Spartakiáda - Luděk

Užívám si dětství v malém městečku, se spolužáky a kamarády blbneme na hřišti nebo se honíme na průlezkách, počítače nejsou a jediná zábava jsou dva programy v televizi. V úterý po škole za mnou přišel kamarád Michal, abych se s ním šel na něco podívat, že se mi to bude líbit. Ve čtyři hodiny jsme vykročili vstříc svému osudu. Vylezli jsme na terasu tělocvičny a pohled dolů byl nádherný. Holky tam něco cvičily v těch jejich modrých trenkách. Leželi jsme tam na dlaždičkách asi dvacet minut a bohužel jsme nekontrolovali okolí. Načapal nás školník a už nás oba vedl dolů do tělocvičny. Rozrazil dveře a zakřičel   tak Vám soudružko učitelko vedu dva ptáčky přímo z pozorovatelny, tak se o ně postarejte. A odešel.

Soudružka tělocvikářka si nás prohlídla a holkám řekla  takhle vypadají šmíráci, ale nezdržujme cvičení, Jano vezmi si to na starost a já se postarám o tyhle uličníky. Vezmi To od čísla osm a panáčkové vy půjdete se mnou. Připadal jsem si jak na cestě na popravu, jen jsem sykl na Michala, tak Ti děkuju, doma mě zabijou.
Soudružka učitelka nás odvedla do šatny a řekla,  máte na vybranou,  dostanete ředitelskou důtku a nebo se přidáte ke cvičení. S Michalem jsme se na sebe podíval a skoro společně jsme řekli, že raději to cvičení. To jsme ale nevěděli do čeho se pouštíme. Soudružka, tedˇ už cvičitelka, nám pověděla, abychom se převlékli a dala nám bílá trička, cvičky a ty modré dívčí trenky, taky jsme se dozvěděli, že jim dvě cvičenky chybí a mi je nahradíme. Když jsme se převlékli a došli do tělocvičny tak nám holky tleskaly. Pak nám už nezbylo než s nimi cvičit. Michal se na mě během pauzy podíval a jen řekl, mě už ty dívčí trenky nevadí a Tobě. No já už si taky zvykám. Domů nás musela doprovodit cvičitelka, aby vysvětlila pozdní příchod domů. Mamka jen poznamenala, že konečně nebudu dělat lotroviny, to ještě nevěděla že jsem cvičil v holčičích trenkách. Ty našla v prádle a když jsem se přiznal i k tomu, že zítra si je budu muset vzít taky tak jen spráskla ruce. Pak se oblékla a někam odešla. Já se najedl, vzal si pyžamo a chystal se spát, už jsem měl zážitků na dnešek až dost. Ale ještě jim nebylo konec. Mamka se vrátila a přišla do pokojíčku, brácha už spal a mě mamka jen dala troje dívčí modré trenýrky a taky jeden balíček se slovy, v tomhle budeš ode dneška spát. Pyžamo svlékni a tohle si obleč, máš to za trest. Z balíčku jsem vytáhl holčičí krajkovanou noční košili, chtělo se mi brečet, zatracený Michal, to mu nedaruji. Do školy se mi moc nechtělo, holky si určitě řekly, že s nimi cvičí kluci v holčičím. Holky nás ale překvapily, když nás přivítaly s úsměvem a řekly nám, že se těší na odpolední cvičení. O přestávce jsem se zeptal Michala jakou měl noc. No moc příjemná nebyla, mamka se s někým asi hodinu bavila a pak mě dala sestřinu noční košili, mě v tu chvíli došlo, kde mamka sehnala košili pro mě a kde byla tak dlouho. No a pojdˇ se podívat na záchod, něco Ti ukážu. No asi dostal výprask a chce mě ukázat rány, ale spletl jsem se Michal si rozepnul kalhoty a místo slipů nebo trenek měl kytičkové kalhotky. Petře, já se Ti moc omlouvám, ale nevěděl jsem jaký to bude problém pozorovat holky v tělocvičně. Po škole nás zase čekalo cvičení s holkami a už jsme dokonce dostali i dívčí jména, ze mě je Petra a u Michala je to jasné. Na nošení dívčích trenýrek už jsme si docela zvykly, jen ta noční košile a to, že se mi brácha směje. V listopadu bylo další překvapení, které jsme s Michalou nečekali. Cvičitelka přinesla dva balíky se slovy, holky je to tady. Ty hned začaly pištět radostí, když balík otevřela, a začala rozdělovat oblečení, které dostala pro nás tak mi byla zima jako v márnici. S Michalem jsme dostali stejné holčičí dresy jako mají gymnastky. Stáli jsme tam jak opaření, v tom budeme cvičit? Ano budete a pro vás jsem zajistila pro každého dva, abyste měli náhradní.  Já jsem myslel, že budeme cvičit v těch modrých trenkách,  no ty byly jen na nácvik ale na vystoupení budete mít ty dresy. No museli jsme se jít do šatny převléknout, byla to síla, ani jeden jsme nevěděli jak se do toho leze, ale nějak jsme to zvládli. Když jsme se objevili v tělocvičně tak nám holky zatleskaly. Mamka se o těch dresech nějak dozvěděla a pozvala k nám domů Michala i s jeho maminkou. Jen nám obě řekli, abychom si dresy oblékli, že k nim ještě něco dostaneme. Převlékání do dresů nám už tak dlouho netrvalo a v kuchyni jsme si připadali jak na módní přehlídce. Nebyly jsme daleko od pravdy. Mamka nám každému dala balíček a řekla, za deset minut oba tady. Už podruhé jsem chtěl Michala zavraždit, ale naštěstí na tom byl stejně jako já. V pokojíčku jsme rozbalili balíčky a nevěřili vlastním očím. Kluci dostali sukně!!!  Z kuchyně se ozvalo,  tak co je s vámi holky? No holčičí dres a k němu ještě sukni, brácha se řehtal, když nás viděl, ale mamka ho uklidnila, tady ji máš taky a koukej si ji oblíknout. Přišel v ní jak spláchlá slepice, ale naštěstí jsme v tom s Michalem nebyli sami.

Krom nácviků nás čekala taky veřejná vystoupení a já pochopil proč ty sukně. Bylo lepší přijít do šatny v sukni a vyjít z ní v dresu než jít tam jako kluk a vyjít jako holka. Na každé vystoupení jsem pak jezdil jako holka, Michaloj se moc nechtělo, ale stál při mě. Pak přišlo zkušební vystoupení, které rozhodovalo o cvičení na Strahově. Celý týden před tím jsme cvičili jak o závod a s Michalem jsme se shodli, že je Strahov náš, i když budeme jako holky. Povedlo se, jedem na Strahov

Týden před odjezdem se zase sešly naše maminky u nás doma. S Michalem jsme si oblíkli dresy a jen jsme čekali co bude. Mamka nás zavolala a obě byly překvapené, co jsme si oblékli. Michalova mamka řekla, že jsme je předběhli a že už znají odpovědˇ na otázku v čem pojedeme do Prahy. Koukli jsme s Michalem na sebe a v očích se nám objevila hrůza. Pojedeme tam jako holky !!!  Celý týden jsem prožíval muka a stejně tak i Michal, nebo Michala? Přišel jsem ze školy a na židli jsem měl nachystanou sukni nebo šaty a do večera jsem v tom musel chodit, už jsem ani nechtěl chodit ven, ale mamka mě každý den donutila jít v sukni alespoň  do obchodu, moc jsem se styděl, zlatý holčičí trenky nebo dres. Sukni nebrat. Nakonec v den odjezdu do Prahy na sukni stejně došlo a v autobuse jsme s Michalem seděli jako dvě holčičky. Moc jsme si tu cestu neužívali. V Praze nás pak čekalo, kromě nácviků taky několik výletů po památkách. Mě na to mamka dala šaty a bohužel o tom věděla i naše cvičitelka, ta nás s Míšou hlídala. Veřejné vystoupení na Strahově dopadlo výborně a když jsme se vrátili z Prahy tak jsem se těšil až si konečně obléknu kalhoty nebo tepláky. Maminky nás přivítaly u autobusu a hned nám hlásily, že večer je opékání buřtů u nás na zahrádce. Byl jsem docela utahanej a ani jsem si nesvlékl šaty, ve kterých jsem přijel z Prahy a padl na postel. Probudil mě brácha se slovy svlíkni si co máš na sobě a oblíkni si co máš připravené na židli. Promnul jsem si oči a nevěřil jsem, brácha stál přede mnou v dresu se sukýnkou. Jen mě proběhlo hlavou, že se už holčičího oblečení asi nezbavím. Na zahradu jsem pak šel s bráškou a Michalem za ruce jako tři holky. Při opékání se ke mě přitočil Michal se slovy,  už nebudu nikoho šmírovat. Já jsem jen dodal to už je Michalko pozdě