Kdy bude pokračování prosím
Únos nevěsty naruby - 1.díl - Lezanka
05.03.2022 14:38
Byl jsem už na několika svatbách a vždy jsem obdivoval, jak se děvčata dokázala přeměnit na princezny či víly. A tak, když mě kamarád Karel pozval, nepřemýšlel jsem a rád pozvání přijal. Dokonce jsem mu nabídl, že budu řidičem v pohotovosti a kvůli tomu jsem pil jen nealko. Radku jsem znal málo, ale připadala mi, že je docela usměvavá a vtipná holka. Pak ale jsem si začal pohrávat s nezbednou myšlenkou na únos.
A tak se stalo, že jsem svůj plán uskutečnil. Krásná nevěsta seděla vzadu a dívala se nadšeně, jak ubíhá krajina za okny.
„Jak dlouho Pojedeme, Honzo?“
„Ještě čtvrt hodinky, jen vydrž nevěstinko.“
Při tom jsem mrkl do zpětného zrcátka a uviděl její štíhlé ručky v bílých rukavičkách.
„Tak a jsme na místě, vystupovat slečno!“
„Paní! Já už jsem paní!“
A moc mile se na mě usmála. Zabouchl jsem auto, hodil ovladač do kapsy saka a pomáhal nevěstě, aby prošla přes branku do zahrady. Prošli jsme kolem bazénku, který byl zakryt obloukovou střechou, obešel kout na grilování s lavičkama a odemkl nízký domeček.
„Říkal si, že je to barák a tohle je spíš chaloupka.“
„Jo, přízemní chatka jen pro víkendy. Ale nám to na ten čas, než nás najdou snad postačí, né?“
K tomu nic neřekla a zvědavě nakoukla dovnitř.
„Jednoduché a účelné.“
„Jo, vzadu je ložnice a tady je toaleta se sprchou.“
A postavil jsem na stůl vínko, dvě sklenky a vytáhl mix slaných sušenek.
„Můžeš si klidně udělat pohodlí, Radko.“
A sám jsem odložil na ramínko sako s kravatou. K mé potěše si odložila závoj, svlékla rukavičky a přisedla naproti mě.
„Co takhle si zahrát takovou nevinou hru, Jene?“
„Hru, jakou hru máš na mysli?“
„Když vyhraju, odložíš si část oděvu a naopak.“
Tohle byl skoro sen. Vidět jí jen ve spodním prádle a tak jsem přikývl a přinesl karty na prší. Vínko jsem poctivě doléval oběma a za půl hodinky jsme se smáli a odkládali jedno prádélko za druhým.
„Jsi opravdu úchvatná!“
A políbil jsem jí ruku, když měla jen podprsenku, kalhotky a samo držící silonky v bílé barvě. Její nožky byly obuté do bílých lodiček s páskem přes kotník a dělaly ještě svůdnější nožky, než bez pásku. Musel jsem se olíznout a opět jsme pokračovali.
„Prohrála jsem, sundávám lodičky.“
Já si jednu vzal do ruky a přivoněl k ní.
„Takhle pít z ní šampaňské!“
„No, třeba i na to dojde Jene!“
Pohladila mě po ruce a zábava pokračovala. Já musel svléknout nejen ponožky, ale i tričko a když jsem svlékl její podprsenku, seděli jsme už jen v slipech a kalhotkách.
„A jedeme obráceně, ten kdo vyhraje dá slipy tomu druhému a naopak.“
„Počkej a co když se budu muset navléknout do šatů?“
„Tak z tebe udělám nevěstu a spod závoje tě nikdo nepozná!“
A nádherně se smála. Při tom dolila vínko a přiťukla si.
„To je fakt bláznivý nápad Radko!“
Náhle jsem ztratil jakékoliv zábrany a začal vyhrávat. Radka se postupně oblékala a protože se karta často otočila, musel jsem se i já oblékat do jejího prádla. Šíleně jsme se nasmáli, když mě oblékala do těch silonek a obouvala do lodiček. Zjistil jsem, že má nožku jen o číslo menší a i když trochu tlačily, povedlo se mi do nich dostat. Pásek mi zapínala už s radostným úsměvem vítězky.
„Tady máš moje tričko!“
„A pro změnu ti obleču podprsenku!“
„No jo, je nějaká placatá.“
„Nemáš tady nějaké froté ponožky?“
Přikývl jsem a za mohutné opory stěn kolem jsem se dobelhal do ložnice a po chvilkovém hledání nesl jeden pár bílých se vzorečkem květin. Ta je zručně smotala a vyplnila košíčky.
„Jo, pěkné, tak pokračujeme!“
Vše bylo báječné jen do chvíle, kdy spadla klec a já se musel nasoukat do šatů.
„Do toho mě nedostaneš Radko!“
Mluvil jsem trochu už rozvláčněji.
„Neboj, mám na to grif!“
A protože jsem měl přes sebe už dvě saténové spodničky, látka šatů slušně klouzala až jsem byl v nich.
„Vzadu pozapínám háčky a vepředu stáhnu tuhle nádheru! To budeš koukat!“
Pak mi začala hrudník stahovat nějakejma šňůrkama až jsem skoro nemohl dýchat.
„Vydrž to, ještě dvě dírky stáhnu, jo skvěle a už je tam pár uzlů, aby se to nerozjelo!“
Díval jsem se, jak v košili a kravatě utahuje uzlíky a jak zbytek stáhla dozadu a udělala poslední uzel s mašličkou.
„Paráda, vešel ses do toho a jdeme hrát dál!“
Zpitomělý tou vůní z šatů jsem sotva dosedl a vzal opět karty. Radka si musela obléknout boty i kalhoty a navrch si vzala sako. Mě do vlasů přistál závoj a na ruce mi navlékla ty úžasné rukavičky.
„Jak se cítíš Radko?“
„Ale já jsem Honza.“
„Ehm, jo ještě náušničky, náhrdelník a taky dva prsteny.“
Měla dost práce se snubním prstenem, ale jak pořádně zabrala, prsten proklouzl po hladké látce a já užasle zíral na ty ozdobené prsty.
„To je fakt šílené, Radko!“
„Už jsem Honza a ty jsi teď nevěsta Radka! Kde máš velké zrcadlo?“
„V ložnici, přece!“
Tak se tam běž podívat, já rozdám karty!“
Jak jsem vstal, tak jsem se trochu zamotal do sukně a zavrávoral. Radka mi hned pomohla udržet rovnováhu a pak už na mě zírala ta princezna. Byl jsem úplně jako nevěsta, botky s krásnou kulatou špičkou, šaty bohatě nařasené s obručí, tak že dělaly nádherný válcovitý kruh kolem mých nohou, stáhnutý pas a prsa, která se vzdouvala. Hladil jsem se a natáčel bokem když tu náhle zacvakly dveře a já zaslechl cvaknout zámek.
„Radko, ty někam jdeš?“
A rychle jsem se přesunul do kuchyně. Ta byla ale prázdná, karty položené a sklenky prázdné. Otevřel jsem dveře na toaletu, ale nikdo tam nebyl. Než jsem stačil dojít k hlavním dveřím, uslyšel jsem nastartovat motor a moje auto odjelo svižně pryč. Vzal jsem rychle za kliku, ale dveře se ani nepohnuly.
„Radko, ty si mě tu zamkla? Neblbni a otevři!“
Při tom jsem zabouchal tou bílou pěstičkou na dveře.
Pak už bylo všude opět ticho a já bezvládně klesl na nejbližší židli a nalil si víno.
„Co teď budu dělat? Chtěl jsem unést nevěstu a vlastně se to otočilo proti mě.“
Díval jsem se na svoje zeštíhlené prsty a ještě chvilku jen tak kmital očima po místnosti. Pak jsem si uvědomil, že mi navlékla na prst snubní prsten. Byl krásně lesklý a po obvodu měl vytesané lístečky a velmi drobné kvítky. Napil jsem se a pak začal plánovat.
„Když se svleču, naházím oblečení do tašky, tak můžu někam zmizet a chtít za to výkupné tak jako tak.“
Položil jsem sklenku a snažil se sundat prstýnky. Ale ouvej, vůbec to nešlo. Tím naštváním mi museli napuchnout prsty. Pak jsem zkusil rozvázat tkanice na šněrovačce, ale v rukavicích jsem byl tak nemotorný, že jsem si začal zoufat. Vstal jsem a prošel se kolem stolu až sukně šustila. Byl to tak krásný pocit být nevěstou se vším všudy, ale malér bude, když mě tady najdou a potrestají.
Dopil jsem sklenku a šel se podívat do skříní. Vysely tam nějaké košile, kalhoty, povlečení nebo ručníky, ale až v další skříni jsem našel dlouhý plášť. Rychle jsem sundal závoj a hodil ho na postel, zkusil plášť a potěšil se, když mi seděl i s kapucí. Vytáhl jsem plátěnou tašku a vhodil závoj a pánské oblečení s botami dovnitř.
„Ještě že neví o zadním vchodu.“
Přikročil jsem ke dveřím a dal je na řetízek, pak zkontroloval, zda jsem na nic nezapomněl a otevřel poklop na zemi. Byl trochu zaprášený v rohu, ale to mě netrápilo. Sešel jsem po schodech dolů a zavřel za sebou, pak našahal kliku a pořádně zabral. Oddychl jsem si, když dveře povolili a já vyšel do prosluněné zahrady. S nejvyšší ostražitostí jsem zadem prošel přes zahradu a zadní brankou vyklouzl na polní stezku k lesu. Při tom jsem mával rukama, abych se v těch vysokých botách nezabil.
„Kdyby mě potkaly nějací pobudové, tak mě budou chtít znásilnit!“
Brumlal jsem si pod nos a v tom proti mě šel nějaký chlap. Sledoval jsem okolí a nekoukal na něj, což se vyplatilo a on mě minul bez oslovení. Až za keřem jsem se ohlédl a uviděl, že čumí do mobilu.
„Jsi zbytečně podezřívavá!“
Vynadal jsem si nahlas zvýšeným hlasem a pak jsem se přistihl, že zkouším mluvit jako ženská.
Byl to docela kus cesty, lodičky svítily na tmavé pěšině a každý kamínek jsem cítil ve špičkách. Občas se mi podpatek zaryl hloub do písku a tak moje chůze byla dost zvláštní. Pak jsem uviděl střechy domečků a zaradoval se. Stromů ubývalo a když jsem došel na asfaltku, podpatky se rozlehly do širokého okolí až mě to vylekalo. V tom mě minulo bílé auto s řidičem až jsem sebou trhl. Naštěstí jsem nikoho nepoznával a tak mě to uklidnilo. Přidal jsem do kroku, protože se mi po silnici šlo o dost líp. Baráček se zelenou střechou se vyloupl a já rychle proklouzl do zahrady. Byl tam klid a jen houpačka říkala, že majitelé nebudou daleko. Zabouchal jsem na dveře, ale nikdo neotvíral. A tak jsem se pohodlně usadil a začal se houpat. Bylo to tak zvláštní, ale moc příjemné díky větříku, který foukal kolem uší a pod sukni. Rozepl jsem plášť a čekal, kdo se objeví. Jenže čekalo mě překvapení.
