Soutěž 2018 - Závod napříč Itálií - M

21.03.2019 07:37

1.

 

Adina byla malá, baculatá a i když byla celkem hezká, tak bych asi na začátek měl zmínit, že jsme se opravdu neměli rádi. Bydlela se svou matkou u nás v domě asi deset let a už od prvních hodin jsme jí to moc neusnadňovali. Nečekal jsem, jak moc mě překvapí, když jsem viděl, jak z našeho vchodu vychází ověšená různými batůžky a vaky, v náručí skládací krabici s porcelánem, a všechno nakládala do toho jejich malého autíčka. Tlumiče mělo snad až na zemi, kufr i zadní sedadla byla tak plná, že nebylo vidět ven. Krabici pracně zastrčila na poslední volné místo pod stropem, podívala se na mě, usmála se a chvíli se hrabala v jednom z těch malých baťůžků.

„Ahoj Péťo. Odjíždíme domů na Sicílii.“ Udělala ke mně několik kroků a usmívala se.

„Cože?“

„No jak jste mi říkali, abych odjela tam, odkud jsem přijela, tak to konečně dělám. Mámě tady končí práce, odmaturovala jsem a studovat budu už v Itálii.“

„No, aha,“ trochu jsem se snažil zakrýt rozpaky. Ani jsem nečekal, že by se se mnou chtěla loučit. Vzpomněl jsem si na ten první měsíc, kdy jsme jí s kamarády začali říkat Kozatej trpaslík. Při jejich stopadesáti centimetrech to vypadalo docela vtipně.

Pevně mě objala, měl jsem chvíli pocit, že mě nechce pustit.

„No tak se tu měj. Snad na Sicílii zapadnu líp, než tenkrát před lety tady.“

„No snad jo. Já doufám, že si to nějak nebereš. Byli jsme tenkrát mladší a to člověk někdy dělá hlouposti. Už je to mezi námi dobrý, ne?“

„V tom nejlepším pořádku. Tak si tu ten nový život užij. Snad na tebe nebudou tak zlí, jako jste byli na mě. Ale už jsem v pohodě.“

O hodinu později jsem seděl v blízké kavárně se svou přítelkyní Markétou, které říkám obvykle Maki.

„Chápala bys to? Dávali jsme jí sodu, že jsem to neviděl a ona se se mnou stejně chce rozloučit. Teď když odjela, tak myslím, že mi dokonce bude i chybět.“

„A proč jste na ní byli tak zlí? Čim vás tak provokovala?“

„Nevim. Byl jsem v pubertě. No znáš to, byla malá, taková dost udělaná,“ rukou jsem naznačil něco, co moje Maki rozhodně neměla.

„Takže mám vlastně štěstí? Kdybych měla větší prsa, tak by sis ze mě utahoval?“

„No dovol. Tenkrát to bylo jiný. Bylo mi asi patnáct. Byl jsem v pubertě, znáš to.“ Při svých nynějších devatenácti letech jsem byl nad věcí.

„Navíc mi na tom, co řekla připadá něco divnýho. Ale nemůžu za boha přijít na to co.“

„Mě by to docela zajímalo. Povídej mi o tom, jak jste ji šikanovali. Byla to šikana, to je ti doufám jasný.“

„Co se najednou zajímáš? Nemyslíš, že po semestru a půl psychologie by ses zatím měla učit jen základy? Navíc pochybuju, že by ses potom zajímala o školní šikanu. Neříkalas, že potom chceš jít někam do poradenství?“

„Třeba narazím na nějakej zajímavej případ a rozhodnu se jinak.“

Oba jsme vyndali mobily a i když ona se asi učila, tak já jsem jako často procházel internet. Nějak jsem se ale nedokázal soustředit. Vrtěl jsem se na místě a nakonec jsem vstal a sáhnul si do zadní kapsy kalhot. Myslel jsem, že jsem tam zase zapomněl klíče nebo pár drobných, ale ke svému překvapení jsem tam našel kus růžové látky s malým bílým knoflíčkem. Koukal jsem na něj dost nechápavě.

„S kým jsi byl včera večer?“ zeptala se Maki se smíchem.

„Teda fakt nevím, kde se to tam vzalo.“

Seděl jsem a díval se na kus látky a i když jsem procházel včerejší den hodinu po hodině, tak jsem si nedokázal vzpomenout.

„Hele, myslim, že mi to tam musela strčit Adina, když mě objímala na rozloučenou. Ale nechápu proč.“

„Asi na památku,“ zasmála se Maki. Hadřík jsem hodil při odchodu do koše.

 

2

Ráno jsem zamáčknul budík, ale oči jsem neotvíral. Maki vedle mě něco zavrčela, tak jsem ji pod dekou pohladil a trochu se k ní přitočil. Byla krásně horká a měkká. Pohladil jsem její bok a přitisknul se k ní zezadu. Maličko se zavrtěla, aby našla nejpříjemnější polohu, a ruku mi objala. Políbil jsem ji do vlasů a ona mi pohladila tvář. Čekal jsem, že budeme pokračovat obvyklým směrem, ale najednou ztuhla. Vzala mojí ruku a přitáhla si ji před obličej.

„To mi teda řekni, cos včera dělal. Byli jsme celou dobu spolu a na tohle si nepamatuju.“

Vytáhnul jsem ruku z její dlaně a zkoprněl. Byla moje, o tom nebylo pochyb, ovšem nehty byly asi o centimetr delší než obvykle a všechny byly nalakovány na světle červenou barvu.

„Ty vole!“

Posadil jsem se na posteli a do očí mi sklouzla ofina. Nechápavě jsem na své vlasy šilhal a nakonec jsem vyskočil z postele a běžel do koupelny. Maki šla pomalu za mnou, objala mou hruď a vykoukla zpoza mého ramene.

„No slyšela jsem o lidech, co ve spánku dělali spoustu divnejch věcí, ale nikdy o nikom, kdo by si nechal narůst delší vlasy.“

„No a co tohle?“

Vyprskla smíchy, když viděla, že mám nalakované i nehty na nohou.

Otíral jsem si nehty rukou a tahal za ně, jako kdybych si je mohl nějak sundat. Byly ale nade vší pochybnost moje.

„Nemáš odlakovač?“ Otevřel jsem skříňku a začal se hrabat v Makiných věcech.

„Uklidni se a nepanikař.“ Odstrčila mě a podala mi malou lahvičku. Odlakovat nehty trvalo pět minut. Zase jsem stál před zrcadlem, tentokrát jsem se tahal za ofinu.

„Zvládněš tohle zastřihnout?“

„Asi ne. Nikdy jsem to nedělala. Máme holiče hned vedle. Můžeš mu říct, že sis to rozmyslel a už nechceš vypadat jako gay. Ale asi se mu to nebude líbit. On totiž asi je.“ Smála se.

Ostříhání stálo stopadesát korun, ale zase jsem se cítil v pohodě. Šli jsme na oběd do menzy. Posadil jsem se k Maki a nalil si vodu z láhve, kterou jsem si koupil.

„Docela by mě zajímalo, jak se to stalo. Je to dost dobrá historka. Zmastili jsme se s přítelkou čajem tak moc, že jsem se probudil s nalakovanejma nehtama. Možná jsem si to mohl vyfotit.“

Maki vykulila oči.

„Tak si to vyfoť teď.“

Podíval jsem se na své ruce a vykřikl. Několik lidí kolem se otočilo, tak jsem si na obě ruce sednul.

„Ty vole! Jak se to stalo? Oba jsme viděli, jak jsem si je odlakoval.“

Do očí mi padla ofina. Z kantýny jsme utekli zpátky domů.

Dívala se na mě, jako na subjekt svého výzkumu, pozorovala můj výraz a potom řekla.

„Sice nevím, jak se ti to mohlo stát, ale řekla bych, že máš trochu červenější rty.“

Podala mi zrcátko. Byla to pravda. Sice ne moc, ale pusa se mi leskla o poznání víc než obvykle.

„Když tak nad tím přemýšlím, tak bych skoro řekla, že za to může ta tvoje malá Adina. Četla jsem jeden příběh o chlapovi, kterýho proklela cikánka tak, že mu dala do kapsy knoflík. Nakonec jí ho musel vrátit, aby to ze sebe sejmul. Máš ho ještě?“

„Blbost,“ zarazil jsem se. „I když teď si vzpomínám. Říkala něco o tom, že doufá, že na mě budou hodnější, než my byli na ni.“

Vzal jsem telefon a zavolal Adině. Neutrální hlas mi řekl, že je offline. Napsal jsem jí a nervózně se prohlížel v zrcátku. Odpověděl asi po půl hodině: „Jedeme. Za chvíli budeme na pumpě. Zavolám.“

Opravdu zavolala. Ani jsem ji nenechal pozdravit a hned jem vyhrknul.

„Cos to se mnou udělala? Koukej to zase napravit. Víš jak vypadám?“

„To bych ráda viděla, ale bohužel jsem už na Italské hranici. Máš asi smůlu. Budeš si to muset vypít až do dna.“

„To ne! Já vypadám jako buzna. Prosím, udělej s tím něco!“

„Neboj. Takhle budeš vypadat jen na začátku. Za chvíli už nikoho ani nenapadne, že jsi chlap.“

„Cože?“

„No chtěla jsem, abys prožil, to co já tenkrát. Máma říkala, že by ses po tom mohl proměnit v holku. Tak se měj.“

Zavěsila.

Maki se chvíli smála. Ale potom řekla vážněji.

„Musíš se jí omluvit. A ona to musí zastavit. Nejsem si jistá, jestli bych tě jako holku chtěla.“

Začal jsem psát omluvnou SMS, ale dlouhé nehty klepaly o sklo mého telefonu a já nebyl schopný napsat skoro nic. Musel jsem se soustředit, abych do displaye nenarážel nehty, ale jen bříšky svých prstů.

Protože mi napsala, že aby kletba skončila, tak jí musím ten knoflík vrátit, a ona se rozhodně nehodlá vracet, tak jediná možnost je za ní jet na Sicílii. Navíc mi řekla, že kletba se uzavře po sedmi nocích, takže bych měl vyrazit co nejdřív. Hadřík jsme naštěstí v koši v kavárně našli.

 

3

 

Bylo asi kolem půlnoci, když jsme dojeli na odpočívadlo na Dolním Dvořišti. I když bylo teplo, byl konec května, a i když tam bylo hodně lidí, tak to tam bylo stejně bezútěšné jako vždy. Nakoupil jsem nějaké sendviče a láhev vody, hodil to na zadní sedadlo a podíval se na Maki, která si celou dobu četla něco na mobilu.

„Řídil jsem celou dobu až sem. Musíš mě vystřídat. Už se mi zavírají oči.“

Zasmála se a obula si boty, které měla celou dobu sundané. Posadila se za volant a do přehrávače připojila svůj mobil. Začal hrát nějaký sladký poprock.

„Nemohli bychom poslouchat to co celou dobu?“

„Ne, ne. Máš smůlu. Kdo řídí, tak určuje hudbu.“

Posadil jsem se na místo spolujezdce a díval se ven do tmy. V duchu jsem počítal, že když se vezme, že cesta na jih Itálie většinou trvá tři dny i se zastávkami, tak to znamená, že mám docela slušnou šanci si svou maskulinitu zachránit. Podíval jsem se na své ruce a Maki se zasmála.

„Díváš se na ně jako ženská. Dávej si na to pozor.“

Rychle jsem si na ruce sedl.

Dálnice ubíhaly docela rychle. Po půlnoci to vypadalo, že je provoz minimální. Pohodlně jsem se posadil a usnul. Probudilo mě brždění.

„Kde jsme?“

„Na u Italských hranic. Asi bouračka.“

Sjela z dálnice a zastavila u Mekáče. Měl jsem už dost hlad, tak jsem se s radostí vypotácel rozespale ven. Došel jsem k pultu a když na mě došla řada, tak jsem ukázal na tabuli a lámanou němčinou se zeptal, jestli by mi k vybranému menu dali salát. Ta holka za pultem se na mě divně dívala a řekla něco, čemu jsem nerozuměl. Postoupil jsem blíž a pořád ukazoval na obrázek hamburgru. V tu chvíli mi došlo, že se mi nedívá na pusu, ale na můj prst s dlouhým červeným nehtem. Rychle jsem schoval ruce za záda a zrudnul. Pytík s jídlem jsem vlčky sebral a utíkal do auta.

„Tohle fakt nedám. Příště půjdeš nakupovat ty. Jak jsme daleko?“

„Už vjíždíme do Alp, ale budeme muset někde zastavit.“

„To dáme. Koupil jsem kolu.“

„Ne. Nedáme. Sice chápu, jak ti jde o to, abys nemusel nosit sukni, ale nerada bych se kvůli tomu nabourala. To auto taky není nejnovější a asi by potřebovalo generálku.“

„Tak mě nech řídit. Já to zvládnu.“

„Musíme se někde zastavit a přespat,“ trochu rozpustile se usmála. „A je tu poblíž jedno město, kam jsem se chtěla podívat. Takže, co kdybychom přespali tam?“

Když viděla můj výraz, tak dodala: „Máme času dost. Týden je o hodně víc, než potřebujeme.“

Když jsme o dvě hodiny později sjížděli vápencovým kaňonem k velikému jezeru, tak jsem jí musel dát za pravdu. Nedali bychom to.

 

4

Probudil jsem se skoro v poledne. Do velkých prosklených dveří se opíralo slunce. Vedle mě oddychovala Maki, tak jsem opatrně vstal a šel se podívat na terasu. Roztáhnul jsem šedou záclonu a nechal vítr, aby mě trochu probudil. Venku byl nádherný den, slunce se blyštilo na hladině jezera a i když ještě nezačala letní sezóna, tak všude bylo plno malých loděk.

„Dobré ráno,“ zašeptala. Otočil jsem se a usmál. Zatvářila se překvapeně.

„Co je? Je to horší?“

Kývla hlavou. Váhavě jsem se šel podívat do zrcadla. Bylo to horší. Můj obličej se změnil. Vypadal jsem skoro jako dívka, nebo skoro jako někdo, kdo se nedokáže rozhodnout, k jakému pohlaví se chce přihlásit. Nos se mi maličko zmenšil,  brada byla špičatější a všechny rysy daleko jemnější. Vlasy mi poporostly na ramena, rty jsem měl červenější. Sebral jsem odvahu a stáhl si slipy, ve kterých jsem spal. Zlomeně jsem se vrátil za Maki do postele.

„Tak co?“

„No co by bylo? Musíme to stihnout.“

Pohladila mě po ruce a zasmála se. Posadila se vedle mě a položila mi ruku na stehno.

„Všimnul sis, že ani nemáš chlupy?“

„Věřila bys, že to je to, co mě vadí úplně nejmíň?“

„Ale holka nejsi, ne?“

„To ještě ne. Ale nedělej to!“ vykřikl jsem, když mě pohladila po břiše a zajela pod slipy.

„Ty nemáš chlupy ani tam!“

„I to jsem už zjistil.“

Vzal jsem její ruku a položil jí na postel. Nedala se.

„Počkej! Chci se podívat. Slibuju, že se nebudu smát.“

Vstal jsem a stáhl si slipy. Moje chlouba tam sice pořád ještě byla, ale už nebyla nic, čím bych se chlubil. Můj penis se zmenšil zhruba o polovinu, byl jsem tam úplně hladký. Vypadal jsem, jako kdybych teprve čekal na pubertu. Maki si skousla rty a pohladila mě. Po zádech mi přeběhla husí kůže a neudržel jsem se a vzdychnul.

„Líbí?“

Zakýval jsem hlavou. Pohladila mě oběma rukama a přitáhla si mě k puse.

O hodinu později (ano, chápu, měli jsme víc spěchat, ale vy chápejte, že jsme byli unavení a já navíc dost zmatený) jsme seděli u snídaně a mazali si tousty marmeládou. Malá jídelna byla na terase s výhledem na kolonádu na břehu jezera. Běhali kolem nás opoždění sportovci a maminy vozily děti v kočárcích. Skoro dokonalé místo na romantický výlet, pokud bych nebyl v té nešťastné situaci.

Když jsem se ráno oblékal, tak jsem navíc zjistil, že jsem ztratil asi tři centimetry do výšky a dost obvodu kolem ramen. Oblečení na mě viselo a se svým zjemnělým obličejem jsem vypadal jako Makin mladší bratr nebo sestra, která si není jistá pohlavím.

„Připadáš mi teď daleko roztomilejší, ale ani nevím, jestli mi nebude tvůj penis chybět,“ zasmála se. „Ne, promiň, je to špatnej humor. Neboj, dojíme, maličko se projdeme a pojedem,“ dodala, aby mě uklidnila.

„Děkuju, že na mě taky trochu bereš ohledy. Dovedeš si vůbec představit, čím procházím?“

„Ale říkals, že se ti to, co jsme před chvíli dělali,  líbilo, ne?“

„Líbilo, bylo to úplně jiný než jindy. Chvíli to bylo, jako kdyby ses mě tam dotkla úplně poprvé.“

„Takže dojíme a půjdeme zase na pokoj?“

„Rád bych, ale musím to stihnout. A netrap mě.“

„Slíbils mi, že se tu alespoň trochu projdem. Je tu krásně.“

Dojedli jsme, zaplatili za pokoj a vyšli na pláž. Ještě nebylo docela léto, voda byla studená, Maki si zula boty a brodila se kolem břehu, odněkud se vynořila smečka kachňat a točila se kolem ní. Díval jsem se, jak je krmí zbytkem toustu od snídaně a najednou jsem pocítil hroznou touhu jí obejmout. Nebránil jsem se.

„Já tě nepoznávám,“ zasmála se a políbila mě. Pokrčil jsem rameny a nechal se objímat. Za chvíli nás už zábly nohy a tak jsme šli do města a koupili si kávu se zmrzlinou.

„Tohle mě zajímá. Pověz mi, jak se cítíš. O tom se v poslední době tak mluví a ty jsi první případ.“

„Případ čeho?“

„Případ měnící se sexuální identity.“

„No dovol. Sice se měním, ale jsem pořád chlap, na to nezapomeň.“

„To sice ano, ale tímhle tempem.. Kdo ví, co bude zítra.“

„Vždyť tys mi říkala, že ženskou nechceš.“

„Já si nikdy nemyslela, že jsem lesba, ale třeba v tvym případě to bude jiný.“

Vstal jsem a rychle odcházel k autu. Neměl jsem ani v nejmenším chuť se s ní pouštět do takové debaty. Nastoupili jsme a jeli skoro mlčky.

Sjezd z Alp byl ještě celkem plynulý, ale když jsme se dostali do rovin kolem řek v centru Itálie, tak provoz zhoustl a nakonec jsme zůstali v koloně. Řídila Maki, já seděl na místě spolujezdce, zul jsem si sandály a nohy položil na přístrojovou desku. Seděl jsem tam, prohlížel si stránky na mobilu a došlo mi, že asi dělám to, co Maki dělá kdykoli někam jedeme. Z kamionu, který skoro parkoval vedle nás se na mě zazubil řidič. Usmál jsem se a podíval se před sebe. Na desce svítily moje nalakované nehty. Lekl jsem se a rychle je schoval a otočil jsem se k okénku zády.

„Co se děje?“

„Ale, ten řidič se mi směje za ty nehty.“

„Co když se nesměje? Třeba si myslí, že jsi holka. Vždyť na to vypadáš.“

„Přidej,“ řekl jsem nervózně, i když před námi byl náklaďák se slepicemi.

Do Říma jsme dojeli až pozdě večer. Do postele v malém penzionu, který jsme narychlo našli, jsem šel spát s myšlenkou, že se netěším na ráno.

 

5

 

Probudil mě lehký dotek na rtech, který bych poznal kdykoli. Se zavřenýma očima jsem Maki objal a pokračoval v líbání. Stejně jako včera můj klín, tak dnes ve mně moje rty vyvolávaly úplně nové pocity. Sice mi došlo, že to znamená, že se asi změnily, ale v tu chvíli jsem si užíval ten nádherný pocit blízkosti. Přetočila se a lehla si na mě svým velikým tělem. Najednou bylo něco jinak. Něco bylo špatně. Otevřel jsem oči a uviděl jsem její široký úsměv.

„Počkej takhle, jo? Chtěla bych si vyfotit tvůj obličej, až zjistíš, co se stalo.“

„To ani náhodou!“ protestoval jsem a pokusil jsem se ji shodit. Byla ale moc těžká.

„Konečně tě přeperu,“ smála se a pustila mě. Vstal jsem a skoro se rozplakal. Díval jsem se Maki zhruba na pusu, což znamenalo, že jsem se asi o patnáct centimetrů zmenšil.

„Počkej, neplač. Jako holka asi budeš opravdu hezká, jen jsi taková drobná.“

Slipy, které jsem si oblékl na spaní mi sjely dolů a zarazily se o boky, které se rozšířily a daly mi větší, nade vší pochybnost ženský, zadek. Otočil jsem se k Maki zády a začal se slipami bojovat. Gumu jsem musel natáhnout skoro k prasknutí, abych je stáhl.

„Tak co? Jsi už holka?“

Naklonil jsem se a podíval se mezi má celkem zaoblená stehna.

„No asi ještě ne.“ Zrudlý jsem si dal ruku přes klín a otočil se, že půjdu do koupelny.

„Chci se podívat, počkej.“ Chytila mě za nejširší místo mého těla a táhla mě zpátky na postel. Byla vyšší, neměl jsem moc šanci. Dopadla pozadu na postel a mě stáhla na sebe. Můj hladký zadek jí přistál na klíně. Rychle jsem si rukou zakryl citlivé místo, ale chytila mi ruku a otočila si mě čelem k sobě.

„Máš pravdu, ještě ne. Ale moc teda nechybí,“ řekla rošťácky.

Vztekle jsem sebou zacukal.

„Počkej, neboj se.“

Pohladila mě po mé nové křivce a sjížděla rukou mezi moje stehna. Ve mně bojovala rozkoš  touhou zahalit se a schovat v koupelně. Nakonec rozkoš vyhrála. Hladila mě a líbala, mnula můj maličkatý penis mezi prsty. Moje tělo se začalo napínat a s několika vzdechy jsem jí na ruku vystříkal několik skoro průhledných kapek. Chviličku byla překvapená, ale potom mě zase zalehla a jednou rukou masírovala můj klín a druhou dráždila ztuhlé bradavky na maličkých ňadrech.

Z postele se nám povedlo vylézt až před polednem. Když jsme šli na snídani, tak se na mě pán na recepci díval dost divně. Asi si nedokázal vzpomenout, jestli v noci ubytovával maličkou roztomilou dívku.

„Musíme jít nejdřív nakupovat. V tomhle nemůžeš chodit.“ Ukázala na mě nožem, kterým si mazala bagetu. Měla ostatně pravdu. Tričko na mě viselo, jako kdybych si ho půjčila na spaní od svého staršího bratra, kalhoty mi kolem pasu plandaly, přes boky byly dost napnuté a nohavice byly tak dlouhé že jsem si je musel nadvakrát založit.

„Koupíme ti něco na cestu, trochu se tu projdem a potom už slibuju pojedeme nejkratší cestou na Sicílii.“

Tvářil jsem se sice vděčně, ale moc jsem jí nevěřil.

„Koupíme ale jen nějaký kalhoty. Nechci vyhazovat peníze. Stejně jich máme málo.“

Vedli jsme se za ruku po rozkvetlé ulici. Cítil jsem se zvláštně. Byla najednou o tolik vyšší než já, že jsem začínal mít pocit, že by mě měla ochraňovat. Smála se a něco povídala, pořád něco fotila a plánovala,co všechno by v Římě chtěla vidět, já jsem ale vnímal jen sám sebe a své nové tělo.

Zašli jsme do obchodu s oblečením a ona mě hned táhla mezi barevné šaty a blůzky. Protestoval jsem, ale marně. V kabince mě donutila si obléknout světle modré šaty a já jen nechápavě koukal na hezkou drobnou dívku, která se na mě dívala ze zrcadla.

„Tyhle ti sluší opravdu hodně, nekoupíme je?“

„Ne! Řekl jsem, že koupíme jen nějaký kalhoty a nic víc. Nemáme peníze.“

Díval jsem se na sebe, rovnal si dekolt (který byl celkem prázdný), několikrát jsem se otočil a prohlížel si sukni, která zdůraznila můj zaoblený zadek. Líbil jsem se sám sobě a dokonce jsem cítil i lehké vzrušení. S touhou si šaty nechat jsem ale nehodlal nijak vyjednávat. Prostě jsem si řekl, že na ně nemáme.

„A co botičky? Nekoupíme ti nějaký lodičky? Slušelo by ti mít o pár centimetrů víc. Alespoň bych ti zase viděla do očí.“

„Ani náhodou,“ odmítl jsem kategoricky. „Ale mohli bychom si je jít vyzkoušet.“ Zasmál jsem se.

Prodavačky z nás byly celkem paf, protože jsem vypadal jako bych byl v oddělení ženské obuvi poprvé. Byla to samozřejmě pravda, ale to ony nevěděly.

Maki mi nosila boty na ozkoušení a já se v jedněch po druhých procházel před zrcadlem. Zkoušeli jsme snad všechno od normálních celkem konzervativních lodiček až po sandálky na sedmicentimetrových podpatcích. Bylo sice jasné, že bych se na nich nejdřív musel naučit chodit, ale vypadaly dobře a být zase stejně vysoký jako má přítelkyně se mi po tom zvláštním dopoledni líbilo. Snažila se mě umluvit, ale nakonec jsme si nic nekoupili. Jen mě v několika z nich vyfotila, aby, jak říkala, měla památku na výlet, který jí stejně nikdo neuvěří.

Z obchodu jsme šli do centra, prošli jsme k Vatikánu a zklamaně se dívali na dlouhatánskou frontu na baziliku svatého Petra. Všude bylo strašně moc lidí, turistů, místních i prodavačů různých zbytečností. Když jsme se otočili směrem na Forum Romanum a zašli do jednoho z mnoha kostelů, tak se na nás jedna babička u vchodu dívala celkem nepřátelsky. Nechápal jsem to a jen jsem se zatvářil na Maki.

„Nediv se jí. Asi se jí nelíbí, když do kostela jdou dvě holky za ruku.“

„Ale já přece nejsem..“

„Rozhodně tak vypadáš. A kdo ví, co bude zítra?“ strašila mě zase.

„No, to by stačilo. Už jsi viděla, cos chtěla, tak jedem dál.“

„Ještě ne. Ráno jsi mi sliboval, že uděláme cokoli budu chtít, když jsem měla v puse ten tvůj mrňavoulinkej...“

„Nech toho!“ rozhlédl jsem se po ostatních lidech v temné lodi kostela, kde jsme právě byli, ale nevypadalo to, že by někoho náš český rozhovor pohoršoval.

„Mě to hrozně baví, abys věděl,“ řekla mi, když jsme se procházeli mezi antickými ruinami na Foru. „Když jsem byla malá, tak mi samozřejmě dávali dárky k vánocům pod stromeček. Ale vždycky byl jeden, který jsem našla na posteli až ráno. Když na to vzpomínám, tak jsem se možná na něj těšila úplně nejvíc. No a ty tvoje proměny jsou jako ten dárek. Nikdy nevím, vedle koho se ráno probudím.“

„Já bych byl nejradši, kdybych byl už zase úplně normální chlap.“

„A tobě se to nelíbí?“

„No trochu asi jo, ale je to hrozně nezvyklý. Tyhle boky se dost houpou a taky nejsem zvyklej, že skoro nevidím přes stůl.“

„Tak malej nejsi,“ smála se. „Já sice cítím, že na holky opravdu nejsem, ale asi mi to nějak usnadňuje vědomí, že tam uvnitř jsi ty. I když teď už bych tě asi nepoznala. Už ani nevypadáš jako svá mladší sestra. Jsi tak vzdálená sestřenice, tipuju. Podívej, támhle tomu se asi líbíš,“ ukázala na staršího turistu, který si nás fotil. Zrudnul jsem, ale bohužel se ukázalo, že je to profesionální fotograf a naše úsměvy si vyložil tak, že máme o jeho fotky zájem.

„Tady píšou, že v tomhle domečku bydlely uctívačky bohyně Vesty. Prý když se některá z nich spustila, tak jí pohřbily zaživa. Myslíš, že by náš ranní skoro sex považovaly za hřích? I když jsme oba skoro ženy? Tak mě napadlo, jestli nechceš už začít používat ženský rod, když už tak vypadáš.“

Její poznámka mě zase trochu zasáhla a přinutila mě trochu nás popohnat k odjezdu. V Římě jsme ale strávili celé dlouhé odpoledne a když jsme se konečně dostali k autu, tak mě začala přemlouvat, abychom tu ještě přespali a vyrazili až ráno.

„Z Říma na Sicílii se to dá naprosto pohodlně zvládnout za jeden den. Jestli dobře počítám, tak ti zbývají asi ještě tři dny. To je přece v pohodě, ne? Vždyť nevíme, kdy se sem zase podíváme. Copak si nechceš užít ještě opravdu romantický večer v nejkrásnějším městě?“

„Myslel jsem si, že za nejromantičtější považuješ Paříž.“

„No to ano, ale tady je to stejně romantické a možná i v něčem lepší.“

„A v čem?“

„Není tu tolik Francouzů,“ zasmála se. Vzala mě za ruku a přitáhla k sobě. Oběma rukama mi sevřela zadek a políbila. Úplně mi to vyrazilo dech.

„Tak co? Zůstaneme? Slibuju, že noc bude stejně romantická, jako ta večeře před ní.“

„Noci se nebojím. Mám strach, co bude ráno.“ 

 

6

 

Probuzení ráno bylo těžší. Večer jsme si koupili láhev vína a asi mě alkohol s celodenním chozením po městě udolal. Probudil jsem se, posadil se na posteli a měl pocit, že jsem se počůral. S neblahým očekáváním jsem opatrně nadzvedl gumu slipů a hlasitě jsem vykřikl. Ten výkřik mi snad ani nepatřil.

„Tak otevřeš už konečně? Co se stalo?“ Maki bouchala na dveře koupelny, kde jsem se zamknul. Seděl jsem na záchodové míse (se sklopeným víkem) a po tvářích se mi koulely slzy, které dopadaly na moje hladká stehna.

„Neotevřu! Jdi pryč! Nebo počkej! Otevřu dveře a podej mi věci, ale slib mi, že se nebudeš dívat.“

Opřel jsem se o dveře, aby nešly otevřít víc než jen na délku lokte a vzal od ní hromádku šatstva. Opatrně jsem se oblékl a s povděkem kvitoval, že se moje tělo v žádném rozměru nezměnilo. Podíval jsem se do zrcadla, otřel si slzy a vyšel ven.

„Co tě tak vzalo? To už jsi holka? Myslím tam dole, kde se to počítá?“

„Jestli o tom nepřestaneš mluvit, tak se zase zavřu na záchodě.“

Zabalili jsme si věci a další problém jsem zjistil při obouvání. Chodidla se mi scvrkla snad o šest čísel a v mých starých botách jsem nemohl chodit. Maki měla samozřejmě radost.

„Už včera jsem ti říkala, jestli nechceš koupit ty lodičky.“

„Kdybych si je koupil včera, tak jsou mi dneska malý.“

„Je ale skvělý, že si to taky vyzkoušíš. Celou dobu mi říkáš, jak mi vysoký podpatky sluší, tak si alespoň na pár dní zkusíš, jaká je dřina v nich chodit.“

Nechtělo se mi, ale boty mi vybrala krásné. Bílé letní sandálky se středně vysokým podpatkem. Chodit na nich bylo ale přesně podle mých obav peklo. Z obchodu jsem se nějak dobelhal do auta, chodit jsem v nich neuměl. Ale na přístrojové desce, kam jsem si nově obuté nohy opřel, vypadaly skvěle. Za hodinu už jsme zase jeli po italské dálnici plné děr směrem na jih. Krajina ubíhající kolem mě trochu uklidnila. Na telefonu jsem sledoval náš pohyb a v duchu plánoval, kdy budeme na místě.

„Je tam trajekt. Poslední loď vyplouvá v deset. I kdybychom to nestihli, tak mám čas. Ubytujme se tam někde a pojedem hned prvním ranním.“

„Takže už jsi v pohodě? Už mi můžeš říct, co tě ráno tak vyvedlo z míry?“ Pošilhávala na mě během řízení. S mojí malou postavou se mi řídilo dost špatně a rád jsem jí to přenechal.

„Jsi zase o kus jiný. Například ti nevadí moje hudba. To jsem ještě nezažila. Dřív jsi tomu říkal ty holčičí písničky a dnes jsem tě viděla i klepat nohou do rytmu. Takže tu mám jisté indície, co se ti stalo. Mám pravdu?“

„Máš, ale nechci o tom mluvit.“

„Vždyť se nic neděje, neboj.“

„Neděje? Jak by ses chovala ty, kdybys najednou mezi nohama měla tu, tu, no tu..“

„Ani vyslovit se ti to nechce,“ smála se. „My ženy jí říkáme například vagina. Nevím. Ale někdy jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych se jednou ráno probudila jako chlap. Myslím, že bych toho dělala daleko víc než ty,“ zasmála se.

„Tobě se to mluví. Hádám, že v těch tvejch fantaziích jsi vždycky počítala s tím, že se zase proměníš zpátky.“

Kolem oběda jsme zaparkovali u malého bistra a šli se najíst.

„Jestli chceš, tak si tady můžeš trochu procvičit chůzi na podpatcích. Takhle to moc nejde,“ řekla Maki, když mě za ruku eskortovala v výdejnímu pultu.

„Ani náhodou. Tu cestu už nějak zvládnu a nemám v plánu na nich strávit ani o hodinu dýl, než bude potřeba.“

Se zacinkámím mi spadla sklenice, ale naštěstí jsem ji na tácu udržel. Jídlo si odnesli ke stolu a když Maki odešla na toaletu, tak se u mého stolu zastavili dva asi dvacetiletí kluci a na něco se mě zeptali. Mluvili italsky, ale podle tónu a úsměvu jsem si domyslel, že jim šlo o to se seznámit. Okamžitě jsem zrudnul a něco zablekotal anglicky. Jeden z nich pokrčil rameny, omluvně se zasmál a odpověděl italsky.

„Co chtěli?“ zeptala se Maki, která všechno viděla.

„Jak to mám vědět? Neumím italsky.“

„Asi ses jim líbila.“

„Třeba se jen ptali na cestu,“ zamračil jsem se.

„Podle mě ne. Chtěli se seznámit. To ženská pozná. Ty to taky časem poznáš.“

Zase jsme nastoupili do auta a vyjeli. Po pár kilometrech jsme zase zajeli do obligátní zácpy. Zase jsme měli kamion před sebou, kamion za sebou a autobus po straně. Navíc bylo horko a klimatizace v autě nefungovala. Zase jsem nervózně kontroloval mapu.

„Hele, nerada to říkám, ale tahle kontrolka ukazuje, že je vedro asi i tomu autu.“

„Cože?“ vykřikl jsem a natáhnul se nad přístrojovou desku. „No jasně! S chlazením je něco špatně. Když se takhle popojíždí, tak se musí motor nechat na chvilku vychladnout. To jsem ti neřek?“

„Ne. Neplánovals koupit nový auto?“

„Kde bych na něj asi vzal?“

A tak se stalo, že později odpoledne jsme stáli na odpočívadle pro tiráky, auto sice nastartovat šlo, motor ale vždy po několika otáčkách zmlknul.

Seděli jsme ve stínu dvou vysušených stromků a probírali, co dál. Navíc bylo horko a naše zásoby vody se tenčily. Zvednul jsem se, abych došel na toalety a zavrávoral jsem.

„Děláš to špatně. Došlápni opatrně na patu a potom polož špičku.“

Udělal jsem několik kroků a docela to pomohlo.

„Počkej, ještě něco. Takhle nebudeš stát nikdy stabilně. Musíš se trochu prohnout, zadek dej trochu dozadu.“

„Tam je přece pořád,“ zabručel jsem.

„Není. Kdyby ses viděl, tak by ti bylo jasný, že ho máš spíš pod sebou než za sebou.“

„Ale takhle ho hrozně vystrčím. S takhle velkým zadkem, ho přece nebudu cpát ještě víc dozadu.“

„No dovol! Máš zadek menší než já!“

„No jo, ale já jsem chlap!“

„Opravdu? Tak si stáhni kalhoty a ukaž,“ smála se. Trvalo to asi půl hodiny, než si mě usmířila.

„Když jdu s tím zadkem, tak si připadám jak kus masa.“

„A koukat na holky, jak vlní zadkem, se ti líbí?“

„No to jo.“

„Tak vidíš. Je to docela normální, když jsi holka.“

Chodil jsem kolem ní po chodníku a zkoušel se správně postavit. Po několika pokusech se mi už zadek vlnil skoro sám.

„A nevypadám jako coura? Tohle je tak divný.“

„Nevypadáš, neboj. Ale ještě víc vypni hrudník. Uvidíš, že to půjde skoro samo.“

„Ale co prsa?“

„Vždyť je skoro nemáš. O ně se neboj. Vypadáš přirozeně.“

Nějak jsme odpoledne zaplnili, ale čas ubíhal. Čekali jsme tam do pěti hodin, než se jeden z řidičů smiloval a zavolal nám odtah. Říkal, že je z jedné z okolních vesnic a jeho kamarád tu má servis. V malém (a naštěstí levném) penzionu jsem se posadil na postel a bylo mi do pláče. Ani jsem si to neuvědomil a po tvářích se mi koulely slzy.

„To bude v pohodě, neboj.“

Objala mě a pohladila po zádech. Zabořil jsem jí obličej do vlasů a brečel jako dlouho ne. Hladila mě a objímala. Cítil jsem se v jejím náručí tak zranitelně a bezpečně zároveň, že jsem se přistihnul při myšlence, že bych takhle s ní chtěl zůstat napořád. Trochu jsem od ní oddálil obličej a podíval se jí do očí. Opatrně se ke mně naklonila a pomaličku mě políbila. Jako kluk jsem se líbal rád, ale tohle bylo něco úplně jiného. Celé moje tělo se uvolňovalo, bylo mi najednou tak krásně teplo! Objal jsem jí kolem krku a pootevřel pusu. Objímali jsme se a ani mi nedošlo, že mi rukou zajela do klína. Při líbání se najednou usmívala a já cítil ve slipech podivné vlhko. Lekl jsem se. Trochu jsem se snažil osvobodit, ale držela mě pevně. Zajížděla tam dolů a hladila můj celý klín. Bylo to tak příjemné, že jsem její ruce chtěl dát víc prostoru a roztáhl nohy. Líbala mě, ale já byl tak vzrušený, že jsem musel sténat. Položila mě na záda a stáhla mi slipy. Hladila mi břicho a štíhlé boky a já se třásl, když jsem viděl jak se plíží mezi mými stehny do mého klína. Usnuli jsme nazí a v objetí.

 

7

 

Ráno mě probudily něžné doteky, které hladily a objímaly můj zadek. Byl jsem zase u ní v náručí a zaklonil jsem hlavu, abych jí mohl políbit. Pořád byla o dost vyšší než já, možná ještě o kus víc než včera. Objal jsem ji za zády a přitiskl se k ní. Užíval jsem si její teplo i to, jak hnětla moje velikánské půlky. V tu chvíli jsem se zarazil a jí se na obličeji rozšiřoval úsměv. Ani jsem se nemusel podívat, abych věděl, že toho mám v zadním oddělení o hodně, o hodně víc, než když jsem usínal.

„Další vánoční dárek,“ zašeptala. Opatrně jsem si nové pozadí ohmatával. Nejen, že se mi rozšířily boky, ale navíc jsem nabral na objemu nejméně deset kilogramů stehen a zadku. Zavrtěl jsem se a chtěl se z jejího objetí vymanit.

„Pusť mě! Chci se podívat!“

„Ale slib mi, že se zase nezamkneš v koupelně.“

Vyskočil jsem z postele a můj zadek se zatřásl. Udělal jsem dva rychlé kroky a skoro jsem se zapotácel. Moje macatá stehna se třela o sebe. Na to jsem nebyl vůbec připravený! Když si Maki vzala telefon a začala natáčet, tak jsem do koupelny utekl.

Bylo to horší, než jsem si myslel. Točil jsem se před zrcadlem a pozoroval ze všech úhlů. Trochu mě utěšovalo, že jako holka jsem byl přitažlivý, ovšem velice specifickým způsobem. Zadek jsem měl oblý a naducaný, boky byly tak široké, že jsem se o ně v chůzi otíral rukama. V kombinaci s drobným tělem a těmi padesátiněco centimetry mé tělo vypadalo jako magnet na mužské oči.

S růžovým obličejem jsem se ukázal Maki. Smála se.

„Myslím, že budeš mít problém se obléct do toho, co tu máme.“

Měla pravdu. Své slipy jsem neměl nejmenší šanci přetáhnout přes nejširší místo svých boků a moje oblá stehna by se stejně nevešla do nohavic. Maki prohrabala svůj narychlo sbalený kufřík a podala mi černá tanga.

„Proč sis proboha brala tohle?“

„Ani nevím, ale teď se hodí.“

Posadil jsem se na postel a protáhnul nohy provázkovými smyčkami. Když jsem je vytáhnul k pasu, tak jsem měl pocit, že mi zajely bůh ví kam. Mezi mými oblinami se skoro ztratily.

„Teda tohle je divný. Je normální, že se člověku takhle zaříznou do..?“

„Jo. Zvykej si. Dnes nic jiného nemáme.“

Obléknul jsem si včerejší šatičky. Na vršku se mi nic nezměnilo, zato tam dole měly problém mě zakrýt a vyjížděly mi tak nahoru, že mi odhalovaly spodní část zadku.

„Možná trochu moc sexy. Budem ti muset koupit něco nového. Ale škoda. Slušely ti.“

Trvalo dvacet minut, než mě přesvědčila, abych šel ven na snídani. Její leginy, které byly to jediné, co jsem oblékl, byly napnuté k prasknutí a stejně mi horem kousek pozadí koukal.

„Půjdem se zeptat, jak je na tom naše auto a potom se stavíme na náměstí. Myslím, že tam byl obchod s oblečením.“

V leginách a volném tričku jsem vyšel ven a všechno vypadalo celkem v pořádku až do chvíle, kdy se na mě podíval první muž. Usmál se na mě a i když jsem byl v rozpacích, tak jsem se usmál zpátky. Potom mi došlo, že se mi nedívá na obličej, a strašně jsem zrudnul. Za těch třista metrů, které jsme museli ujít k autoservisu, se jich na mě dívalo asi deset a ani jeden si neopomněl můj zadek prohlédnout. Měl jsem chuť utéct a asi jen Makina ruka svírající tu moji mi v tom zabránila.

„Takhle to nepůjde,“ řekla a stavili jsme se v supermarketu, kde koupila malou láhev vína a přinutila mě tři deci vypít.

„Jestli zprovoznili naše auto, tak budu řídit já, a ty se alespoň trochu uvolníš. Neboj se, nebudu toho zneužívat,“ zasmála se a plácla mě přes zadek.

V servisu nám nicméně řekli, že to ještě není, ale že na tom pracují, i když se tam nic nehýbalo. Možná na ně bylo moc brzo ráno, protože bylo jen jedenáct. Zašli jsme tedy podle plánu na malé tržiště a mezi stánky přehrabovali kousky dámského oblečení. Víno zafungovalo a já si nákup celkem užíval.

„Podívej, podobný jako ty šatičky z Říma, ale celkem levný. A jsou snesitelně dlouhý.“

„Myslíš? Kup si je, ale pamatuj si, že sis je vybral sám.“

Měla pravdu. Na první pohled vypadaly, že budou až pod kolena, ale moje boky je zvedly do půli stehen.

„Říkala jsem ti to.“

„Mě to nevadí. Vybral jsem dobře,“ zatvářil jsem se pevně.

Prošli jsme se vesnicí, která byla ostatně velice malá, a vyšli na malé návrší s olivovým hájem. Posadili jsme se na kamennou zídku, opřel jsem si hlavu o její rameno a bylo mi dobře. Jediné, co mi trochu kazilo náladu byl pocit utíkajícího času.

„Proč jste se Adině vlastně tak pošklebovali? Udělala něco?“

„Asi ne. Ale zkus si to představit: malá holka, co neumí pořádně česky, co má navíc na svůj věk dost velikej zadek a prsa. To bylo skoro jako provokace.“

„A jak se cítíš teď?“ zasmála se.

„No asi už to chápu. S tímhle se stydim už jen někam přijít. Ale neměla mi to dělat. Už jsem jinej. Dospěl jsem.“

Vyprskla smíchy.

„Ne! Opravdu?“

„No prostě už je to pár let, co jsem na ní hodnej. No možná ne úplně hodnej, ale alespoň neutrální.“

„Špatný svědomí?“

„No to asi taky. Mám jí celkem rád. Ale stejně je to dost krutý.“

„Co? Bejt holka? To bych řekla!“

„Ty si ze mě pořád děláš legraci!“

„Vždyť se nic moc nestalo. Odpoledne opraví auto a budem na Sicílii už zítra ráno. Všechno skončí a nám zbude krásná vzpomínka. Nezapomeň, že ani já nechci, abys byl ženská už napořád. Já chci chlapa.“

Dopil jsem láhev a cítil, jak mi alkohol stoupá na sluníčku do hlavy. Na oběd jsme šli do malé restaurace na náměstí a měl jsem dost problémy tam dojít.

„Takže se ti to líbí nebo ne?“

„To nevím. Nejsem to já.“

„Přiznej si, že se ti to alespoň trochu líbí!“

„Nevím!“

„Tak přiznej, že se alespoň sama sobě líbíš.“

„Ne!“

„Lžeš!“

„No možná trošku.“

„Já věděla, že se ti líbí prdelatý holky! Věděla jsem to,“ vybuchla smíchy a způsobila tak další dlouhé trucovité ticho.

„Chlapi to nechtěj moc přiznat, ale hodně z nich se taková postava líbí.“

„Myslím, že ne.“

Ukázala na tři kluky, kteří seděli u stolu vedle.

„Jim by ses určitě líbil! Jeden se na tebe koukal.“

„To si nemyslím.“

Aniž by se mě zeptala, tak na ně zamávala. Jeden z nich přišel a ona mu italsky vysvětlila, o čem se hádáme, a zeptala se ho, jestli se mu líbím. Představila mě jako svou kamarádku. On nadšeně přisvědčil.

„Stoupni si. Ukaž se mu celá!“

S rudým obličejem jsem vstal. Oslovení v ženském rodě na mě zapůsobilo daleko víc, než by se mi líbilo. Otočil jsem se dokola a krátká sukně vzlétla nahoru. Rychle jsem si ji chytil a posadil se. Ostatní kluci se k nám přidali a zbytek oběda jsme strávili společně a nakonec nás pozvali na výlet na pláž. Asi to bylo tím vínem, ale nechal jsem se ukecat. Po dalších několika lahvích vína jsem už skoro nevěděl, co se děje. Maki mě ukládala do postele a do ucha mi šeptala, abych neměl strach, že to stihneme.

 

8

 

Ráno jsem se probudil horkem. Ležel jsem na zádech, v puse měl vyprahlo a pocit, že nemůžu dýchat, protože mě něco tížilo. Musel jsem chrápat. Otočil jsem hlavu na Maki, která spala tiše vedle. Stejně jako včera mi došlo, co se mi asi přihodilo. Odvahu se posadit jsem sbíral několik minut. Plán se potichu obléct mě zklamal, protože mi mé šatičky nebyly. Hodil jsem přes sebe svoje tričko a hrabal jsem se v Makiných věcech.

„Co hledáš?“

„Ty leginy.“

„Ty máš prsa, že jo?“

„Jo, ale nebudeme o tom mluvit.“

Konečně jsem našel, co jsem hledal. Narovnal jsem se a obě mé nové vnady se pod tričkem nebezpečně zahoupaly. Na nohy jsem si skoro neviděl.

„Jdeme! Jdeme to toho servisu a jestli to není spravený, tak na tu Sicílii pojedu autobusem.“

„Nepanikař. Uvidíš, že to bude v pohodě.“

Ocenil jsem, že mě už nechala na pokoji, i když se na mě každou chvíli zvědavě dívala. Vyšli jsme na náměstí a zamířili k servisu. Nečekal jsem, jak magneticky bude ta letmá silueta pod tričkem přitahovat pohledy kolemjdoucích. Několik obrysů, náznak toho, co se tam skrývá, a za dvěstě metrů se jich po mě otočilo alespoň deset. Dělal jsem, že je nevidím.

V servisu nám samozřejmě řekli, že ten díl ještě nepřišel, ale tchán majitele pro něj prý už jel do Neapole. Cítil jsem záchvat paniky.

„Neboj se. Přivezou to včas a pojedem,“ uklidňovala mě Markéta a objala mě. „Takhle ale ven opravdu nemůžeš. Musíme ti koupit podprsenku.“

Cestou do blízkého obchodu jsem se rozhodnul.

„Zkus tuhle, podle odhadu, by ti měla být, ale možná že máš košíčky ještě větší. Bude to asi těžký, protože máš drobnej hrudník a jsi, ehm, docela velká holka.“

„Hele, já už nebudu čekat. Nechci zůstat jako.. Tohle má takhle přetejkat?“

„Samozřejmě, že nemá. Tohle není tvoje velikost. Počkej.“

Odběhla a za chvíli se vrátila se třemi jinými podprsenkami.

„Prostě už nechci riskovat, že bych takhle.. A co tohle? Mám pocit, že se mi to zarejvá do zad. To je dobře?“

„Ne. Povolím to. No ale stejně ti není. Zkus tuhle.“

„Ale to je velikost,“ otočil jsem bílý kousek krajky s mohutnou výztuží. „To je mám až tak velký?“

„No asi ještě větší, ale zkus si ji.“

„Pojedu vlakem. Nechci se odpoledne dozvědět, že kamarád v Palermu-“

„V Neapoli,“ opravila mě Maki. „Tady máš další.“

„V Neapoli ten díl nebude mít, ale že zítra už to určitě bude. Takže tu asi zůstaň s autem a já pojedu na Sicílii. Tam počkám a potkáme se tam u Audiny. Tady je to divný. To má takhle být?“

Maki se na mě usmála, postavila se přede mě, oběma rukama vzala moje prsa a zatřásla s nimi. Tím se vevlnily do velikých košíčků a poprvé jsem měl pocit, že je mi tenhle nový kus oblečení příjemný.

„Hele, a to je normální, že trčí takhle dopředu?“

„No asi jo. V tvym případě se asi můžeš rozhodnout, jestli chceš, aby visely dolů, a v tom případě se asi budou hodně houpat, nebo jestli je budeš mít víc dopředu a budeš to mít, ehm, klidnější.“

Podíval jsem se na sexuální obraz v zrcadle.

„Vypadam jak coura. To je strašný. Takovýhle kozy přece Adina nemá. Vždyť se nedaj nijak schovat.“

„Alespoň vidíš, jak se asi ona cítila, když jste si z ní utahovali.“

„No ale já to tak nemyslel. Takhle po letech musím přiznat, že jsme ji provokovali hlavně proto, že nás přitahovala.“

„Ty se sám sobě líbíš, že jo? No já jen, jak tu stojíš před zrcadlem a natřásáš se,“ zasmála se.

Začervenal jsem se.

Přetáhnul jsem tričko přes novou podprsenku, ale moc to nepomohlo. Byly zakryté, ale i tak bylo jasné, že pod napjatým tričkem mám dva zralé melouny.

„Domluvila bys mi, že by mě někdo odvezl autem někam na nádraží? Tady v tý díře asi vlaky nejezdí.“

„A nechceš si to rozmyslet? Neumíš italsky a autem bychom to zvládli za tři hodiny.“

„Nechci. Tak ještě nový šaty, protože v těhle legínách mezi lidi nejdu.“

Za půl hodiny jsem seděl v kabině malé dodávky, díval se na ubíhající pole a sady a snažil se zdvořile usmívat na řidiče, který byl až příliš nadšený do toho, mě odvézt. Už jsem si zvykl na jeho pohledy. Chudák Adina, pokud to od nás měla podobné.

Nádraží v té o maličko větší díře bylo ospalé a evidentně museli odehnat ovce, aby vlak měl kudy jet. Koupil jsem si lístek, croissant a posadil se na lavičku. Houpal jsem nohama (které mi nedosahovaly na podlahu), kousal rohlík a přemýšlel.

Když jsem to shrnul, tak situace byla dost zoufalá. Byl jsem malá vnadná holka a zbývaly mi dva dny k tomu, abych tak zůstal do konce života. Něco mi na tom ale nehrálo. Měl jsem pocit, že bych měl panikařit daleko víc. Mělo mi to víc vadit, měl jsem mít pocit, že ztratit to, co jsem ztratil, by pro mě měla být strašlivá tragédie. Ale nebyla. Nastoupil jsem do maličkého vláčku, usmál se na staršího muže který seděl v prázdném kupé a posadil se k oknu. Probíral jsem, co mi opravdu vadí, a zjistil, že mi vadí Maki. Vadilo mi, že bych o ní přišel, protože jak několikrát řekla, tak lesba rozhodně není. Došlo mi, jak moc ji mám rád. V okně, do kterého jsem se koukal, jsem uviděl drobnou dívku, které tekly slzy.

Do většího města to trvalo půl hodiny, protože ten courák stavěl u každé meze. Vstal jsem a vystoupil do davu na velkém nástupišti. První věc, kterou jsem zjistil bylo, že mám asi problém se svou výškou. Byl jsem zvyklý, že se v davu neztratím, a teď jsem většině lidí koukal na hrudník. Prodíral jsem se směrem, kterým jsem tušil pokladnu, a snažil se nevnímat těla, která se o mě otírala. Na veliké tabuli jsem si našel nejbližší vlak do Reggio di Calabria, lístek zaplatil kartou. Zbývala mi asi hodina do odjezdu, tak jsem si sednul v malé kavárně v nádražní hale a poprvé po dlouhé době napsal Adině.

*Ahoj Adino. Budu u vás asi kolem šesté. Kde bydlíte? *

*No docela se divím, že si tak dáváš načas. Na tvém místě bych spěchala. *

*Čas ještě mám, neboj. Měli jsme problém s autem. Ale zvládnu to. *

*Těšim se, až tě uvidím. Jaká jsi holka? Jsi hezká? *

*Nevím. Vypadám skoro jako ty. Už se teším, až zase budu normální. *

Vlak odjížděl ve čtyři hodiny. Ze židle jsem vstal a šel na perón. Na své tělo jsem si už pomalu zvykal a ani mi nevadilo, že si nevidím na nohy. Zdálo se mi, že to má i pozitivní stránky. Když jsem někam na svých podpatcích doklopýtal, tak se to odvíjelo stejně. Prošel jsem kolem skupinky mužů, překvapeně se na mě otočili, usmáli se, potom jejich oči sjely níž a úsměvy se o poznání rozšířily. Bylo to celkem příjemné a nechápu, proč si na to hodně žen stěžovalo. Stál jsem na kraji nástupiště, nakukoval za zatáčku, za kterou se měl objevit vlak, a kolem mě se nenápadně postavilo několik mužů a chlapců, kterým se líbilo se dívat na moje křivky. Když vlak přijel, tak mi pomohli nastoupit, další muž mi uvolnil místo v kupé. V tu chvíli už mě trochu začalo štvát, že to udělal jen proto, aby se mi mohl shora dívat do výstřihu. Protože bylo plno, tak další se musel sednout tak blízko, že se stehnem dotýkal mého boku. A když se potom nenápadně otřel o moje ňadro, když se neobratně shýbnul ke své tašce, tak jsem toho měl tak akorát. Docházelo mi, že chvíli to může být příjemné, ale časem to dost rychle omrzí. Naštvaně jsem se protlačil ven z kupé a postavil se k oknu. Krajina ubíhala, ale rychle mi došlo, že jsem asi udělal chybu. Ten vlak stavěl na každém malém nádraží, několikrát nás jako žíznivá čára minul rychlík, který nestavěl. Do cíle jsme se dokodrcali až v sedm.

Z vlaku jsem vystoupil odhodlaný chytit trajekt v osm, ale město bylo překvapivě velké pro moje krátké nohy a těžká stehna. Několikrát jsem špatně zabočil a když jsem došel do přístavu, tak jsem viděl tak akorát zavřená vrata trajektu vzdalující se průlivem. Naštěstí poslední měl jet opravdu v těch deset, tak jsem si našel malou restauraci v přístavu, objednal si pizzu a napsal Adině.

* Přijedu trajektem v deset. Bohužel nemám auto. Vyzvedneš mě v přístavu? *

* Měl by sis pospíšit. Nečekala jsem, že ti na něm tak málo záleží. :) Ale budu tam.*

Od Maki mi přišla zpráva, že auto už je hotové a ona už vyráží. Zasmál jsem se, kousal pizzu a gratuloval si k rozhodnutí jet vlakem. No abych to zkrátil: všechno mi krásně vycházelo, v restauraci jsem seděl až do půl desáté. Na parkovišti u trajektu se udělala dlouhá fronta a já s úsměvem zamířil k pokladně. Našel jsem si, že lístek stojí patnáct Euro a podal jsem platební kartu tlusté úřednici, která seděla za skleněnou přepážkou. Zakroutila hlavou a ukázala na cedulku s přeškrtnutým nápisem Visa. Hrklo ve mně a prohrabal jsem peněženku. Chyběly mi tři Eura. Snažil jsem se vyjednávat, sliboval jsem, že to doplatím na druhé straně, ale byla neoblomná. Navíc mi nerozuměla ani slovo.

Otočil jsem se čelem zad a běžel k bankomatu. V mém novém stavu a na vysokých podpatcích to ale skoro nešlo. Několikrát jsem klopýtl, když už jsem rychlejší chůzi zvládl bez zakopávání, tak mi z košíčku vyskočilo ňadro. Po troše cviku jsem zjistil, že nejlepší bylo, když jsem se rozešel opravdu rychle a ruce si dal pro všechny případy na hrudník.

U bankomatu jsem se zděsil, protože jsem kartu zapomněl v pokladně trajektu. Další rozhoupaný závod do přístavu a běh do kopce k bankomatu. Naprosto zpocený a vyčerpaný jsem dnes už napodruhé viděl zadní vrata lodě a mávající děti na palubě. Naštvaně jsem zaklel, kopl do moře prázdnou láhev, kterou tam někdo nechal válet na chodníku a napsal Maki. Naštvaného a zbědovaného mě tam o hodinu později našla. Její polibky a obětí mi trochu spravily náladu. Našli jsme penzion na kraji města.

„Takže jsi nakonec nemusel vůbec jezdit vlakem. Ale alespoň ses podíval mezi lidi,“ smála se.

„Už toho nech. Ještě mám přece den navíc. Adina nás tam čeká, hned ráno jí dám ten knoflík a ukončíme to.“

Vysvlékl jsem se z šatů a v prádle capkal do sprchy. Už jsem si docela zvykl na své třesoucí se křivky.

„Počkej! Kam jdeš? Před tím, než zase budeš hrozně maskulinní kluk, tak si chci trochu prohlídnout ty tvoje holky.“

Rozběhl jsem se ke koupelně, ale dohnala mě hned za dveřmi. Měla o dost delší nohy.

„Počkej! Pomůžu ti.“ Rozepla mi podprsenku a nechala ji pomalu sklouznout po mých vnadách. Sama si stáhla tričko a skopla na zem kalhotky. Přistoupila ke mně, položila mi ruku kolem pasu, a zastavila se. Na hrudníku jsem ucítil hrozně zvláštní pocit. Oba jsme se dívali jak na mých bledých prsou pomalu tuhnou bradavky. Pohladila mě a vyvolala ve mně mrazení. Skoro jsem nemohl dýchat. Lehce, lehoučce, se mě dotkla a já vydechnul. Dívala se mi do očí a já nedokázal uhnout pohledem. Její ruce našly poslepu gumičku mých kalhotek. Do sprchy jsme šli společně.

Byla to nádherná noc. Jen když jsme usínali, tak jsem nedokázal pochopit, proč by mi tak moc nevadilo takhle zůstat, zatímco ona mi ani teď nezapomněla říct, že se jí to sice líbilo, ale doma chce mít chlapa.

 

9

 

Moje první myšlenka po probuzení byla, co se se mnou asi zase stalo. Opatrně jsem se pod dekou pohladila, nahmatala jsem všechna místa, kterých by se podle mého odhadu mohla dotknout nějaká změna, ale nic jsem nenašla. Byla jsem stejná jako včera.

Podívala jsem se na Maki, která byla vzhůru, a posadila jsem se.

„Jedem! Už nechci nechat ujet ani jeden trajekt.“

Ze stolku jsem vzala mobil a našla zprávu od Adiny.

* Kde jsi? Proč jsi nepřijel? Stalo se ti něco? Je mi to moc líto. Omlouvám se. *

Napsala jsem jí, že je všechno v pořádku, že trajekt jede za hodinu, ať mě čeká v přístavu.

Dokonce tentokrát všechno dopadlo jak jsem řekla. Čekala na nás, ve větru jí vlála sukně, a moc jí to slušelo. Když jsme sjeli z lodě, zastavily u ní a vystoupily, tak na mě koukala s otevřenou pusou. Zasmála jsem se, otočila jsem se před ní a vystavila své tělo. Byla o půl hlavy vyšší než já.

„Tak co mi říkáš? Jsem pěkná holka?“

„Jsi to opravdu ty?“

„Jasně že jo.“

„A nevadí ti to? To že jsi holka.“

„Ne, nevadí. Docela jsem si to užila. Ale už mi to stačí. Počkej, mám ten knoflík někde tady.“

Otevřela jsem baťůžek a vyhrabala jsem igelitový pytlík s kouskem látky. Podala jsem jí ho, ale strnula. Na dně sáčku ležel rozlomený knoflík.

„To nevadí, ne? To se slepí. Týden skončí zítra.“ zakoktala jsem zmateně.

Podívala se na mě dost vyděšeně.

„Tys to asi nepochopila. Já myslela, že když to nesejmeš, tak se sedmého dne probudíš jako holka. Navždy.“

„To přece nejde! To ne!Já nejsem ženská...“ V tu chvíli jsem ale cítil, že jsem. Tam někde uvnitř jsem cítil, že jsem ženská a navždy zůstanu. Nechtěl jsem tomu věřit.

„To nechci! Nějak se to musí spravit.“

Obě se na mě dívaly a mě se zase draly slzy do očí. Díval jsem se hlavně na Markétu.

„Takhle přece nemůžu zůstat.“

„Opravdu mu nedokážeš pomoct?“ zeptala se Maki.

„Musíme se zeptat mámy. Stejně nás čeká. Vaří pro nás oběd.“

 

Její matka vypadala skvěle. Malá, baculatá, tmavá v červených šatech vypadala jako dokonalá italská matrona. Pochopil jsem, proč do Čech nezapadla.

„Ahoj Petro. Dlouho jsme se neviděli,“ zasmála se. „Představíš mi svou kamarádku?“

„Vy jste mě poznala?“

„A proč ne? Vždyť jsi byla naše sousedka několik let.“

Vzala jsem z batohu svůj pas a zjistila, že to je přesně tak, jak si myslím. Byla tam moje fotografie, moje současná fotografie, a samozřejmě jsem tam byla uvedená jako žena.

„Jak to, že to všechno vypadá, jako kdybych byla holka celou tu dobu?“

Zamračila se a podívala se na Adinu. Trvalo jen pár minut, než jsme jí to vysvětlili, ale i tak vypadala, že má problém nám uvěřit.

„Říkala jsem ti, že si s těmi věcmi nemáš hrát. Proč já jen ti o tom říkala?“

Adina vypadala skoro stejně zahanbeně jako já. Její matka na ni střídavě křičela česky a italsky, nakonec i jí tekly slzy.

„No nedá se už nic dělat,“ usmála se nakonec. „Dejte si oběd a jděte na pláž. Já si rozmyslím, jestli s tím můžeme udělat.“

Oběd byl vynikající, risoto s mořskými plody jsem neměla roky a ani jsem si nepamatovala, že chutná tak dobře. Sklenice, tedy dvě sklenice, vína mi udělaly dobře. V Adinině pokojíku jsem si vyzkoušela její plavky. Samozřejmě mi byly, protože to všechno bylo o tom si vyzkoušet, jaký život má ona. Připadala mi blízká, jako kdyby to všechno smazalo ty roky ústrků, které jsem jí připravila. Vlastně se nikdy nestaly. Na pláž jsme vyrazily jako sestry a náladu mi nakonec kazila jen Markéta, která byla odtažitá, jako kdyby se pořád nedokázala rozhodnout, jak se má cítit.

Foukal jarní vítr, nebylo úplně teplo, ale i tak jsme si natáhly deku do závětří mezi skalami, položily se tam a opalovaly.

„Takže to nějak zvládneš?“ zeptala se Adina.

„Ještě to přece můžeme nějak změnit. Tvoje máma říkala, že to půjde.“

„Mám strach, že asi takhle zůstaneš. Copak se ti nelíbí být holka?“

„Ještě se nemůžu rozhodnout,“ zašklebila jsem se na ní, protože seděla proti slunci. „Jediné, co můžu říct je, že to je úplně jiné.“

Pohladila jsem Markétu po lýtku, ale ta se pořád tvářila hodně nešťastně.

„Co se děje? Copak si na mě takhle nezvykneš?“

„Já nechci, teda já chci mít kluka, promiň. Tohle je divný.“

„Ale ještě včera jsi vypadala, že ti to nevadí.“

„No to vypadalo, že to je taková legrace. Jestli to je napořád, tak je to jiný.“

„Neříkalas mi, jak jsi tolerantní a kolik máš mezi kamarádkama lezeb?“

„Ale já nejsem!“

Naštvaně odběhla do vody.

„Promiň,“ zašeptala Adina. „Tohle mi nedošlo. Nechtěla jsem to. Třeba něco vymyslíme.“

„Mám jí ráda a asi lezba jsem, jestli se teda ráno neprobudím a nezjistím, že jsem na muže.“

Nakonec i Adina šla do vody, ale já se neodhodlala. Byla na mě moc zima. Díval jsem se na jejich hlavy vyčnívající z vody mezi vlnami a přemýšlela jsem. Nakonec mi došlo, že řešení je hodně snadné.

„Tak mě prostě znovu proklejte, abych se zase proměnil v muže,“ řekl jsem vítězoslavně u večeře.

Adinina máma se chápavě pousmála, ale zavrtěla hlavou.

„To bohužel nejde. Jde udělat jen něco, co ta osoba nechce. A tohle ty chceš. Moje matka nebyla moc hodnej člověk. Dalo by se říct, že byla dost zahořklá a zlá.“

Adina se zamyslela a potom se na mě podívala.

„No když to nejde jedním směrem, tak přece můžeme tím druhým!“

V tu chvíli mi to také došlo a obě jsme se rozesmály a podívaly se na Maki.

„Co? No to teda ne! To se ani neopovažujte!“

 

A co k tomu dodat? Jsem malá baculatá holka, ale nestěžuju si. Moc mi nevadí, že když si sednu na židli, tak mám pocit, že sedím na velikém polštáři, a nohy mi nedosáhnou na zem. Studuju stejně jako před tím, jen pozorností od spolužáků mám o poznání víc. Všichni mě mají rádi a snaží se mi různě nadbíhat. Ale i když se o mě už několik kluků pokusilo, tak já jsem na holky. Teda jen na tu jednu. Na Maki. Bydlíme spolu, milujeme se, a naše okolí to tak nějak vzalo. Ten knoflík mám ještě schovaný jako poslední připomínku, že sice jako holka vypadám, ale tam uvnitř mám ještě malý kousek muže. I když si moje okolí nic nepamatuje, tak já ano. Jsem šťastná a jen si říkám, že až mě bude někdo kazit život, tak ho nechám, aby si ho vyzkoušel na vlastní kůži.

Diskusní téma: Soutěž 2018 - Závod napříč Itálií - M

Datum: 11.05.2019

Vložil: romana pečených

Titulek: krásný sen

která z nás by si to nepřála?

Datum: 22.04.2019

Vložil: Linda

Titulek: Úžasná povídka

Moc hezká povídka, děkuji

Datum: 27.03.2019

Vložil: Ivo

Titulek: Super

Nejlepší povídka co jsem za poslední dobu četl...

Datum: 22.03.2019

Vložil: Altheia

Titulek: Výborně!

Paráda! Moc pěkné! Jen tak dál! ;-)

Datum: 21.03.2019

Vložil: Martina

Titulek: Pochvala

Moc hezký příběh :)

Přidat nový příspěvek