Vlaďka a Pavel, a neb co způsobil ranní autobus 2.díl - Pavel
Ráno mám hlavu úplně prázdnou, ale cítím v sobě určité vnitřní napětí.. Cítím v ní tlak na oči, to bude asi následek prázdné láhve vína co zůstala v pokoji na stole. Po nezbytné ranní hygieně sedám do auta a nedočkavě vyrážím směr Brdy. Po kratším zaváhání jsem si s sebou vzala i Pavlovi fotky. Jasně, když mi má Jitka pomoc, poradit, nemůžu jí přece nic tajit, musím jí říct celou pravdu. Cestou se snažím na nic nemyslet, ulice jsou jak vymetené, a tak za chvíli sedím u kachlových kamen ve kterých krásně praská oheň, a na plotně mi chystá Jitka ranní kávu. Z přilehlé zahrady k nám doléhá zvuk motorové pily, káva na plotně krásně voní, a já se konečně nějak uvolňuji.
„Tak Vlaďko povídej, co se děje?“ ptá se Jitka klidným hlasem a staví přede mě hrnek kávy „máme na to celé dopoledne, ten můj blázen dělá nějaký podzimní řez, a objednal si oběd až na jednu hodinu.“ Z Jitky vyzařuje klid a pohoda, otevírá troubu v kamnech a ukazuje mi pekáček s kachnou. „No a oběd už se dělá sám, takže se opravdu uklidni, uvolni se a povídej.“
Chvíli mlčím, prostě nevím jak začít, ale rozhodla jsem se říkat pravdu. Říkám jak jsem potkala Pavla, přiznávám náš věkový rozdíl, přiznávám se, že ho mám strašně ráda, říkám jí, že vždycky když ho večer uvidím zase doma srdce se mi zastaví štěstím, říkám, jak je na mě hodný….
„No, to je hezké Vlaďko, ale kde je to ale?“ zkoumavě mi hledí do očí.
„Víš jednou jsme si hráli takovou hru, prostě jsme si prohodili role, on byl jako žena, no ale já vlastně taky, no a potom za nějaký čas mi přinesl tohle.“ Vykládám před ní na stůl Pavlovy fotky. „Řekl mi, že se občas cítí jako žena, nebo tak nějak, nebo že se chce oblékat jako žena, promiň, teď už to přesně nevím..“ hlas se mi zajíkl a zase se mi začaly do očí tlačit slzy.
„Potřebuji Vlaďko vědět kdo to vlastně je? Je nemocný? Je nějak nebezpečný třeba dětem? A co když se převléká a chce to dělat s chlapama?“ Chrlila jsem ze sebe otázky jak šílená.
„Ne, počkej, uklidni se, podívám se na to, no a ty si vezmi tady ke kafi buchtu, určitě jsi nesnídala.“ Přistrkuje přede mě talíř s domácí bábovkou a začíná si zkoumavě prohlížet fotografie.
Pozoruji Jitku jak si se zájmem prohlíží fotografie, koušu do bábovky, ale jsem tak rozhozená, že absolutně nevnímám její chuť. Visím jí na rtech a ticho se mi zdá nekonečné.
„Tak Vlaďko, jak bych měla začít….“začíná konečně pomalu a rozkládá fotky před sebou na stůl „nejprve trochu té teorie, už jsi určitě slyšela slovo transvestit, nebo transsexuál?“
„No jistě, slyšela, to jsou ti jak dělají takové ty akce,“ vzpomínám si jak jsem jednou v televizi viděla jak chlap parodoval zpěvačku „jo ty myslíš takovou tu travesti vystoupení?“
„Ne, počkej,“ přerušuje mě Jitka „začneme tedy od začátku.“ Zapaluje si cigaretu, a já se začínám od ní dovídat co se vlastně děje s mým Pavlem. Nikdy v životě jsem tomu tak nějak nevěnovala pozornost, vlastně jsem se s tím nikdy nesetkala, a kde asi? Můj život byl jenom kancelář, a večer domů, no a kdo by notářce vysvětloval něco podobného? Po půlhodině už začínám chápat rozdíl mezi transvestitem a transsexuálem, no a za další půlhodinu už vím, že můj Pavel není nebezpečný ani mě a ani okolí. Spadl mi ze srdce ohromný balvan, a já se dokázala dokonce usmívat.
„No a teď už je to vlastně na tobě,“ uzavírá svoji přednášku Jitka „jak se k tomu postavíš, jestli mu to budeš tolerovat, jestli ho budeš podporovat, jestli ti to nebude vadit, a nebo jestli je ti to tak protivné, že s ním ukončíš vztah…..“ Odmlčí se, a zapaluje si další cigaretu.
„Ale tady mu to docela sluší, ne?“ bere do ruky fotku na které je můj Pavel oblečený do černých punčoch, má krátkou černou mini, růžovou halenku a na hlavě paruku jak Barbína „jo a ještě něco, ten ateliér kde ty fotky vznikly poznávám. To můžeš být v klidu, mám
klienty, kteří tam chodí poměrně pravidelně, je to vlastně takový jejich klub. Nic závadného se tam Vlaďko nekoná!“
Tak jak jsem ji tak poslouchala, tak je teď vlastně na mě jak s tím naložím. Pavla mám opravdu ráda, a nechci o něj přijít.
„Jitko, ty si myslíš jako že mu mám dovolit se převlékat doma?“
„To už je na tobě, ale jak jsi říkala, že jste si jednou vyměnily trochu role, tak to ti moc nevadilo, ne?“ Usmála se na mě, a já jsem si vzpomněla na ten krásný večer, na jeho rozzářené oči když jsem ho malovala a oblékala, a taky na to jak se se mnou potom nádherně dlouho miloval!
„Když se tak na něj dívám, tak nějaké ty ženské rysy se v něm nezapřou,“ pokračovala Jitka „no a potom jak si říkala ty jeho otázky na ženy, že si dokáže s tebou povídat o módě, že ti radí s líčením, no co já bych za to dala, kdyby se mi tem můj zahradník tak věnoval! Ale ten zná jenom rýč a pilu a mě bere jako jeden ze svých stromů“ končí se smíchem.
Další hodinku jsem se pak už ptala jenom já, chtěla jsem mít co nejvíc informací, chtěla jsem z ní dostat prostě co nejvíc. Když jsem se s ní kolem poledne loučila, měla jsem už v hlavě čisto a jasno.
Jak jsem se blížila k domovu optimismus ze mě pomalu vyprchával. Nevnímám provoz na cestě kolem sebe, jen v hlavě si pokládám otázky jak se mám k Pavlovi zachovat, až večer přijede domů. A co když nepřijede? Má přece svůj byt! Možná jsem ho od sebe úplně odradila! V hlavě se mi točil kolotoč otázek, a já jsem si až po dlouhých minutách uvědomila, že už vlastně stojím na parkovišti před mým domem. Do večera ni zbývá ještě hodně času, a tak doma rychle usedám k počítači. Jak to ta Jitka říkala? Aha crossdresing, zadávám heslo a poprvé v životě se začítám do osudů lidí kteří jsou stejně nemocní, ne nemocní, nemoc to není, postižení? To je asi to pravé, postižení jako můj Pavel. Pak zadávám další hesla, transvestit, potom transsexuál. Čas se pro mě naprosto zastavil. Nevěřícně zírám na různé stránky ze kterých na mě hledí ženy s mužskými rysy. Pročítám osudy různých lidí. Prozatím mě trochu uklidňuje pouze jediná věc, a to že z uvedených příběhů se dozvídám, že transvestiti většinou žijí se ženami. Brouzdám mezi jednotlivými stránkami, a v přemýšlím, jak to bude s Pavlem dál, jak ho mám přivítat, mám to přejít, mám o tom začít mluvit? Nakonec si říkám, že nemá cenu se nějak nervovat, prostě to budu řešit až přijde. Vypínám počítač a až do večera se věnuji úklidu naší domácnosti a přípravě večeře.
Potemnělou Strakonickou silnicí směrem na Prahu se řítí stříbrný Super. Biturbem přeplňovaný motor vydává krásně kvílivý zvuk, a ručička tachometru se ve stoupání u Voznice hodně přehoupla přes povolených stotřicet. Muž za volantem nevnímá potemnělou krajinu kolem, kterou má tak rád. Krajina kolem této silnice mu navždy učarovala svojí malebností, ale dnes se jeho myšlenky upínají pouze k jediné věci. Jak bude reagovat Vlaďka na jeho přiznání? Ukončí s ním jejich krásný vztah? Chvíli mu bleskla hlavou myšlenka, že kdyby ve sto osmdesáti strhnul volant do mostního pilíře, byl by to asi rychlý konec. Bylo by to rychlé vyřešení problémů, ale zároveň i velmi sobecké. Ještě víc se zabořil do pohodlného koženého sedadla, a ustálil rychlost na stodevadesátce. Celý den se fyzicky dřel a snažil se z hlavy dostat všechny starosti. Nezbavil se jich ani prací, a teď vidí, že jim ani neujede. V klesání za obcí Řitka na něj žlutým světlem svítí bilbord benzínky
Koloc Oil. To žluté světlo rozjasnilo jeho myšlenky a donutilo ho zastavit. V shopu kupuje láhev bílého vína, pochopitelně ryzlink vlašský z Maltézských sklepů, a ze stojanu s vázanými květinami vybírá nádhernou kytici rudých růží. Kolem Jíloviště projíždí již předepsanou rychlostí. Jeho myšlenky se ale dál upínali jen jedním směrem. Ano, několikrát za život se už pokusil se svým, jak to nazýval transkováním, přestat. Zjistil ale, že to není možné! Prostě kousek ženy se do něj někde hluboko v duši vryl. I když několikrát vyházel svůj dámský
šatník, tak se to znovu vrátilo: A ještě silněji! Proto se rozhodl když s Vladěnkou prožil tak krásný večer, poodhalit svoje tajemství. Byla vlastně v jeho životě první, komu to o sobě řekl, když ovšem nepočítá návštěvu Klubu. Tam vznikly jeho fotky které Vlaďce ukázal. Vlastně ani nečekal, vlastně netroufal si ani odhadnout jak bude reagovat. Před jeho očima se otevřelo panorama Prahy které nabízí výhled z Cukráku. I když je klesání poměrně prudké, auto nezrychlovalo, řidič udržoval sedmdesátku, a vypadalo to, že se tak snaží oddálit návrat domů. Bylo to už jen otázkou pár minut, a stál před Vladčiným domem. Na parkovišti stálo její auto, a v dolních oknech jejich mezonetového bytu prosvítalo mezi závěsy světlo.
Úklid domácnosti mi krásně provětral hlavu. Naložila jsem si maso které jsem chtěla večer udělat Pavlovi na kontaktním grilu. Rozhodla jsem se, že Pavlovi nebudu nic vyčítat, prostě to nechám plynout a uvidím. Venku už se začalo stmívat. Rychle ještě do koupelny, proběhnout sprchou, trochu víc času věnuji úpravě obličeje. Vím, že Pavel má rád, když se výrazně líčím, tak si myslím, že když se hezky upravím, tak mu trochu naznačím, že se na něj nezlobím. Ještě pár nezbytných tahů štětcem po tvářích, rtěnka a už slyším klapnutí vchodových dveří dole v bytě. Pomalu ze schodiště a zvědavě nakukuji do chodby. Je tam samozřejmě Pavel! Znovu si uvědomuji jak ráda ho vidím!
„Ahoj miláčku, tak jak bylo u rodičů, jsou v pořádku?“ ptám se ho na uvítanou a jdu si pro svou pusu, kterou mi vždycky dává když přijde domů. Ruce má za zády, tak ho chytím kolem krku a políbím..
„Rodiče jsou v pořádku, a já jsem ti tady přinesl..“ hlas se mu zlomil a já jsem v jeho ruce uviděla nádhernou kytici rudých růží. Jeho hluboké oči se zalily slzami a hlas mu selhal. Nadechuje se a chce něco říct.
„Ne, teď nic neříkej,“ dávám mu pusu na ústa a na důkaz mlčení mu je potom ještě přejedu ukazováčkem. „Děkuji ti za kytičku je opravdu nádherná, jdi se teď vysprchovat a já ti mezitím připravím večeři.“
„Ještě jsem ti lásko přinesl vínečko, myslel jsem, že bychom si mohli chvíli posedět.“ V jeho druhé ruce jsem uviděla svoji nejoblíbenější značku vína.
„Ale jistě miláčku, to přece klidně můžeme, vždyť je sobota, a zítra nás nic nehoní.“
Když se Pavel vrátil z koupelny okamžitě jsem ucítila jeho typickou vůni, používal Hugo Bosse. I to mě na něm možná tenkrát v tom osudném autobuse přitahovalo, ta krásně magická vůně. Než se vysprchoval zapálila jsem na jídelním stole svíčky, připravila skleničky opekla maso v kontaktním grilu.
Nějak na mě dýchla ta jeho vůně, nějak na mě možná zapůsobila atmosféra potemnělého pokoje a svíček, dýchla na mě přítomnost muže kterého mám ráda, přítomnost muže u mě doma, přítomnost muže na kterém vidím že mě opravdu miluje! Prostě najednou mi připadaly všechny problémy malicherné, a nechtěla jsem je teď řešit.
„Dobrou chuť lásko,“ přeji mu dobrou chuť, a klidně pokračuji v našich zajetých rituálech, podávám mu totiž sama vidličku na kterou mu dávám pusu, aby na ní zůstalo trošku mojí rtěnky. Pavel vždycky říká, že mu pak jídlo líp chutná. Chytí mě za ruku, přitahuje si mě k sobě a políbí na ústa.
„Víš, lásko, chtěl jsem ti vysvětlit..“ zase ho přerušuji tím, že mu přiložím ukazováček na rty.
„Teď se Pavle v klidu najez dokud to máš teplé, tak jez, víš že se na tebe ráda dívám..“ Dál už ho nepobízím, pouští se s chutí do jídla. Ráda se na něj dívám když jí. Myslím si, že pár kilo navíc by mu vůbec neuškodilo. Držím se hesla, že při jídle se nemá mluvit. Když dojedl, zůstáváme dál sedět u stolu, na kterém stále hoří svíčky. Máme potichu puštěné Country radio ze kterého se právě začínal linout blok písniček Love story od Elvise. Ty prostě taky zbožňuju, učila jsem se podle nich kdysi anglickou výslovnost, je to prostě moje srdeční záležitost a Pavlova taky. Díváme se vzájemně do očí.
„Vladěnko, chtěl bych ti něco vysvětlit,“ přerušuje Pavel mlčení „víš chtěl bych ti něco říct k těm fotkám..“ Rozhodla jsem se, že ho nebudu přerušovat, jen se mu pořád dívám do těch jeho černých očí.
„Víš, Vladěnko, já se prostě občas rád převléknu do dámských šatů, prostě cítím, že ve mně někde není něco jak má být, prostě asi někde ve mně je kousek nějaké holky…“ zadrhne se a mlčí.
„Pavle, ale já jsem se s tebou seznámila jako s mužem, s chlapem, já jsem nehledala ženu,“ ani nevím jak jsem k té větě přišla, prostě jsem to tak cítila, tak jsem mu to musela říct. Najednou jsem se začala cítit i podvedená, že mi to neřekl dřív, že to říká někomu jinému a ne mě! Sotva jsem to ale řekla už jsem si začala v duchu nadávat. To jsem ale celá já, blbá notářka! Pořád ctím pravdu! Sakra nejsem já nakonec blázen? On se jen na mě dívá a v očích se mu objevily slzy a jako velké kapky mu začaly stékat po tvářích.
„Ne, Pavle neplač, chci ti říct, že mě mrzí, že jsi mi to neřekl mě první, prostě proč jsi mi to neřekl?“
„A to jsem ti měl říct hned na začátku dobrý den, já se převlékám do dámských šatů? Víš jak by to dopadlo? Myslela by jsi si, že jsem nějaký úchyl…“ jeho hlas utichl do ztracena.
„Ale ne, mě jen mrzí, že jsem byla až ta druhá komu jsi to řekl, že jsi byl někde se nechat fotit a mě jsi nic neřekl.“ Musela jsem mu tak říct, slíbili jsme si, že si všechno budeme říkat. „Víš, že jsme si slíbili, že si budeme říkat všechno? Všechno hezké i špatné!“ Po této větě jsem si řekla že už to asi stačilo. Chytla jsem ho za obě ruce, přitáhla ho k sobě.
„Prosím tě, slib mi, že mi už budeš všechno říkat, prostě rozumíš, všechno!“
„Vladěnko, víš, že jsi moje všechno, nedovedu si představit že bych tě ztratil! Slibuji, budu ti už všechno říkat, už nikam chodit nebudu, uvidíš, bude to dobrý, moc se ti omlouvám..“ Tak to jsem zase nechtěla aby byl tak nešťastný, políbila jsem ho na ústa, a hladila po vlasech. Vstal, chytil mě do náručí a odnesl na sedačku do pokoje. Přinesl za námi i víno, a hořící svíčky. Potom už jsem se k tomu tématu nevracela. Navedla jsem ho na jeho rodiče, vyptávala se co je nového u nich a na chalupě.
Večer se pomalu přehoupl v noc a já viděla jak je po celodenní práci unavený, začaly mu padat víčka a tak jsem mu navrhla že už půjdeme spát. Rozhodla jsem se, že se k jeho problému už nebudu dál vracet. Prostě se uvidí jak to bude zvládat, a taky jsem doufala, že dodrží slib, a kdyby se s ním něco dělo, tak mi to řekne.
V posteli jsme se k sobě pevně přitiskli a on okamžitě usnul. Nemůžu říct, že by se o něco nepokusil. Byl to jen takový náznak, když jsem se mu stočila do klína, tak si mě k sobě pevně přitiskl, a držel mě jak v kleštích. Postupně ale stisk povolil, a pokojem se neslo jemné mužské chrápání …..
