Silvestr u Marty – Silvestrovská povídka - 1.díl - Esme Ww

27.12.2021 13:56

Volné pokračování vánoční povídky Dívka tvých snů

 

1. Nová zaměstnankyně

2. Příprava na večírek

3. Paštunské sérum pravdy

4. Žofiina léčba

5. Zázrak opravdového orgasmu

6. Rok plný změn

 

 

1. Nová zaměstnankyně

Dvacátého sedmého jsem do práce poslal svůj rezignační dopis. Ze závažných rodinných důvodů. Protože pokud to není nezbytně nutné, snažím se nelhat. Hned další den jsem přišla podepsat smlouvu novou za stejné peníze a poloviční pracovní dobu. S nástupem po Novém roce.

„Hele, že je to jen taková hra?“ Martin přešlapoval kolem horké kaše. „Že nejste Olda? Že si ze mě dělá Žofka srandu? Že jste jen partnerka její sestry, pro kterou potřebovala najít zaměstnání? Podívejte se, já byl do Žofky už léta beznadějně zamilovaný, je taková rázná. Takže když mi na Štědrý den po obědě zavolala, abych večer přišel, neptal jsem se proč a prostě dorazil.

„Samozřejmě, že nejsem Olda. Jsem Olga. Olda už neexistuje. A Sylva je mnohem rafinovanější a pestřejší než Žofie. Nežárlím a nestěžuju si.“

„Chápejte. Je nás v oddělení sedm. Oldovu práci teď budu muset rozdělit mezi ty ostatní a některým se třeba nebude líbit, že tam prostě jen budete.“

„Tak podívej se, drahouši,“ zastavila jsem ho v chůzi a smetla mu imaginární prach z ramene. Tohle jsou naši tři největší zákazníci. Těmhle jsme koupili akcie kanadských dolů, i když jsem tvrdila a pořád za tím stojím, že australské doly budou výnosnější. Těmhle sháníme strategického partnera a těmhle nového generálního ředitele, a jestli ho neseženeme rychle, tak máme po zákazníkovi. A o kolegy neměj strach. Vím, o čem fantazírují a pár z nich jsem pomohla rozchodit počítač, takže o nich nemám žádné iluze. Neboj, vyplatím se,“ usmála jsem se na solný sloup, který se nacházel na místě, kde jsem před tím zastavila Martina a vykročila. „Třetího ráno jsem tu jako na koni.“

 

„Volala Žofka,“ oznámila mi Sylva. „Byla nějaká lítostivá. Že ti nechtěla tak moc ublížit. Že by to nějak chtěla vrátit. Tak to jsem jí rovnou poslala do háje.“ Nesnažila jsem se zármutkem hrabat v minulosti. Pochopila jsem, že Olda je uzavřená záležitost a každý Sylviin pohled, její zdánlivě nevinný dotek mého těla mi připomínal, že bych musela být fakt blbá, kdybych se pokoušela o návrat z multiorgasmického možná i o patnáct let mladšího těl zpět. „Tak nás alespoň zvala na Silvestra. Prý nechce být s Martinem sama. Přijde jí divnější, než si myslela. Řekla jsem jí, že už jsme pozvaní jinam, ale že můžou přijít s námi. Že hostitelka bude ráda, když nás bude víc.“

Zaskočeně jsem se na ni podívala. „Čekala jsem, že to s Martou bude,“ snažila jsem se najít to pravé ne přehnaně odvážné slovo, „osobnější.“

„Nikdy nevíš, kam se večírek posune. A teď mi vyprávěj, jak to vypadalo v tvé nové práci.“ Popsala jsem to věcně do posledního detailu. „Zajímavé, chováš se, jako bys v tom těle strávila celý život. A tobě se líbí Martin nebo jiný z tvých kolegů?“

„Jako jo, celkem upravení chlapi. Ale prostě chlapi.“

„No jen jestli nekecáš. Podej mi kalhotky. Ne ze skříně. Ty, co máš na sobě.“

„Ale Sylvi, to snad není nutné, chodila jsem v nich spoustu hodin.“

„Říkám, podej mi ty kalhotky!“ Nechtělo se mi. Jenže poslušnost osm, schopnost vzdoru nula. Dala si ruce v bok a moc jí to slušelo. Zúžil se mi pohled, a i na dechu to bylo znát. Přišla až ke mně a potěžkala mi prsa. „A co jim, jak se to líbilo jim. Ukaž!“

Sehnula jsem se, abych si vykasala sukni od šatů a dosáhla na kalhotky. Pustila má prsa a rychle mi povolila zip na zádech. Když jsem se znovu narovnala, stáhla mi horní okraj šatů a dotkla se bradavek. „No to se na to podívejme, tak jim se to líbilo! Musíme je pořádně vyšetřit.“ Zaklonila jsem hlavu, zkoumala strop a hlasitě dýchala. V obou prsou jsem ucítila zaštípnutí. Překvapeně jsem se na ně podívala a viděla svorky spojené řetízkem, na který ještě zahákla čtvrt kilové závažíčko. „To aby si ta mohutná prsiska vůbec něčeho všimla.“ Zhoupla závaží a já málem upustila kalhotky, které jsem pořád držela v levé ruce. Vzala mi je z ruky a letmo k nim čichla. „Tak jen chlapi?! Jen chlapi?! Čichni si!“

„Ale Sylvi, před pěti minutami byly ještě docela suché. Nějaáá,“ umlčela mě těmi kalhotkami, přehnula si mě přes koleno a vyhrnula šaty. Rukama jsem si snažila chránit zadek, a když se jí povedlo jednu z nich zachytit, přiložila jsem druhou k ní, zápěstí na zápěstí a způsobně počkala, až mi je sváže páskem od županu.

„Vím, že to není dokonalé, nejsem Marta, ale běda, jak si budeš stěžovat.“ Plácačka v její ruce dopadala na mé hýždě s přesně tou optimální intenzitou. O pár minut později jsem hlavou ryla do matrace naší manželské postele, zatímco má nemilosrdně projížděná jeskyňka trčela téměř kolmo vzhůru. Jistě, bylo by jemnější, kdyby mi Sylva ty ruce rozvázala, ale kdo se tu zajímá o nějakou jemnost.