolik. Mám sadu malých motorových pil, ale i ty nejmenší mají pořád hrubý řez. A protože děláme stoleček, ne totem skautům na tábor, tak zbytek bude mnohem opatrnější cizelérská práce.“
„Ruční nebo soustruhem?“
„V soustruhu dřevo rotuje, dělá jen naprosto souměrné kousky,“ snažil jsem se působit tak, aby si nemyslela, že se z ní snažím dělat idiota. „Ale asi vím, jak to myslíte. Mám tu půl roku starou německou mašinku. Když do ní nějak nahrajete rozměry výrobku, tak pomocí dvou malých ramen s noži obkrouží celý výrobek a vyřeže ho do téměř finální podoby. Ale je to jen blbá mechanika, nemá to cit pro estetično. Neví, jak si vyhrát se strukturou dřeva s letokruhy. Stejně to budu muset doladit ručně. Ale pokud to klapne, tak se bavíme o ladění malými dlátky, noži a šmirglem. Nemůžu vám slíbit, že se mi povede dokonalý výrobek, ale pokud ta mašinka pojede i přes noc, tak to aspoň nebude ostuda. Jestli to bude stačit na výhru, to už je jiná.“ Nechtěla jsem zabíhat do přehnaných podrobností. Neměla jsem ambice se nad ni povyšovat. Byla jsem ráda, že se po celou dobu tvářila tak, že nit hovoru ji stále neunikla.
„Jak tam zadáváš data?“
„Ručně nebo kopírovacím on-time robotem.“
„To mi prosím tě upřesni.“
„Ručně znamená, že tam zadám souřadnice na řez přes klávesnici. Prostě tam zadám centimetrovou síť rozměrů. Zní to strašně, ale za těch šest měsíců jsem to dostala tak do ruky, že když před sebou budu mít ty fotky, tak to tam do večera nějak naťukám.“
Nešlo si nevšimnout její klesající čelisti. „Tak teď mě ještě doraž tím robotem.“
„No, to byste mě musela znovu svázat a podle toho, jak by mě kamera načítala, tak přesně to samé místo by vyřezávala. Ale má to malý háček. Šest kousků dřeva. Buďto ty přechody zase budu muset zadat ručně, nebo…“
„Nebo tě musím rozřezat na šest kousků.“
„Já bych se přimlouvala za tu první variantu,“ dodala jsem. “Ale ani tahle volba nám moc času neuspoří. Budeme rádi za hodinu, maximálně dvě.“
„A koupit software, který by si dokázal z fotek složit výrobek a umožnil ti ho rozložit řezy na jednotlivé díly tě nenapadlo?“
„To víte, že napadlo, ale máte tušení, co takový software stojí?“
„Tři sta tisíc euro.“
„Tři sta tisíc euro,“ zopakovala jsem po ní mechanicky a až po posledním slovu jsem se zarazila a vytřeštila na ní oči. „Víte, kolik to pro mě je peněz?“
„Tři sta tisíc euro je vždycky tři sta tisíc euro. Pak se ale nemůžeš divit, že nestíháš. Máme jednu podobnou mašinku v laboratořích. Menší rozměry, ale stejná vývojová řada Objednávala jsem ji. Kontrolovala jsem to v noci a software to má stejný. Načetla jsem do ní ty fotky a jestli nemáš námitky, tak si to stáhni a zkontroluj, jestli jsem těch šest řezů navrhla stejně jako ty. Protože pokud jsme na to měli rozdílný pohled, tak už to zpátky nevrátíš a stejně ta data budeš muset ručně upravit.“
„Víte, co by to znamenalo?“
„Že bys mohla začít vyřezávat už před oběděm?“
„Že bych mohla začít vyřezávat už před obědem.“
„A mohla bys jít do mnohem jemnějších detailů. Lana by skutečně měla strukturu kroucených lan. Ne jen hladké obloučky. Mnohem propracovanější rysy v tváři.“
 
Tak co milé čtenářky a milí čtenáři. Má mít Svatava proti plánu Paní Vandy námitky nebo ne?

 

Anketa

Má mít Svatava proti plánu Paní Vandy námitky?

Ano';) (14)
33%

Ne (28)
67%

Celkový počet hlasů: 42

Diskusní téma: Rozpaky truhláře Svatopluka - 7.díl - Základní řezy - Esme Ww

Datum: 12.08.2022

Vložil: Frank

Titulek: Souhlasit s paní

Proč toho nevyužít, každá minuta dobrá jde jí přeci o vítězství, možná že teď už ne kvůli návratu do těla muže, ale kvůli Paní samotné. Jde jim o výhru oběma.
No ne?

Datum: 14.08.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Souhlasit s paní

Uvidíme, jen aby dokázala udržet na uzdě přebytečnou hrdost.

Esme

Datum: 12.08.2022

Vložil: Daf

Titulek: Námitky

nejsou na místě z mnoha důvodů. Především se Paní neodmlouvá a neodmítá se, získaný čas se dá využít lépe. ;-)
Jen doufám, že se shodnou a pokud nikoliv tak si softwarovou operaci by mohli zopakovat, ne.
Teda další pěkný díl a další posun správným směrem, nejen ohledně stolečku. Jen tak dál.

Datum: 12.08.2022

Vložil: Esme Ww

Titulek: Re: Námitky

Souhlas a logickými argumenty a díky. :-)

Esme

Přidat nový příspěvek