Svlékači - Learita

29.01.2023 10:41

Josef Dub byl velmi nadaný student Vysoké školy mezinárodních vztahů, kde se připravoval na svou kariéru v diplomatických, případně politických kruzích. Šel tak ve šlépějích svých rodičů. Bylo mu 23 let a žil si velmi dobře. Za svou krátkou kariéru si už dokázal vytvořit důležité kontakty a vstoupit tak do podvědomí širšího kruhu lidí. Na první pohled to byl úspěšný muž, po jehož boku stála krásná přítelkyně Karolína.

Josef svou přítelkyní znal asi rok. Seznámili se po jedné módní přehlídce, kde byla jednou z modelek. Už na molu mu padla do oka, a když pak kolem něho procházela, využil toho, že jsou kousek od baru, a pozval ji na skleničku. Postupem času se utvrdil v tom, že ona je ta pravá. Uměla tři světové jazyky, dobře znala společenská pravidla a k tomu všemu měla styl. Svou zvolenou vizáží dokázala skoro vždy upoutat a to Josef potřeboval. Navíc byla Karolína klidná a svolná přiklonit se k jeho pohledu na věc. I když jak brzy zjistíme, vše má své hranice.

 

„Na čem teď právě děláš?“

„Připravuji studii pro rozvoj Jižního kraje.“

„A čeho všeho se ta studie týká?“

„Hledáme hlavně staré, dnes už nevyužívané, průmyslové areály a s pomocí dotací do nich chceme přilákat zahraniční firmy.“

„To zní zajímavě, ale co to bude konkrétně znamenat?“

„Počkej. Řekni mi radši rovnou, kam tím míří. Tenhle hlas dobře znám.“

„Jak ještě chcete lákat investory...“

„Nemám náladu na hádání. Prostě to řekni.“

„Co si budeme povídat. Spojení na jih za moc nestojí, takže součástí projektu je i dálnice.“

„To ano.“

„A já vím, že prosazuješ západnější variantu.“

„Ano, však je taky levnější.“

„A to ti nevadí kudy povede?“

„Vím, že je to blízko tvé rodné vesnici, ale přece nemůžeš být tak sobecká a jen z tohoto důvodu chtít dálnici jinde.“

„Chováš se jakoby si tam nikdy nebyl. Copak se ti tam nelíbí? Východní varianta je sice dražší, ale ne zas o tolik. Bude sice i o něco delší a náročnější na výstavbu, na druhou stranu však nenadělá takové škody na životním prostředí.“

„Víš snad, že je krize a peněz není moc. Levnější varianta dává větší šanci, že se začne stavět.“

„Mě prostě vadí, že víš, že já s touhle variantou nesouhlasím, a ty ji přesto prosazuješ. Mohl by si být aspoň neutrální. Dodat podklady a rozhodnout mohou jiní.“ S těmito slovy odešla do koupelny a z ní pak rovnou do postele. Na nic jiného neměla náladu.

 

Druhý den našel Josef na stole lísteček, že Karolína odjela na týden ke svým rodičům, což ho zrovna nepotěšilo. Den předtím to byla taková hádka nehádka, která podle něho nestála za takovou reakci. Navíc mu nebylo zrovna moc dobře. Cítil se dost unavený. Přičítal to podzimnímu nachlazení a tak se vydal do práce. Bohužel se jeho stav nelepšil, a proto se rozhodl vrátit domů a zalehnout do postele. Postupem času se však stávalo každé vstávání namáhavější. Sotva si dokázal uvařit čaj. Rozhodl se, že radši nebude riskovat a někoho si k sobě přivolá. Karolína však na jeho telefon nereagovala, a jako druhá v pořadí v takové situaci byla maminka. Ta mu přislíbila, že druhý den dorazí. Šel se tedy trochu opláchnout a sundal si kvůli tomu svršek pyžama. Na sprchu neměl sílu. Teprve, když se podíval do zrcadla, všiml si, jak vypadá. Jeho vypracované tělo bylo pryč. Všude byla ochablá povislá kůže. Jeho stav ho vyděsil, nicméně se už rozhodl počkat na další den.

Maminka ráno opravdu dorazila. Věděla, že Josef nebude schopný vstát a její pomoc se bude hodit. Vše by se obešlo i bez ní, ale ona nechtěla, aby její syn prožíval úplné hororové scény. Byla tam hlavně proto, aby ho dokázala ve správné chvíli uklidnit. Než se ho rozhodla probudit, došla mu připravit výživné pití do kelímku s brčkem.

 

Třetí „Dobré ráno“ probudilo Josefa.

„Ah oj Ma mi,“ řekl pomalu.

„Moc nemluv a napij se.“

Josef pomalu usrkával a přitom probouzel svou mysl. Jeho tělo ho zrovna nechtělo poslouchat. Jinak by si ten kelímek podržel sám.

„Mami. Co se to se mnou děje?“

„Neboj se. Do zítra bude všechno v pořádku.“

„Připadám si, že brzo umřu. Nedokážu se skoro pohnout. I mluvení je namáhavé.“

„Však právě piješ lék. Brzy už ti bude lépe.“

S velkou námahou se mu podařilo zvednout ruku.

„Podívej se. Moje svaly jsou pryč. Víš jak dlouho mi bude trvat než si spravím fyzičku.“

„O tohle si nedělej starosti, to se nějak vyřeší.“

Dokázal trochu nadzvednout svou hlavu. Chtěl vidět i zbytek svého tělo.

„To snad není pravda. Vidíš to jaký mám prsa! Kde se vzala? Jakoby se všechno svalstvo přetvořilo v tuk.“ Při poslední větě jeho hlava opět padla na polštář a začali se mu zavírat víčka.

„Je to trošku jinak, ale to už brzy poznáš. Teď spi.“

V ten moment usnul a tak ho přikryla a šla si do kabelky pro svou oblíbenou knížku. Po každé kapitole šla zkontrolovat jaký je stav. Při páté návštěvě si všimla, že pod povrchem je už vše skoro připraveno. Po celém těle byla kůže ochablá. Na konečkách prstů šlo nahmatat, že se kosti zatáhly a na hrudníku byly nyní ještě větší hrboly. Blížila se druhá fáze. S každou další návštěvou kůže viditelně usychala. Maminka najednou znejistila. Znala celý proces, ale nevěděla jak pozná, že je vše připraveno. Nechtěla svým spěchem synovi ublížit. Pamatovala si, že v druhé fázi se dotyčný nemůže probudit. To se stane až asi hodinu poté, co je nové tělo hotovo. To už je veškerá voda z původního těla vstřebána a může začít naprosto bezbolestné odstranění této suché schránky. Ona si však nebyla jistá, jestli tento okamžik už nastal. A tak se stalo to, že se Josef probudil dřív než maminka posbírala odvahu. Na druhou stranu si mohla být jistá, že už mu neublíží.

 

Jelikož byl obklopen tuhou schránkou, tak se zmohl jen na zoufalé mumlání. Maminka se tedy nad něj naklonila, aby ho uklidnila. Jeho oči byly o centimetr níž a mohly přes otvory vidět ven.

„Neboj. Za chvíli se budeš moc hýbat. Dej mi chviličku.“ Josef přes svou původní schránku moc neslyšel, ale jeho mumlání ustalo. Čekal, co se bude dít.

Maminka strhla peřinu a jako první rozstřihla synovi spodek pyžama, aby měla všude dobrý přístup. Následovně ustrnula pohledem na jeho mužství. Po pár vteřinách se rozhodla penis se šourkem ulomit a oboje schovat. Myslela si, že by syna pohled na jeho bývalé genitálie zbytečně stresoval a že mu bude lepší nalhat, že se jeho penis scvrkl do nepatrných rozměrů. Pak už pokračovala od špiček nohou. Jelikož se celá Josefova postava zmenšila, tak jeho původní kůže chodidel visela přes konečky jeho nový prstů. Vše bylo křehké a snadno se drolilo. Brzo měl nohy odhalené, čehož si Josef všiml. Maminka ho však opět znehybněla přísným „Nehýbej se nebo si ublížíš!“. To už viděla jeho nové pohlaví a pokračovala dál na břiše, kde musela párkrát zaťukat, aby se schránka nalomila. Josefova mysl nechápala, co se děje. Jak ho někdo mohl uvěznit do nějaké sádry. Nebydlel přeci na koleji, ale ve vlastním bytě, a tam přeci neměl nikdo z jeho povedených kamarádů přístup a Karolína by to přece neudělala, nebo ano?

„A teď na chvíli zadrž dech, ať něco nevdechneš.“ Maminka rozloupla poslední kus a konečně uviděla, jak její dcera vypadá v obličeji. Orlí nos byl pryč a nahradil ho malý nosánek. Prakticky vše se zmenšilo a působilo na kulatějším obličeji roztomile. Dokonce stihly vlasy dorůst až po ramena. Celkový pohled na její hnědovlasou dceru byl výborný. Byla krásná od hlavy až k patě. Tělo bylo štíhlé, ale přitom na správných místech patřičně zakulacené.

„Kdo mi to udělal?“ Josef se ihned zarazil. Chytl se rukou na krku a odkašlal si. „Co to mám s hlasem?“

„Hlavně nepanikař!“

Začal si sedat. „Proč bych měl...“ Před oči mu spadlo několik pramínků vlasů. V tu chvíli se na sebe podíval pořádně. „Tohle je sen.“

„Není.“

Josefa nenapadlo nic chytřejšího než se štípnout do bradavky. „Jauu.“

„Dávej si pozor. Tohle tělo se bude chovat jinak. Tvé bradavky jsou teď mnohem citlivější..“

„Ale jak je to možné. Jak se ze mě mohla stát žena.“

„To je dlouhá historie, která se táhne až do starověku.“

„Co tím chceš říct?“

„Třeba to, že i já jsem kdysi bývala mužem...“

Josef začal kroutit hlavou. „Já musím blouznit. Dobře si vzpomínám, jak mi bylo zle. Je to jasné! Mám halucinace! A ty tu taky nejsi.“ Natáhl se rukou a strčil do maminky.

„Co to vyvádíš?“ stihla ještě maminka vykřiknout než spadla ze židle na zem.

Josefovi došlo, že tohle bude realita. Jeho mysl byla až moc při vědomí a dobře vnímala své okolí.

„Promiň.“

„Tak už nejanči, vše ti vysvětlím.“

Josef si najednou uvědomil, že je před maminkou nahý. Natáhl se pro přikrývku, přetáhl si ji přes sebe a držel si ji až u krku, aby nebylo vidět ani jeho poprsí.

 

„To, co se ti stalo, má důvod. Když si vezmeš celé své příbuzenstvo, tak jsou to samí diplomaté, politici nebo vysocí úředníci. A všem se daří. Někteří jsou i známí širší veřejnosti a mají patřičnou popularitu. Kdysi, tisíce let dávno, byl tvůj praprapředek vládce jedné ze starověkých říší a nebyl zrovna moc oblíbený. Jeho zákony se míjely účinkem a v chudobě se ocitlo víc lidí než bylo běžné v okolních zemích. To, co tvému prapředkovi chybělo, byla ochota podívat se na problémy jinýma očima, vnímat svět jinak. Proto byl jednoho dne proklet. Stejně jako ty ochořel a stala se z něj žena, vládkyně, jejíž činy znamenaly rozkvět pro celou oblast a nejen pro její zemi. Od té doby se všichni její potomci jednoho dne přemění na opačné pohlaví. Stalo se to mě, teď tobě a jednou se to stane i tvým dětem.“

„To přece není možné! Jak mi tohle má pomoc. Má kariéra je pryč.“

„Neboj se. Za tu dobu je nás ve světě dost. Když budeš vystupovat jako Josefína Dubová, všichni budou vědět o koho jde.“

„Josefína? To se mi vůbec nelíbí.“

„Je to na Tobě, ale věř mi, že Ti tohle jméno pomůže.“

„A copak to jde. Vždyť já teď vlastně neexistuji. Jak asi seženu doklady?“

„Mám známosti, které to zařídí. Potřebuji jen souhlas, že se chceš jmenovat Josefína.“

„Josefína nebo Kateřina. To je už jedno. Když říkáš, že mi pomůže přechýlení.“

„Ano, takové je nepsané pravidlo. Když si vybereš jiné jméno, tak jen pár zasvěcených bude vědět, koho mají vlastně před sebou.“

„A nejde to nějak zvrátit?“

„Bohužel. Časem možná dojdeš k tomu, že bohudík.“

„A proč zrovna teď?“

„Něco tu proměnu muselo spustit. Stejně jako u toho starověkého vládce. Nebral si na někoho ohled a kletba usoudila, že je čas na změnu.“

„Tak to nevím, co by to mohlo být. Trochu jsem se nepohodl s Karolínou, ale byla to naprosto korektní výměna názorů.“

„Mohla to být jen poslední kapička.“

„A jak to bylo u tebe?“

„Řekněme, že jsem byl ženatý a jednu noc jsem nebyl své ženě věrný.“

„No teda. A co když se teď budu chovat jako žena hůř? Je možné, že mě kletba znovu potrestá a stanu se opět mužem.“

„Bohužel, to je už vyzkoušeno.“

„Jakto?“

„Řekněme, že jsem byla dost promiskuitní a experimentovala jsem i s drogama.“

„No teda mami! Nebo spíš tati?“

„Mami přece. To předtím už je dávná historie. Porodil by tě snad tatínek?“

„Ale jak to mám teď všechno zvládnout? A co Karolína?“

„Na první otázku máš přeci mě. A Karolína může být tvá kamarádka. Bohužel běžní smrtelníci se o našem tajemství nesmí dozvědět.“

„Hmm. To je vlastně jedno. K čemu by mi teď byla?“

„Jak to myslíš?“

„Ale nic. - Víš třeba, když jsme byli někde na večírku, tak jen díky ní jsem získal spoustu kontaktů, protože muži s ní chtěli prohodit aspoň pár slov.“

„No já si nemyslím, že teď bude o tebe menší zájem, spíš naopak.“

„To jo, aby mě dostali do postele. A to jim nedovolím.“

„Časem si najdeš partnera, který tě před takovými ochrání.“

„Cože? Ani náhodou. Já na chlapy nejsem!“

„Tím bych si nebyla tak jistá. Tvé tělo je nyní plně ženské a funkční. Jednoho dne třeba hodinky zatikají a ty budeš chtít děti.“

„O tomhle se teď nechci bavit! Navíc se mi chce už strašně moc čůrat.“

„Tvoje tělo vstřebalo moc vody, není divu, že se ti chce. Osprchuj se a já tu mezitím poklidím.“

 

Jen co Josefína vyšla z pokoje, chytla se rukou v rozkroku. Připadalo ji, že už to déle nemůže vydržet, ale povedlo se ji dorazit až na záchod. Teprve poté, co přišla úleva, si uvědomila, že nedala dolu prkýnko a mísa ji studí. A netřeba snad dodávat, že ji ani nenapadlo, aby se tam dole utřela. Chtěla se vidět co nejdříve v zrcadle. To ji však ukazovalo jen od pasu nahoru. Ihned si všimla, že je možná i o 20 centimetrů menší. Místo 187cm mohla měřit tak 167. Vlastně všechno bylo takové menší a drobnější. Ať to byly ruce nebo hlava. Jediné, co přebývalo bylo poprsí. Josefína jedno prso uchopila a zkoušela odhadnout kolik může vážit. Jak si ho tak nadzvedávala, odhadla, že to bude tak půl kila. Pro její mysl to byl dosud neznámý pocit, neustále si tak uvědomovala své nové závaží. Naopak tam dole měla pořád dojem, že tam ten její miláček je, ale k nahmatání nebyl. Jelikož byla ještě celá špinavá od své schránky, otevřela sprchový kout a vlezla do něj. Trvalo jen pár okamžiků než se ozval výkřik. Přes dveře se hned vzápětí ozval maminčin ustaraný hlas: „Stalo se něco?“

„Ne, jen jsem si na sebe pustil moc studenou vodu.“

Josefína byla překvapená jak je voda studená, i když byla páka v obvyklé poloze. Po celém těle měla husí kůži a ztvrdlé bradavky ji byly až nepříjemné. Přidala tedy více teplé vody a raději něco upustila a zkontrolovala rukou, jestli je to vhodná teplota, aby se to už obešlo bez dalšího křiku. Do rukou si vymáčkla sprchový gel a začala se mýt. Ihned si všimla, že její pokožka je citlivější, obzvlášť, když s houbou přejela přes své poprsí. Oblasti ohanbí se raději vyhnula. Když pak vylezla ven, bylo zrcadlo zcela zamlžené. Musela si kousek utřít, aby se mohla vidět. Umytá vypadala mnohem lépe. Ta holka v zrcadle ji připadala přitažlivější než Karolína. Náhle si uvědomila, že se na sebe dívá jako na sexuální objekt, že se zajímá jen o tělo a ne o to, kdo je vevnitř. Tohle ho vyděsilo. Bylo mu jasné, že od ostatních mužů ho nečeká nic jiného. Josefína si teď připadala křehká a zranitelná. Vzpomněla si, že má pod umyvadlem strčenou váhu. Opatrně na ni stoupla a čekala až zabliká výsledná hodnota. 58 kilo! To bylo skoro o dvacet pět dolu.

Maminka mezitím vše uklidila do připraveného černého pytle a na skříň zavěsila nové oblečení.

„Pojď už ven. Musíme toho dneska ještě hodně stihnout.“

Josefína vyšla z koupelny: „A proč? Já nikam nespěchám.“

„A co dnešní večírek na izraelské ambasádě?“

„Bude se muset obejít beze mne.“

„To bych ti nedoporučovala. Jsou lidé, co už vědí o tvé přeměně. Když nepřijdeš, co si o tobě asi pomyslí? Myslíš, že budou chtít mezi sebou někoho, kdo má strach. Musíš jim ukázat, že jsi silná osobnost a ani taková událost tě nerozhodí. Dnes můžeš významně urychlit svou kariéru.“

„Ale mami! Vždyť jsem ženou teprve pár hodin. Budu tam za úplný kopyto. Jak se mám tak rychle všechno naučit. Jak vidím, máš už pro mě večerní róbu přichystanou a i boty na vysokých podpatcích, ale to já přece nedokážu.“

„Neboj se. Není to tak těžké. Ani já jsem neměla moc času předtím než jsem se musela poprvé objevit na veřejnosti. Spolu to nějak zvládneme. Uznávám, že to nebude jednoduché.“

„Vidíš. A já si myslím, že je to nemožné.“

„Ale ne. Tak jsem to nemyslela. Jen jsem si právě uvědomila jak voníš. Ten sprchový gel a ostatní pánskou kosmetiku je na čase vyhodit, ať neděláš zbytečné chyby. Ale než se začneme oblékat, je na čase se věnovat tvým vlasům. Pomůžu ti je zabalit do ručníku, aby oschly před finální úpravou.“

Josefíně připadalo, že toho má najednou na hlavě nějak moc.

„Nebylo by jednodušší ty vlasy vyfénovat?“

„Takové sušení vlasům neprospívá. Je mnohem lepší je nechat přirozeně oschnout. Nezapomeň, že tvůj vzhled je důležitý a krásné vlasy jsou základ. Budeš jim muset každý den věnovat víc jak těch pět minut, na který jsi zvyklý.“

„No jo. Co nadělám?“

„Aspoň, že už se přede mnou nestydíš. Jak se na tebe dívám, tak musíme ještě oholit nohy a podpaží. Zdá se, že se budeš muset o své chloupky zajímat častěji než já. Máš je přece jen silnější a hustší.“

„Věci na holení mám ve skřínce u zrcadla v koupelně,“ řekla rezignovaně Josefína.

„Tak to ať tě ani nenapadne. Radši hned teď dojdu vše nepotřebné vyhodit. Tvá pokožka je teď citlivější. Neodborná péče ti může způsobit velmi nepříjemnou výražku.“

„Tak co tedy navrhuješ?“

„Dojdu něco koupit. Je libo vosk nebo pěnu?“

„Pokud možno, aby to nebolelo.“

„Dobrá. Myslím si však, že časem bude pro tebe důležitější efekt. Jak jistě víš, pro krásu se musí občas i trpět.“

Maminka odešla do koupelny, kde prohlídla veškeré skřínky a cokoliv co bylo jen trochu pánské, hodila do pytle.

Když procházela ke vstupním dveřím, tak ještě prohodila: „Oblečení dáme na charitu později. Teď si na sebe ještě vezmi tento župan, ať ti nenastydnou vaječníky.“

„Ale mami.“

„No nemysli si, že své ženské tělo budeš moc ignorovat. Návštěvy u gynekologa budou tvou pravidelnou povinností. Na jednu by si měla zajít, co nejdříve, kvůli antikoncepci.“

„Cože? Já s nikým spát nebudu!“

„To si ani nemyslím, ale zatím by si mohla ocenit mírnější průběh menstruace.“

Josefína zůstala stát s otevřenou pusou, zatímco za maminkou zaklaply dveře. Podívala se dolu a najednou jí bylo ouzko. Sevřel se ji žaludek a ona začala panikařit. Rychle doběhla ke vchodu a na chodbu vykřikla: „Už je to tady! Mami! Vrať se!“ Na chodbě však bylo ticho. Akorát o patro níž otevřela zvědavá paní Slepičková. Josefína raději potichu zavřela a došla ke gauči, kde se s pláčem schoulila do klubíčka. Naplno si uvědomila všechny nepříjemnosti, které jako muž mohla ignorovat.

 

Když se maminka vrátila, našla Josefínu ještě ležící se skleslým výrazem.

„Co se stalo? Ty jsi brečela?“

„Jen trochu.“

„A kvůli čemu?“

„Už jsem to dostala.“

„Co jsi dostala?“ Ani mamince zprvu nedocházelo, co se ji snaží dcera sdělit. „Jo ty myslíš... Tak to tě mohu ujistit, že ne. To bude ještě pár týdnů trvat. I když už se do tvého těla uvolňují první hormony, tak prvnímu vajíčku se to povede ještě za dlouho. To sis jen vsugerovala. A teď už vstaň. Máme moc práce. Tady máš pěnu na holení, nanes ji na chloupky, nech chvíli působit a pak setři holítkem.“

Josefína odešla do koupelny a maminka na ni čekala venku. Po chvíli už začala být nervózní.

„Co tam tak dlouho děláš? Já už bych byla třikrát oholená.“

„Jenomže já nejsem ty. Víš jak jsou ty nohy velký!“

„Zase nepřeháněj. Tak kdy už to bude?“

„Dej mi ještě pár minut.“

Netrvalo dlouho a Josefína v županu skutečně vyšla. Jediné místo, které nebylo oholené, maminka nekomentovala, protože každá preferuje něco jiného a její dcera si na to musí přijít sama.

 

„Sedni si na židli a dáme se do vlasů.“ Maminka rozbalila ručník, rozčesala vlasy, nanesla do nich tužidlo, začala brát natáčky ze svého kufříku a mezitím učila Josefínu správně reagovat.

„Jak se jmenuješ?“

V odpovědi bylo slyšet lehké znechucení: „Josefína.“

„A dál?“

„Dubová.“

„Řekni mi něco o minulém víkendu.“

„Byl jsem s Karolínou...“

Maminka zakašlala.

„Byla jsem s Karolínou v centru na romantické večeři...“

Znovu se ozvalo zakašlání. „Jsi snad lesbička? Možná to vyprávíš takhle, protože o tom můžeš se mnou mluvit, ale před ostatními si budeš muset svou minulost upravit. A věř mi, že je to lepší, než si svou minulost úplně vymyslet.“

„Takže třeba: Byla jsem se svou kamarádkou v kavárně.“

„Ano.“

„A co udělám s kamarády, s kterými chodím do hospody? To se z toho stane čajový dýchánek s kamarádkami?“

„A proč ne? Nebo jste mohli strávit večer nakupováním v obchodním centru.“

„Ještě to tak.“

„Schválně, jestli víš do jakých obchodů si mohla jít?“

„Tak třeba...“

„Vidím, že si zítra uděláme naučnou prohlídku, aby si znala nejen názvy, ale taky, co je teď in a uměla vyprávět o tom, co sis všechno zkusila.“

„To ne. Já nakupování nemám rád.“

„Ráda! A o čem si pak budeš povídat se ženami? Myslíš, že o fotbale?“

„A proč ne? Je to můj oblíbený sport. Chodím hrát každou sobotu.“

„Budeš si muset najít něco jiného. Například tenis.“

„To by mě asi nebavilo.“

„Uvidíš. To byl jen návrh.“

„No něco si určitě najdu.“

„To bych taky doporučovala, chceš-li zůstat štíhlá. Na co bych se ještě zeptala? Jaký film se ti v poslední době líbil?“

„Temný rytíř.“

„Špatná odpověď. Vzpomeň si na nějaký, který se líbil Karolíně.“

„Počkat, jak jen se jmenoval. Pýcha a předsudek.“

„To už je docela starší film, ale budiž. No aspoň vidíš, že si budeš muset dát opravdu pozor i na maličkosti. Takže s odpovědmi nespěchej a přemýšlej.“

 

Maminka dotočila poslední natáčku a došla k tašce, z které vyndala oblečení, jenž vypadalo docela všedně.

„V tomhle mám jít na ambasádu? Ta večerní róba není pro mě?“

„Tohle je jen na trénink. Pak se převlékneš.“

Josefína si oblékla podané bílé kalhotky.

„A teď se předveď.“

„Proč bych to neměl zvládnout. Navléknu si ji, upravím si ji přes prsa a vzadu...“

„A vzadu co?“

Josefína marně bojovala s háčky.

„Na poprvé to přece nemůže být perfektní.“

„To ne, ale u tebe to vypadá, že se konečného stavu nedočkám.“

Josefína se už začala vztekat.

„Ukaž. Dám ti radu. Sundej si podprsenku.“ Maminka přišla blíž.

„Nejdříve se podívej, kde je svrchní část. Obepni si podprsenku a zapni háčky vepředu, kde na ně vidíš. Pak si ji otoč košíčky dopředu a provlékni ruce otvory. A je to! Ještě ti poupravím ramínka.“

„Ty ramínka řežou.“

„To se ti jen zdá, jak máš podprsenku poprvé. Nezapomeň, že toto oblečení má hlavně podpírat a ne být zdrojem pro erotické představy. A když už jsme u těch těžších kousků, tak tady máš silonky.“

Josefína začala ten chuchvalec rozbalovat, ale maminka ji zastavila.

„Tohle si nemůžeš oblékat jako kalhoty, Jen to nech tak jak to je. Sedni si a od špiček nohou pomalu rozbaluj a dávej si pozor, ať si je nenatrhneš.“

„Je to zvláštní pocit. Už předtím jak jsem si oblékal kalhotky, tak jsem mnohem víc vnímal materiál. Tohle je ještě lepší, možná až...“

„Vzrušující? A proč by nemohlo být? Ale teď už se doobleč“ a podala obyčejnou lehce zdobenou blůzku a k ní dlouho šedivou sukni s malým rozparkem. Když si to Josefína oblékla, dostala ještě lodičky na podpatku.

„To snad nemyslíš vážně. Na tom se zabiju. Nemáš jiné?“

„Bohužel, ale věřím, že to zvládneš. Čím ženštější dnes budeš, tím lépe.“

Josefína si je trochu neochotně obula.

„Ukaž. Pomůžu ti vstát.“

„Vida. Už jsem zase vyšší než ty.“

„Tak se projdi.“

Následovaly první opatrné krůčky.

„Teď se soustřeď hlavně na rovnováhu. Nikam nespěchej.“

Josefína chodila z obýváku do ložnice. Tam a zpět.

„Narovnej se. Dávej nohy lehce před sebe a nech zadek, ať se pohupuje v rytmu tvých kroků.“

Její chůze pomalu začala nabírat na ladnosti.

„Už mě začínají bolet nohy.“

„Ještě musíš chvíli vydržet. Je na čase přestat koukat na zem. Pojď sem.“

Maminka vzala z blízké poličky knihu a dala ji Josefíně na hlavu.

„Snaž se, ať ti nespadne. Drž si lokty u těla a usmívej se trochu.“

„Ty snad chceš mít ze mě modelku!“

„To se neboj. Věšák na šaty z tebe nebude. Ty máš před sebou důležitější kariéru.“

Josefína ještě chvíli chodila sem a tam, když ji maminka dovolila sednout.

„Ale ale. Co to bylo?“

„Copak?“

„Chceš si zmačkat svou sukni? Tak ještě jednou.“

Napodruhé už si Josefína sukni uhladila.

„Ještě to není ono, ale pokračovat už budeme v jiné sukni. Jistě budeš nosit i mnohem kratší. Takže si obleč tuto.“

Nová sukně nesahala ani do půlky stehen.

„Neměla bys papírové kapesníky?“

Josefína popošla a ohnula se v pase ke spodnímu šuplíku, ve kterém byly všelijaké drobnosti. V tu chvíli ji však maminka plácla přes zadek a Josefína vískla.

„Co to děláš?“

„Kde je vystrčeno, tam je dovoleno. Dávej si pozor, komu všemu chceš ukázat své kalhotky. Příště si raději sedni na bobek, když se budeš chtít pro něco sehnout.“

„No jo.“

„Tak si sedni a pustíme se do líčení.“

Josefína si tentokrát nezapomněla uhladit svou sukni.

„A ještě si dej k sobě kolena nebo si dej nohy přes sebe, ale pozor na to, aby nebylo nic vidět, když si je budeš přehazovat. Nechceš si to raději teď hned zkusit?“

Josefína dala nohy k sobě a řekla: „Můžeme už začít? Chci to mít za sebou.“

„Dobrá, ale bude lepší, když si líčení vyzkoušíš sama.“

„No to budu vypadat.“

„Uvidíme, třeba budou potřeba jen lehké úpravy. Tak čímpak by si začala.“

„Já myslím, že by stačila jen rtěnka“ a vyšpulila rty.

„Byl by to sice jeden ze způsobů jak na sebe upoutat pozornost, ale spíš negativní. Budeš se muset naučit kompletní líčení.“

Josefína se iniciativně chopila štětečků a začala si na tváře nanášet růž. Když byla jakž takž spokojená, vzala rudou rtěnku a obtáhla si rty. Dále popadla menší štěteček a nanesla si zelené oční stíny. Celé své dílo dokončila řasenkou. Maminka byla celou dobu zticha a čekala na výsledek.

„Hotovo! Vypadám jako děvka!“

„Nebo spíš jako desetiletá holčička, co poprvé objevila maminčinu kosmetickou výbavu.“

„Však to bylo poprvé.“

„Dobře. Jelikož nemáme moc času na experimenty, tak tě dnes nalíčím sama. Tady žádné úpravy nepomůžou, takže začneme od začátku.“

Maminka šetrně odlíčila celý obličej. Nanesla denní krém a nechala ho deset minut vstřebat. Poté použila podkladovou bázi, na kterou nejdříve nanesla kamufláže, aby zakryla drobné vady, a poté

teprve nanesla make-up. Následovně pár míst projasnila, aby pak vše důkladně zapudrovala. Pak zvýraznila oči vhodnou kombinací linky a očních stínů. Dále vytvarovala řasy kleštičkami a nanesla řasenku. Obočí jen lehce zdůraznila. Na závěr si nechala rty, které objela konturkou a štětečkem nanesla rtěnku.

„Tak co? Je tohle lepší?“

„Ano, ale jak to mám zvládnout? Z výtvarky jsem nosil samé trojky čtyřky.“

„Nezbude ti nic jiného než cvičit a cvičit.“

„A nebo se nelíčit.“

„Snad tě dnešní líčení tak nevyděsilo. Tohle není styl pro všední den. Ten ti pak zabere mnohem méně času. Dnes ale musíš být perfektní. Neříkej, že se ti nelíbí.“

„Ta holka je nádherná.“

„A jsi to ty.“

„Ano, jsem nádherná. Jak rád bych ji políbil.“ Naklonila se k zrcadlu.

„Chceš si rozmazat rtěnku?“

„Radši ne. Už jsem tu trpěl dost dlouho.“

„Když už tak trpěla!“

„Ano, trpěla.“

„Tak ještě budeš muset chvíli vydržet, protože nám ještě zbývá dotvořit účes.“

Maminka začala sundavat natáčky až do té poslední.

„Víš co. Já myslím, že je můžeme nechat takhle rozpuštěné.“

„A nebylo by lepší je stáhnout gumičkou?“

„Dnes ne. Jen jim ukaž, jaké máš krásné vlasy.“

„A co nám teda ještě zbývá?“

„Doobléknout se, ale nejdřív zavolám taxíka.“

 

Zatímco maminka telefonovala. Josefína si svlékla blůzku se sukní a vzala si do ruky šaty na ramínku. Pořádně si prohlížela, co že si to má vlastně obléct.

„Proč zrovna růžovou?“

Maminka už položila mobil. „Protože ti bude moc slušet, ale nejdřív si sundej podprsenku. Do těchto šatů nepatří.“ Josefína tak poslušně učinila. „A vezmi si tyhle průsvitné punčocháče. Jsou o něco tenčí než máš teď na sobě, takže opatrně.“ Naštěstí se nic nestalo.

„A jak se mám do toho dostat?“

„Rozepneš přece zip, stoupneš si dovnitř a já zip zase zapnu.“

„Není to moc úzké?“

„Ne. Je to tak akorát.“

„A nemůžou ty šaty spadnout? Nemají žádná ramínka!“

„Ty máš starosti. Sama si řekla, že jsou těsné. Ty budou držet jak přibité.“

„A co když se mi bude chtít čůrat jako právě teď?

„No svlékat si ty šaty nebudeš. Běž si to radši teď hned vyzkoušet.“

Josefína odešla do koupelny, nadzvedla sukni a složitě si stáhla punčocháče a kalhotky.

 

„Tak jak to šlo?“

„Byla to fuška.“

„Aspoň se nebudeš divit frontám před dámskými záchody. Radši nechoď na poslední chvíli.“

Maminka vyndala náhrdelník a náušnice.

„Zítra si necháš propíchnout uši. Dneska nám musí stačit klipsny.“

Z venku se ozvalo zatroubení.

„Ten je tu nějak rychle. Obuj se a vezmi si tuhle kabelku, Už tam máš připravené to nejdůležitější.“

„Co je tohle za střevíce?“

„Přece nemůžeš jít v černých, v kterých jsi trénovala. Tyhle růžové budou ladit ke zbytku.“

„Ale proč? Vždyť mají ještě větší podpatky. Navíc nebudou pod šaty vidět, takže je jedno, jaké si obuji.“

„A co když si sedneš nebo půjdeš po schodech? Chceš se společensky znemožnit?“

„No jo.“

„Tak už se obuj a pojď.“

Obě si vzaly kabátky, které je měly ochránit před chladem letního večera. Josefínu čekal nelehký úkol. Sejít dvě patra po schodech. Přesně v prvním patře se znovu ozvalo zatroubení.

„Jestli je to chlap, tak mu ty střevíčky omlátím o hlavu.“

„Ale ale. Chovej se trochu jako dáma. Budeš to dnes potřebovat.“

Venku čekala červená Octavie. Obě dámy nasedly na zadní sedadla a taxikář se rozjel na určené místo. Po chvíli se Josefína nahnula k matce a pošeptala ji: „Pořád se na mě kouká! Jestli toho nenechá, tak mu fakt něco řeknu.“ Maminka se jen usmála, zakroutila hlavou a odpověděla: „Na to si budeš muset zvyknout. Měla by si být spíš ráda. Vypadáš opravdu nádherně. Když ti to vadí, tak se dívej ven a jeho si nevšímej.“

 

Praha byla volně průjezdná a tak byly za deset minut na ambasádě. V šatně si odložily kabátky a zamířily do sálu.

Josefína se naklonila k mamince a pošeptala ji: „Připadám si, že jsem nahá.“

„Jde jen o zvyk. Přece jen je tohle něco jiného než nošení obleku.“

V tom se k nim otočil tlustší pán s brýlemi, samotný velvyslanec.

„Vítám Vas u nas.“

Na chvíli se zarazil a prohlížel si mladší z žen.

„Vy Jozefina?“

„Ano.“

„Rád vas poznavam.“

Chvíli se nic nedělo, když maminka nenápadně strčila do Josefíny. Ta se na ni podívala a přemýšlela, co že by to měla udělat, když ji to najednou došlo a podala panu velvyslanci ruku.

„Těší mě.“

„Opravdu krásná motýl vylihnut.“

Josefína nevěděla jak reagovat, tak se omluvila a vydala se pro skleničku dobrého alkoholu. Jakmile se vzdálila na pár kroků, velvyslanec opět promluvil.

„Radši hlídat. Nové tělo. Nezná to to jméno, nezná...“

„Míru.“ a oba se zasmáli.

„Uzavšeme sásku. Brzo být valc. Kdyš Jozefína nepadnout, dám ona místo.“

„Je to ta pozice, o které jsme se bavili dnes ráno po telefonu?“

„Ano. Plati?“

„Platí,“ a potřásli si rukou.

Uběhla půl hodinka a bylo ohlášeno překvapení večera. Pro oživení se mělo tančit. Josefína v tu chvíli seděla s maminkou u stolu.

„To snad nemyslí vážně. Co když někdo bude chtít tančit se mnou?“

„To už je myslím vyřešené. Podívej se! Už se sem blíží tamhle ten mladík.“

„Kdo to proboha je?“

„Myslím, že je to syn velvyslance.“

„Tak s ním jdi ty.“

„Myslím, že to nepůjde. Zcela jasně se dívá na tebe.“

„Ale já s ním tančit nechci. Zachraň mě.“

„Asi budeš muset a usmívej se.“

Josefína se začala dívat jinam, ale i přesto se ozvalo „Smím prosit?“. Otočila pomalu hlavou a snažila se držet křečovitý úsměv.

Maminka se usmívala a ještě dceři pošeptala: „Nech se vést a vše dobře dopadne.“

Josefína vstala, ještě se párkrát otočila jakoby prosila maminku o pomoc. Když mládenec našel kousek místa, zastavil se. Josefína ho pohotově chytla pravou rukou kolem boku, ale podle výrazu ve tváři si uvědomila svůj omyl. „Pardon“ a už se připravila do svého postavení. V duchu si pořád opakovala, že musí vykročit dozadu. Maminka napjatě sledovala, jak tanec dopadne. Né, že by své dceři nevěřila, ale věděla, že i jí se občas nožky zapletou a pak není daleko k pádu. A jak to dopadlo, tak o tom možná někdy příště.