Úředníci - Alis

08.08.2025 23:14

Byl to obyčejný den, jakých jsem za svou kariéru ve státní správě zažil stovky. Ranní porada, hromada e-mailů, nekonečné rozpočtové tabulky. Na konci porady se mi ale na telefonu objevil známý hlas – Petr, můj bývalý spolužák z gymnázia.

„Ahoj,“ ozval se, trochu nesměle. „Hele, Jarko… nesedli bychom na kafe? Měl bych na tebe prosbu. Ozvi se, jestli můžeš. Zpráva krátká, bez zbytečností. Přesto mě zaujala víc, než bych čekal.

Seděli jsme v kavárně nedaleko úřadu. Čas se na něm nijak nepodepsal – Petr vypadal skvěle. Upravený, lehký úsměv, trochu jemnější rysy, než si pamatuji ze školy, ale pořád stejný klidný hlas. Jediné, co se změnilo, byl způsob, jakým se díval – jako by se neustále kontroloval.

„Hele,“ začal po chvíli, „máš tam u vás nějaké místo? Já… zkoušel jsem podnikat, pak jsem chvíli pracoval v jedné firmě, ale po reorganizaci to šlo ke dnu. Potřeboval bych se něčeho chytit.“

Měl jsem. Pozice referenta, pro začátek. Práce nenáročná, ale potřebná. Problém byl, že neměl potřebné vzdělání pro práci ve veřejné správě. Nabídl jsem mu místo s tím, že si vzdělání doplní, ale plat tomu odpovídal – spíš symbolický.

„Jestli to zvládneš aspoň první rok, pak už to půjde,“ řekl jsem.

Petr se jen usmál a kývl. „Já to dám.“

Začal skoro hned. Přesný, tichý, spolehlivý. Nezdržoval se zbytečnými řečmi, ale uměl být příjemný. A měl zvláštní cit pro lidi – rychle si získal kolegy a hlavně kolegyně, i ty, kteří jindy dlouho trvají na „vychování si“ nováčka.

Jednoho dne, při ranní kávě v kuchyňce, jsem si všiml něčeho zvláštního. Měl nehty, jako by je nedokonale odlakoval – tenký film průsvitného růžového laku, místy sloupnutý, místy přehlédnutý. Zahlédl jsem to jen na vteřinu, ale ta vteřina mi zůstala v hlavě celý den.

Za čtrnáct dní se situace opakuje. Jiný den, jiný hrnek, jiná košile – ale stejný drobný detail na jeho prstech. Tentokrát jemný třpytivý povrch na palci a ukazováku.

Znovu dělám, že si toho nevšímám. Ale on si všimne mého pohledu. Neuhne, jen se tiše usměje. Úsměv bez výmluv.

Po dalším týdnu si kávu dáváme spolu venku na lavičce. Slunce svítí, lidé chodí kolem, nikdo nás neposlouchá. Neplánuju o tom mluvit, ale pak se Petr sám nadechne.

„Víš… jsem rád, že ses neptal,“ řekne tiše.

„A zároveň… že ses díval.“

Mlčím, poslouchám.

„Víš, že tě beru jako přítele, viď?“

Přikývl jsem.

„Tak ti něco řeknu.“

Zalovil pohledem v dálce, jako by hledal odvahu.

„Sám víš, jaký mám teď plat. Přes den tu pracuji za pár korun a večer… chodím pinglovat do nočního klubu.“

„Nočního?“
Přikývl.
„Jo. Bar, tanec, hodně turistů. Nejprve jsem si říkal, že tam jen nosím drinky. Ale...“

Odmlčel se.

„Smáli se mi. Ne hned, ale poznáš to. Jsem malej. V praxi to znamená, že z dálky vypadám jako někdo, kdo ztratil stoličku. Všichni číšnici mají metr osmdesát, těsné vesty, hluboké hlasy. Já… no, dýška se nekonala.“

Povzdechl si, ale už ne hořce. Spíš s úsměvem, jako někdo, kdo ví, že to nejlepší teprve přijde.

„A pak si toho všimla Eva. Kolegyně na place. Jednou po šichtě za mnou přišla, prohlídla si mě od hlavy k patě a řekla: „Udělám z tebe ženskou.’“

Zasmál se.

„Nejdřív jsem myslel, že si dělá srandu. Ale ona ne. Druhý den přinesla oblečení, paruku, make-up. Naučila mě chodit jinak, držet se jinak. A pak… mě jednou večer přijď zítra o dvě hodiny dříve bude převlek.

„Dneska nepracuje Petr. Dneska obsluhuje Petra.“

Seděl jsem bez dechu.

„A víš co?“ pokračoval tiše. „Najednou se Petře přestali smát. Najednou jsem byl ‘ta roztomilá holka s perfektní postavou’. Dýška šla nahoru. Hodně nahoru.“

„A to ti nevadilo?“ zeptal jsem se.

Zamyslel se.

„Ne. Vlastně... jsem to bral jako pracovní oblečení.“

Na chvíli jsme oba mlčeli. Pak jsem se podíval na Petra a řekl:

„Víš, že jsi neuvěřitelně odvážnej?“

„Myslíš?“ pousmál se.

„Jo. Spousta lidí by se pod tím zhroutila. Ty jsi z toho udělal svou výhodu.“

„No… Eva by řekla, že jsem jen konečně začal používat, co mám – malý pas, hladkou pleť a dobrý nohy,“ zasmál se.

Ten večer jsem na něj musel pořád myslet.

Po tom rozhovoru na lavičce mezi námi něco prasklo – ne ve zlém, spíš jako když se konečně otevře okno v přetopené místnosti. Petr už se přede mnou nesnažil skrývat. Občas jen naznačil, co dělá po večerech, jindy o tom mluvil otevřeně. A jednou – pamatuju si to přesně – jsme spolu zůstali v kanceláři po pracovní době. Dával dohromady nějaké formuláře, já vyřizoval maily. Vzduch byl těžký, únava visela ve stínu lampy.

„Víš…“ začal najednou. „mnoho se u mě změnilo. Nejen to oblečení.“

Podíval jsem se na něj. Oči se mu leskly. Klidně pokračoval.

„Ze začátku to bylo jen o práci. Make-up, paruka, šaty. Ale Eva mi řekla: ‚Petro, ženská nezačíná v obličeji. Ale pod tím.‘“

Odmlčel se.

„Ukázala mi jiné prádlo. Tenká tanga, krajkové body, silonky s vysokým pasem, bez zesíleného klínu. Věci, které…“

Polkl.
„…které mi najednou připadaly správné. Ne pro někoho jiného. Pro mě.“

Mlčel jsem, ale cítil, že tohle chce říct už dlouho.

„Poprvé v životě jsem se necítil trapně v tom, co mám na sobě. Měl jsem podprsenku – a ne prázdnou. Eva mi věnovala silikonové vycpávky, perfektně tvarovaná prsa. A boky? Prý ‚chlapi z klubu to milujou, když máš trochu šířku.‘ Tak mi dala vycpávky i tam.“

Seděl jsem proti němu, beze slov. Ne proto, že bych nevěděl, co říct – ale protože mě zaskočilo, jak krásně o sobě umí mluvit, i přes všechnu zranitelnost.

„A víš co je nejlepší?“ dodal.

„Že už se mi nikdo v tom klubu nesměje, jako dřív Petrovi. Teď se usmívají jinak. Chlap, co sedí u baru, se usměje a řekne: ‚Máš krásné nohy, Petro.‘ A já vím, že to myslí vážně.“

Často cítím jak mi někdo sáhne na nohu nebo zadek. Někdy mi mezi prsa šoupnou tuzér.

 

A tehdy se mě zeptal:

„Chceš ji vidět? Ne Petra… ale Petru. Třeba zítra večer.“

Přikývl jsem.

Ne ze zvědavosti, ale z respektu.

Řekl jsem, že přijdu. A dodržel jsem to.

Ten klub se nacházel v jedné nenápadné postranní ulici. Na fasádě decentní nápis, sametový závěs u vchodu, tlumené světlo. Kdybys šel jen náhodou kolem, ani si ho nevšimneš. Ale když víš, co hledáš – trefíš naprosto přesně.

Uvnitř to bylo jiné, než jsem čekal – ne vulgární, jak si člověk možná představí, ale elegantní, barevné, smyslné. Vzduch voněl po parfému, víně a čemsi nasládlém, co nedokážeš pojmenovat. Vše kolem zářilo sametovým klidem, pod kterým pulsovalo napětí.

Usadil jsem se ke stolu v rohu. Obsluhovala štíhlá brunetka v černých punčochách a třpytivém korzetu. Napadlo mě, jestli je to ona. Ale nebyla. Dal jsem si drink a čekal.

Asi po 20 minutách se objevuje další servírka krátké třpytivé šaty, lesklé tělové punčochy, vysoké podpatky, které by na někom jiném působily přehnaně. Ale u ní – přesně seděly. Vlasy měla vyčesané, obličej hezky a výrazně nalíčený, úsměv vyrovnaný.

Pohybovala se přirozeně, boky se jí houpaly s ladností, ruce měla elegantní, uvolněné, všechno působilo jemně, ale ne slabě. A ty silonky – hladké, s dokonalým leskem, lemované černými lodičkami – to nebyla parodie na ženu. To byla krásná žena.

Zamrazilo mě. Ne z trapnosti. Z překvapení, pýchy a něčeho, co jsem si zatím nedovolil pojmenovat.

Po chvíli mě navštívila u stolu.

„Tak co říkáš?“ zeptala se s tichým úsměvem.

Chvíli jsem nemohl najít slova.

„Nečekal jsem… že mě to tak vezme. Že ti to bude tak… slušet.“

„Děkuju,“ řekla tiše. „Víš i já jsem byla a jsem stále překvapená.“

Díval jsem se na ni. Už to nebyl Petr s lakem zapomenutým na nehtech.

Byla to Petra, sebevědomá žena. A já ji začínal vidět jinak. Nejen jako kolegu, ani jen jako přítele.

Někam odběhla, po chvíli přisedá, „mám pauzu pro tebe.“

Seděla naproti mně. Petra. Oči nalíčené, ale přirozené. Vlasy sepnuté dozadu, trochu neposedné. Prsa pod šaty vytvarovaná, ale přesto se pohupovala s každým dechem jako by tam patřila odjakživa. Stehna v hladkých lesklých punčochách těsně překřížená.

A já si najednou všiml, že nevnímám, jak mluví, ale jak se hýbou její ústa. Jak si mimoděk uhlazuje sukni. Jak mi při smíchu na chvilku položí ruku na předloktí.

Bylo to něco mezi magnetem a vnitřním zmatkem. Protože mé tělo… reagovalo.

Snažil jsem se to potlačit. "Vždyť je to Petr. Kamarád. Kolega." V hlavě mi blikala tahle věta jako varovné světlo. Ale nefungovalo to.

Protože teď neseděl naproti mně Petr. Ale Petra.

A já na ni reagoval jako muž na krásnou ženu.

Cítil jsem jemné napětí v podbřišku. Horko v obličeji. Oči se mi zadrhávaly o její křivky – neokázalé, ale přesně tam, kde mě to nenechávalo chladným. Ta ramínka, pod kterými se rýsovala prsa. Ta záda, která se nabízela k doteku. A nohy… dlouhé, drobné, v těch silonkách nepřípustně dokonalé.

„Jsi dnes nějak zamlklý,“ řekla tiše a opřela se víc.

„Jsi v pohodě?“

„Jo. Teda… jo. Jen jsem… trochu překvapenej.“

Sám jsem nevěděl, jestli mluvím o klubu, nebo o tom, co se mi právě děje uvnitř.

Usmála se. A její úsměv nebyl nevinný.

„Vím, co si říkáš,“ zašeptala.

„‚Vždyť je to Petr.‘ Viď?“

Ztuhnul jsem.

Přikývl.

„Ale moje tělo dnes večer není Petrovo,“ dodala klidně.

„A tvé tělo na to odpovídá. Nemusíš to popírat.“

Najednou se mi stáhl žaludek. Ne strachem, ale vzrušením. Nepřiznával jsem si to doteď, ale všechno ve mně křičelo: chceš ji. Ne jako experiment, ne jako kuriozitu. Ale jako ženu, která mě přitahuje.

„Nevím, co si o tom mám myslet,“ přiznal jsem.

„Ale moje tělo… mi to zřejmě říká za mě.“

 

Petra se zvedla, lehce si uhladila sukni.

„Tak to nech na něm,“ řekla klidně. „Zítra budeš přemýšlet. Ale dnes večer můžeš prostě jen cítit.“

Petra mne bere za ruku a jdeme ven. Teplá letní noc. Stáli jsme venku, kousek za klubem, v postranním dvoře, kde nikdo nechodí. Lampy vrhaly žluté světlo, jemně se odráželo od jejích punčoch. Podpatky zaklepaly o dlažbu, když se ke mně otočila čelem. Oči vážné, ale v koutku rtů zůstal ten její lehký úsměv.

„Dýcháš jinak,“ poznamenala tiše.

„Cítíš mě. A nebojíš se toho tolik, jak si myslíš.“

Chtěl jsem něco říct, snad to zlehčit, ale hlas mi selhal.

A pak, klidně, bez stopy výsměchu, jen s tichým zájmem, řekla:

„Chceš si sáhnout?“

Přistoupila blíž, hlas zeslábl na šepot.

„Na nohy… nebo i na prsa?“

Zaváhal jsem jen vteřinu. Možná ani ne.

Natáhl jsem ruku. Nejistě. Pomalu. A dotkl se jejích stehen, hladkých a napjatých pod silonkami. Materiál byl jemný, chladivý, ale pod tím bylo teplo, živé tělo, které sebou lehce trhlo. Ne couvnutím – spíš reakcí, která mě jen víc vtáhla.

Přejel jsem hřbetem ruky výš, podél vnější strany stehna. Petra zavřela oči, tiše vydechla.

„Jsou hezký, viď?“ Přikývl jsem.

„A co prsa?“ zeptala se klidně, beze studu.

Otevřel jsem dlaň a přistoupil blíž. Lehce jsem ji pohladil přes šaty. Tvar byl měkký, pružný, přesně takový, jaký bych čekal u ženského těla. Ale věděl jsem, že nejsou skutečná. A přesto – moje tělo to vůbec neřešilo.

Bylo to víc, než jen dotek. Byl to okamžik přijetí. Ne Petřina prsa nebo nohy. Ale Petřina rozhodnutí být tím, kým chce být. A moje schopnost na to reagovat beze strachu.

Zůstal jsem stát těsně u ní.

„Nečekal jsem, že to bude… takhle skutečný,“ řekl jsem tiše.

Petra se usmála.

„Ale ono to skutečný je. I když je to trochu jinak, než jsi zvyklý.“

„Tak si ještě sáhni,“ zašeptala.

„Na nohy. Víš, že to chceš.“

Její hlas byl sametový. A moje ruka se sama pohnula.

Dotkl jsem se jejích stehen těsně nad koleny – hladkých, napnutých silonkami, které jemně vrněly pod dotekem. Prsty jsem přejel po jejich povrchu a ucítil tu známou hebkost, jemnost, napětí látky, která obepínala její tělo jako druhá kůže.

„Pomalinku…“ řekla tiše. „Silonky mají rády něhu.“

Polkl jsem. Sklonil se níž, a pohladil její lýtko. Přitiskl jsem dlaň, cítil to napětí pod materiálem, živé svaly, které se poddávaly mému doteku, ale zároveň mě vedly výš. Lehce roztáhla nohy.
Byla lehká jako pírko, ale přitom pevná, hrdá.

Přejel jsem dlaní zpět ke koleni, tentokrát z vnitřní strany. Silonky se tam mírně leskly, a jak jsem přejížděl nahoru, slyšel jsem tichý nádech. Nechal jsem palec jemně klouzat podél vnitřního stehna, až těsně pod lem jejích šatů.

Zastavil jsem se.

Podívala se na mě dolů.

„Ještě,“ zašeptala.

„Nahoru můžeš. Ale pomalu.“

Pohyboval jsem prsty výš, cítil, jak látka klade jemný odpor, a pod ní… její teplo. Tělo reagovalo, stehno se mírně napjalo, drobný pohyb bokem. Byla vzrušená. Já také. Víc, než jsem si chtěl přiznat.

Petra mě sledovala, hlava mírně nakloněná, oči temné a jasné zároveň.

„Tak si sáhni… nebo mám začít já?“

Její hlas mě polil horkem.

Přistoupil jsem blíž, prsty váhavě natáhl k jejímu klínu. Pomalu jsem sjel po látce až dolů ke stehnům. Hladké. Mírně studené. Punčocháče pevně obepínaly její nohy.

Přejel jsem dlaní nahoru.

Punčocháče jemně ševelily pod mou rukou. Hebké, napnuté, vzrušivě hladké. Měl jsem pocit, že mi hmatem mizí hranice mezi tělem a fantazií.

Petra se jemně opřela o stěnu.

Roztáhla mírně nohy.

Neříkala nic. Nemusela. Věděla, že půjdu dál.

Moje ruka se pohnula výš prsty klouzaly po hladkém silonu, lehce pružném, těsně obepínajícím její tělo. Zadržel jsem dech, když jsem sjel až do jejího rozkroku – hmatem jsem cítil jemné napnutí látky mezi jejími nohami.

Zastavil jsem se. Ale jen na okamžik.

Pak jsem položil dlaň přímo na její klín, jen přes tenkou látku punčocháčů. Cítil jsem, jak se její pánev pohnula proti mně, drobné zachvění.

Byla teplá. Hebká. Živá.

Petra zavřela oči.

„Tohle mě tedy rozpaluje…“ zašeptala a přitiskla se ke mně víc.

Moje prsty se lehce pohnuly – hladily ji přes látku, jemně kroužily v místě, kde byla nejcitlivější. Punčocháče byly už lehce zvlhlé.

Zasténala.
„Jsi první… komu dovoluju až sem,“ řekla tiše.

Moje péro bylo neskutečně ztopořené, až to bolelo. Petra mi rozepíná kalhoty a osvobozuje mi péro a drží ho ruce. Moje ruka jí rejdí v rozkroku a po zadku pouze v silonkách, tanga vzadu nevnímám. Petra pokleká a bere mi čuráka do úst. Asi dvakrát mi objede žalud jazykem a vsunuje si ho až někam do krku. Následuje mohutná ejakulace Petře do úst, vše polyká. Mne se motá hlava, nechápu, co se to stalo. Vracíme se do klubu. Dáváme dvojitou whisku. Petra ještě asi hodiny obsluhuje a já popíjím.

Petra končí.

„Pojď se mnou…“

Neptala se.

Věděla, že půjdu.

Asi po 300 metrech jsme byli u Petry.

Petra odemkla dveře s tichým cvaknutím.

Stála přede mnou, zády k posteli.

Pomalu si stáhla šaty z ramen.

Klouzaly dolů jako voda.

Zůstala v tělových punčocháčích, černých kalhotkách s krajkou a podprsence, která vyplňovala její ženské křivky víc, než bych si kdy dovedl představit.

Byla štíhlá, ale dokonale tvarovaná – boky jemné, prsa pevná, kulatá, jako stvořená pro dotek.

„Líbím se ti… i takhle?“ zeptala se tiše.

„Líbíš se mi víc, než kdokoliv před tebou,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

Přešla ke mně a vklouzla mi do náruče.

Její tělo se na mě přitisklo – hladká látka punčocháčů, měkkost podprsenky, vůně jejího krku.
Přesně v ten okamžik jsem zapomněl na to, kým jsme byli.

Zbyla jen touha. A důvěra. Ani nevím jak, ale byl jsem náhle zcela nahý.

Posadil jsem ji na postel a pomalu ji líbal na vnitřní stranu stehen přes punčocháče, cítil každý její nádech, každé cuknutí. Byla citlivá, vnímavá, otevřená.

Rukou jsem jí sjel až dolů, palcem přejel přes klín – látka tam byla napnutá a horká, vlhká.
Vzdychla. Zatnula prsty do přikrývky.

„Chci, abys mě měl… celou,“ zašeptala.

Přesunul jsem se k jejím rtům, líbali jsme se dlouze a hladově, jako bychom na to čekali roky.
Chtěl jsem ji vysvléknout úplně, ale zarazila mne.

Ležíme vedle sebe v posteli.

Následuje masáž jejího rozkroku a ztopořený čurák jí vyjíždí z kalhotek a napíná silonky, pokračuji. Petra mi jemně honí. Najednou se rázně otočí ke mně zády a přechází do jasné pozice v pokleku.

„Mrdej mě do prdele!!!“

Opět jí chci sundat silonky a tanga.

„Ne, udělej si dírku v silonkách a mrdej mě tak!“

Škubnu silonky, pořádně namáznu gelem a zajíždím jí do prdele.

Petra jen vzdychá a dost hlasitě vykřikuje: „mrdej mě!“

Rukou jí sahám na ztopořeného čuráka pod silonkami a masíruji.

Vrcholím a pořádně jí plním prdel, zatímco Petra mi vrcholí přes punčocháče do ruky.

Usínáme.

Ráno se probouzím.

Petr vše již uklidil a je nachystána snídaně.

Mlčky něco pojíme a loučím se.

V pondělí se nepotkáváme, Petr je na zkouškách. Úspěšně skládá.

Další den je přesunut na jinou podstatně vyšší pozici.

Za týden se potkáváme se na ulici. Chci mu něco říct, ale než stačím cokoliv, říká mi: „víš, že se Petra odstěhovala do Kanady“.

„Necháme si na ní vzpomínky.“